「Giorgia Meloni!」タグアーカイブ

Giorgia Meloni :Il mio intervento in occasione dell’incontro “Voto alle donne. La democrazia italiana compie ottant’anni”ジョルジャ・メローニ:「女性の投票権:イタリア民主主義80周年」会議でのスピーチ

https://x.com/GiorgiaMeloni/status/2028907072746569763

Dunque, buon pomeriggio a tutti.
Grazie di essere qui.
Grazie, ovviamente, al ministro Roccella, al ministro Abodi per aver voluto questa giornata, per averlo fatto in questo luogo così affascinante.
Grazie alle tante rappresentazioni di talento femminile che ci sono in questa sala, la straordinaria macchia rappresentata dalle donne che indossano la fascia tricolore, quindi il talento in politica, il talento nell’arte.
Arisa, l’orchestra, davvero complimenti.
Il talento, ovviamente, di tante altre rappresentate in tanti altri ambiti tra le persone che vedo sedute in questa sala, nell’ambito dell’impresa, nell’ambito manageriale.
E insomma, è una bella sintesi di quello che stiamo festeggiando.
Noi siamo qui per celebrare uno dei momenti fondativi dell’Italia di oggi e di quello che siamo, in fondo, come nazione.
E cioè gli ottant’anni del primo voto alle donne.
Lo facciamo a pochi giorni dall’anniversario di una data che, prima ancora del 2 giugno, ha segnato la svolta, e cioè il 10 marzo del 1946, il giorno in cui si sono svolte le prime elezioni amministrative in Italia con la partecipazione di uomini e donne, quindi con il suffragio universale.
E grazie a quella tornata, sei donne al tempo hanno potuto indossare per la prima volta quella stessa fascia tricolore che oggi vedo qui rappresentata da tante altre.
10 marzo del ’46 è stato solo il primo, diciamo così, fotogramma di un viaggio che in fondo non si è ancora concluso e che è stato scandito da molte altre tappe decisive, tra le quali, ovviamente, non possiamo non citare il referendum istituzionale che ha decretato la nascita della Repubblica e l’ingresso delle prime ventuno donne nelle istituzioni parlamentari, in quell’Assemblea Costituente che aveva il compito di scrivere la nostra Costituzione.
Un momento chiaramente fondamentale in questo percorso che Anna Garofalo, infermiera volontaria durante la Seconda Guerra Mondiale e pioniera del giornalismo al femminile, (suo il libro “L’italiana in Italia”), seppe descrivere con parole, secondo me, estremamente efficaci:

“Le schede che ci arrivano a casa e ci invitano a compiere il nostro dovere hanno un’autorità silenziosa e perentoria. Le rigiriamo tra le mani e ci sembrano più preziose della tessera del pane. Stringiamo le schede come fossero biglietti d’amore.”

Parole di chi era consapevole che da quel momento in poi l’Italia non sarebbe più stata la stessa, perché quel voto, quello che è successo nel 1946, ha dato alla Repubblica, come ha ricordato anche il Presidente della Repubblica Sergio Mattarella nel suo discorso di fine anno (e lo ringrazio per questo), un carattere democratico indelebile, avviando un percorso ancora in atto verso la piena parità.

La democrazia italiana era nata, ed era nata nel segno delle donne.
Ottant’anni possono sembrare pochi se li guardiamo, diciamo, in rapporto alla grande storia, però sono ottant’anni che hanno forgiato il nostro popolo, che hanno permesso alle donne di questa nazione di affermarsi e soprattutto di poter dimostrare ciò di cui sono capaci.
Un cammino chiaramente lastricato dai sacrifici, dalla determinazione, dal coraggio, dal talento di molte donne e che ha consentito anche a me, oggi, di arrivare a ricoprire questo incarico, di arrivare a essere la prima donna a capo del governo in questa nazione.
Io non potrei essere dove sono, e molte delle donne che vedo in questa sala non potrebbero essere dove sono, se non fosse grazie a tutte le donne che prima di noi non hanno avuto paura di dimostrare il loro valore.
Donne che hanno osato, donne che hanno combattuto i pregiudizi, donne che hanno rifiutato i compromessi, donne che non hanno avuto paura di essere ciò che sono, della loro specificità di essere donne.
Perché, vedete, io non ho mai condiviso la tesi di chi ritiene che le donne per affermarsi debbano, diciamo così, mimetizzarsi o magari imitare gli uomini, utilizzare gli stessi schemi, ragionare nello stesso modo.
Io penso che sia l’esatto contrario.
Penso che le donne siano vincenti quando usano i loro schemi, quando usano le loro specificità e il loro valore aggiunto in termini di umanità, in termini di concretezza, in termini, diciamocelo, anche di velocità, in termini di minore disponibilità al compromesso.
Vale in ogni ambito, vale a maggior ragione in politica.
E così come non ho mai pensato che esistano delle politiche femminili, sono convinta che esista invece una visione femminile della politica, che però chiaramente è tutt’altra cosa.
Cioè, nessuno mi convincerà mai che esistano delle competenze di tematiche di competenza delle donne e delle tematiche di competenza degli uomini.
Qualsiasi tematica ha bisogno di una sensibilità composta e quindi ovviamente anche di un punto di vista femminile, ma è tutt’altro approccio rispetto a quello che troppe volte abbiamo visto e da più parti viene sostenuto.
E dico di più.
Una donna non è una donna solo se la pensa come alcune donne ritengono che la debba pensare.
Sostenerlo, come ancora vedo fare in modo surreale a volte, è a mio avviso quanto di più distante possa esistere dalla difesa della parità, perché noi non abbiamo lottato per essere libere, noi — anzi, scusate — abbiamo lottato per essere libere, non per passare dal farci dire cosa potevamo pensare o fare dai maschi al farci dire cosa possiamo pensare o fare dai dogmi ideologici.
Il coraggio della nostra libertà è stata la chiave di volta della nostra affermazione.
Se lo perdessimo, semplicemente torneremmo indietro.
Libertà e merito.
È quello che dobbiamo difendere e garantire se vogliamo che il peso delle donne cresca.
E chiaramente servizi che consentano alle donne di poter competere ad armi pari, di non dover, ce lo siamo detto tante volte, scegliere tra un figlio e una professione, di non essere discriminate perché sono o perché addirittura potrebbero diventare madri, di guadagnare meno, di fare carriera semplicemente perché sono donne.
Chiaramente voi sapete che il governo si è occupato di questi temi con diversi provvedimenti.
Penso all’ampliamento dei congedi parentali tanto per le madri quanto per i padri, penso alla decontribuzione per le mamme lavoratrici, penso all’aumento dei rimborsi per gli asili nido, solo per citare alcuni di questi provvedimenti.
Misure che hanno portato alcuni risultati concreti.
E chiaramente quello del quale io vado più fiera è il record storico di occupazione femminile che è stato raggiunto dopo anni in cui la percentuale di donne occupate sembrava inamovibile.
Non è inamovibile.
E ovviamente a queste misure di equità abbiamo affiancato anche una lotta tenace contro il fenomeno odioso della violenza contro le donne, che ancora oggi fa vivere troppe donne di tutte le età, di tutte le condizioni, in un clima di ansia e di angoscia e produce un numero intollerabile di femminicidi.
Chiaramente non potremmo accontentarci del piccolo calo registrato nell’anno appena concluso.
È un lavoro che dobbiamo continuare a fare, è una battaglia che non abbiamo ancora vinto, ma è anche una battaglia che stiamo conducendo insieme.
Su questo voglio dirlo sinceramente: è un piacere per me, un dovere, voglio ringraziare anche le forze di opposizione perché il contributo che è stato portato in questi anni su questa battaglia è un contributo fondamentale.
Ci sono sfide di civiltà, ci sono temi di civiltà sui quali non ha senso dividersi, ci sono temi di civiltà sui quali anche in questa legislatura il Parlamento della Repubblica Italiana, le forze politiche, la politica in generale sta dimostrando di avere qualcosa che le sta più a cuore del proprio interesse personale, che è l’interesse generale su una materia che è troppo importante perché ci si possa dividere.
Quando finalmente saremo riusciti a garantire finalmente anche questa — è una battaglia che dobbiamo ancora vincere — le pari opportunità, cioè una reale parità nelle condizioni di partenza e una società autenticamente meritocratica, allora noi potremo dire di aver vinto.
Ma non potremo farlo davvero fin quando saremo costretti a credere che le donne abbiano bisogno di quote o di meccanismi di favore.
Perché io penso che la vera libertà rimanga potersi guadagnare sul campo la propria posizione e non aspettare che quella posizione venga concessa.
Anche qui ho sempre pensato che il compito dello Stato non sia stabilire a tavolino quante donne debbano ricoprire determinate posizioni in ogni ambito, perché lo Stato non può giocare la partita al posto delle persone.
Quello che però lo Stato deve riuscire a fare è garantire che la partita non sia truccata, che non ci sia cioè una metà campo in piano e un’altra in salita, metà pista libera e metà pista piena di ostacoli.
Per citare lo sport, ringraziando anch’io le tante donne, a partire da Francesca Lollobrigida, che ci hanno riempito di orgoglio durante queste Olimpiadi, ma anche, consentitemelo, per fare un grande “in bocca al lupo” alle atlete delle Paralimpiadi che inizieranno questa domenica.
Il compito dello Stato, cioè, è quello di garantire l’uguaglianza nel punto di partenza, come dicevo, dare a tutti la possibilità di competere con le stesse condizioni.
Poi ovviamente spetta a ciascuno dimostrare il suo valore, la sua capacità, la sua competenza.
Perché ancora la parità non è una concessione, la parità è un diritto.
Ed è un diritto troppo a lungo negato, ed è un diritto ancora oggi negato.
E questo è ancora più evidente nei momenti nei quali gli eventi della storia, insomma, misurano no? il valore di ogni singolo essere umano senza distinzione.
Penso a maggior ragione in questi giorni nei quali viviamo una nuova pericolosa crisi internazionale, che il nostro pensiero non possa non andare alle donne, alle ragazze iraniane, che con un coraggio sorprendente sfidano il carcere, la tortura, per rivendicare la loro libertà.
Provo nei loro confronti, e penso di non essere la sola in questa sala, un’infinita ammirazione ma anche una profonda gratitudine, perché in fondo ci ricordano con la loro tenacia anche quanto preziose siano le conquiste che noi siamo riuscite a ottenere, anche quando le diamo per scontate.
Ce lo dobbiamo ricordare.
Questa è in estrema sintesi la mia personale visione, anche la visione che questo governo ha cercato di declinare nelle sue scelte fondamentali.
Ma penso che sia anche la libertà professata dalla nostra Costituzione quando ci chiede di rimuovere gli ostacoli che impediscono alle persone di realizzarsi e partecipare pienamente, quando riconosce pari diritti sul lavoro e nella retribuzione e prevede una specifica tutela della maternità, quando si occupa dell’accesso agli uffici pubblici e alle cariche elettive, impone di affermare le pari opportunità, cioè di poter ancora una volta battersi senza discriminazioni.
E il messaggio che io vorrei lasciare alla vigilia del 10 marzo, ma anche di quella di una giornata altrettanto importante come l’8 marzo per le donne di questa nazione, è questo:
Lo Stato, le istituzioni a ogni livello continueranno a lavorare per garantire quello che serve a mettervi in condizioni di essere pienamente libere e di competere alla pari.
Ma voi siate voi stesse, voi stesse, siate fiere di esserlo, perché è questa la vostra principale forza.
Non arrendetevi ai pregiudizi perché chi ne ha, fondamentalmente, è un debole.
Non ascoltate chi tenterà di minimizzarvi perché chi lo fa in fondo vi teme.
Verrete spesso sottovalutate: potete usarlo come se fosse un vantaggio.
Ma soprattutto non credete mai ai limiti che gli altri hanno deciso per voi, perché gli unici limiti nella vostra vita siete voi a deciderli.
Non aspettate che vi sia concesso, perché ve lo potete guadagnare senza dover dire grazie a nessuno.
Siate chi siete fino in fondo. Siate libere.
Come scriveva Virginia Woolf, e chiudo:
“Non c’è cancello, nessuna serratura, nessun bullone che potete regolare sulla libertà della mia mente.”
Vi ringrazio.

1. 日本語 (Giapponese)

さて、皆様、こんにちは。ここにお越しいただきありがとうございます。もちろん、ロッチェッラ大臣、アボディ大臣、この日を望んでくださり、そしてこの魅力的な場所で開催してくださったことに感謝いたします。この会場に集まった多くの女性の才能に感謝します。三色のサッシュを身にまとった女性たちが象徴する素晴らしい光景、つまり政治の才能、芸術の才能です。アリーザ、オーケストラの皆さん、本当におめでとうございます。もちろん、この会場に座っている方々の中にも、企業や経営の分野など、他の多くの分野を代表する才能ある方々がいらっしゃいます。つまり、これは私たちが祝っていることの素晴らしい集大成なのです。

私たちは、今日のイタリア、そして私たちが国家としてどのような存在であるかの基礎となった瞬間の一つを祝うためにここにいます。それは、女性への最初の参政権から80周年ということです。私たちは、6月2日の記念日よりもさらに遡り、転換点となった1946年3月10日の数日前にこれを祝っています。この日はイタリアで初めて、男女が参加して行われた地方選挙、つまり普通選挙が行われた日です。そしてその選挙のおかげで、当時6人の女性が、今日ここで多くの女性たちが身につけているのと同じ三色のサッシュを初めて身につけることができました。

1946年3月10日は、まだ終わっていない旅の、いわば最初のコマに過ぎませんでした。その旅は、多くの決定的な段階によって刻まれてきました。その中には、もちろん、共和国の誕生と、憲法を起草する任務を負った制憲議会への最初の21人の女性の進出を決定づけた国民投票を挙げないわけにはいきません。第二次世界大戦中のボランティア看護師であり、女性ジャーナリズムの先駆者であるアンナ・ガロファロ(著書『イタリアにおけるイタリア人女性』)が、私の考えでは非常に効果的な言葉で表現した、この道のりにおける明らかに基本的な瞬間です。

「家に届き、義務を果たすよう促す投票用紙には、静かで断固とした権威がある。私たちはそれを手の中で裏返し、パンの配給券よりも貴重なものに思える。私たちは投票用紙を、まるでラブレターであるかのように握りしめる。」

それは、その瞬間からイタリアは二度と同じではないことを自覚していた人の言葉です。なぜなら、1946年に起こったあの投票は、セルジオ・マッタレッラ大統領も年末のスピーチで回想されたように(感謝いたします)、共和国に消えることのない民主的な性格を与え、完全な平等への今なお続く道のりを開始したからです。イタリアの民主主義は誕生し、それは女性の印のもとに誕生しました。

大きな歴史の流れから見れば80年は短く感じるかもしれませんが、この80年は我が国民を鍛え上げ、この国の女性たちが自らを主張し、何よりも自分たちの能力を証明することを可能にしました。多くの女性の犠牲、決意、勇気、才能によって築かれた道のりであり、そのおかげで今日、私がこの職に就き、この国で初めての女性首相になることができました。もし、私たちの前に自分の価値を証明することを恐れなかったすべての女性たちがいなければ、私は今ここにいることはできなかったでしょうし、この会場にいる多くの女性たちも、今いる場所にいることはできなかったでしょう。敢えて挑戦した女性たち、偏見と戦った女性たち、妥協を拒んだ女性たち、自分自身であること、女性であることの独自性を恐れなかった女性たちです。

なぜなら、女性が自らを確立するためには、いわばカモフラージュしたり、男性を模倣したり、同じ型を使ったり、同じように考えたりしなければならないと考える人々の主張に、私は一度も同意したことがないからです。私はその正反対だと思います。女性は、自分自身の型を使い、人間性、具体性、そして率直に言ってスピード感、妥協を許さない姿勢といった独自性と付加価値を発揮するときに勝利するのだと思います。これはあらゆる分野に当てはまり、政治においてはなおさらです。そして、女性的な政策というものが存在すると考えたことはありませんが、政治に対する「女性的な視点」は存在すると確信しています。それは明らかに別物です。つまり、女性の専門分野、男性の専門分野というものが存在すると私を納得させることは誰にもできません。いかなるテーマも複合的な感性を必要とし、したがって当然、女性の視点も必要ですが、それはあまりにも頻繁に目にし、多方面から支持されているアプローチとは全く異なるものです。

さらに言えば、ある女性たちが考えるように考えなければ女性ではない、というわけではありません。そのような主張をすることは、今でも時折、非現実的な形で見受けられますが、私の考えでは、平等の擁護から最も遠いものです。なぜなら、私たちは自由であるために戦ったのであり、男性から何を考え、何をすべきか言われる立場から、イデオロギー的な教条から何を考え、何をすべきか言われる立場に移るために戦ったのではないからです。私たちの自由という勇気こそが、私たちの自己実現の鍵でした。もしそれを失えば、単に後退するだけです。

自由と実力(メリット)。女性の影響力を高めたいのであれば、私たちが守り、保証しなければならないのはそれです。そして明らかに、女性が対等に競い合えるようなサービス、何度も言ってきたように、子供か仕事かを選ばなくて済むこと、母親であること、あるいは母親になる可能性があるということで差別されないこと、給料が低いこと、単に女性であるという理由だけでキャリアを積めないといったことがないようにすることです。政府がいくつかの施策でこれらのテーマに取り組んできたことはご存知の通りです。母親だけでなく父親のための育児休暇の拡充、働く母親のための社会保険料の免除、保育園の補助金の増額など、いくつかの施策を挙げるだけでもそうです。これらの措置は、いくつかの具体的な結果をもたらしました。そして、私が最も誇りに思っているのは、就業女性の割合が動かないと思われていた年月を経て達成された、過去最高の女性就職率です。それは動かせないものではありません。

そして当然ながら、これらの公平な措置と並行して、あらゆる年齢、あらゆる状況のあまりにも多くの女性を不安と苦悩の中に陥れ、耐え難い数のフェミサイド(女性殺害)を生み出している、女性に対する暴力という忌まわしい現象に対する粘り強い闘いも進めてきました。明らかに、昨年記録されたわずかな減少で満足することはできません。これは私たちが続けなければならない仕事であり、まだ勝利していない戦いですが、私たちが共に進めている戦いでもあります。これについては率直に申し上げたいと思います。野党の方々にも感謝したい。この数年間、この戦いにもたらされた貢献は不可欠なものです。文明の挑戦があり、分断されることに意味がない文明のテーマがあります。今回の会期においても、イタリア共和国議会、政治勢力、そして政治全般が、個人の利益よりも大切なもの、つまり分断されるにはあまりにも重要な事項における一般の利益を持っていることを証明している文明のテーマがあります。

私たちが最終的に、これもまだ勝たなければならない戦いですが、機会の平等、つまり出発点における真の平等と、真正な実力主義社会を保証することができたとき、私たちは勝利したと言えるでしょう。しかし、女性にはクォータ(割当枠)や優遇メカニズムが必要だと信じ込まされている限り、真に勝利したとは言えません。なぜなら、真の自由とは、その地位を与えられるのを待つことではなく、現場で自らの地位を勝ち取ることだと私は考えるからです。ここでも私は、国家の役割は、あらゆる分野で何人の女性が特定の地位に就くべきかを机上で決めることではないと常に考えてきました。なぜなら、国家は人々に代わって試合をすることはできないからです。しかし、国家が成し遂げなければならないのは、試合が不正に操作されないこと、つまり、半分が平坦でもう半分が上り坂であったり、コースの半分が空いていてもう半分が障害物だらけであったりしないように保証することです。スポーツを例に挙げれば、今回のオリンピックで私たちを誇りで満たしてくれたフランチェスカ・ロロブリジーダをはじめとする多くの女性たちに感謝するとともに、今週の日曜日に始まるパラリンピックのアスリートたちにも大きなエールを送らせてください。国家の任務とは、出発点での平等を保証し、誰もが同じ条件で競い合える機会を与えることです。その後、自らの価値、能力、専門性を示すのは、各々の責任です。なぜなら、平等は恩恵ではなく、権利だからです。そしてそれはあまりにも長く否定されてきた権利であり、今日でも否定されている権利です。

そしてこれは、歴史の出来事が、区別なく個々の人間の価値を測る瞬間に、より明らかになります。私たちが新たな危険な国際危機の中に生きている今日、私たちの思いは、驚くべき勇気を持って、自由を求めて投獄や拷問に立ち向かっているイランの女性たち、少女たちに向けられずにはいられません。私は彼女たちに対して、この会場にいるのは私だけではないと思いますが、無限の感嘆とともに深い感謝を感じています。なぜなら彼女たちは、その粘り強さによって、私たちが当たり前だと思っている時でさえ、私たちが手に入れた成果がいかに貴重なものであるかを思い出させてくれるからです。私たちはそれを忘れてはなりません。

これが、極めて要約した私の個人的なビジョンであり、この政府がその基本的な選択において明確にしようとしてきたビジョンでもあります。しかし、それはまた、人々が自己実現し、全面的に参加することを妨げる障害を取り除くよう求め、仕事と賃金における平等な権利を認め、母性の特別な保護を規定し、公職や公選職へのアクセスを扱い、機会の平等、つまり再び差別なく戦えることを主張する、私たちの憲法が掲げる自由でもあると思います。

そして、3月10日の前夜、またこの国の女性にとって同じように重要な3月8日を前に、私が残したいメッセージはこれです。国家、あらゆるレベルの機関は、皆さんが完全に自由であり、対等に競い合える条件を整えるために必要なことを保証するために働き続けます。しかし、皆さんは皆さん自身であってください。自分自身であることに誇りを持ってください。なぜなら、それが皆さんの最大の強みだからです。偏見に屈しないでください。偏見を持つ者は、本質的に弱い者だからです。あなたを過小評価しようとする者の言うことに耳を貸さないでください。なぜなら、そうする者は心の底であなたを恐れているからです。しばしば過小評価されることもあるでしょう。それを有利な点として利用してください。しかし何よりも、他人があなたのために決めた限界を信じないでください。あなたの人生において唯一の限界は、あなた自身が決めるものだからです。与えられるのを待たないでください。誰に感謝することもなく、自らの手で勝ち取ることができるからです。最後まで自分らしく。自由であってください。

ヴァージニア・ウルフが書いたように、これで結びます。
「私の精神の自由にかけられるゲートも、錠も、ボルトも存在しない。」
ありがとうございました。
2. 英語 (English)

Well, good afternoon, everyone. Thank you for being here. My thanks, of course, to Minister Roccella and Minister Abodi for wanting this day and for holding it in such a fascinating place. Thank you to the many representations of female talent in this room, the extraordinary sight represented by the women wearing the tricolor sash—talent in politics, talent in art. Arisa, the orchestra, truly well done. The talent, obviously, of so many others represented in many other fields among the people I see sitting in this hall, in business, in management. In short, it is a beautiful synthesis of what we are celebrating.

We are here to celebrate one of the founding moments of today’s Italy and of who we are, fundamentally, as a nation: the eighty years since the first vote for women. We do this a few days before the anniversary of a date that, even before June 2nd, marked a turning point—March 10, 1946. This was the day the first local elections were held in Italy with the participation of both men and women, thus with universal suffrage. Thanks to that round of elections, six women at the time were able to wear for the first time that same tricolor sash that I see represented here today by so many others.

March 10, 1946, was only the first frame, so to speak, of a journey that fundamentally has not yet concluded and that has been marked by many other decisive stages. Among these, of course, we must mention the institutional referendum that decreed the birth of the Republic and the entry of the first twenty-one women into parliamentary institutions, in that Constituent Assembly tasked with writing our Constitution. A clearly fundamental moment in this path that Anna Garofalo—a volunteer nurse during World War II and a pioneer of female journalism (author of the book “L’italiana in Italia”)—knew how to describe with words that I find extremely effective:

“The ballots that arrive at our homes and invite us to perform our duty have a silent and peremptory authority. We turn them over in our hands, and they seem more precious than a bread card. We clutch the ballots as if they were love letters.”

Words from someone aware that from that moment on, Italy would never be the same, because that vote—what happened in 1946—gave the Republic, as President Sergio Mattarella recalled in his year-end speech (and I thank him for this), an indelible democratic character, starting a path still underway toward full equality. Italian democracy was born, and it was born under the sign of women.

Eighty years may seem like a short time if we look at them in relation to the grand scale of history, but they are eighty years that have forged our people, allowed the women of this nation to assert themselves, and, above all, to demonstrate what they are capable of. It is a path clearly paved with the sacrifices, determination, courage, and talent of many women, which has also allowed me, today, to hold this office—to be the first woman head of government in this nation. I could not be where I am, and many of the women I see in this room could not be where they are, if it weren’t for all the women before us who were not afraid to demonstrate their value. Women who dared, women who fought prejudice, women who refused compromises, women who were not afraid to be who they are, in their specificity as women.

Because, you see, I have never shared the thesis of those who believe that for women to succeed, they must, so to speak, camouflage themselves or perhaps imitate men, use the same patterns, or reason in the same way. I think it is exactly the opposite. I believe women are winners when they use their own patterns, their own specificities, and their added value in terms of humanity, concreteness, and—let’s face it—speed, and a lower willingness to compromise. This applies to every field; it applies even more so in politics. And just as I have never thought there are “female policies,” I am convinced that there is instead a “female vision” of politics, which is clearly something else entirely. That is, no one will ever convince me that there are themes that are the competence of women and themes that are the competence of men. Any theme needs a composite sensitivity and therefore, obviously, also a female point of view, but it is a completely different approach from the one we have seen too many times and that is supported by many sides.

And I say more. A woman is not a woman only if she thinks the way some women believe she should think. Supporting this—as I still see happening in surreal ways sometimes—is, in my opinion, as far as possible from the defense of equality. Because we fought to be free—rather, excuse me—we fought to be free, not to move from being told what we could think or do by men to being told what we can think or do by ideological dogmas. The courage of our freedom was the cornerstone of our success. If we lost it, we would simply go backward.

Freedom and merit. This is what we must defend and guarantee if we want the weight of women to grow. And clearly, services that allow women to compete on equal terms, to not have to—as we have said many times—choose between a child and a profession, to not be discriminated against because they are, or could even become, mothers, to earn less, or to struggle in their careers simply because they are women. You know the government has addressed these issues with several measures. I think of the expansion of parental leave for both mothers and fathers, the tax breaks for working mothers, the increase in nursery school reimbursements, just to mention a few. Measures that have brought some concrete results. And clearly, what I am most proud of is the historic record of female employment reached after years in which the percentage of employed women seemed immovable. It is not immovable.

And obviously, alongside these measures of equity, we have also conducted a tenacious fight against the odious phenomenon of violence against women, which still today causes too many women of all ages and conditions to live in a climate of anxiety and anguish and produces an intolerable number of femicides. Clearly, we cannot be satisfied with the small decrease recorded in the year just ended. It is work we must continue to do; it is a battle we have not yet won, but it is also a battle we are conducting together. On this, I want to say sincerely: it is a pleasure for me, a duty, and I also want to thank the opposition forces because the contribution brought in these years to this battle is fundamental. There are civilizational challenges, there are civilizational themes on which it makes no sense to be divided. There are themes on which, even in this legislature, the Parliament of the Italian Republic, the political forces, and politics in general are demonstrating that they have something closer to their hearts than their personal interests—the general interest on a matter too important to be divided over.

When we finally succeed in guaranteeing this too—a battle we have yet to win—equal opportunities, meaning real equality in starting conditions and an authentically meritocratic society, then we will be able to say we have won. But we cannot truly do so as long as we are forced to believe that women need quotas or special favor mechanisms. Because I think true freedom remains being able to earn one’s position on the field and not waiting for that position to be granted. Here too, I have always thought that the task of the State is not to decide at a desk how many women must hold certain positions in every field, because the State cannot play the match for the people. What the State must succeed in doing, however, is ensuring that the match is not rigged—that there isn’t one half of the field that is flat and another that is uphill, half a track clear and half a track full of obstacles. To cite sports—also thanking the many women, starting with Francesca Lollobrigida, who filled us with pride during these Olympics, and also, allow me, to wish great luck to the Paralympic athletes starting this Sunday—the task of the State is to guarantee equality at the starting point, as I said, to give everyone the chance to compete under the same conditions. Then, obviously, it is up to each individual to demonstrate their value, their capacity, and their competence. Because parity is not a concession; parity is a right. And it is a right too long denied, and a right still denied today.

And this is even more evident in moments when historical events measure the value of every single human being without distinction. I think especially of these days in which we are experiencing a new dangerous international crisis, where our thoughts cannot but go to the women, to the Iranian girls, who with surprising courage challenge prison and torture to claim their freedom. I feel toward them—and I think I am not the only one in this room—infinite admiration but also deep gratitude, because fundamentally they remind us with their tenacity how precious the achievements we have managed to obtain are, even when we take them for granted. We must remember this.

This is, in brief, my personal vision, and also the vision that this government has sought to implement in its fundamental choices. But I believe it is also the freedom professed by our Constitution when it asks us to remove obstacles that prevent people from realizing themselves and participating fully; when it recognizes equal rights in work and pay and provides specific protection for motherhood; when it deals with access to public offices and elective positions, imposing the affirmation of equal opportunities—that is, being able to fight once again without discrimination.

And the message I would like to leave on the eve of March 10th, but also on that of a day just as important as March 8th for the women of this nation, is this: The State, the institutions at every level, will continue to work to guarantee what is needed to put you in a position to be fully free and to compete on equal terms. But you, be yourselves. Be yourselves, be proud of it, because this is your main strength. Do not give in to prejudices because whoever has them is, fundamentally, weak. Do not listen to those who try to minimize you because those who do so, deep down, fear you. You will often be underestimated: you can use it as an advantage. But above all, never believe in the limits that others have decided for you, because the only limits in your life are the ones you decide for yourself. Do not wait for it to be granted, because you can earn it without having to say thank you to anyone. Be who you are to the very end. Be free.

As Virginia Woolf wrote, and I close: “There is no gate, no lock, no bolt that you can set upon the freedom of my mind.”
Thank you.
3. イタリア語 (Italiano)

(原文と同じため、省略せずに再掲いたします。)

Dunque, buon pomeriggio a tutti. Grazie di essere qui. Grazie, ovviamente, al ministro Roccella, al ministro Abodi per aver voluto questa giornata, per averlo fatto in questo luogo così affascinante. Grazie alle tante rappresentazioni di talento femminile che ci sono in questa sala, la straordinaria macchia rappresentata dalle donne che indossano la fascia tricolore, quindi il talento in politica, il talento nell’arte. Arisa, l’orchestra, davvero complimenti. Il talento, ovviamente, di tante altre rappresentate in tanti altri ambiti tra le persone che vedo sedute in questa sala, nell’ambito dell’impresa, nell’ambito manageriale. E insomma, è una bella sintesi di quello che stiamo festeggiando.

Noi siamo qui per celebrare uno dei momenti fondativi dell’Italia di oggi e di quello che siamo, in fondo, come nazione. E cioè gli ottant’anni del primo voto alle donne. Lo facciamo a pochi giorni dall’anniversario di una data che, prima ancora del 2 giugno, ha segnato la svolta, e cioè il 10 marzo del 1946, il giorno in cui si sono svolte le prime elezioni amministrative in Italia con la partecipazione di uomini e donne, quindi con il suffragio universale. E grazie a quella tornata, sei donne al tempo hanno potuto indossare per la prima volta quella stessa fascia tricolore che oggi vedo qui rappresentata da tante altre.

10 marzo del ’46 è stato solo il primo, diciamo così, fotogramma di un viaggio che in fondo non si è ancora concluso e che è stato scandito da molte altre tappe decisive, tra le quali, ovviamente, non possiamo non citare il referendum istituzionale che ha decretato la nascita della Repubblica e l’ingresso delle prime ventuno donne nelle istituzioni parlamentari, in quell’Assemblea Costituente che aveva il compito di scrivere la nostra Costituzione. Un momento chiaramente fondamentale in questo percorso che Anna Garofalo, infermiera volontaria durante la Seconda Guerra Mondiale e pioniera del giornalismo al femminile, (suo il libro “L’italiana in Italia”), seppe descrivere con parole, secondo me, estremamente efficaci: “Le schede che ci arrivano a casa e ci invitano a compiere il nostro dovere hanno un’autorità silenziosa e perentoria. Le rigiriamo tra le mani e ci sembrano più preziose della tessera del pane. Stringiamo le schede come fossero biglietti d’amore.”

Parole di chi era consapevole che da quel momento in poi l’Italia non sarebbe più stata la stessa, perché quel voto, quello che è successo nel 1946, ha dato alla Repubblica, come ha ricordato anche il Presidente della Repubblica Sergio Mattarella nel suo discorso di fine anno (e lo ringrazio per questo), un carattere democratico indelebile, avviando un percorso ancora in atto verso la piena parità. La democrazia italiana era nata, ed era nata nel segno delle donne.

Ottant’anni possono sembrare pochi se li guardiamo, diciamo, in rapporto alla grande storia, però sono ottant’anni che hanno forgiato il nostro popolo, che hanno permesso alle donne di questa nazione di affermarsi e soprattutto di poter dimostrare ciò di cui sono capaci. Un cammino chiaramente lastricato dai sacrifici, dalla determinazione, dal coraggio, dal talento di molte donne e che ha consentito anche a me, oggi, di arrivare a ricoprire questo incarico, di arrivare a essere la prima donna a capo del governo in questa nazione. Io non potrei essere dove sono, e molte delle donne che vedo in questa sala non potrebbero essere dove sono, se non fosse grazie a tutte le donne che prima di noi non hanno avuto paura di dimostrare il loro valore. Donne che hanno osato, donne che hanno combattuto i pregiudizi, donne che hanno rifiutato i compromessi, donne che non hanno avuto paura di essere ciò che sono, della loro specificità di essere donne.

Perché, vedete, io non ho mai condiviso la tesi di chi ritiene che le donne per affermarsi debbano, diciamo così, mimetizzarsi o magari imitare gli uomini, utilizzare gli stessi schemi, ragionare nello stesso modo. Io penso che sia l’esatto contrario. Penso che le donne siano vincenti quando usano i loro schemi, quando usano le loro specificità e il loro valore aggiunto in termini di umanità, in termini di concretezza, in termini, diciamocelo, anche di velocità, in termini di minore disponibilità al compromesso. Vale in ogni ambito, vale a maggior ragione in politica. E così come non ho mai pensato che esistano delle politiche femminili, sono convinta che esista invece una visione femminile della politica, che però chiaramente è tutt’altra cosa. Cioè, nessuno mi convincerà mai che esistano delle competenze di tematiche di competenza delle donne e delle tematiche di competenza degli uomini. Qualsiasi tematica ha bisogno di una sensibilità composta e quindi ovviamente anche di un punto di vista femminile, ma è tutt’altro approccio rispetto a quello che troppe volte abbiamo visto e da più parti viene sostenuto.

E dico di più. Una donna non è una donna solo se la pensa come alcune donne ritengono che la debba pensare. Sostenerlo, come ancora vedo fare in modo surreale a volte, è a mio avviso quanto di più distante possa esistere dalla difesa della parità, perché noi non abbiamo lottato per essere libere, noi — anzi, scusate — abbiamo lottato per essere libere, non per passare dal farci dire cosa potevamo pensare o fare dai maschi al farci dire cosa possiamo pensare o fare dai dogmi ideologici. Il coraggio della nostra libertà è stata la chiave di volta della nostra affermazione. Se lo perdessimo, semplicemente torneremmo indietro.

Libertà e merito. È quello che dobbiamo difendere e garantire se vogliamo che il peso delle donne cresca. E chiaramente servizi che consentano alle donne di poter competere ad armi pari, di non dover, ce lo siamo detto tante volte, scegliere tra un figlio e una professione, di non essere discriminate perché sono o perché addirittura potrebbero diventare madri, di guadagnare meno, di fare carriera semplicemente perché sono donne. Chiaramente voi sapete che il governo si è occupato di questi temi con diversi provvedimenti. Penso all’ampliamento dei congedi parentali tanto per le madri quanto per i padri, penso alla decontribuzione per le mamme lavoratrici, penso all’aumento dei rimborsi per gli asili nido, solo per citare alcuni di questi provvedimenti. Misure che hanno portato alcuni risultati concreti. E chiaramente quello del quale io vado più fiera è il record storico di occupazione femminile che è stato raggiunto dopo anni in cui la percentuale di donne occupate sembrava inamovibile. Non è inamovibile.

E ovviamente a queste misure di equità abbiamo affiancato anche una lotta tenace contro il fenomeno odioso della violenza contro le donne, che ancora oggi fa vivere troppe donne di tutte le età, di tutte le condizioni, in un clima di ansia e di angoscia e produce un numero intollerabile di femminicidi. Chiaramente non potremmo accontentarci del piccolo calo registrato nell’anno appena concluso. È un lavoro che dobbiamo continuare a fare, è una battaglia che non abbiamo ancora vinto, ma è anche una battaglia che stiamo conducendo insieme. Su questo voglio dirlo sinceramente: è un piacere per me, un dovere, voglio ringraziare anche le forze di opposizione perché il contributo che è stato portato in questi anni su questa battaglia è un contributo fondamentale. Ci sono sfide di civiltà, ci sono temi di civiltà sui quali non ha senso dividersi, ci sono temi di civiltà sui quali anche in questa legislatura il Parlamento della Repubblica Italiana, le forze politiche, la politica in generale sta dimostrando di avere qualcosa che le sta più a cuore del proprio interesse personale, che è l’interesse generale su una materia che è troppo importante perché ci si possa dividere.

Quando finalmente saremo riusciti a garantire finalmente anche questa — è una battaglia che dobbiamo ancora vincere — le pari opportunità, cioè una reale parità nelle condizioni di partenza e una società autenticamente meritocratica, allora noi potremo dire di aver vinto. Ma non potremo farlo davvero fin quando saremo costretti a credere che le donne abbiano bisogno di quote o di meccanismi di favore. Perché io penso che la vera libertà rimanga potersi guadagnare sul campo la propria posizione e non aspettare che quella posizione venga concessa. Anche qui ho sempre pensato che il compito dello Stato non sia stabilire a tavolino quante donne debbano ricoprire determinate posizioni in ogni ambito, perché lo Stato non può giocare la partita al posto delle persone. Quello che però lo Stato deve riuscire a fare è garantire che la partita non sia truccata, che non ci sia cioè una metà campo in piano e un’altra in salita, metà pista libera e metà pista piena di ostacoli. Per citare lo sport, ringraziando anchio le tante donne, a partire da Francesca Lollobrigida, che ci hanno riempito di orgoglio durante queste Olimpiadi, ma anche, consentitemelo, per fare un grande “in bocca al lupo” alle atlete delle Paralimpiadi che inizieranno questa domenica. Il compito dello Stato, cioè, è quello di garantire l’uguaglianza nel punto di partenza, come dicevo, dare a tutti la possibilità di competere con le stesse condizioni. Poi ovviamente spetta a ciascuno dimostrare il suo valore, la sua capacità, la sua competenza. Perché ancora la parità non è una concessione, la parità è un diritto. Ed è un diritto troppo a lungo negato, ed è un diritto ancora oggi negato.

E questo è ancora più evidente nei momenti nei quali gli eventi della storia, insomma, misurano no? il valore di ogni singolo essere umano senza distinzione. Penso a maggior ragione in questi giorni nei quali viviamo una nuova pericolosa crisi internazionale, che il nostro pensiero non possa non andare alle donne, alle ragazze iraniane, che con un coraggio sorprendente sfidano il carcere, la tortura, per rivendicare la loro libertà. Provo nei loro confronti, e penso di non essere la sola in questa sala, un’infinita ammirazione ma anche una profonda gratitudine, perché in fondo ci ricordano con la loro tenacia anche quanto preziose siano le conquiste che noi siamo riuscite a ottenere, anche quando le diamo per scontate. Ce lo dobbiamo ricordare.

Questa è in estrema sintesi la mia personale visione, anche la visione che questo governo ha cercato di declinare nelle sue scelte fondamentali. Ma penso che sia anche la libertà professata dalla nostra Costituzione quando ci chiede di rimuovere gli ostacoli che impediscono alle persone di realizzarsi e partecipare pienamente, quando riconosce pari diritti sul lavoro e nella retribuzione e prevede una specifica tutela della maternità, quando si occupa dell’accesso agli uffici pubblici e alle cariche elettive, impone di affermare le pari opportunità, cioè di poter ancora una volta battersi senza discriminazioni.

E il messaggio che io vorrei lasciare alla vigilia del 10 marzo, ma anche di quella di una giornata altrettanto importante come l’8 marzo per le donne di questa nazione, è questo: Lo Stato, le istituzioni a ogni livello continueranno a lavorare per garantire quello che serve a mettervi in condizioni di essere pienamente libere e di competere alla pari. Ma voi siate voi stesse, voi stesse, siate fiere di esserlo, perché è questa la vostra principale forza. Non arrendetevi ai pregiudizi perché chi ne ha, fondamentalmente, è un debole. Non ascoltate chi tenterà di minimizzarvi perché chi lo fa in fondo vi teme. Verrete spesso sottovalutate: potete usarlo come se fosse un vantaggio. Ma soprattutto non credete mai ai limiti che gli altri hanno deciso per voi, perché gli unici limiti nella vostra vita siete voi a deciderli. Non aspettate che vi sia concesso, perché ve lo potete guadagnare senza dover dire grazie a nessuno. Siate chi siete fino in fondo. Siate libere.

Come scriveva Virginia Woolf, e chiudo: “Non c’è cancello, nessuna serratura, nessun bullone che potete regolare sulla libertà della mia mente.” Vi ringrazio.
4. ポルトガル語 (Português)

Então, boa tarde a todos. Obrigado por estarem aqui. Obrigado, obviamente, à Ministra Roccella, ao Ministro Abodi por terem querido este dia, por o terem realizado neste lugar tão fascinante. Obrigado pelas muitas representações de talento feminino presentes nesta sala, a mancha extraordinária representada pelas mulheres que usam a faixa tricolore, portanto o talento na política, o talento na arte. Arisa, a orquestra, parabéns de verdade. O talento, obviamente, de tantas outras representadas em tantos outros âmbitos entre as pessoas que vejo sentadas nesta sala, no âmbito da empresa, no âmbito da gestão. Enfim, é uma bela síntese do que estamos celebrando.

Estamos aqui para celebrar um dos momentos fundadores da Itália de hoje e do que somos, no fundo, como nação. Ou seja, os oitenta anos do primeiro voto das mulheres. Fazemo-lo a poucos dias do aniversário de uma data que, antes mesmo de 2 de junho, marcou a virada: 10 de março de 1946, o dia em que se realizaram as primeiras eleições administrativas na Itália com a participação de homens e mulheres, portanto com o sufrágio universal. E graças a essa jornada, seis mulheres na época puderam usar pela primeira vez essa mesma faixa tricolore que hoje vejo aqui representada por tantas outras.

10 de março de 46 foi apenas o primeiro, digamos assim, fotograma de uma viagem que no fundo ainda não terminou e que foi marcada por muitas outras etapas decisivas, entre as quais, obviamente, não podemos deixar de citar o referendo institucional que decretou o nascimento da República e a entrada das primeiras vinte e uma mulheres nas instituições parlamentares, naquela Assembleia Constituinte que tinha a tarefa de escrever a nossa Constituição. Um momento claramente fundamental neste percurso que Anna Garofalo, enfermeira voluntária durante a Segunda Guerra Mundial e pioneira do jornalismo feminino (seu o livro “L’italiana in Italia”), soube descrever com palavras, na minha opinião, extremamente eficazes:

“As cédulas que chegam às nossas casas e nos convidam a cumprir o nosso dever têm uma autoridade silenciosa e perentória. Nós as viramos nas mãos e elas nos parecem mais preciosas do que o cartão do pão. Apertamos as cédulas como se fossem bilhetes de amor.”

Palavras de quem estava consciente de que a partir daquele momento a Itália não seria mais a mesma, porque aquele voto, o que aconteceu em 1946, deu à República — como recordou também o Presidente da República Sergio Mattarella no seu discurso de fim de ano (e agradeço-lhe por isso) — um caráter democrático indelével, iniciando um percurso ainda em curso rumo à plena igualdade. A democracia italiana nasceu, e nasceu sob o signo das mulheres.

Oitenta anos podem parecer pouco se os olharmos em relação à grande história, mas são oitenta anos que forjaram o nosso povo, que permitiram às mulheres desta nação afirmarem-se e, sobretudo, poderem demonstrar do que são capazes. Um caminho claramente pavimentado pelos sacrifícios, pela determinação, pela coragem, pelo talento de muitas mulheres e que permitiu também a mim, hoje, chegar a ocupar este cargo, chegar a ser a primeira mulher chefe de governo nesta nação. Eu não poderia estar onde estou, e muitas das mulheres que vejo nesta sala não poderiam estar onde estão, se não fosse graças a todas as mulheres que antes de nós não tiveram medo de demonstrar o seu valor. Mulheres que ousaram, mulheres que combateram os preconceitos, mulheres que recusaram os compromissos, mulheres que não tiveram medo de ser o que são, da sua especificidade de serem mulheres.

Porque, vejam, eu nunca compartilhei a tese de quem considera que as mulheres, para se afirmarem, devam, digamos assim, mimetizar-se ou talvez imitar os homens, utilizar os mesmos esquemas, raciocinar da mesma forma. Eu penso que é exatamente o contrário. Penso que as mulheres são vencedoras quando usam os seus esquemas, quando usam as suas especificidades e o seu valor acrescentado em termos de humanidade, em termos de concretização, em termos, digamos, também de velocidade, em termos de menor disponibilidade ao compromisso. Vale em todos os âmbitos, vale com maior razão na política. E assim como nunca pensei que existam políticas femininas, estou convencida de que existe, sim, uma visão feminina da política, que no entanto é claramente outra coisa. Ou seja, ninguém jamais me convencerá de que existam competências de temas de competência das mulheres e temas de competência dos homens. Qualquer tema precisa de uma sensibilidade composta e, portanto, obviamente também de um ponto de vista feminino, mas é uma abordagem totalmente diferente daquela que vimos tantas vezes e que é defendida por muitos lados.

E digo mais. Uma mulher não é mulher apenas se pensa como algumas mulheres consideram que ela deva pensar. Defender isso — como ainda vejo ser feito de forma surreal às vezes — é, a meu ver, o mais distante que pode existir da defesa da igualdade, porque nós não lutamos para ser livres — aliás, desculpem — lutamos para ser livres, não para passar de ouvir o que podíamos pensar ou fazer dos homens para ouvir o que podemos pensar ou fazer dos dogmas ideológicos. A coragem da nossa liberdade foi a chave de abóbada da nossa afirmação. Se a perdêssemos, simplesmente voltaríamos atrás.

Liberdade e mérito. É o que devemos defender e garantir se quisermos que o peso das mulheres cresça. E claramente serviços que permitam às mulheres competir em igualdade de condições, de não ter de, como dissemos muitas vezes, escolher entre um filho e uma profissão, de não ser discriminadas porque são ou porque até poderiam tornar-se mães, de ganhar menos, de progredir na carreira simplesmente porque são mulheres. Claramente vocês sabem que o governo se ocupou destes temas com diversas medidas. Penso na ampliação das licenças parentais tanto para as mães quanto para os pais, penso na isenção de contribuições para as mães trabalhadoras, penso no aumento dos reembolsos para creches, apenas para citar algumas dessas medidas. Medidas que trouxeram alguns resultados concretos. E claramente aquilo de que eu mais me orgulho é o recorde histórico de ocupação feminina que foi alcançado após anos em que a porcentagem de mulheres ocupadas parecia imóvel. Não é imóvel.

E obviamente a estas medidas de equidade aliamos também uma luta tenaz contra o fenômeno odioso da violência contra as mulheres, que ainda hoje faz viver demasiadas mulheres de todas as idades, de todas as condições, num clima de ansiedade e de angústia e produz um número intolerável de feminicídios. Claramente não poderíamos contentar-nos com a pequena queda registrada no ano que acaba de terminar. É um trabalho que devemos continuar a fazer, é uma batalha que ainda não vencemos, ma é também uma batalha que estamos conduzindo juntos. Sobre isso quero dizer sinceramente: é um prazer para mim, um dever, quero agradecer também às forças de oposição porque a contribuição que foi trazida nestes anos nesta batalha é uma contribuição fundamental. Há desafios de civilização, há temas de civilização sobre os quais não faz sentido dividir-se, há temas de civilização sobre os quais também nesta legislatura o Parlamento da República Italiana, as forças políticas, a política em geral está demonstrando ter algo que lhe é mais caro do que o próprio interesse pessoal, que é o interesse geral sobre uma matéria que é demasiado importante para que nos possamos dividir.

Quando finalmente conseguirmos garantir finalmente também esta — é uma batalha que temos ainda de vencer — a igualdade de oportunidades, ou seja, uma real igualdade nas condições de partida e uma sociedade autenticamente meritocrática, então poderemos dizer que vencemos. Mas não poderemos fazê-lo verdadeiramente enquanto formos forçadas a acreditar que as mulheres precisam de quotas ou de mecanismos de favorecimento. Porque eu penso que a verdadeira liberdade reside em poder conquistar no campo a própria posição e não esperar que essa posição seja concedida. Também aqui sempre pensei que a tarefa do Estado não é estabelecer no papel quantas mulheres devem ocupar determinadas posições em cada âmbito, porque o Estado não pode jogar a partida no lugar das pessoas. O que o Estado deve conseguir fazer, no entanto, é garantir que a partida não seja viciada, que não haja, ou seja, metade do campo plana e outra em subida, metade da pista livre e metade da pista cheia de obstáculos. Para citar o esporte, agradecendo também eu às muitas mulheres, a começar por Francesca Lollobrigida, que nos encheram de orgulho durante estas Olimpíadas, mas também, permitam-me, para desejar um grande “boa sorte” às atletas das Paraolimpíadas que começarão este domingo. A tarefa do Estado, ou seja, é garantir a igualdade no ponto de partida, como dizia, dar a todos a possibilidade de competir com as mesmas condições. Depois, obviamente, cabe a cada um demonstrar o seu valor, a sua capacidade, a sua competência. Porque a paridade ainda não é uma concessão, a paridade é um direito. E é um direito por demasiado tempo negado, e é um direito ainda hoje negado.

E isso é ainda mais evidente nos momentos nos quais os eventos da história medem o valor de cada ser humano individual sem distinção. Penso ainda mais nestes dias nos quais vivemos uma nova e perigosa crise internacional, que o nosso pensamento não possa deixar de ir às mulheres, às moças iranianas, que com uma coragem surpreendente desafiam a prisão, a tortura, para reivindicar a sua liberdade. Sinto por elas, e penso que não sou a única nesta sala, uma infinita admiração mas também uma profunda gratidão, porque no fundo elas nos lembram com a sua tenacidade também o quanto preciosas são as conquistas que nós conseguimos obter, mesmo quando as damos por certas. Temos de nos lembrar disso.

Esta é em extrema síntese a minha visão pessoal, também a visão que este governo procurou declinar nas suas escolhas fundamentais. Mas penso que seja também a liberdade professada pela nossa Constituição quando nos pede para remover os obstáculos que impedem as pessoas de se realizarem e participarem plenamente, quando reconhece iguais direitos no trabalho e na remuneração e prevê uma proteção específica da maternidade, quando se ocupa do acesso aos cargos públicos e às funções eletivas, impõe afirmar a igualdade de oportunidades, ou seja, de poder mais uma vez lutar sem discriminações.

E a mensagem que eu gostaria de deixar na véspera de 10 de março, mas também daquela de um dia igualmente importante como 8 de março para as mulheres desta nação, é esta: O Estado, as instituições em todos os níveis continuarão a trabalhar para garantir o que for necessário para colocá-las em condições de serem plenamente livres e de competirem em igualdade de condições. Mas vocês, sejam vocês mesmas, vocês mesmas, tenham orgulho de sê-lo, porque é esta a vossa principal força. Não se rendam aos preconceitos porque quem os tem, fundamentalmente, é um fraco. Não ouçam quem tentará minimizar vocês porque quem o faz, no fundo, as teme. Vocês serão frequentemente subestimadas: podem usar isso como se fosse uma vantagem. Mas sobretudo não acreditem nunca nos limites que os outros decidiram para vocês, porque os únicos limites na vossa vida são vocês que decidem. Não esperem que lhes seja concedido, porque vocês podem conquistá-lo sem ter de dizer obrigado a ninguém. Sejam quem são até o fim. Sejam livres.

Como escrevia Virginia Woolf, e encerro: “Não há portão, nem fechadura, nem ferrolho que possas ajustar à liberdade da minha mente.”
Obrigada.
5. ドイツ語 (Deutsch)

Nun, einen schönen guten Nachmittag an alle. Vielen Dank, dass Sie hier sind. Mein Dank gilt natürlich Ministerin Roccella und Minister Abodi, die diesen Tag gewollt und an diesem faszinierenden Ort ausgerichtet haben. Vielen Dank für die vielen Repräsentationen weiblichen Talents in diesem Saal, den außergewöhnlichen Anblick der Frauen, die die Trikolore-Schärpe tragen – also das Talent in der Politik, das Talent in der Kunst. Arisa, das Orchester, wirklich ein großes Kompliment. Das Talent natürlich auch so vieler anderer, die in vielen anderen Bereichen unter den Menschen in diesem Saal vertreten sind, im Bereich der Unternehmen, im Management. Kurz gesagt, es ist eine schöne Synthese dessen, was wir heute feiern.

Wir sind hier, um einen der Gründungsmomente des heutigen Italiens zu feiern und dessen, was wir im Grunde als Nation sind: die achtzig Jahre seit dem ersten Frauenstimmrecht. Wir tun dies wenige Tage vor dem Jahrestag eines Datums, das noch vor dem 2. Juni den Wendepunkt markierte, nämlich der 10. März 1946, der Tag, an dem die ersten Kommunalwahlen in Italien mit der Teilnahme von Männern und Frauen, also mit dem allgemeinen Wahlrecht, stattfanden. Dank dieses Wahlgangs konnten damals sechs Frauen zum ersten Mal dieselbe Trikolore-Schärpe tragen, die ich heute hier bei so vielen anderen sehe.

Der 10. März 1946 war nur das erste, sagen wir mal so, Standbild einer Reise, die im Grunde noch nicht abgeschlossen ist und die durch viele andere entscheidende Etappen gekennzeichnet war. Darunter dürfen wir natürlich nicht das institutionelle Referendum vergessen, das die Geburt der Republik und den Einzug der ersten einundzwanzig Frauen in die parlamentarischen Institutionen dekretierte, in jene Verfassunggebende Versammlung, die die Aufgabe hatte, unsere Verfassung zu schreiben. Ein eindeutig grundlegender Moment in diesem Prozess, den Anna Garofalo – Freiwillige Krankenschwester während des Zweiten Weltkriegs und Pionierin des weiblichen Journalismus (Autorin des Buches “L’italiana in Italia”) – mit Worten zu beschreiben wusste, die meiner Meinung nach extrem wirkungsvoll sind:

“Die Stimmzettel, die bei uns zu Hause ankommen und uns einladen, unsere Pflicht zu erfüllen, haben eine stille und unumstößliche Autorität. Wir drehen sie in unseren Händen, und sie erscheinen uns wertvoller als die Brotkarte. Wir halten die Stimmzettel fest, als wären sie Liebesbriefe.”

Worte von jemandem, der sich bewusst war, dass Italien von diesem Moment an nicht mehr dasselbe sein würde, denn jene Wahl, das was 1946 geschah, verlieh der Republik – wie auch Präsident Sergio Mattarella in seiner Neujahrsansprache erinnerte (und ich danke ihm dafür) – einen unauslöschlichen demokratischen Charakter und leitete einen noch immer andauernden Weg zur vollen Gleichberechtigung ein. Die italienische Demokratie war geboren, und sie wurde im Zeichen der Frauen geboren.

Achtzig Jahre mögen wenig erscheinen, wenn wir sie im Verhältnis zur großen Geschichte betrachten, aber es sind achtzig Jahre, die unser Volk geformt haben, die es den Frauen dieser Nation ermöglicht haben, sich zu behaupten und vor allem zu zeigen, wozu sie fähig sind. Ein Weg, der eindeutig von Opfern, Entschlossenheit, Mut und dem Talent vieler Frauen gepflastert war und der es auch mir heute ermöglicht hat, dieses Amt zu bekleiden, die erste Frau an der Spitze der Regierung dieser Nation zu sein. Ich könnte nicht dort sein, wo ich bin, und viele der Frauen, die ich in diesem Saal sehe, könnten nicht dort sein, wo sie sind, wenn es nicht all die Frauen vor uns gegeben hätte, die keine Angst hatten, ihren Wert zu beweisen. Frauen, die gewagt haben, Frauen, die Vorurteile bekämpft haben, Frauen, die Kompromisse abgelehnt haben, Frauen, die keine Angst hatten, sie selbst zu sein, in ihrer Spezifität als Frauen.

Denn wissen Sie, ich habe nie die These derer geteilt, die glauben, dass Frauen, um sich zu behaupten, sich sozusagen tarnen oder vielleicht Männer imitieren müssen, die gleichen Schemata verwenden oder auf die gleiche Weise denken müssen. Ich denke, es ist genau das Gegenteil. Ich denke, dass Frauen erfolgreich sind, wenn sie ihre eigenen Schemata verwenden, wenn sie ihre Besonderheiten und ihren Mehrwert in Bezug auf Menschlichkeit, Konkretheit und, seien wir ehrlich, auch Geschwindigkeit sowie eine geringere Kompromissbereitschaft einsetzen. Das gilt in jedem Bereich, erst recht in der Politik. Und so wie ich nie gedacht habe, dass es eine “weibliche Politik” gibt, bin ich überzeugt, dass es stattdessen eine “weibliche Vision” von Politik gibt, was jedoch eindeutig etwas ganz anderes ist. Das heißt, niemand wird mich jemals davon überzeugen, dass es Themenbereiche gibt, die in die Kompetenz von Frauen fallen, und Themenbereiche, die in die Kompetenz von Männern fallen. Jedes Thema braucht eine zusammengesetzte Sensibilität und daher natürlich auch einen weiblichen Standpunkt, aber das ist ein völlig anderer Ansatz als der, den wir zu oft gesehen haben und der von vielen Seiten unterstützt wird.

Und ich sage noch mehr. Eine Frau ist nicht nur dann eine Frau, wenn sie so denkt, wie einige Frauen glauben, dass sie denken sollte. Dies zu behaupten – wie ich es manchmal immer noch auf surreale Weise erlebe – ist meiner Meinung nach so weit wie möglich von der Verteidigung der Gleichberechtigung entfernt. Denn wir haben gekämpft, um frei zu sein – beziehungsweise, Entschuldigung – wir haben gekämpft, um frei zu sein, und nicht, um von der Situation, in der Männer uns sagten, was wir denken oder tun sollten, in eine Situation zu wechseln, in der ideologische Dogmen uns vorschreiben, was wir denken oder tun können. Der Mut unserer Freiheit war der Schlussstein unserer Selbstbehauptung. Wenn wir ihn verlören, würden wir einfach zurückfallen.

Freiheit und Verdienst (Leistung). Das ist es, was wir verteidigen und garantieren müssen, wenn wir wollen, dass das Gewicht der Frauen wächst. Und natürlich Dienstleistungen, die es Frauen ermöglichen, unter gleichen Bedingungen zu konkurrieren, sich nicht – wie wir schon oft gesagt haben – zwischen einem Kind und einem Beruf entscheiden zu müssen, nicht diskriminiert zu werden, weil sie Mütter sind oder es werden könnten, weniger zu verdienen oder bei der Karriere benachteiligt zu werden, nur weil sie Frauen sind. Sie wissen natürlich, dass sich die Regierung mit verschiedenen Maßnahmen mit diesen Themen befasst hat. Ich denke an die Ausweitung der Elternzeit sowohl für Mütter als auch für Väter, ich denke an die Beitragsentlastung für berufstätige Mütter, ich denke an die Erhöhung der Erstattungen für Kindertagesstätten, um nur einige dieser Maßnahmen zu nennen. Maßnahmen, die zu konkreten Ergebnissen geführt haben. Und worauf ich natürlich am meisten stolz bin, ist der historische Rekord bei der Frauenbeschäftigung, der erreicht wurde, nachdem der Prozentsatz der erwerbstätigen Frauen jahrelang unbeweglich schien. Er ist nicht unbeweglich.

Und natürlich haben wir diese Maßnahmen für mehr Gerechtigkeit durch einen beharrlichen Kampf gegen das abscheuliche Phänomen der Gewalt gegen Frauen ergänzt, die auch heute noch zu viele Frauen jeden Alters und in allen Lebenslagen in einem Klima der Angst und Angst leben lässt und eine unerträgliche Anzahl von Femiziden zur Folge hat. Natürlich können wir uns nicht mit dem leichten Rückgang zufrieden geben, der im gerade zu Ende gegangenen Jahr verzeichnet wurde. Es ist eine Arbeit, die wir fortsetzen müssen, es ist ein Kampf, den wir noch nicht gewonnen haben, aber es ist auch ein Kampf, den wir gemeinsam führen. In diesem Punkt möchte ich aufrichtig sagen: Es ist mir ein Vergnügen und eine Pflicht, auch den Oppositionskräften zu danken, denn der Beitrag, der in diesen Jahren zu diesem Kampf geleistet wurde, ist von grundlegender Bedeutung. Es gibt zivilisatorische Herausforderungen, es gibt zivilisatorische Themen, bei denen es keinen Sinn macht, gespalten zu sein. Es gibt Themen, bei denen das Parlament der Italienischen Republik, die politischen Kräfte und die Politik im Allgemeinen auch in dieser Legislaturperiode zeigen, dass ihnen etwas mehr am Herzen liegt als ihr persönliches Interesse, nämlich das Allgemeininteresse an einer Angelegenheit, die zu wichtig ist, um sich darüber zu streiten.

Wenn es uns endlich gelungen ist, auch dies zu garantieren – einen Kampf, den wir erst noch gewinnen müssen – nämlich die Chancengleichheit, das heißt eine echte Gleichheit der Ausgangsbedingungen und eine authentisch leistungsorientierte Gesellschaft, dann können wir sagen, dass wir gewonnen haben. Aber wir werden es nicht wirklich tun können, solange wir gezwungen sind zu glauben, dass Frauen Quoten oder Bevorzugungsmechanismen brauchen. Denn ich denke, dass die wahre Freiheit darin besteht, sich seine Position auf dem Spielfeld verdienen zu können und nicht darauf zu warten, dass einem diese Position zugestanden wird. Auch hier habe ich immer gedacht, dass die Aufgabe des Staates nicht darin besteht, am Schreibtisch festzulegen, wie viele Frauen in jedem Bereich bestimmte Positionen bekleiden müssen, denn der Staat kann das Spiel nicht anstelle der Menschen spielen. Was der Staat jedoch schaffen muss, ist zu garantieren, dass das Spiel nicht manipuliert wird – dass es nicht eine Spielfeldhälfte gibt, die flach ist, und eine andere, die bergauf führt, eine halbe Bahn frei und eine halbe Bahn voller Hindernisse. Um den Sport zu zitieren: Ich danke auch den vielen Frauen, angefangen bei Francesca Lollobrigida, die uns während dieser Olympischen Spiele mit Stolz erfüllt haben, aber erlauben Sie mir auch, den paralympischen Athleten, die diesen Sonntag beginnen, viel Glück zu wünschen. Die Aufgabe des Staates ist es, wie gesagt, die Gleichheit am Startpunkt zu garantieren, jedem die Möglichkeit zu geben, unter den gleichen Bedingungen zu konkurrieren. Dann liegt es natürlich an jedem Einzelnen, seinen Wert, seine Fähigkeit und seine Kompetenz unter Beweis zu stellen. Denn Gleichberechtigung ist keine Konzession, Gleichberechtigung ist ein Recht. Und es ist ein Recht, das zu lange verweigert wurde und das auch heute noch verweigert wird.

Und das wird noch deutlicher in Momenten, in denen die Ereignisse der Geschichte den Wert jedes einzelnen Menschen ohne Unterschied messen. Ich denke erst recht in diesen Tagen, in denen wir eine neue gefährliche internationale Krise erleben, daran, dass unsere Gedanken bei den Frauen, bei den iranischen Mädchen sein müssen, die mit überraschendem Mut Gefängnis und Folter trotzen, um ihre Freiheit einzufordern. Ich empfinde ihnen gegenüber – und ich denke, ich bin nicht die Einzige in diesem Saal – unendliche Bewunderung, aber auch tiefe Dankbarkeit, denn im Grunde erinnern sie uns mit ihrer Beharrlichkeit daran, wie kostbar die Errungenschaften sind, die wir erzielen konnten, selbst wenn wir sie für selbstverständlich halten. Wir müssen uns daran erinnern.

Dies ist in aller Kürze meine persönliche Vision, auch die Vision, die diese Regierung in ihren grundlegenden Entscheidungen umzusetzen versucht hat. Aber ich denke, es ist auch die Freiheit, die unsere Verfassung bekennt, wenn sie uns auffordert, die Hindernisse zu beseitigen, die Menschen daran hindern, sich selbst zu verwirklichen und voll teilzuhaben; wenn sie gleiche Rechte bei der Arbeit und bei der Entlohnung anerkennt und einen spezifischen Schutz der Mutterschaft vorsieht; wenn sie sich mit dem Zugang zu öffentlichen Ämtern und Wahlämtern befasst und vorschreibt, die Chancengleichheit zu bekräftigen, das heißt, wieder einmal ohne Diskriminierung kämpfen zu können.

Und die Botschaft, die ich am Vorabend des 10. März, aber auch an einem ebenso wichtigen Tag wie dem 8. März für die Frauen dieser Nation hinterlassen möchte, ist diese: Der Staat, die Institutionen auf jeder Ebene werden weiterhin daran arbeiten, das zu garantieren, was nötig ist, um Sie in die Lage zu versetzen, vollkommen frei zu sein und unter gleichen Bedingungen zu konkurrieren. Aber seien Sie Sie selbst, Sie selbst, seien Sie stolz darauf, denn das ist Ihre wichtigste Stärke. Ergeben Sie sich nicht den Vorurteilen, denn wer welche hat, ist im Grunde schwach. Hören Sie nicht auf diejenigen, die versuchen werden, Sie herabzusetzen, denn wer das tut, fürchtet Sie im Grunde. Sie werden oft unterschätzt werden: Sie können das als Vorteil nutzen. Aber vor allem glauben Sie niemals an die Grenzen, die andere für Sie festgelegt haben, denn die einzigen Grenzen in Ihrem Leben bestimmen Sie selbst. Warten Sie nicht darauf, dass es Ihnen gewährt wird, denn Sie können es sich verdienen, ohne jemandem danken zu müssen. Seien Sie, wer Sie bis zum Ende sind. Seien Sie frei.

Wie Virginia Woolf schrieb, und damit schließe ich: “Es gibt kein Tor, kein Schloss, keinen Riegel, den man der Freiheit meines Geistes anlegen kann.”
Ich danke Ihnen.
6. フランス語 (Français)

Alors, bon après-midi à tous. Merci d’être ici. Merci, évidemment, à la ministre Roccella, au ministre Abodi d’avoir voulu cette journée, de l’avoir organisée dans ce lieu si fascinant. Merci aux nombreuses représentations du talent féminin présentes dans cette salle, cette tache extraordinaire représentée par les femmes qui portent l’écharpe tricolore, donc le talent en politique, le talent dans l’art. Arisa, l’orchestre, vraiment félicitations. Le talent, évidemment, de tant d’autres représentées dans tant d’autres domaines parmi les personnes que je vois assises dans cette salle, dans le domaine de l’entreprise, dans le domaine managérial. Bref, c’est une belle synthèse de ce que nous fêtons.

Nous sommes ici pour célébrer l’un des moments fondateurs de l’Italie d’aujourd’hui et de ce que nous sommes, au fond, en tant que nation. À savoir, les quatre-vingts ans du premier vote des femmes. Nous le faisons à quelques jours de l’anniversaire d’une date qui, avant même le 2 juin, a marqué le tournant : le 10 mars 1946, le jour où se sont déroulées les premières élections administratives en Italie avec la participation des hommes et des femmes, donc au suffrage universel. Et grâce à ce scrutin, six femmes ont pu porter pour la première fois cette même écharpe tricolore que je vois aujourd’hui représentée ici par tant d’autres.

Le 10 mars 46 n’a été que le premier, disons, photogramme d’un voyage qui, au fond, n’est pas encore terminé et qui a été marqué par de nombreuses autres étapes décisives, parmi lesquelles, évidemment, nous ne pouvons pas ne pas citer le référendum institutionnel qui a décrété la naissance de la République et l’entrée des vingt-et-une premières femmes dans les institutions parlementaires, dans cette Assemblée Constituante qui avait pour mission d’écrire notre Constitution. Un moment clairement fondamental dans ce parcours qu’Anna Garofalo, infirmière volontaire pendant la Seconde Guerre mondiale et pionnière du journalisme au féminin (auteur du livre “L’italiana in Italia”), a su décrire avec des mots, selon moi, extrêmement efficaces :

“Les bulletins qui nous arrivent à la maison et nous invitent à accomplir notre devoir ont une autorité silencieuse et péremptoire. Nous les retournons entre nos mains et ils nous semblent plus précieux que la carte de pain. Nous serrons les bulletins comme s’ils étaient des billets d’amour.”

Des mots de quelqu’un qui était conscient qu’à partir de ce moment-là, l’Italie ne serait plus la même, car ce vote, ce qui s’est passé en 1946, a donné à la République — comme l’a rappelé également le Président de la République Sergio Mattarella dans son discours de fin d’année (et je l’en remercie) — un caractère démocratique indélébile, entamant un parcours encore en cours vers la pleine parité. La démocratie italienne était née, et elle était née sous le signe des femmes.

Quatre-vingts ans peuvent sembler peu si on les regarde par rapport à la grande histoire, mais ce sont quatre-vingts ans qui ont forgé notre peuple, qui ont permis aux femmes de cette nation de s’affirmer et surtout de pouvoir démontrer ce dont elles sont capables. Un chemin clairement pavé par les sacrifices, la détermination, le courage, le talent de nombreuses femmes et qui m’a permis à moi aussi, aujourd’hui, d’en arriver à occuper ce poste, d’arriver à être la première femme chef de gouvernement dans cette nation. Je ne pourrais pas être là où je suis, et beaucoup de femmes que je vois dans cette salle ne pourraient pas être là où elles sont, si ce n’était grâce à toutes les femmes qui, avant nous, n’ont pas eu peur de démontrer leur valeur. Des femmes qui ont osé, des femmes qui ont combattu les préjugés, des femmes qui ont refusé les compromis, des femmes qui n’ont pas eu peur d’être ce qu’elles sont, dans leur spécificité de femmes.

Parce que, voyez-vous, je n’ai jamais partagé la thèse de ceux qui considèrent que les femmes, pour s’affirmer, doivent, pour ainsi dire, se camoufler ou peut-être imiter les hommes, utiliser les mêmes schémas, raisonner de la même manière. Je pense que c’est exactement le contraire. Je pense que les femmes sont gagnantes lorsqu’elles utilisent leurs propres schémas, lorsqu’elles utilisent leurs spécificités et leur valeur ajoutée en termes d’humanité, en termes de concret, en termes — disons-le — de rapidité également, en termes de moindre disposition au compromis. Cela vaut dans tous les domaines, et d’autant plus en politique. Et de même que je n’ai jamais pensé qu’il existe des “politiques féminines”, je suis convaincue qu’il existe en revanche une “vision féminine” de la politique, ce qui est clairement tout autre chose. C’est-à-dire que personne ne me convaincra jamais qu’il existe des thématiques de la compétence des femmes et des thématiques de la compétence des hommes. Toute thématique a besoin d’une sensibilité composée et donc évidemment aussi d’un point de vue féminin, mais c’est une approche tout autre que celle que nous avons trop souvent vue et qui est soutenue de toutes parts.

Et je dirais plus. Une femme n’est pas une femme seulement si elle pense comme certaines femmes estiment qu’elle doit penser. Soutenir cela — comme je le vois encore faire de manière surréaliste parfois — est à mon avis ce qu’il y a de plus éloigné de la défense de la parité. Car nous ne nous sommes pas battues pour être libres — ou plutôt, excusez-moi — nous nous sommes battues pour être libres, pas pour passer du fait de se faire dire ce qu’on pouvait penser ou faire par les hommes au fait de se faire dire ce qu’on peut penser ou faire par les dogmes idéologiques. Le courage de notre liberté a été la clé de voûte de notre affirmation. Si nous le perdions, nous reculerions tout simplement.

Liberté et mérite. C’est ce que nous devons défendre et garantir si nous voulons que le poids des femmes grandisse. Et clairement des services qui permettent aux femmes de pouvoir concourir à armes égales, de ne pas avoir à — nous nous l’avons dit tant de fois — choisir entre un enfant et une profession, de ne pas être discriminées parce qu’elles sont ou parce qu’elles pourraient même devenir mères, de gagner moins, de faire carrière simplement parce qu’elles sont des femmes. Clairement, vous savez que le gouvernement s’est occupé de ces thèmes avec plusieurs mesures. Je pense à l’élargissement des congés parentaux tant pour les mères que pour les pères, je pense à l’exonération de cotisations pour les mères travailleuses, je pense à l’augmentation des remboursements pour les crèches, pour ne citer que quelques-unes de ces mesures. Des mesures qui ont apporté des résultats concrets. Et clairement, ce dont je suis la plus fière, c’est le record historique d’emploi féminin qui a été atteint après des années où le pourcentage de femmes occupées semblait immuable. Il n’est pas immuable.

Et évidemment, à ces mesures d’équité, nous avons ajouté une lutte tenace contre le phénomène odieux de la violence contre les femmes, qui aujourd’hui encore fait vivre trop de femmes de tous âges, de toutes conditions, dans un climat d’anxiété et d’angoisse et produit un nombre intolérable de féminicides. Clairement, nous ne pourrions pas nous contenter de la petite baisse enregistrée lors de l’année qui vient de s’écouler. C’est un travail que nous devons continuer à faire, c’est une bataille que nous n’avons pas encore gagnée, mais c’est aussi une bataille que nous menons ensemble. Sur ce point, je veux le dire sincèrement : c’est un plaisir pour moi, un devoir, je veux remercier aussi les forces d’opposition car la contribution qui a été apportée ces années-ci sur cette bataille est une contribution fondamentale. Il y a des défis de civilisation, il y a des thèmes de civilisation sur lesquels il n’y a pas de sens à se diviser, il y a des thèmes de civilisation sur lesquels, même dans cette législature, le Parlement de la République italienne, les forces politiques, la politique en général démontrent qu’ils ont quelque chose qui leur tient plus à cœur que leur propre intérêt personnel, à savoir l’intérêt général sur une matière trop importante pour que l’on puisse se diviser.

Quand nous aurons enfin réussi à garantir enfin cela aussi — c’est une bataille que nous devons encore gagner — l’égalité des chances, c’est-à-dire une réelle égalité dans les conditions de départ et une société authentiquement méritocratique, alors nous pourrons dire que nous avons gagné. Mais nous ne pourrons pas le faire vraiment tant que nous serons contraints de croire que les femmes ont besoin de quotas ou de mécanismes de faveur. Parce que je pense que la vraie liberté reste de pouvoir gagner sa position sur le terrain et non d’attendre que cette position soit concédée. Là aussi, j’ai toujours pensé que le rôle de l’État n’est pas de décider autour d’une table combien de femmes doivent occuper certaines positions dans chaque domaine, car l’État ne peut pas jouer le match à la place des gens. Ce que l’État doit cependant réussir à faire, c’est de garantir que le match ne soit pas truqué, qu’il n’y ait pas, c’est-à-dire, une moitié de terrain plate et une autre en montée, une moitié de piste libre et une moitié de piste pleine d’obstacles. Pour citer le sport, en remerciant moi aussi les nombreuses femmes, à commencer par Francesca Lollobrigida, qui nous ont remplis de fierté pendant ces Jeux Olympiques, mais aussi, permettez-moi, pour souhaiter bonne chance aux athlètes des Jeux Paralympiques qui commenceront ce dimanche. La mission de l’État est donc de garantir l’égalité au point de départ, comme je le disais, de donner à tous la possibilité de concourir dans les mêmes conditions. Ensuite, évidemment, il appartient à chacun de démontrer sa valeur, sa capacité, sa compétence. Car la parité n’est pas encore une concession, la parité est un droit. Et c’est un droit trop longtemps nié, et c’est un droit encore aujourd’hui nié.

Et cela est encore plus évident dans les moments où les événements de l’histoire, enfin, mesurent la valeur de chaque être humain sans distinction. Je pense d’autant plus en ces jours où nous vivons une nouvelle crise internationale dangereuse, que notre pensée ne peut qu’aller aux femmes, aux jeunes filles iraniennes qui, avec un courage surprenant, défient la prison, la torture, pour revendiquer leur liberté. J’éprouve à leur égard — et je pense ne pas être la seule dans cette salle — une admiration infinie mais aussi une profonde gratitude, car au fond elles nous rappellent par leur ténacité combien sont précieuses les conquêtes que nous avons réussi à obtenir, même quand nous les considérons comme acquises. Nous devons nous en souvenir.

C’est en résumé ma vision personnelle, ainsi que la vision que ce gouvernement a cherché à décliner dans ses choix fondamentaux. Mais je pense que c’est aussi la liberté professée par notre Constitution quand elle nous demande de lever les obstacles qui empêchent les personnes de se réaliser et de participer pleinement, quand elle reconnaît l’égalité des droits au travail et dans la rémunération et prévoit une protection spécifique de la maternité, quand elle s’occupe de l’accès aux fonctions publiques et aux mandats électifs, impose d’affirmer l’égalité des chances, c’est-à-dire de pouvoir encore une fois se battre sans discrimination.

Et le message que je voudrais laisser à la veille du 10 mars, mais aussi de celle d’une journée tout aussi importante comme le 8 mars pour les femmes de cette nation, est celui-ci : L’État, les institutions à tous les niveaux continueront à travailler pour garantir ce qui sert à vous mettre en condition d’être pleinement libres et de concourir à égalité. Mais vous, soyez vous-mêmes, vous-mêmes, soyez fières de l’être, car c’est là votre principale force. Ne cédez pas aux préjugés car celui qui en a est, fondamentalement, un faible. N’écoutez pas ceux qui tenteront de vous minimiser car celui qui le fait, au fond, vous craint. Vous serez souvent sous-estimées : vous pouvez l’utiliser comme si c’était un avantage. Mais surtout ne croyez jamais aux limites que les autres ont décidées pour vous, car les seules limites dans votre vie, c’est vous qui les décidez. N’attendez pas qu’on vous l’accorde, car vous pouvez le gagner sans avoir à dire merci à personne. Soyez qui vous êtes jusqu’au bout. Soyez libres.

Comme l’écrivait Virginia Woolf, et je conclus : “Il n’y a pas de grille, pas de serrure, pas de verrou que vous puissiez régler sur la liberté de mon esprit.”
Je vous remercie.
7. 中国語(繁体) (繁體中文)

各位下午好。感謝大家的光臨。當然,也要感謝羅切拉部長和阿博迪部長發起這次活動,並選擇在這個如此迷人的地方舉行。感謝在座展現出的眾多女性才華,那些身披三色綬帶的女性構成了一道非凡的亮麗風景,體現了政治與藝術領域的才情。Arisa,還有管弦樂隊,真的非常出色。當然,在座的還有來自企業、管理等各個領域的才俊。總之,這是我們慶祝活動的一個美好縮影。

我們今天齊聚於此,是為了慶祝當今意大利建國史上最重要的時刻之一,慶祝我們作為一個國家的根基:即女性首次獲得投票權八十週年。我們在一個比 6 月 2 日更早標誌著轉折點的日子的週年前夕慶祝,那就是 1946 年 3 月 10 日。那一天,意大利舉行了首次男女共同參與的地方選舉,實現了普選。感謝那次投票,當時有六位女性得以首次佩戴這條今天在座許多女性同樣佩戴的三色綬帶。

1946 年 3 月 10 日只是一段旅程的第一幀畫面,這段旅程本質上尚未結束,並由許多其他關鍵階段組成。其中,我們當然不能不提到決定共和國誕生以及首批 21 名女性進入議會機構的全民公投。在那負責起草憲法的制憲會議中,那是一個極其關鍵的時刻。二戰期間的志願護士、女性新聞界的先驅安娜·加羅法洛(Anna Garofalo,著有《意大利的意大利女性》一書)曾用我認為極其有力的文字描述過那一刻:

「寄到家裡邀請我們履行義務的選票,帶有一種沈默而專橫的權威。我們在手中翻轉它,它看起來比麵包卡更珍貴。我們緊握選票,就像握著情書一樣。」

這些話語出自一個深知從那一刻起意大利將不再相同的人之口。因為 1946 年的那次投票,正如塞爾吉奧·馬塔雷拉總統在年底演講中所提到的(我對此表示感謝),賦予了共和國不可磨滅的民主特色,開啓了至今仍在進行的通往完全平等的道路。意大利民主誕生了,且是在女性的標誌下誕生的。

如果放在宏大的歷史背景中,八十年可能看起來很短,但這八十年塑造了我們的人民,讓這個國家的女性得以展現自我,最重要的是,證明她們的能力。這是一條由無數女性的犧牲、決心、勇氣和才華鋪就的道路,這也讓我今天能夠擔任此職,成為這個國家的首位女性政府首腦。如果沒有那些先於我們、無懼展示自身價值的女性,我不可能站在這裡,在座的許多女性也不可能處於現在的位置。她們是敢於挑戰、與偏見抗爭、拒絕妥協的女性,是不畏懼做自己、不畏懼女性特質的女性。

因為,你們看,我從不認同那種認為女性為了出人頭地就必須「偽裝」或模仿男性、使用同樣模式、以同樣方式思考的論調。我認為恰恰相反。我認為當女性運用她們自己的模式,運用她們在人性、具體性,以及(我們直說吧)速度、較少的妥協意願等方面的特質與附加價值時,她們才是贏家。這適用於任何領域,在政治領域更是如此。正如我從不認為存在所謂的「女性政策」,但我深信存在著一種「女性的政治視角」,這顯然是兩回事。也就是說,沒人能說服我某些領域是女性的專長,而另一些是男性的專長。任何議題都需要一種複合的敏感度,因此當然也需要女性的觀點,但這與我們見過太多次、被多方支持的那種做法完全不同。

我還要說更多。一個女性並非只有在按照某些女性認為「應有的方式」思考時,才算是女性。在我看來,支持這種說法——如我時而看到的超現實表現——是與捍衛平等背道而馳的。因為我們奮鬥是為了自由,而不是從被男性告知我們該想什麼、該做什麼,轉變為被意識形態教條告知我們該想什麼、該做什麼。我們追求自由的勇氣是我們成功的基石。如果失去了它,我們只會倒退。

自由與功績(能力)。如果我們想增加女性的力量,這就是我們必須捍衛和保證的。當然還有各項服務,讓女性能在平等的條件下競爭,不必(我們已說過很多次)在孩子和職業之間做選擇,不因身為母親或可能成為母親而受歧視,不因身為女性而薪酬更低或晉升受阻。顯然,你們知道政府已通過多項措施處理這些問題。比如擴大父母雙方的育兒假、為職業母親減免社保繳費、增加托兒所補貼等,僅舉幾例。這些措施已取得了具體成果。而最令我自豪的,是在經歷了多年女性就業率看似停滯不前之後,我們達到了歷史性的女性就業新高。它並非不可撼動。

當然,在推行這些公平措施的同時,我們也在頑強地與針對女性的暴力這一醜惡現象作鬥爭。時至今日,這種現象仍讓各年齡段、各階層的女性生活在焦慮和痛苦中,導致了令人無法容忍的殺害女性案件數量。顯然,我們不能滿足於去年記錄到的微小下降。這是我們必須繼續做的工作,這是一場我們尚未贏得的戰鬥,但這也是一場我們正在共同進行的戰鬥。對此我想真誠地說:這對我來說是一種榮幸和責任,我也想感謝反對派的力量,因為這些年來為這場鬥爭做出的貢獻是至關重要的。這是文明的挑戰,是分歧毫無意義的文明議題。在這些議題上,即便是在本屆立法機關,意大利共和國議會、各政治力量、整個政界也正在證明,他們心中有比個人利益更重要的東西,那就是在一個如此重要、不容分裂的事務上的共同利益。

當我們最終能夠保證這一點時——這也是我們必須贏得的戰鬥——即機會平等,也就是起點條件的真實平等和一個真正的功績社會,那時我們才能說我們贏了。但只要我們還被迫相信女性需要配額或優待機制,我們就還沒有真正贏。因為我認為,真正的自由是能夠在賽場上贏得自己的位置,而不是等待被授予那個位置。在這裡,我也一直認為國家的任務不是在辦公桌前決定女性在各領域應佔多少比例,因為國家不能代替個人參賽。然而,國家必須做到的是確保比賽不被操縱,即不存在一半場地平坦、另一半是上坡的情況,不存在一半跑道通暢、另一半佈滿障礙的情況。引用體育方面的例子,我也要感謝以弗朗西斯卡·洛洛布里吉達為首的許多女性,她們在奧運期間讓我們倍感自豪;同時請允許我祝願本週日開始的殘奧會運動員們好運。國家的職責,如我所說,是保證起點的平等,讓每個人都有機會在同等條件下競爭。然後,當然要靠每個人展示自己的價值、能力和才幹。因為平等不是恩賜,平等是權利。這是一項被否認太久的權利,也是一項今日仍被否認的權利。

在歷史事件衡量每一個獨立個體的價值、不分彼此的時刻,這一點尤為明顯。我更想到在我們正面臨新的危險國際危機的當下,我們的思緒不能不飛向那些以驚人勇氣挑戰監禁與酷刑、以爭取自由的伊朗女性和女孩們。我對她們——我想在座的並非只有我一人——感到無限欽佩,也深懷感激,因為她們的堅韌提醒了我們,即使在我們認為理所當然的時候,我們所取得的成就是多麼珍貴。我們必須記住這一點。

這是對我個人願景的高度概括,也是本屆政府試圖在基本選擇中體現的願景。但我認為,這也是我們憲法所宣揚的自由:當它要求我們消除阻礙人們實現自我和全面參與的障礙時;當它承認工作和報酬中的平等權利並規定對母性的專門保護時;當它處理公職與選舉職位的準入、強制實行機會平等時,即能夠再次在無歧視的環境下奮鬥。

在 3 月 10 日前夕,也在對這個國家的女性同樣重要的 3 月 8 日前夕,我想留下的信息是:國家、各級機構將繼續努力,保證讓你們處於完全自由、平等競爭的條件下所需的一切。但你們,要做你們自己。做你們自己,並為此感到自豪,因為這是你們的主要力量。不要屈服於偏見,因為有偏見的人本質上是軟弱的。不要聽那些試圖貶低你們的人,因為那樣做的人內心深處其實是在畏懼你們。你們常會被低估:你們可以將此視為一種優勢。但最重要的是,永遠不要相信別人為你們設定的限制,因為你們生命中唯一的限制是由你們自己決定的。不要等待被恩賜,因為你們可以憑本事贏得這一切,而無需對任何人道謝。堅持做最真實的自己。擁抱自由。

正如弗吉尼亞·伍爾夫所寫,我也以此作結:
「沒有任何門檻,沒有任何鎖,沒有任何螺栓,可以束縛我思想的自由。」
謝謝大家。
8. アラビア語 (العربية)

حسنًا، طاب مساؤكم جميعًا. شكرًا لوجودكم هنا. شكرًا، بالطبع، للوزيرة روتشيلا، والوزير أبودي على الرغبة في إقامة هذا اليوم، وعلى إقامته في هذا المكان الساحر للغاية. شكرًا للعديد من تمثيلات المواهب النسائية الموجودة في هذه القاعة، ذلك المشهد الرائع الذي تمثله النساء اللواتي يرتدين الوشاح ثلاثي الألوان، أي المواهب في السياسة، والمواهب في الفن. أريزا، الأوركسترا، حقًا أهنئكم. والموهبة، بالطبع، للعديد من الممثلات الأخريات في العديد من المجالات الأخرى من بين الأشخاص الذين أراهم جالسين في هذه القاعة، في مجال الأعمال، وفي مجال الإدارة. وبإيجاز، إنه ملخص جميل لما نحتفل به.

نحن هنا للاحتفال بإحدى اللحظات التأسيسية لإيطاليا اليوم وما نحن عليه، في الجوهر، كأمة. وهي مرور ثمانين عامًا على أول تصويت للمرأة. نقوم بذلك قبل أيام قليلة من ذكرى تاريخ مثل، حتى قبل 2 يونيو، نقطة تحول، وهو 10 مارس 1946، اليوم الذي أجريت فيه أول انتخابات إدارية في إيطاليا بمشاركة الرجال والنساء، وبالتالي بالاقتراع العام. وبفضل تلك الدورة الانتخابية، تمكنت ست نساء في ذلك الوقت من ارتداء ذلك الوشاح ثلاثي الألوان نفسه لأول مرة، والذي أراه اليوم متمثلاً هنا في العديد من الأخريات.

كان 10 مارس 1946 مجرد “لقطة” أولى، إذا جاز التعبير، لرحلة لم تنتهِ بعد في الجوهر، والتي تخللتها العديد من المراحل الحاسمة الأخرى، ومن بينها، بالطبع، لا يمكننا إلا أن نذكر الاستفتاء المؤسسي الذي أقر ولادة الجمهورية ودخول أول إحدى وعشرين امرأة إلى المؤسسات البرلمانية، في تلك الجمعية التأسيسية التي كانت مهمتها كتابة دستورنا. لحظة أساسية بوضوح في هذا المسار الذي استطاعت آنا غاروفالو، الممرضة المتطوعة خلال الحرب العالمية الثانية ورائدة الصحافة النسائية (صاحبة كتاب “الإيطالية في إيطاليا”)، وصفه بكلمات، في رأيي، فعالة للغاية:

“البطاقات الانتخابية التي تصل إلى منازلنا وتدعونا لأداء واجبنا لها سلطة صامتة وحاسمة. نقلبها بين أيدينا وتبدو لنا أغلى من بطاقة الخبز. نضغط على البطاقات وكأنها رسائل حب.”

كلمات شخص كان يدرك أنه منذ تلك اللحظة فصاعدًا، لن تعود إيطاليا كما كانت، لأن ذلك التصويت، وما حدث في عام 1946، منح الجمهورية – كما ذكر أيضًا رئيس الجمهورية سيرجيو ماتاريلا في خطابه في نهاية العام (وأشكره على ذلك) – طابعًا ديمقراطيًا لا يمحى، ليبدأ مسارًا لا يزال جاريًا نحو المساواة الكاملة. لقد ولدت الديمقراطية الإيطالية، وولدت تحت علامة النساء.

قد تبدو ثمانون عامًا قليلة إذا نظرنا إليها في سياق التاريخ العظيم، لكنها ثمانون عامًا صقلت شعبنا، وسمحت لنساء هذه الأمة بإثبات ذواتهن، وقبل كل شيء، بالقدرة على إظهار ما هن قادرات عليه. مسار معبد بوضوح بالتضحيات، والتصميم، والشجاعة، وموهبة العديد من النساء، والذي سمح لي أنا أيضًا اليوم بالوصول إلى شغل هذا المنصب، والوصول إلى أن أكون أول امرأة ترأس الحكومة في هذه الأمة. لم أكن لأصل إلى ما أنا عليه، ولم تكن العديد من النساء اللواتي أراهن في هذه القاعة ليصلن إلى ما هن عليه، لولا فضل كل النساء اللواتي سبقونا ولم يخشين إظهار قيمتهن. نساء تجرأن، نساء حاربن التحيزات، نساء رفضن المساومات، نساء لم يخشين أن يكن ما هن عليه، بخصوصيتهن كنساء.

لأنني، كما ترون، لم أشارك أبدًا أطروحة أولئك الذين يعتقدون أن النساء، لكي يثبتن أنفسهن، يجب عليهن، إذا جاز التعبير، التخفي أو ربما تقليد الرجال، واستخدام نفس الأساليب، والتفكير بنفس الطريقة. أعتقد أن العكس هو الصحيح تمامًا. أعتقد أن النساء يفزن عندما يستخدمن أساليبهن الخاصة، وعندما يستخدمن خصوصياتهن وقيمتهن المضافة من حيث الإنسانية، ومن حيث الملموسية، ومن حيث – لنقل ذلك – السرعة أيضًا، ومن حيث قلة الاستعداد للمساومة. هذا ينطبق في كل مجال، وينطبق بشكل أكبر في السياسة. وكما لم أعتقد أبدًا بوجود سياسات نسائية، فأنا مقتنعة بوجود رؤية نسائية للسياسة، وهي بوضوح شيء آخر تمامًا. أي أن لا أحد سيقنعني أبدًا بوجود موضوعات من اختصاص النساء وموضوعات من اختصاص الرجال. أي موضوع يحتاج إلى حساسية مركبة، وبالتالي بالطبع يحتاج أيضًا إلى وجهة نظر نسائية، لكنه نهج مختلف تمامًا عن النهج الذي رأيناه مرارًا وتكرارًا وتدعمه أطراف عديدة.

وأقول أكثر من ذلك. المرأة ليست امرأة فقط إذا كانت تفكر كما تعتقد بعض النساء أنها يجب أن تفكر. إن دعم هذا – كما لا أزال أرى يحدث بطرق سريالية أحيانًا – هو في رأيي أبعد ما يكون عن الدفاع عن المساواة، لأننا لم نناضل من أجل أن نكون أحرارًا – بل عفواً – لقد ناضلنا لنكون أحرارًا، وليس لننتقل من جعل الرجال يخبروننا بما يمكننا التفكير فيه أو فعله إلى جعل العقائد الأيديولوجية تخبرنا بما يمكننا التفكير فيه أو فعله. كانت شجاعة حريتنا هي حجر الزاوية في إثبات ذواتنا. إذا فقدناها، فسنعود ببساطة إلى الوراء.

الحرية والجدارة. هذا ما يجب أن ندافع عنه ونضمنه إذا أردنا أن يزداد وزن النساء. ومن الواضح أن الخدمات التي تسمح للنساء بالقدرة على المنافسة على قدم المساواة، وعدم الاضطرار – كما قلنا لأنفسنا مرات عديدة – للاختيار بين طفل ومهنة، وعدم تعرضهن للتمييز لأنهن أمهات أو لأنهن قد يصبحن كذلك، أو تقاضي أجور أقل، أو عدم القدرة على بناء مسيرة مهنية لمجرد أنهن نساء. من الواضح أنكم تعلمون أن الحكومة اهتمت بهذه القضايا من خلال تدابير مختلفة. أفكر في توسيع الإجازات الوالدية لكل من الأمهات والآباء، وأفكر في إعفاء الأمهات العاملات من المساهمات، وأفكر في زيادة تعويضات دور الحضانة، فقط لذكر بعض هذه التدابير. تدابير أدت إلى بعض النتائج الملموسة. ومن الواضح أن أكثر ما أفخر به هو الرقم القياسي التاريخي لتوظيف الإناث الذي تم الوصول إليه بعد سنوات بدا فيها أن نسبة النساء العاملات لا تتزحزح. إنها ليست غير قابلة للتغيير.

وبالطبع، إلى جانب تدابير الإنصاف هذه، قمنا أيضًا بنضال شرس ضد ظاهرة العنف ضد المرأة البغيضة، والتي لا تزال تجعل الكثير من النساء من جميع الأعمار والظروف يعشن في جو من القلق والضيق وتنتج عددًا لا يطاق من جرائم قتل النساء. من الواضح أننا لا يمكننا الاكتفاء بالانخفاض الطفيف المسجل في العام الذي انتهى للتو. إنه عمل يجب أن نستمر في القيام به، إنها معركة لم ننتصر فيها بعد، لكنها أيضًا معركة نخوضها معًا. وفي هذا الصدد، أريد أن أقول بصدق: إنه لمن دواعي سروري وواجبي، أن أشكر أيضًا قوى المعارضة لأن المساهمة التي تم تقديمها في هذه السنوات في هذه المعركة هي مساهمة أساسية. هناك تحديات حضارية، وهناك قضايا حضارية لا معنى للانقسام حولها، وهناك قضايا حضارية يثبت فيها برلمان الجمهورية الإيطالية والقوى السياسية والسياسة بشكل عام حتى في هذه الدورة التشريعية أن لديهم شيئًا أغلى على قلوبهم من مصلحتهم الشخصية، وهو المصلحة العامة في موضوع هو أهم من أن ننقسم حوله.

عندما ننجح أخيرًا في ضمان هذه المعركة أيضًا – وهي معركة لا يزال يتعين علينا الفوز بها – تكافؤ الفرص، أي مساواة حقيقية في ظروف البداية ومجتمع قائم على الجدارة بصدق، عندها سنتمكن من القول إننا فزنا. لكننا لن نتمكن من القيام بذلك حقًا طالما أننا مضطرون للاعتقاد بأن النساء بحاجة إلى حصص (كوتة) أو آليات تفضيل. لأنني أعتقد أن الحرية الحقيقية تكمن في القدرة على كسب مكانة المرء في الميدان وعدم انتظار منح تلك المكانة. هنا أيضًا، فكرت دائمًا أن مهمة الدولة ليست تحديد عدد النساء اللواتي يجب أن يشغلن مناصب معينة في كل مجال من وراء المكاتب، لأن الدولة لا يمكنها لعب المباراة بدلاً من الناس. ومع ذلك، ما يجب على الدولة أن تنجح في فعله هو ضمان أن المباراة ليست “مغشوشة”، أي ألا يكون هناك نصف ملعب مستوٍ والنصف الآخر صعود، ونصف مضمار خالٍ والنصف الآخر مليء بالعقبات. واستشهاداً بالرياضة، أشكر أيضاً النساء العديدات، بدءاً من فرانشيسكا لولوبريجيدا، اللواتي ملأننا بالفخر خلال هذه الألعاب الأولمبية، وأيضاً، اسمحوا لي، أن أتمنى حظاً سعيداً للرياضيين في الألعاب البارالمبية التي ستبدأ يوم الأحد القادم. مهمة الدولة، كما قلت، هي ضمان المساواة في نقطة البداية، وإعطاء الجميع الفرصة للتنافس في ظل نفس الظروف. ثم بالطبع، يقع على عاتق كل فرد إثبات قيمته وقدرته وكفاءته. لأن المساواة ليست منحة، المساواة حق. وهو حق حُرمت منه النساء لفترة طويلة، وهو حق لا يزال محرومًا اليوم.

وهذا يظهر بوضوح أكبر في اللحظات التي تقيس فيها أحداث التاريخ قيمة كل إنسان فرد دون تمييز. أفكر بشكل خاص في هذه الأيام التي نعيش فيها أزمة دولية خطيرة جديدة، حيث لا يمكن لأفكارنا إلا أن تذهب إلى النساء والفتيات الإيرانيات، اللواتي يتحدين السجن والتعذيب بشجاعة مذهلة للمطالبة بحريتهن. أشعر تجاههن – وأعتقد أنني لست الوحيدة في هذه القاعة – بإعجاب لا ينتهي ولكن أيضًا بامتنان عميق، لأنهن في الجوهر يذكرننا بصلابتهن بمدى قيمة المكاسب التي تمكنا من تحقيقها، حتى عندما نعتبرها من المسلمات. يجب أن نتذكر ذلك.

هذا هو، بإيجاز شديد، رؤيتي الشخصية، وأيضاً الرؤية التي حاولت هذه الحكومة صياغتها في خياراتها الأساسية. لكني أعتقد أنها أيضًا الحرية التي يعلنها دستورنا عندما يطلب منا إزالة العقبات التي تمنع الناس من تحقيق ذواتهم والمشاركة الكاملة، وعندما يعترف بالحقوق المتساوية في العمل والأجر وينص على حماية محددة للأمومة، وعندما يهتم بالوصول إلى الوظائف العامة والمناصب الانتخابية، ويفرض تأكيد تكافؤ الفرص، أي القدرة مرة أخرى على النضال دون تمييز.

والرسالة التي أود أن أتركها عشية 10 مارس، وكذلك عشية يوم لا يقل أهمية مثل 8 مارس لنساء هذه الأمة، هي هذه: الدولة والمؤسسات على كل مستوى ستستمر في العمل لضمان ما يلزم لوضعكن في ظروف تجعلكن أحرارًا تمامًا وتتنافسن على قدم المساواة. لكن أنتن، كن أنفسكن، كن فخورات بكونكن أنفسكن، لأن هذه هي قوتكن الرئيسية. لا تستسلمن للتحيزات لأن من لديه تحيزات هو، في الأساس، ضعيف. لا تستمعن لمن سيحاول التقليل من شأنكن لأن من يفعل ذلك يخشاكن في الجوهر. غالبًا ما سيتم الاستخفاف بكن: يمكنكُن استخدام ذلك كميزة. ولكن قبل كل شيء، لا تؤمن أبداً بالحدود التي حددها الآخرون لكن، لأن الحدود الوحيدة في حياتكن أنتن من يقررها. لا تنتظرن أن تُمنح لكن، لأن بإمكانكن كسبها دون الحاجة لقول شكراً لأي شخص. كن ما أنتن عليه حتى النهاية. كن أحرارًا.

وكما كتبت فيرجينيا وولف، وأختم: “ليس هناك بوابة، ولا قفل، ولا مزلاج يمكنكم ضبطه على حرية عقلي.” شكرًا لكم.
9. チェコ語 (Čeština)

Dobrý den všem. Děkuji, že jste přišli. Děkuji samozřejmě ministryni Roccelle a ministru Abodimu, že uspořádali tento den a že se koná na tomto fascinujícím místě. Děkuji za mnohé ukázky ženského talentu v tomto sále, za tu mimořádnou scénu žen s trikolórovou šerpou – tedy za talent v politice i v umění. Ariso, orchestře, opravdu gratuluji. Talent samozřejmě vidím i u mnoha dalších žen z různých oblastí, které zde dnes sedí – z oblasti podnikání, managementu. Je to krásný souhrn toho, co dnes oslavujeme.

Jsme zde, abychom oslavili jeden ze zakládajících momentů dnešní Itálie a toho, kým jako národ v jádru jsme. Tedy osmdesát let od prvního volebního práva žen. Činíme tak jen několik dní před výročím data, které ještě před 2. červnem znamenalo zásadní obrat – 10. března 1946. Toho dne se v Itálii konaly první komunální volby za účasti mužů i žen, tedy s všeobecným hlasovacím právem. Díky těmto volbám mohlo tehdy šest žen poprvé obléknout stejnou trikolórovou šerpu, jakou dnes vidím u tolika z vás.

březen 46 byl jen prvním obrazem cesty, která v podstatě ještě neskončila a která byla provázena mnoha dalšími rozhodujícími etapami. Mezi nimi samozřejmě nemůžeme nezmínit institucionální referendum, které stvrdilo vznik republiky a vstup prvních jednadvaceti žen do parlamentních institucí, do Ústavodárného shromáždění, které mělo za úkol napsat naši Ústavu. Byl to jasně zásadní moment na této cestě, který Anna Garofalo, dobrovolná sestra během druhé světové války a průkopnice ženské žurnalistiky (autorka knihy „Italka v Itálii“), dokázala popsat slovy, která jsou podle mě nesmírně účinná:

„Hlasovací lístky, které nám přicházejí domů a vyzývají nás ke splnění naší povinnosti, mají tichou a nepopiratelnou autoritu. Otáčíme je v rukou a připadají nám vzácnější než lístky na chleba. Tiskneme ty lístky k sobě, jako by to byly milostné dopisy.“

To jsou slova někoho, kdo si uvědomoval, že od té chvíle už Itálie nikdy nebude stejná. Protože ona volba, to, co se stalo v roce 1946, dalo republice – jak připomněl i prezident Sergio Mattarella ve svém novoročním projevu (za což mu děkuji) – nesmazatelný demokratický charakter a zahájilo cestu k plné rovnosti, která stále trvá. Italská demokracie se zrodila a zrodila se ve znamení žen.

Osmdesát let se může zdát málo ve srovnání s velkými dějinami, ale je to osmdesát let, které zformovaly náš lid, které umožnily ženám tohoto národa prosadit se a především ukázat, čeho jsou schopny. Je to cesta dlážděná oběťmi, odhodláním, odvahou a talentem mnoha žen, která umožnila i mně dnes zastávat tento úřad a stát se první ženou v čele vlády tohoto národa. Nemohla bych být tam, kde jsem, a mnohé z žen v tomto sále by nemohly být tam, kde jsou, nebýt všech žen před námi, které se nebály ukázat svou hodnotu. Ženy, které se odvážily, které bojovaly proti předsudkům, které odmítaly kompromisy, které se nebály být tím, kým jsou, se svou ženskou specifičností.

Víte, nikdy jsem nesdílela názor těch, kteří si myslí, že aby se ženy prosadily, musí se takříkajíc maskovat nebo snad napodobovat muže, používat stejná schémata a uvažovat stejným způsobem. Myslím si, že je to přesně naopak. Myslím, že ženy vyhrávají, když používají svá vlastní schémata, svou specifičnost a přidanou hodnotu v podobě lidskosti, konkrétnosti a – přiznejme si to – i rychlosti a menší ochoty ke kompromisům. To platí v každé oblasti, a v politice o to víc. Stejně jako jsem si nikdy nemyslela, že existuje „ženská politika“, jsem přesvědčena, že existuje „ženský pohled“ na politiku, což je ovšem něco úplně jiného. Nikdo mě nikdy nepřesvědčí, že existují témata, která spadají do kompetence žen, a témata, která patří mužům. Každé téma potřebuje složenou citlivost, a tedy i ženský úhel pohledu, ale je to zcela jiný přístup než ten, který jsme viděli až příliš často a který je odněkud podporován.

A řeknu víc. Žena není ženou jen tehdy, když si myslí to, co si některé ženy myslí, že by si myslet měla. Tvrdit to – jak občas stále vídám v dosti surreálných podobách – je podle mého názoru to nejvzdálenější, co může existovat od obhajoby rovnosti. Protože my jsme nebojovaly za svobodu proto, abychom přešly od toho, že nám muži říkají, co si máme myslet nebo co máme dělat, k tomu, že nám to budou říkat ideologická dogmata. Odvaha naší svobody byla klíčem k našemu úspěchu. Kdybychom ji ztratily, prostě bychom se vrátily zpět.

Svoboda a zásluhy. To je to, co musíme bránit a zaručit, pokud chceme, aby váha žen rostla. A samozřejmě služby, které ženám umožní soutěžit za stejných podmínek. Aby nemusely – jak jsme si řekli už mnohokrát – volit mezi dítětem a profesí, aby nebyly diskriminovány proto, že jsou nebo by se mohly stát matkami, aby nevydělávaly méně nebo aby jejich kariéra nestagnovala jen proto, že jsou ženy. Víte, že vláda se těmito tématy zabývala v několika opatřeních. Mám na mysli rozšíření rodičovské dovolené pro matky i otce, úlevy na odvodech pro pracující matky, zvýšení příspěvků na školky, abych jmenovala alespoň některé. Opatření, která přinesla konkrétní výsledky. A na co jsem nejvíce hrdá, je historický rekord v zaměstnanosti žen, kterého bylo dosaženo po letech, kdy se procento pracujících žen zdálo neměnné. Není neměnné.

K těmto opatřením jsme samozřejmě přidali i houževnatý boj proti odpornému jevu násilí na ženách, kvůli kterému i dnes příliš mnoho žen všech věkových kategorií a postavení žije v atmosféře úzkosti a strachu, a který produkuje neúnosný počet femicid. Rozhodně se nemůžeme spokojit s mírným poklesem zaznamenaným v uplynulém roce. Je to práce, ve které musíme pokračovat, je to bitva, kterou jsme ještě nevyhráli, ale je to bitva, kterou vedeme společně. V tomto ohledu chci upřímně poděkovat i opozičním silám, protože jejich příspěvek v tomto boji je zásadní. Jsou to civilizační výzvy a témata, u nichž nemá smysl se rozdělovat. Jsou to témata, u nichž i v tomto volebním období parlament Italské republiky, politické síly a politika obecně ukazují, že mají na srdci něco důležitějšího než vlastní osobní zájem – a to obecný zájem na věci, která je příliš důležitá na to, abychom se kvůli ní dělili.

Až se nám konečně podaří zaručit i toto – a to je bitva, kterou musíme teprve vyhrát – tedy rovné příležitosti, skutečnou rovnost v nástupních podmínkách a autenticky meritokratickou společnost, pak budeme moci říci, že jsme vyhráli. Ale nebudeme to moci udělat doopravdy, dokud budeme nuceni věřit, že ženy potřebují kvóty nebo mechanismy zvýhodňování. Protože si myslím, že skutečná svoboda spočívá v tom, že si člověk může svou pozici vybojovat sám, a ne čekat, až mu bude udělena. I zde jsem si vždy myslela, že úkolem státu není určovat od stolu, kolik žen má zastávat určité pozice, protože stát nemůže hrát zápas za lidi. Co však stát musí dokázat, je zaručit, že zápas není zmanipulovaný – že polovina hřiště není rovná a druhá do kopce, že polovina dráhy není volná a druhá plná překážek. Abych citovala sport – a děkuji mnoha ženám v čele s Francescou Lollobrigidou, které nás naplnily hrdostí během těchto olympijských her, a dovolte mi také popřát hodně štěstí paralympionikům, kteří začínají tuto neděli – úkolem státu je zaručit rovnost na startu. Dát všem možnost soutěžit za stejných podmínek. Pak je samozřejmě na každém, aby prokázal svou hodnotu, schopnosti a kompetence. Protože rovnost není ústupek, rovnost je právo. Právo příliš dlouho upírané a upírané i dnes.

A to je ještě patrnější ve chvílích, kdy dějinné události měří hodnotu každého lidského bytí bez rozdílu. Myslím na to obzvláště v těchto dnech, kdy prožíváme novou nebezpečnou mezinárodní krizi. Naše myšlenky musí směřovat k íránským ženám a dívkám, které s překvapivou odvahou čelí vězení a mučení, aby se domohly své svobody. Cítím k nim – a věřím, že v tomto sále nejsem sama – nekonečný obdiv, ale také hlubokou vděčnost. Svou houževnatostí nám totiž připomínají, jak vzácné jsou výdobytky, kterých jsme dosáhli, i když je považujeme za samozřejmost. Musíme si to pamatovat.

To je ve stručnosti moje osobní vize a také vize, kterou se tato vláda snažila promítnout do svých zásadních rozhodnutí. Myslím si ale, že je to také svoboda vyznávaná naší Ústavou, když nás žádá, abychom odstraňovali překážky, které brání lidem v seberealizaci a plné účasti. Když uznává rovná práva v práci i v odměňování a stanovuje specifickou ochranu mateřství. Když se zabývá přístupem k veřejným úřadům a voleným funkcím a ukládá prosazovat rovné příležitosti, tedy možnost bojovat bez diskriminace.

Poselství, které bych chtěla zanechat v předvečer 10. března, ale i před 8. březnem, dnem pro ženy tohoto národa stejně důležitým, je toto: Stát a instituce na všech úrovních budou i nadále pracovat na tom, aby vám zajistily podmínky, v nichž budete plně svobodné a budete moci soutěžit jako rovné s rovnými. Ale vy buďte samy sebou. Buďte samy sebou a buďte na to hrdé, protože to je vaše hlavní síla. Nepodléhejte předsudkům, protože ten, kdo je má, je v jádru slabý. Neposlouchejte ty, kteří se vás budou snažit shazovat, protože ten, kdo to dělá, se vás ve skutečnosti bojí. Často vás budou podceňovat: využijte toho jako výhody. Ale především nikdy nevěřte limitům, které pro vás rozhodli jiní. Jediné limity ve vašem životě si určujete vy samy. Nečekejte, až vám to bude dovoleno, protože si to můžete vybojovat, aniž byste musely komukoli děkovat. Buďte tím, kým jste, až do konce. Buďte svobodné.

Jak napsala Virginia Woolfová, a tím končím: „Neexistuje žádná brána, žádný zámek, žádná závora, kterou byste mohli osadit svobodu mé mysli.“
Děkuji vám.
10. ロシア語 (Русский)

Что ж, добрый день всем. Спасибо, что вы здесь. Спасибо, конечно, министру Роччелле и министру Абоди за то, что они захотели провести этот день и организовали его в этом столь очаровательном месте. Спасибо за многочисленные проявления женского таланта в этом зале, за это необычайное зрелище, которое представляют собой женщины в трехцветных лентах — талант в политике, талант в искусстве. Ариза, оркестр — мои искренние поздравления. Талант, конечно же, и многих других представительниц самых разных сфер, которых я вижу в этом зале: бизнеса, управления. Словом, это прекрасный синтез того, что мы сегодня празднуем.

Мы собрались здесь, чтобы отметить один из основополагающих моментов современной Италии и того, кем мы являемся как нация. А именно — восьмидесятилетие первого голосования женщин. Мы делаем это за несколько дней до годовщины даты, которая еще до 2 июня стала поворотным моментом — 10 марта 1946 года. Это день, когда в Италии прошли первые административные выборы с участием и мужчин, и женщин, то есть на основе всеобщего избирательного права. И благодаря тому голосованию шесть женщин в то время смогли впервые надеть ту самую трехцветную ленту, которую я сегодня вижу на многих из вас.

10 марта 46-го года было лишь первым кадром путешествия, которое, по сути, еще не закончилось и которое было отмечено многими другими решающими этапами. Среди них, конечно, нельзя не упомянуть институциональный референдум, провозгласивший рождение Республики, и вхождение первых двадцати одной женщины в парламентские институты — в то Учредительное собрание, перед которым стояла задача написать нашу Конституцию. Очевидно, фундаментальный момент на этом пути, который Анна Гарофало — медсестра-доброволец во время Второй мировой войны и пионер женской журналистики (автор книги «Итальянка в Италии») — сумела описать словами, которые, на мой взгляд, чрезвычайно точны:

«Бюллетени, которые приходят к нам домой и приглашают исполнить наш долг, обладают безмолвным и непререкаемым авторитетом. Мы вертим их в руках, и они кажутся нам более ценными, чем карточки на хлеб. Мы прижимаем к себе эти бюллетени, как если бы это были любовные письма».

Это слова человека, который осознавал, что с этого момента Италия никогда не будет прежней. Потому что то голосование, то, что произошло в 1946 году, придало Республике — как напомнил президент Серджо Маттарелла в своей новогодней речи (и я благодарю его за это) — неизгладимый демократический характер, положив начало пути к полному равенству, который продолжается и сегодня. Итальянская демократия родилась, и родилась она под знаком женщины.

Восемьдесят лет могут показаться малым сроком, если смотреть на них в масштабе большой истории, но это восемьдесят лет, которые выковали наш народ, позволили женщинам этой страны заявить о себе и, прежде всего, доказать, на что они способны. Это путь, вымощенный жертвами, решимостью, мужеством и талантом многих женщин, который позволил и мне сегодня занимать этот пост, стать первой женщиной — главой правительства в этой стране. Я не могла бы быть там, где я есть, и многие из женщин в этом зале не могли бы быть на своих местах, если бы не все те женщины до нас, которые не побоялись доказать свою ценность. Женщины, которые дерзали, женщины, которые боролись с предрассудками, женщины, которые отказывались от компромиссов, женщины, которые не боялись быть теми, кто они есть, в своей женской уникальности.

Потому что, понимаете, я никогда не разделяла тезис тех, кто считает, что женщины, чтобы утвердиться, должны, так сказать, мимикрировать под мужчин или подражать им, использовать те же схемы, рассуждать так же. Я думаю, что всё как раз наоборот. Я считаю, что женщины побеждают, когда используют свои собственные схемы, свою специфику и свою добавленную стоимость с точки зрения человечности, конкретики и — признаем это — скорости, а также меньшей готовности к компромиссам. Это верно в любой сфере, и тем более в политике. И так же, как я никогда не считала, что существует «женская политика», я убеждена, что существует «женский взгляд» на политику, а это совсем другое. То есть никто никогда не убедит меня в том, что есть темы, входящие в компетенцию женщин, и темы, входящие в компетенцию мужчин. Любая тема нуждается в комплексной чувствительности, а значит, и в женской точке зрения, но это совершенно иной подход по сравнению с тем, который мы видели слишком часто и который поддерживается многими.

И я скажу больше. Женщина не является женщиной только в том случае, если она думает так, как, по мнению некоторых женщин, она должна думать. Поддерживать это — как я до сих пор иногда вижу в каких-то сюрреалистичных формах — на мой взгляд, максимально далеко от защиты равенства. Потому что мы боролись за свободу не для того, чтобы перейти от ситуации, когда мужчины говорили нам, что нам думать или делать, к ситуации, когда идеологические догмы диктуют нам мысли и поступки. Мужество нашей свободы было краеугольным камнем нашего самоутверждения. Если мы его потеряем, мы просто откатимся назад.

Свобода и заслуги. Это то, что мы должны защищать и гарантировать, если хотим, чтобы вес женщин рос. И, конечно, услуги, которые позволяют женщинам конкурировать на равных. Чтобы им не приходилось — как мы уже много раз говорили — выбирать между ребенком и профессией, чтобы их не дискриминировали за то, что они являются матерями или могут ими стать, чтобы они не получали меньше или не сталкивались с препятствиями в карьере просто потому, что они женщины. Вы знаете, что правительство занималось этими темами, приняв ряд мер. Я имею в виду расширение родительского отпуска как для матерей, так и для отцов, освобождение от взносов для работающих матерей, увеличение выплат на детские сады, и это лишь некоторые из них. Меры, которые принесли конкретные результаты. И больше всего я горжусь историческим рекордом женской занятости, достигнутым после долгих лет, когда процент работающих женщин казался неизменным. Он не является неизменным.

И, конечно же, к этим мерам по обеспечению справедливости мы добавили упорную борьбу с отвратительным явлением насилия над женщинами, из-за которого и сегодня слишком много женщин всех возрастов и сословий живут в атмосфере тревоги и страданий, и которое приводит к невыносимому числу фемицидов. Очевидно, мы не можем довольствоваться небольшим снижением, зафиксированным в прошлом году. Это работа, которую мы должны продолжать, это битва, которую мы еще не выиграли, но это битва, которую мы ведем вместе. В связи с этим я хочу сказать искренне: для меня это удовольствие и долг — поблагодарить оппозиционные силы, потому что вклад, внесенный в последние годы в эту борьбу, является фундаментальным. Есть цивилизационные вызовы, есть цивилизационные темы, по которым нет смысла разделяться. Есть темы, по которым даже в этом созыве парламент Итальянской Республики, политические силы, политика в целом демонстрируют, что у них есть нечто более важное, чем личный интерес, — общий интерес в вопросе, который слишком важен, чтобы разделяться.

Когда нам наконец удастся гарантировать и это — а эту битву нам еще предстоит выиграть — равные возможности, то есть реальное равенство стартовых условий и подлинно меритократическое общество, тогда мы сможем сказать, что победили. Но мы не сможем сделать этого по-настоящему, пока нас заставляют верить, что женщинам нужны квоты или механизмы преференций. Потому что я считаю, что истинная свобода — это возможность завоевать свое место в деле, а не ждать, пока это место будет предоставлено. И здесь я всегда считала, что задача государства — не в том, чтобы за столом решать, сколько женщин должно занимать определенные посты в каждой сфере, потому что государство не может играть матч вместо людей. Но что государство должно сделать, так это гарантировать, что игра ведется честно — что нет ситуации, когда одна половина поля ровная, а другая идет в гору, когда одна половина дорожки свободна, а другая полна препятствий. Цитируя спорт — и я тоже благодарю многих женщин, начиная с Франчески Лоллобриджиды, которые наполнили нас гордостью во время этих Олимпийских игр, а также, позвольте мне пожелать удачи спортсменам-паралимпийцам, игры которых начнутся в это воскресенье, — задача государства состоит в том, чтобы гарантировать равенство в точке старта, дать всем возможность соревноваться в одинаковых условиях. А дальше, конечно, каждый должен доказать свою ценность, свои способности и свою компетентность. Потому что равенство — это не уступка, равенство — это право. И это право слишком долго отрицалось, и оно отрицается и сегодня.

И это становится еще более очевидным в те моменты, когда исторические события измеряют ценность каждого отдельного человеческого существа без различия. Я думаю об этом тем более в эти дни, когда мы переживаем новый опасный международный кризис. Наши мысли не могут не обращаться к иранским женщинам и девушкам, которые с поразительным мужеством бросают вызов тюрьмам и пыткам, чтобы отстоять свою свободу. Я испытываю к ним — и думаю, что я не единственная в этом зале — бесконечное восхищение, но и глубокую благодарность. Своим упорством они напоминают нам о том, как драгоценны достижения, которых нам удалось добиться, даже когда мы принимаем их как должное. Мы должны помнить об этом.

Это, вкратце, мое личное видение, а также видение, которое это правительство пыталось реализовать в своих ключевых решениях. Но я думаю, что это также свобода, провозглашенная нашей Конституцией, когда она просит нас устранять препятствия, мешающие людям реализовывать себя и полноценно участвовать в жизни общества; когда она признает равные права в труде и оплате и предусматривает особую защиту материнства; когда она касается доступа к государственным должностям и выборным постам, предписывая утверждать равные возможности, то есть иметь возможность бороться без дискриминации.

И послание, которое я хотела бы оставить накануне 10 марта, а также в преддверии не менее важного дня — 8 марта — для женщин этой страны, таково: Государство и институты на всех уровнях будут продолжать работать над тем, чтобы гарантировать всё необходимое для того, чтобы вы были полностью свободны и соревновались на равных. Но вы — будьте собой. Будьте собой, гордитесь этим, потому что в этом ваша главная сила. Не сдавайтесь перед предрассудками, потому что тот, у кого они есть, в сущности, слаб. Не слушайте тех, кто попытается принизить вас, потому что тот, кто это делает, в глубине души вас боится. Вас часто будут недооценивать: вы можете использовать это как преимущество. Но прежде всего никогда не верьте в границы, которые за вас решили другие, потому что единственные границы в вашей жизни определяете вы сами. Не ждите, пока вам позволят, потому что вы можете добиться этого сами, не говоря никому «спасибо». Будьте теми, кто вы есть, до конца. Будьте свободны.

Как писала Вирджиния Вулф, и на этом я закончу: «Нет таких ворот, таких запоров и таких замков, которыми вы могли бы ограничить свободу моего разума».
Благодарю вас.
11. スペイン語 (Español)

Pues bien, buenas tardes a todos. Gracias por estar aquí. Gracias, por supuesto, a la ministra Roccella y al ministro Abodi por haber querido esta jornada, por haberla organizado en este lugar tan fascinante. Gracias a las tantas representaciones del talento femenino que hay en esta sala, la extraordinaria mancha representada por las mujeres que visten la banda tricolor, es decir, el talento en la política, el talento en el arte. Arisa, la orquesta, de verdad, felicidades. El talento, obviamente, de tantas otras representadas en tantos otros ámbitos entre las personas que veo sentadas en esta sala, en el ámbito de la empresa, en el ámbito gerencial. En fin, es una hermosa síntesis de lo que estamos celebrando.

Estamos aquí para celebrar uno de los momentos fundacionales de la Italia de hoy y de lo que somos, en el fondo, como nación. Es decir, los ochenta años del primer voto a las mujeres. Lo hacemos a pocos días del aniversario de una fecha que, incluso antes del 2 de junio, marcó el punto de inflexión: el 10 de marzo de 1946, el día en que se celebraron las primeras elecciones administrativas en Italia con la participación de hombres y mujeres, es decir, con el sufragio universal. Y gracias a aquella jornada, seis mujeres pudieron vestir por primera vez esa misma banda tricolor que hoy veo aquí representada por tantas otras.

El 10 de marzo del 46 fue solo el primer fotograma, por así decirlo, de un viaje que en el fondo aún no ha concluido y que ha estado marcado por muchas otras etapas decisivas. Entre ellas, por supuesto, no podemos dejar de citar el referéndum institucional que decretó el nacimiento de la República y la entrada de las primeras veintiuna mujeres en las instituciones parlamentarias, en aquella Asamblea Constituyente que tenía la tarea de redactar nuestra Constitución. Un momento claramente fundamental en este recorrido que Anna Garofalo, enfermera voluntaria durante la Segunda Guerra Mundial y pionera del periodismo femenino (autora del libro “L’italiana in Italia”), supo describir con palabras, en mi opinión, extremadamente eficaces:

“Las papeletas que nos llegan a casa y nos invitan a cumplir con nuestro deber tienen una autoridad silenciosa y perentoria. Las giramos entre las manos y nos parecen más preciosas que la cartilla del pan. Apretamos las papeletas como si fueran cartas de amor”.

Palabras de quien era consciente de que, a partir de ese momento, Italia ya no sería la misma, porque aquel voto, lo que sucedió en 1946, dio a la República —como recordó también el presidente Sergio Mattarella en su discurso de fin de año (y le agradezco por ello)— un carácter democrático indeleble, iniciando un camino aún en curso hacia la plena igualdad. La democracia italiana había nacido, y había nacido bajo el signo de las mujeres.

Ochenta años pueden parecer pocos si los miramos en relación con la gran historia, pero son ochenta años que han forjado a nuestro pueblo, que han permitido a las mujeres de esta nación afirmarse y, sobre todo, poder demostrar de qué son capaces. Un camino claramente pavimentado por los sacrificios, la determinación, el coraje y el talento de muchas mujeres, y que me ha permitido también a mí, hoy, llegar a ocupar este cargo, llegar a ser la primera mujer jefa de gobierno en esta nación. Yo no podría estar donde estoy, y muchas de las mujeres que veo en esta sala no podrían estar donde están, si no fuera gracias a todas las mujeres que antes que nosotras no tuvieron miedo de demostrar su valor. Mujeres que osaron, mujeres que combatieron los prejuicios, mujeres que rechazaron los compromisos, mujeres que no tuvieron miedo de ser lo que son, en su especificidad de ser mujeres.

Porque, verán, yo nunca he compartido la tesis de quienes consideran que las mujeres, para afirmarse, deban, por así decirlo, mimetizarse o tal vez imitar a los hombres, utilizar los mismos esquemas o razonar de la misma manera. Yo pienso que es exactamente lo contrario. Pienso que las mujeres son ganadoras cuando usan sus propios esquemas, cuando usan sus especificidades y su valor añadido en términos de humanidad, en términos de concreción, en términos —digámoslo— también de velocidad, en términos de menor disposición al compromiso. Vale en cualquier ámbito, y vale con mayor razón en la política. Y así como nunca he pensado que existan políticas femeninas, estoy convencida de que existe, en cambio, una visión femenina de la política, que claramente es otra cosa. Es decir, nadie me convencerá jamás de que existan temas de competencia de las mujeres y temas de competencia de los hombres. Cualquier tema necesita una sensibilidad compuesta y, por lo tanto, obviamente también un punto de vista femenino, pero es un enfoque totalmente distinto al que demasiadas veces hemos visto y que desde muchas partes se sostiene.

Y digo más. Una mujer no es mujer solo si piensa como algunas mujeres consideran que debe pensar. Sostener eso —como todavía veo hacer de forma surrealista a veces— es, a mi juicio, lo más distante que puede existir de la defensa de la igualdad, porque nosotras no luchamos para ser libres —o mejor dicho, perdón— luchamos para ser libres, no para pasar de que los hombres nos dijeran qué podíamos pensar o hacer a que nos lo digan los dogmas ideológicos. El coraje de nuestra libertad fue la clave de nuestra afirmación. Si lo perdiéramos, simplemente retrocederíamos.

Libertad y mérito. Es lo que debemos defender y garantizar si queremos que el peso de las mujeres crezca. Y claramente servicios que permitan a las mujeres competir en igualdad de condiciones, no tener que —nos lo hemos dicho tantas veces— elegir entre un hijo y una profesión, no ser discriminadas porque son o porque incluso podrían llegar a ser madres, ganar menos o no hacer carrera simplemente por ser mujeres. Claramente, saben que el gobierno se ha ocupado de estos temas con diversas medidas. Pienso en la ampliación de los permisos parentales tanto para las madres como para los padres, pienso en la bonificación de cotizaciones para las madres trabajadoras, pienso en el aumento de los reembolsos para las escuelas infantiles, solo por citar algunas. Medidas que han traído resultados concretos. Y claramente, de lo que más orgullosa me siento es del récord histórico de empleo femenino alcanzado tras años en los que el porcentaje de mujeres ocupadas parecía inamovible. No es inamovible.

Y obviamente, a estas medidas de equidad hemos sumado una lucha tenaz contra el odioso fenómeno de la violencia contra las mujeres, que aún hoy hace que demasiadas mujeres de todas las edades y condiciones vivan en un clima de ansiedad y angustia, y produce un número intolerable de feminicidios. Claramente, no podríamos conformarnos con el pequeño descenso registrado en el año que acaba de terminar. Es un trabajo que debemos seguir haciendo, es una batalla que aún no hemos ganado, pero también es una batalla que estamos librando juntos. Sobre esto quiero decirlo sinceramente: es un placer para mí, un deber, agradecer también a las fuerzas de la oposición porque la contribución que se ha aportado en estos años en esta batalla es fundamental. Hay desafíos de civilización, hay temas de civilización en los que no tiene sentido dividirse. Hay temas en los que, incluso en esta legislatura, el Parlamento de la República Italiana, las fuerzas políticas y la política en general están demostrando tener algo más valioso que su propio interés personal: el interés general sobre una materia demasiado importante como para dividirnos.

Cuando finalmente hayamos logrado garantizar también esto —una batalla que todavía tenemos que ganar—, es decir, la igualdad de oportunidades, una igualdad real en las condiciones de partida y una sociedad auténticamente meritocrática, entonces podremos decir que hemos ganado. Pero no podremos hacerlo de verdad mientras nos veamos obligadas a creer que las mujeres necesitan cuotas o mecanismos de favor. Porque yo pienso que la verdadera libertad sigue siendo poder ganarse el puesto en el campo y no esperar a que ese puesto sea concedido. También aquí siempre he pensado que la tarea del Estado no es establecer en un despacho cuántas mujeres deben ocupar determinados puestos en cada ámbito, porque el Estado no puede jugar el partido en lugar de las personas. Lo que el Estado debe lograr, sin embargo, es garantizar que el partido no esté amañado —es decir, que no haya una mitad del campo llana y la otra cuesta arriba, media pista libre y la otra llena de obstáculos. Por citar el deporte, agradeciendo también yo a las muchas mujeres, empezando por Francesca Lollobrigida, que nos han llenado de orgullo durante estos Juegos Olímpicos, pero también, permítanme, para desear mucha suerte a las atletas de los Paralímpicos que comenzarán este domingo. La tarea del Estado, como decía, es garantizar la igualdad en el punto de partida, dar a todos la posibilidad de competir en las mismas condiciones. Luego, obviamente, corresponde a cada uno demostrar su valor, su capacidad y su competencia. Porque la igualdad no es una concesión, la igualdad es un derecho. Y es un derecho negado durante demasiado tiempo, y es un derecho todavía hoy negado.

Y esto es aún más evidente en los momentos en los que los acontecimientos de la historia miden el valor de cada ser humano sin distinción. Pienso especialmente en estos días en los que vivimos una nueva y peligrosa crisis internacional, en los que nuestro pensamiento no puede sino ir a las mujeres, a las jóvenes iraníes, que con un coraje sorprendente desafían la cárcel y la tortura para reivindicar su libertad. Siento por ellas —y creo que no soy la única en esta sala— una infinita admiración, pero también una profunda gratitud, porque en el fondo nos recuerdan con su tenacidad lo preciosas que son las conquistas que hemos logrado obtener, incluso cuando las damos por sentadas. Tenemos que recordarlo.

Esta es, en síntesis, mi visión personal, y también la visión que este gobierno ha intentado plasmar en sus decisiones fundamentales. Pero creo que es también la libertad profesada por nuestra Constitución cuando nos pide eliminar los obstáculos que impiden a las personas realizarse y participar plenamente; cuando reconoce la igualdad de derechos en el trabajo y en la remuneración y prevé una protección específica de la maternidad; cuando se ocupa del acceso a los cargos públicos y a los cargos electivos, e impone afirmar la igualdad de oportunidades, es decir, poder luchar una vez más sin discriminación.

Y el mensaje que me gustaría dejar en vísperas del 10 de marzo, pero también de una jornada tan importante como el 8 de marzo para las mujeres de esta nación, es este: El Estado, las instituciones a todos los niveles, seguirán trabajando para garantizar lo necesario para poneros en condiciones de ser plenamente libres y de competir de igual a igual. Pero vosotras, sed vosotras mismas. Sed vosotras mismas, sentíos orgullosas de serlo, porque esa es vuestra principal fuerza. No os rindáis ante los prejuicios porque quien los tiene, fundamentalmente, es alguien débil. No escuchéis a quien intente minimizaros, porque quien lo hace, en el fondo, os teme. A menudo seréis subestimadas: podéis usarlo como una ventaja. Pero sobre todo, no creáis nunca en los límites que otros han decidido para vosotras, porque los únicos límites en vuestra vida los decidís vosotras mismas. No esperéis a que se os conceda, porque podéis ganároslo sin tener que dar las gracias a nadie. Sed quienes sois hasta el fondo. Sed libres.

Como escribió Virginia Woolf, y con esto cierro: “No hay puerta, ni cerradura, ni cerrojo que puedas imponer a la libertad de mi mente”.
Gracias.
12. ベトナム語 (Tiếng Việt)

Chào buổi chiều tất cả mọi người. Cảm ơn các bạn đã có mặt ở đây. Tất nhiên, xin cảm ơn Bộ trưởng Roccella, Bộ trưởng Abodi đã mong muốn có ngày hôm nay và tổ chức tại một địa điểm đầy mê hoặc này. Cảm ơn rất nhiều biểu tượng của tài năng nữ giới có mặt trong căn phòng này, một khung cảnh phi thường được đại diện bởi những người phụ nữ đeo dải băng ba màu, đó là tài năng trong chính trị, tài năng trong nghệ thuật. Arisa, dàn nhạc, thực sự xin chúc mừng các bạn. Tất nhiên, tài năng của rất nhiều người khác đại diện cho nhiều lĩnh vực khác nhau trong số những người đang ngồi trong căn phòng này, trong lĩnh vực doanh nghiệp, trong lĩnh vực quản lý. Tóm lại, đây là một sự tổng hòa đẹp đẽ của những gì chúng ta đang ăn mừng.

Chúng ta ở đây để kỷ niệm một trong những thời điểm nền tảng của nước Ý ngày nay và của những gì chúng ta vốn có với tư cách là một quốc gia. Đó là tám mươi năm kể từ lần đầu tiên phụ nữ được đi bầu cử. chúng ta thực hiện điều này chỉ vài ngày trước kỷ niệm của một ngày mà, thậm chí trước cả ngày 2 tháng 6, đã đánh dấu bước ngoặt, đó là ngày 10 tháng 3 năm 1946, ngày diễn ra cuộc bầu cử hành chính đầu tiên ở Ý với sự tham gia của cả nam và nữ, tức là với chế độ phổ thông đầu phiếu. Và nhờ cuộc bầu cử đó, sáu người phụ nữ vào thời điểm đó đã lần đầu tiên được đeo dải băng ba màu mà hôm nay tôi thấy ở đây được đại diện bởi rất nhiều người khác.

Ngày 10 tháng 3 năm 1946 chỉ là khung hình đầu tiên của một cuộc hành trình thực chất vẫn chưa kết thúc và đã được đánh dấu bằng nhiều giai đoạn quyết định khác, trong đó, tất nhiên, chúng ta không thể không nhắc đến cuộc trưng cầu dân ý về thể chế đã quyết định sự ra đời của Cộng hòa và sự gia nhập của 21 người phụ nữ đầu tiên vào các cơ quan nghị viện, trong Quốc hội Lập hiến có nhiệm vụ viết nên Hiến pháp của chúng ta. Một thời điểm rõ ràng là nền tảng trong hành trình này mà Anna Garofalo, một nữ y tá tình nguyện trong Thế chiến II và là người tiên phong trong ngành báo chí nữ giới (tác giả cuốn sách “L’italiana in Italia”), đã mô tả bằng những lời lẽ mà theo tôi là cực kỳ hiệu quả:

“Những lá phiếu gửi đến nhà chúng ta và mời gọi chúng ta thực hiện nghĩa vụ của mình mang một uy quyền thầm lặng và dứt khoát. Chúng ta lật đi lật lại chúng trong tay và chúng dường như quý giá hơn cả thẻ bánh mì. Chúng ta siết chặt những lá phiếu như thể chúng là những bức thư tình.”

Đó là lời của một người ý thức được rằng kể từ thời điểm đó, nước Ý sẽ không bao giờ còn như cũ nữa, bởi vì cuộc bỏ phiếu đó, những gì đã xảy ra vào năm 1946, đã mang lại cho nền Cộng hòa — như Tổng thống Sergio Mattarella đã nhắc lại trong bài phát biểu cuối năm của mình (và tôi cảm ơn ông vì điều đó) — một đặc tính dân chủ không thể xóa nhòa, khởi đầu một hành trình vẫn đang diễn ra hướng tới sự bình đẳng trọn vẹn. Nền dân chủ Ý đã ra đời, và nó ra đời dưới dấu ấn của phụ nữ.

Tám mươi năm có vẻ là ngắn nếu chúng ta nhìn vào dòng chảy lớn của lịch sử, nhưng đó là tám mươi năm đã rèn giũa nhân dân ta, cho phép phụ nữ của quốc gia này khẳng định mình và trên hết là có thể chứng minh những gì họ có thể làm được. Một con đường rõ ràng được lát bằng sự hy sinh, quyết tâm, lòng dũng cảm, tài năng của nhiều phụ nữ và điều đó cũng đã cho phép tôi, ngày hôm nay, đạt được vị trí này, trở thành người phụ nữ đầu tiên đứng đầu chính phủ ở quốc gia này. Tôi không thể đứng ở vị trí của mình, và nhiều phụ nữ tôi thấy trong căn phòng này không thể ở vị trí của họ, nếu không nhờ tất cả những người phụ nữ đi trước chúng ta, những người đã không sợ hãi để chứng minh giá trị của mình. Những người phụ nữ đã dám nghĩ dám làm, những người phụ nữ đã đấu tranh chống lại định kiến, những người phụ nữ đã từ chối thỏa hiệp, những người phụ nữ đã không sợ hãi để là chính mình, với sự đặc thù của mình là phụ nữ.

Bởi vì, các bạn thấy đấy, tôi chưa bao giờ chia sẻ quan điểm của những người cho rằng phụ nữ để khẳng định mình thì phải ngụy trang hoặc bắt chước nam giới, sử dụng cùng một sơ đồ, suy luận cùng một cách. Tôi nghĩ điều đó hoàn toàn ngược lại. Tôi nghĩ phụ nữ sẽ chiến thắng khi họ sử dụng sơ đồ của riêng mình, khi họ sử dụng đặc điểm riêng và giá trị gia tăng của mình về mặt nhân văn, về mặt thực tế, và — hãy thành thật với nhau — cả về tốc độ, về sự ít sẵn lòng thỏa hiệp hơn. Điều này đúng trong mọi lĩnh vực, và càng đúng hơn trong chính trị. Và cũng giống như tôi chưa bao giờ nghĩ rằng có những “chính sách dành cho phụ nữ”, tôi tin chắc rằng thay vào đó có một “tầm nhìn của phụ nữ về chính trị”, nhưng rõ ràng đó là một thứ hoàn toàn khác. Nghĩa là, không ai có thể thuyết phục được tôi rằng có những lĩnh vực thuộc thẩm quyền của phụ nữ và những lĩnh vực thuộc thẩm quyền của nam giới. Bất kỳ chủ đề nào cũng cần một sự nhạy cảm tổng hợp và do đó, tất nhiên, cũng cần một góc nhìn của phụ nữ, nhưng đó là một cách tiếp cận hoàn toàn khác so với những gì chúng ta đã thấy quá nhiều lần và đang được nhiều bên ủng hộ.

Và tôi còn nói thêm nữa. Một người phụ nữ không phải chỉ là phụ nữ nếu cô ấy suy nghĩ theo cách mà một số phụ nữ khác cho rằng cô ấy nên nghĩ. Ủng hộ điều đó — như tôi đôi khi vẫn thấy diễn ra một cách siêu thực — theo tôi, là điều xa rời nhất có thể đối với việc bảo vệ sự bình đẳng, bởi vì chúng ta đã đấu tranh để được tự do — hay đúng hơn, xin lỗi — chúng ta đã đấu tranh để được tự do, chứ không phải để chuyển từ việc bị nam giới bảo chúng ta phải nghĩ gì hay làm gì sang việc bị các giáo điều tư tưởng bảo chúng ta phải nghĩ gì hay làm gì. Lòng dũng cảm của sự tự do của chúng ta chính là chìa khóa của sự khẳng định mình. Nếu chúng ta đánh mất nó, chúng ta đơn giản sẽ thụt lùi.

Tự do và xứng đáng (Merit). Đó là những gì chúng ta phải bảo vệ và đảm bảo nếu muốn vị thế của phụ nữ lớn mạnh hơn. Và rõ ràng là các dịch vụ cho phép phụ nữ có thể cạnh tranh một cách công bằng, để không phải — như chúng ta đã nói với nhau nhiều lần — chọn lựa giữa một đứa con và một nghề nghiệp, để không bị phân biệt đối xử vì họ đang là hoặc thậm chí có thể trở thành những người mẹ, để không bị trả lương thấp hơn, không bị cản trở sự nghiệp chỉ đơn giản vì họ là phụ nữ. Rõ ràng các bạn biết rằng chính phủ đã giải quyết các vấn đề này bằng nhiều biện pháp khác nhau. Tôi nghĩ đến việc mở rộng chế độ nghỉ phép cho cha mẹ cho cả mẹ và cha, tôi nghĩ đến việc miễn đóng bảo hiểm cho các bà mẹ đang đi làm, tôi nghĩ đến việc tăng mức bồi hoàn cho nhà trẻ, chỉ để nêu ra một vài biện pháp trong số đó. Những biện pháp đã mang lại một số kết quả cụ thể. Và rõ ràng điều mà tôi tự hào nhất là kỷ lục lịch sử về việc làm của phụ nữ đã đạt được sau nhiều năm mà tỷ lệ phụ nữ có việc làm dường như không thể lay chuyển. Nó không phải là không thể lay chuyển.

Và tất nhiên bên cạnh những biện pháp công bằng này, chúng ta cũng song hành với một cuộc đấu tranh kiên cường chống lại hiện tượng đáng ghê tởm là bạo lực đối với phụ nữ, điều mà cho đến nay vẫn khiến quá nhiều phụ nữ ở mọi lứa tuổi, mọi hoàn cảnh phải sống trong bầu không khí lo âu, khổ sở và tạo ra một số lượng không thể chấp nhận được các vụ sát hại phụ nữ. Rõ ràng chúng ta không thể hài lòng với mức giảm nhẹ được ghi nhận trong năm vừa kết thúc. Đó là một công việc chúng ta phải tiếp tục làm, đó là một cuộc chiến mà chúng ta chưa thắng, nhưng đó cũng là một cuộc chiến mà chúng ta đang cùng nhau thực hiện. Về điều này, tôi muốn nói một cách chân thành: đó là niềm vinh hạnh của tôi, là nhiệm vụ, tôi cũng muốn cảm ơn các lực lượng đối lập vì đóng góp mà họ đã mang lại trong những năm qua cho cuộc chiến này là một đóng góp nền tảng. Có những thách thức về văn minh, có những chủ đề về văn minh mà việc chia rẽ là vô nghĩa, có những chủ đề về văn minh mà ngay cả trong nhiệm kỳ quốc hội này, Nghị viện của Cộng hòa Ý, các lực lượng chính trị, chính trường nói chung đang chứng minh rằng họ có điều gì đó quan trọng hơn lợi ích cá nhân, đó là lợi ích chung về một vấn đề quá quan trọng để có thể chia rẽ.

Khi cuối cùng chúng ta thành công trong việc đảm bảo được cả điều này — đây là một cuộc chiến mà chúng ta vẫn phải thắng — là sự bình đẳng về cơ hội, nghĩa là một sự bình đẳng thực sự trong các điều kiện xuất phát và một xã hội thực sự trọng dụng nhân tài, khi đó chúng ta mới có thể nói rằng mình đã thắng. Nhưng chúng ta sẽ không thể thực sự làm được điều đó chừng nào chúng ta còn bị buộc phải tin rằng phụ nữ cần các hạn ngạch (quota) hay các cơ chế ưu đãi. Bởi vì tôi nghĩ rằng sự tự do thực sự vẫn là có thể tự giành được vị thế của mình trên sân chơi chứ không phải chờ đợi vị thế đó được ban phát. Ở đây tôi cũng luôn nghĩ rằng nhiệm vụ của Nhà nước không phải là ngồi trên bàn giấy để quyết định có bao nhiêu phụ nữ phải đảm nhận các vị trí nhất định trong mọi lĩnh vực, bởi vì Nhà nước không thể thi đấu thay cho người dân. Tuy nhiên, điều mà Nhà nước phải làm được là đảm bảo rằng trận đấu không bị gian lận, nghĩa là không có chuyện một nửa sân thì bằng phẳng còn nửa kia thì dốc lên, nửa đường chạy thì trống trải còn nửa kia thì đầy rẫy chướng ngại vật. Để trích dẫn về thể thao, tôi cũng xin cảm ơn nhiều phụ nữ, bắt đầu từ Francesca Lollobrigida, những người đã khiến chúng ta tràn đầy tự hào trong kỳ Thế vận hội này, và cũng cho phép tôi gửi lời chúc “vạn sự như ý” tới các vận động viên Paralympic sẽ bắt đầu vào Chủ nhật này. Nhiệm vụ của Nhà nước, như tôi đã nói, là đảm bảo sự bình đẳng ở điểm xuất phát, cho mọi người cơ hội cạnh tranh với cùng một điều kiện. Sau đó, tất nhiên, việc chứng minh giá trị, năng lực và trình độ chuyên môn của mình là tùy thuộc vào mỗi người. Bởi vì bình đẳng không phải là một sự ban ơn, bình đẳng là một quyền lợi. Và đó là một quyền lợi đã bị từ chối quá lâu, và là một quyền lợi vẫn đang bị từ chối ngày hôm nay.

Và điều này thậm chí còn rõ ràng hơn trong những thời điểm mà các sự kiện lịch sử đo lường giá trị của mỗi con người mà không có sự phân biệt. Tôi nghĩ nhiều hơn về những ngày này, khi chúng ta đang sống trong một cuộc khủng hoảng quốc tế nguy hiểm mới, suy nghĩ của chúng ta không thể không hướng về những người phụ nữ, những cô gái Iran, những người với lòng dũng cảm đáng kinh ngạc đang thách thức tù đày, tra tấn để đòi lại tự do cho mình. Tôi cảm thấy đối với họ — và tôi nghĩ mình không phải là người duy nhất trong căn phòng này — một sự ngưỡng mộ vô hạn nhưng cũng là một lòng biết ơn sâu sắc, bởi vì sâu thẳm trong lòng họ nhắc nhở chúng ta bằng sự kiên cường của mình rằng những thành quả mà chúng ta đã đạt được quý giá biết bao, ngay cả khi chúng ta coi đó là điều hiển nhiên. Chúng ta phải ghi nhớ điều đó.

Tóm lại, đây là tầm nhìn cá nhân của tôi, cũng là tầm nhìn mà chính phủ này đã cố gắng thể hiện trong những lựa chọn cơ bản của mình. Nhưng tôi nghĩ đó cũng là sự tự do được tuyên xướng bởi Hiến pháp của chúng ta khi yêu cầu chúng ta loại bỏ các rào cản ngăn cản mọi người hiện thực hóa bản thân và tham gia đầy đủ; khi công nhận quyền bình đẳng trong lao động và thù lao, đồng thời quy định sự bảo vệ cụ thể đối với thiên chức làm mẹ; khi đề cập đến việc tiếp cận các công sở và các chức vụ dân cử, bắt buộc phải khẳng định sự bình đẳng về cơ hội, tức là có thể một lần nữa đấu tranh mà không bị phân biệt đối xử.

Và thông điệp mà tôi muốn gửi gắm vào đêm trước ngày 10 tháng 3, cũng như đêm trước của một ngày quan trọng không kém là ngày 8 tháng 3 dành cho phụ nữ của quốc gia này, là: Nhà nước, các thể chế ở mọi cấp độ sẽ tiếp tục làm việc để đảm bảo những gì cần thiết để đưa các bạn vào điều kiện được hoàn toàn tự do và cạnh tranh công bằng. Nhưng các bạn hãy là chính mình, chính mình, hãy tự hào về điều đó, bởi vì đó chính là sức mạnh chính của các bạn. Đừng đầu hàng trước những định kiến bởi vì ai có chúng, về cơ bản, là một kẻ yếu đuối. Đừng nghe những ai cố gắng hạ thấp bạn bởi vì những người làm điều đó thực chất là họ sợ bạn. Bạn sẽ thường xuyên bị đánh giá thấp: bạn có thể sử dụng điều đó như một lợi thế. Nhưng trên hết, đừng bao giờ tin vào những giới hạn mà người khác đã quyết định thay cho bạn, bởi vì những giới hạn duy nhất trong cuộc đời bạn là do chính bạn quyết định. Đừng chờ đợi sự ban phát, bởi vì bạn có thể tự mình giành lấy nó mà không cần phải nói lời cảm ơn tới bất kỳ ai. Hãy là chính mình cho đến cùng. Hãy tự do.

Như Virginia Woolf đã viết, và tôi xin kết thúc: “Không có cánh cổng, không có ổ khóa, không có then cài nào mà các người có thể đặt lên sự tự do của tâm trí tôi.”
Xin cảm ơn các bạn.
13. ヒンディー語 (हिन्दी)

नमस्ते, आप सभी को शुभ दोपहर। यहाँ आने के लिए आप सभी का धन्यवाद। निश्चित रूप से, मंत्री रोक्सेला और मंत्री अबोडी को इस दिन की योजना बनाने और इसे इस शानदार स्थान पर आयोजित करने के लिए धन्यवाद। इस हॉल में मौजूद महिला प्रतिभाओं के कई रूपों के लिए धन्यवाद, तिरंगा स्कार्फ पहनने वाली महिलाओं द्वारा प्रतिनिधित्व किया गया वह असाधारण दृश्य—यानी राजनीति में प्रतिभा, कला में प्रतिभा। अरिसा, ऑर्केस्ट्रा, आप सभी को बहुत-बहुत बधाई। ज़ाहिर है, इस हॉल में बैठे लोगों के बीच कई अन्य क्षेत्रों—व्यवसाय, प्रबंधन आदि—में प्रतिनिधित्व करने वाली कई अन्य महिलाओं की प्रतिभा भी सराहनीय है। संक्षेप में, यह उस चीज़ का एक सुंदर संश्लेषण है जिसे हम आज मना रहे हैं।

हम यहाँ आज के इटली के संस्थापक क्षणों में से एक और एक राष्ट्र के रूप में हम वास्तव में कौन हैं, इसका जश्न मनाने के लिए एकत्र हुए हैं। यानी, महिलाओं के पहले मतदान के अस्सी साल। हम इसे एक ऐसी तारीख की सालगिरह से कुछ दिन पहले मना रहे हैं, जिसने 2 जून से भी पहले एक महत्वपूर्ण मोड़ दिया था—10 मार्च 1946। यह वह दिन था जब इटली में पुरुषों और महिलाओं दोनों की भागीदारी के साथ पहले प्रशासनिक चुनाव हुए थे, यानी सार्वभौमिक मताधिकार के साथ। और उस चुनाव के कारण ही, उस समय की छह महिलाएँ पहली बार वही तिरंगा स्कार्फ पहन सकीं जो आज मैं यहाँ कई अन्य महिलाओं को पहने हुए देख रही हूँ।

10 मार्च 1946 उस यात्रा का केवल पहला “फ्रेम” था जो वास्तव में अभी तक समाप्त नहीं हुई है और जिसे कई अन्य निर्णायक चरणों द्वारा चिह्नित किया गया है। इनमें से, निश्चित रूप से, हम उस संस्थागत जनमत संग्रह का उल्लेख किए बिना नहीं रह सकते जिसने गणतंत्र के जन्म और संसदीय संस्थानों में पहली इक्कीस महिलाओं के प्रवेश का फैसला किया था—उस संविधान सभा में जिसका काम हमारा संविधान लिखना था। इस यात्रा में यह स्पष्ट रूप से एक बुनियादी क्षण था जिसे अन्ना गारोफ़ालो (द्वितीय विश्व युद्ध के दौरान एक स्वयंसेवक नर्स और महिला पत्रकारिता की अग्रणी, उनकी पुस्तक “एल’इटालियाना इन इटालिया”) ने उन शब्दों में वर्णित किया जो मेरे अनुसार अत्यंत प्रभावी हैं:

“वे मतपत्र जो हमारे घरों में आते हैं और हमें अपना कर्तव्य निभाने के लिए आमंत्रित करते हैं, उनमें एक मौन और दृढ़ अधिकार होता है। हम उन्हें अपने हाथों में उलटते-पुलटते हैं और वे हमें राशन कार्ड से भी अधिक कीमती लगते हैं। हम मतपत्रों को ऐसे पकड़ते हैं जैसे कि वे प्रेम पत्र हों।”

ये उन लोगों के शब्द थे जो जानते थे कि उस क्षण के बाद इटली कभी पहले जैसा नहीं रहेगा। क्योंकि 1946 में जो हुआ, उस वोट ने गणतंत्र को—जैसा कि राष्ट्रपति सर्जियो मट्टारेला ने भी अपने साल के अंत के भाषण में याद किया (और मैं इसके लिए उन्हें धन्यवाद देती हूँ)—एक अमिट लोकतांत्रिक चरित्र दिया, जिससे पूर्ण समानता की ओर एक यात्रा शुरू हुई जो आज भी जारी है। इतालवी लोकतंत्र का जन्म हुआ था, और इसका जन्म महिलाओं के प्रतीक के तहत हुआ था।

इतिहास के विशाल कैनवास पर अस्सी साल कम लग सकते हैं, लेकिन ये वे अस्सी साल हैं जिन्होंने हमारे लोगों को गढ़ा है, जिसने इस देश की महिलाओं को खुद को स्थापित करने और सबसे बढ़कर, वे क्या करने में सक्षम हैं, यह प्रदर्शित करने की अनुमति दी है। यह एक ऐसा रास्ता है जो कई महिलाओं के बलिदान, दृढ़ संकल्प, साहस और प्रतिभा से बना है, जिसने आज मुझे भी इस पद तक पहुँचने और इस देश की पहली महिला सरकार प्रमुख बनने की अनुमति दी है। मैं आज जहाँ हूँ वहाँ नहीं होती, और इस हॉल में मौजूद कई महिलाएँ जहाँ हैं वहाँ नहीं होतीं, यदि उन सभी महिलाओं का योगदान न होता जो हमसे पहले आईं और जिन्होंने अपना मूल्य साबित करने में कोई डर नहीं दिखाया। वे महिलाएँ जिन्होंने साहस किया, वे महिलाएँ जिन्होंने पूर्वाग्रहों से लड़ाई लड़ी, वे महिलाएँ जिन्होंने समझौतों से इनकार किया, वे महिलाएँ जो वह बनने से नहीं डरीं जो वे हैं, यानी महिला होने की अपनी विशिष्टता के साथ।

क्योंकि, देखिए, मैंने कभी भी उन लोगों के तर्क का समर्थन नहीं किया जो मानते हैं कि महिलाओं को खुद को स्थापित करने के लिए खुद को पुरुषों की तरह दिखाना चाहिए या शायद पुरुषों की नकल करनी चाहिए, उन्हीं ढाँचों का उपयोग करना चाहिए या उसी तरह से सोचना चाहिए। मुझे लगता है कि यह बिल्कुल इसके विपरीत है। मेरा मानना है कि महिलाएँ तब जीतती हैं जब वे अपने स्वयं के ढाँचों का उपयोग करती हैं, जब वे मानवता, ठोसता और—सच कहें तो—गति और समझौतों के प्रति कम इच्छा के मामले में अपनी विशिष्टता और अतिरिक्त मूल्य का उपयोग करती हैं। यह हर क्षेत्र में लागू होता है, और राजनीति में तो और भी अधिक। और जिस तरह मैंने कभी नहीं सोचा कि कोई “महिला नीति” होती है, मुझे विश्वास है कि इसके बजाय राजनीति का एक “महिला दृष्टिकोण” होता है, जो स्पष्ट रूप से एक पूरी तरह से अलग चीज़ है। यानी, कोई मुझे कभी यह विश्वास नहीं दिला पाएगा कि कुछ विषय महिलाओं की क्षमता के होते हैं और कुछ पुरुषों की। किसी भी विषय को एक मिश्रित संवेदनशीलता की आवश्यकता होती है और इसलिए निश्चित रूप से एक महिला दृष्टिकोण की भी, लेकिन यह उस दृष्टिकोण से बिल्कुल अलग है जिसे हमने कई बार देखा है और जिसका कई पक्षों द्वारा समर्थन किया जाता है।

और मैं एक बात और कहना चाहती हूँ। एक महिला केवल तभी महिला नहीं होती जब वह वैसा ही सोचती है जैसा कुछ महिलाओं को लगता है कि उसे सोचना चाहिए। इसका समर्थन करना—जैसा कि मैं अभी भी कभी-कभी अवास्तविक रूप से होते हुए देखती हूँ—मेरी राय में समानता की रक्षा से उतनी ही दूर है जितना कि कुछ और हो सकता है। क्योंकि हमने स्वतंत्र होने के लिए संघर्ष किया था—बल्कि, क्षमा करें—हमने स्वतंत्र होने के लिए संघर्ष किया था, न कि इस स्थिति से गुजरने के लिए कि पुरुष हमें बताएं कि हमें क्या सोचना या करना चाहिए, और न ही वैचारिक हठधर्मिता हमें बताए कि हम क्या सोच या कर सकते हैं। हमारी स्वतंत्रता का साहस ही हमारी सफलता की आधारशिला थी। यदि हम इसे खो देते हैं, तो हम बस पीछे चले जाएंगे।

स्वतंत्रता और योग्यता (Merit)। यदि हम चाहते हैं कि महिलाओं का प्रभाव बढ़े, तो हमें इसी की रक्षा और गारंटी देनी होगी। और निश्चित रूप से ऐसी सेवाएँ जो महिलाओं को समान शर्तों पर प्रतिस्पर्धा करने की अनुमति दें, ताकि उन्हें—जैसा कि हमने कई बार कहा है—एक बच्चे और एक पेशे के बीच चयन न करना पड़े, ताकि उनके साथ भेदभाव न हो क्योंकि वे माताएँ हैं या बन सकती हैं, ताकि उन्हें कम वेतन न मिले, या केवल महिला होने के कारण करियर बनाने में कठिनाई न हो। ज़ाहिर है, आप जानते हैं कि सरकार ने कई उपायों के साथ इन विषयों पर ध्यान दिया है। मैं माताओं और पिताओं दोनों के लिए माता-पिता की छुट्टी के विस्तार, कामकाजी माताओं के लिए योगदान में छूट, नर्सरी स्कूलों के लिए प्रतिपूर्ति में वृद्धि के बारे में सोचती हूँ, बस इनमें से कुछ उपायों का उल्लेख करने के लिए। ऐसे उपाय जिनसे कुछ ठोस परिणाम मिले हैं। और निश्चित रूप से जिस पर मुझे सबसे अधिक गर्व है, वह है महिला रोजगार का ऐतिहासिक रिकॉर्ड जो उन वर्षों के बाद प्राप्त हुआ है जिनमें नियोजित महिलाओं का प्रतिशत स्थिर लगता था। यह स्थिर नहीं है।

और ज़ाहिर है, इन निष्पक्षता के उपायों के साथ-साथ हमने महिलाओं के खिलाफ हिंसा की घृणित घटना के खिलाफ भी एक दृढ़ लड़ाई लड़ी है, जो आज भी सभी उम्र और स्थितियों की कई महिलाओं को चिंता और पीड़ा के माहौल में जीने पर मजबूर करती है और असहनीय संख्या में ‘फेमिसाइड’ (महिला हत्या) पैदा करती है। निश्चित रूप से, हम अभी समाप्त हुए वर्ष में दर्ज की गई छोटी सी कमी से संतुष्ट नहीं हो सकते। यह एक ऐसा काम है जिसे हमें जारी रखना चाहिए, यह एक ऐसी लड़ाई है जिसे हमने अभी तक नहीं जीता है, लेकिन यह एक ऐसी लड़ाई भी है जिसे हम मिलकर लड़ रहे हैं। इस पर मैं ईमानदारी से कहना चाहती हूँ: यह मेरे लिए खुशी और कर्तव्य की बात है, मैं विपक्षी दलों को भी धन्यवाद देना चाहती हूँ क्योंकि इस लड़ाई में इन वर्षों में जो योगदान दिया गया है वह मौलिक है। कुछ सभ्यता की चुनौतियाँ होती हैं, कुछ सभ्यता के विषय होते हैं जिन पर विभाजित होने का कोई अर्थ नहीं है। कुछ ऐसे विषय हैं जिन पर इस विधायिका में भी इतालवी गणतंत्र की संसद, राजनीतिक दल और सामान्य रूप से राजनीति यह प्रदर्शित कर रही है कि उनके दिल में अपने व्यक्तिगत हित से बढ़कर कुछ है, जो कि एक ऐसे मामले पर सामान्य हित है जो विभाजित होने के लिए बहुत महत्वपूर्ण है।

जब हम अंततः इसे भी सुनिश्चित करने में सफल हो जाएंगे—यह एक ऐसी लड़ाई है जिसे हमें अभी जीतना है—समान अवसर, यानी शुरुआती स्थितियों में वास्तविक समानता और एक प्रामाणिक रूप से योग्यता-आधारित समाज, तब हम कह पाएंगे कि हम जीत गए हैं। लेकिन हम वास्तव में तब तक ऐसा नहीं कर पाएंगे जब तक हमें यह विश्वास करने के लिए मजबूर किया जाता है कि महिलाओं को कोटा या विशेष पक्ष-तंत्र की आवश्यकता है। क्योंकि मुझे लगता है कि सच्ची स्वतंत्रता मैदान पर अपनी स्थिति अर्जित करने में सक्षम होने में है, न कि उस स्थिति के दिए जाने की प्रतीक्षा करने में। यहाँ भी, मैंने हमेशा सोचा है कि राज्य का काम मेज पर बैठकर यह तय करना नहीं है कि हर क्षेत्र में कितनी महिलाओं को कुछ निश्चित पदों पर होना चाहिए, क्योंकि राज्य लोगों के बदले खेल नहीं खेल सकता। हालांकि, राज्य को जो करने में सफल होना चाहिए, वह यह सुनिश्चित करना है कि खेल में धांधली न हो—यानी, ऐसा न हो कि मैदान का आधा हिस्सा समतल हो और दूसरा हिस्सा चढ़ाई वाला हो, आधा ट्रैक खाली हो और आधा बाधाओं से भरा हो। खेल का उदाहरण देते हुए, मैं भी कई महिलाओं को धन्यवाद देती हूँ, फ्रांसेस्का लोलोब्रिगिडा से शुरू करते हुए, जिन्होंने इन ओलंपिक के दौरान हमें गर्व से भर दिया, और साथ ही, मुझे इस रविवार से शुरू होने वाले पैरालिंपिक के एथलीटों को “शुभकामनाएं” देने की अनुमति दें। राज्य का काम, जैसा कि मैंने कहा, शुरुआती बिंदु पर समानता सुनिश्चित करना है, सभी को समान परिस्थितियों में प्रतिस्पर्धा करने का अवसर देना है। फिर ज़ाहिर है, यह प्रत्येक व्यक्ति पर निर्भर करता है कि वह अपना मूल्य, अपनी क्षमता और अपनी दक्षता साबित करे। क्योंकि समानता कोई रियायत नहीं है, समानता एक अधिकार है। और यह एक ऐसा अधिकार है जिसे बहुत लंबे समय तक नकारा गया, और यह आज भी नकारा जा रहा है।

और यह उन क्षणों में और भी स्पष्ट हो जाता है जब इतिहास की घटनाएँ बिना किसी भेदभाव के प्रत्येक मानव के मूल्य को मापती हैं। मैं विशेष रूप से इन दिनों के बारे में सोचती हूँ जिनमें हम एक नए खतरनाक अंतरराष्ट्रीय संकट का सामना कर रहे हैं, जहाँ हमारे विचार उन महिलाओं, उन ईरानी लड़कियों की ओर न जाकर नहीं रह सकते, जो आश्चर्यजनक साहस के साथ अपनी स्वतंत्रता का दावा करने के लिए जेल और प्रताड़ना का सामना कर रही हैं। मैं उनके प्रति—और मुझे लगता है कि इस हॉल में मैं अकेली नहीं हूँ—असीम प्रशंसा और गहरी कृतज्ञता महसूस करती हूँ, क्योंकि मूल रूप से वे अपनी दृढ़ता से हमें यह याद दिलाती हैं कि हमने जो उपलब्धियाँ हासिल की हैं वे कितनी कीमती हैं, भले ही हम उन्हें हल्के में लेते हों। हमें इसे याद रखना चाहिए।

यह संक्षेप में मेरी व्यक्तिगत दृष्टि है, और वह दृष्टि भी जिसे इस सरकार ने अपने मौलिक विकल्पों में लागू करने की कोशिश की है। लेकिन मुझे लगता है कि यह हमारे संविधान द्वारा घोषित स्वतंत्रता भी है जब वह हमसे उन बाधाओं को दूर करने के लिए कहता है जो लोगों को खुद को साकार करने और पूरी तरह से भाग लेने से रोकती हैं; जब वह काम और वेतन में समान अधिकारों को मान्यता देता है और मातृत्व के विशिष्ट संरक्षण का प्रावधान करता है; जब वह सार्वजनिक कार्यालयों और निर्वाचित पदों तक पहुँच की बात करता है, समान अवसरों की पुष्टि करने का निर्देश देता है—यानी, एक बार फिर बिना किसी भेदभाव के लड़ने में सक्षम होना।

और मैं 10 मार्च की पूर्व संध्या पर, और इस देश की महिलाओं के लिए 8 मार्च जैसे महत्वपूर्ण दिन की पूर्व संध्या पर जो संदेश देना चाहती हूँ, वह यह है: राज्य, हर स्तर पर संस्थान यह सुनिश्चित करने के लिए काम करना जारी रखेंगे कि आपको पूरी तरह से स्वतंत्र होने और समान स्तर पर प्रतिस्पर्धा करने की स्थिति में रखने के लिए जो आवश्यक है वह प्रदान किया जाए। लेकिन आप, आप स्वयं बनी रहें। आप स्वयं बनी रहें, इस पर गर्व करें, क्योंकि यही आपकी मुख्य शक्ति है। पूर्वाग्रहों के आगे मत झुकें क्योंकि जिसके पास पूर्वाग्रह हैं, वह मूल रूप से कमजोर है। उनकी बात न सुनें जो आपको कम आंकने की कोशिश करेंगे क्योंकि जो ऐसा करता है, वह वास्तव में आपसे डरता है। आपको अक्सर कम आंका जाएगा: आप इसे एक लाभ के रूप में उपयोग कर सकती हैं। लेकिन सबसे बढ़कर, उन सीमाओं पर कभी विश्वास न करें जो दूसरों ने आपके लिए तय की हैं, क्योंकि आपके जीवन में एकमात्र सीमाएँ आप स्वयं तय करती हैं। इसके दिए जाने का इंतज़ार न करें, क्योंकि आप इसे किसी को धन्यवाद कहे बिना खुद हासिल कर सकती हैं। आप अंत तक वही रहें जो आप हैं। स्वतंत्र रहें।

जैसा कि वर्जीनिया वुल्फ ने लिखा था, और मैं इसी के साथ समाप्त करती हूँ: “ऐसा कोई द्वार नहीं है, कोई ताला नहीं है, कोई बोल्ट नहीं है जिसे आप मेरे मन की स्वतंत्रता पर लगा सकें।”
आप सभी को धन्यवाद।
14. リトアニア語 (Lietuvių)

Taigi, laba diena visiems. Ačiū, kad esate čia. Žinoma, dėkoju ministrei Roccella, ministrui Abodi už tai, kad norėjo šios dienos, už tai, kad surengė ją šioje tokioje žavingoje vietoje. Ačiū už daugybę moterų talento apraiškų šioje salėje, už tą nepaprastą vaizdą, kurį sukuria moterys, ryšinčios trispalves juostas – tai talentas politikoje, talentas mene. Arisa, orkestre, tikrai sveikinu. Žinoma, daugybės kitų moterų talentas įvairiose kitose srityse tarp žmonių, kuriuos matau sėdinčius šioje salėje – verslo, vadybos srityse. Trumpai tariant, tai graži sintezė to, ką šiandien švenčiame.

Esame čia tam, kad paminėtume vieną iš pamatinių šiandienos Italijos ir to, kas mes iš esmės esame kaip tauta, momentų. Tai yra aštuoniasdešimt metų nuo pirmojo moterų balsavimo. Tai darome likus kelioms dienoms iki sukakties datos, kuri dar prieš birželio 2-ąją pažymėjo lūžį – 1946 m. kovo 10 d., dieną, kai Italijoje įvyko pirmieji savivaldos rinkimai dalyvaujant vyrams ir moterims, t. y. galiojant visuotinei rinkimų teisei. Ir to balsavimo dėka šešios moterys tuo metu pirmą kartą galėjo užsijuosti tą pačią trispalvę juostą, kurią šiandien matau čia ryšint daugybę kitų moterų.

1946 m. kovo 10-oji buvo tik pirmasis, sakykime taip, kelionės, kuri iš esmės dar nesibaigė ir kurią pažymėjo daugybė kitų lemiamų etapų, kadras. Tarp jų, žinoma, negalime nepaminėti institucinio referendumo, paskelbusio Respublikos gimimą, ir pirmųjų dvidešimt vienos moters atėjimo į parlamentines institucijas, į tą Steigiamąjį Seimą, kurio užduotis buvo surašyti mūsų Konstituciją. Akivaizdžiai esminis momentas šiame kelyje, kurį Anna Garofalo, savanorė slaugytoja per Antrąjį pasaulinį karą ir moterų žurnalistikos pionierė (jos knyga „Italė Italijoje“), mokėjo apibūdinti žodžiais, kurie, mano nuomone, yra itin taiklūs:

„Balsavimo biuleteniai, kurie pasiekia mūsų namus ir kviečia atlikti pareigą, turi tylų ir neginčijamą autoritetą. Vartome juos rankose ir jie mums atrodo brangesni už duonos kortelę. Spaudžiame biuletenius taip, tarsi tai būtų meilės laiškai.“

Tai žodžiai žmogaus, kuris suprato, kad nuo tos akimirkos Italija nebebus tokia pati, nes tas balsavimas, tai, kas įvyko 1946 metais, suteikė Respublikai – kaip savo metų pabaigos kalboje priminė ir Respublikos Prezidentas Sergio Mattarella (ir aš jam už tai dėkoju) – neištrinamą demokratinį charakterį, pradėdamas vis dar vykstantį kelią į visišką lygybę. Italijos demokratija gimė, ir ji gimė po moterų ženklu.

Aštuoniasdešimt metų gali atrodyti nedaug, jei žiūrėsime į juos didžiosios istorijos kontekste, tačiau tai aštuoniasdešimt metų, kurie nukalė mūsų tautą, kurie leido šios šalies moterims įsitvirtinti ir, svarbiausia, parodyti, ką jos sugeba. Kelias, akivaizdžiai grįstas daugelio moterų aukomis, ryžtu, drąsa, talentu, ir kuris leido man šiandien užimti šias pareigas, tapti pirma moterimi vyriausybės vadove šioje šalyje. Negalėčiau būti ten, kur esu, ir daugelis moterų, kurias matau šioje salėje, negalėtų būti ten, kur yra, jei ne visos moterys prieš mus, kurios nebijojo parodyti savo vertės. Moterys, kurios drįso, moterys, kurios kovojo su prietarais, moterys, kurios atsisakė kompromisų, moterys, kurios nebijojo būti tuo, kas yra, su savo moteriška specifika.

Nes, matote, aš niekada nepritariau teiginiui tų, kurie mano, kad moterys, norėdamos įsitvirtinti, turi, sakykime taip, maskuotis ar galbūt imituoti vyrus, naudoti tas pačias schemas, mąstyti taip pat. Manau, kad yra visiškai priešingai. Manau, kad moterys laimi tada, kai naudoja savo schemas, kai naudoja savo specifiškumą ir pridėtinę vertę humaniškumo, konkretumo ir – pripažinkime – greičio bei mažesnio polinkio į kompromisus prasme. Tai galioja bet kurioje srityje, o juo labiau politikoje. Ir kaip niekada nemaniau, kad egzistuoja „moteriška politika“, esu įsitikinusi, kad vietoj to egzistuoja „moteriška politikos vizija“, o tai yra visai kas kita. Tai yra, niekas niekada neįtikins manęs, kad egzistuoja temos, priklausančios moterų kompetencijai, ir temos, priklausančios vyrų kompetencijai. Bet kuriai temai reikia kompleksinio jautrumo, taigi, žinoma, ir moteriško požiūrio taško, tačiau tai visai kitoks požiūris nei tas, kurį matėme per dažnai ir kuris palaikomas iš įvairių pusių.

Ir pasakysiu dar daugiau. Moteris nėra moteris tik tada, jei ji mąsto taip, kaip kai kurios moterys mano, kad ji turėtų mąstyti. Teigti tai – kaip vis dar matau kartais darant siurrealiais būdais – mano nuomone, yra labiausiai nutolę nuo lygybės gynimo, nes mes kovojome, kad būtume laisvos – tiksliau, atsiprašau – kovojome, kad būtume laisvos, o ne tam, kad nuo vyrų nurodymų, ką mums galvoti ar daryti, pereitume prie ideologinių dogmų nurodymų, ką galime mąstyti ar daryti. Mūsų laisvės drąsa buvo mūsų įsitvirtinimo pagrindas. Jei ją prarastume, tiesiog grįžtume atgal.

Laisvė ir nuopelnai. Tai yra tai, ką privalome ginti ir garantuoti, jei norime, kad moterų svoris augtų. Ir, žinoma, paslaugos, leidžiančios moterims konkuruoti lygiomis sąlygomis, kad joms nereikėtų – apie tai kalbėjome daug kartų – rinktis tarp vaiko ir profesijos, kad jos nebūtų diskriminuojamos dėl to, kad yra ar net galėtų tapti motinomis, kad uždirbtų mažiau ar nedarytų karjeros vien dėl to, kad yra moterys. Žinoma, žinote, kad vyriausybė sprendė šiuos klausimus įvairiomis priemonėmis. Galvoju apie vaiko priežiūros atostogų išplėtimą tiek motinoms, tiek tėvams, apie mokesčių lengvatas dirbančioms mamoms, apie kompensacijų už vaikų darželius padidinimą, tik paminint keletą šių priemonių. Priemonės, kurios davė konkrečių rezultatų. Ir, žinoma, labiausiai didžiuojuosi istoriniu moterų užimtumo rekordu, kuris buvo pasiektas po metų, kai dirbančių moterų procentas atrodė nepajudinamas. Jis nėra nepajudinamas.

Ir, žinoma, šalia šių teisingumo priemonių mes vykdome ir atkaklią kovą su bjauriu smurto prieš moteris reiškiniu, dėl kurio dar ir šiandien per daug įvairaus amžiaus ir padėties moterų gyvena nerimo ir kančios atmosferoje, ir kuris sukelia netoleruotiną moterų nužudymų skaičių. Akivaizdu, kad negalime pasitenkinti nedideliu sumažėjimu, užfiksuotu ką tik pasibaigusiais metais. Tai darbas, kurį turime tęsti, tai mūšis, kurio dar nelaimėjome, bet tai ir mūšis, kurį kariaujame kartu. Šiuo klausimu noriu pasakyti nuoširdžiai: man malonu ir privalu padėkoti ir opozicinėms jėgoms, nes indėlis, įneštas per šiuos metus į šią kovą, yra esminis. Yra civilizacijos iššūkių, yra civilizacijos temų, dėl kurių nėra prasmės skaldytis. Yra civilizacijos temų, dėl kurių net ir šios kadencijos Italijos Respublikos Parlamentas, politinės jėgos, politika apskritai demonstruoja, kad jiems širdis skauda dėl kažko daugiau nei asmeninis interesas – dėl bendro intereso klausimu, kuris yra per svarbus, kad galėtume skaldytis.

Kai galiausiai mums pavyks garantuoti ir tai – o tai mūšis, kurį dar turime laimėti – lygias galimybes, t. y. realią lygybę starto pozicijose ir autentišką meritokratinę visuomenę, tada galėsime sakyti, kad laimėjome. Tačiau negalėsime to padaryti iš tikrųjų, kol būsime priverstos tikėti, kad moterims reikia kvotų ar lengvatų mechanizmų. Nes manau, kad tikroji laisvė išlieka galimybė savo poziciją užsitarnauti aikštėje, o ne laukti, kol ta pozicija bus suteikta. Čia taip pat visada maniau, kad valstybės užduotis nėra nuspręsti prie stalo, kiek moterų turi užimti tam tikras pareigas kiekvienoje srityje, nes valstybė negali žaisti žaidimo už žmones. Tačiau ką valstybė turi sugebėti padaryti, tai garantuoti, kad žaidimas nebūtų suklastotas – t. y. kad nebūtų taip, jog pusė aikštės lygi, o kita pusė į kalną, pusė takelio laisva, o kita pusė pilna kliūčių. Cituojant sportą – taip pat dėkojant daugybei moterų, pradedant Francesca Lollobrigida, kurios pripildė mus pasididžiavimo per šias olimpines žaidynes, bet taip pat, leiskite man, palinkėti didžiausios sėkmės paralimpinių žaidynių sportininkams, kurie pradės šį sekmadienį – valstybės užduotis, kaip sakiau, yra garantuoti lygybę starto pozicijoje, suteikti visiems galimybę konkuruoti tokiomis pačiomis sąlygomis. Tada, žinoma, kiekvienas pats turi įrodyti savo vertę, gebėjimus ir kompetenciją. Nes lygybė nėra nuolaida, lygybė yra teisė. Ir tai teisė, kuri per ilgai buvo neigiama, ir kuri neigiama dar ir šiandien.

Ir tai dar akivaizdžiau akimirkomis, kai istorijos įvykiai matuoja kiekvieno atskiro žmogaus vertę be jokių skirtumų. Galvoju apie tai ypač šiomis dienomis, kai išgyvename naują pavojingą tarptautinę krizę, kai mūsų mintys negali nenukrypti į moteris, į Irano merginas, kurios su stebinančia drąsa nepaiso kalėjimo, kankinimų, kad apgintų savo laisvę. Joms – ir manau, kad šioje salėje esu ne viena – jaučiu begalinį susižavėjimą, bet ir gilią padėką, nes iš esmės jos savo atkaklumu mums primena, kokie brangūs yra pasiekimai, kuriuos mums pavyko iškovoti, net kai priimame juos kaip savaime suprantamus. Turime tai prisiminti.

Tai trumpai yra mano asmeninė vizija, taip pat vizija, kurią ši vyriausybė stengėsi įgyvendinti savo esminiuose pasirinkimuose. Bet manau, kad tai taip pat yra mūsų Konstitucijos išpažįstama laisvė, kai ji prašo mūsų pašalinti kliūtis, trukdančias žmonėms realizuoti save ir pilnavertiškai dalyvauti; kai pripažįsta lygias teises darbe ir atlygyje bei numato specifinę motinystės apsaugą; kai rūpinasi patekimu į valstybines įstaigas ir renkamas pareigas, įpareigoja įtvirtinti lygias galimybes, t. y. vėlgi galėti kovoti be diskriminacijos.

Ir žinutė, kurią norėčiau palikti kovo 10-osios išvakarėse, bet taip pat ir tokios svarbios dienos kaip kovo 8-oji išvakarėse šios tautos moterims, yra ši: Valstybė, visų lygių institucijos toliau dirbs, kad garantuotų tai, ko reikia, kad sudarytų jums sąlygas būti visiškai laisvoms ir konkuruoti lygiai. Bet jūs būkite savimi, savimi, didžiuokitės tuo, nes tai yra jūsų pagrindinė jėga. Nepasiduokite prietarams, nes tas, kas jų turi, iš esmės yra silpnas. Neklausykite tų, kurie bandys jus sumenkinti, nes tie, kurie tai daro, širdies gelmėse jūsų bijo. Jus dažnai nuvertins: galite tai išnaudoti kaip pranašumą. Bet svarbiausia, niekada netikėkite ribomis, kurias už jus nusprendė kiti, nes vieninteles ribas savo gyvenime nustatote jūs pačios. Nelaukite, kol jums bus leista, nes galite tai užsitarnauti niekam nesakydamos ačiū. Būkite tuo, kas esate, iki galo. Būkite laisvos.

Kaip rašė Virginia Woolf, ir tuo baigiu: „Nėra jokių vartų, jokios spynos, jokio skląsčio, kurį galėtumėte uždėti mano proto laisvei.“
Ačiū jums.
15. スワヒリ語 (Kiswahili)

Basi, habari za mchana kwa kila mmoja. Asante kwa kuwa hapa. Asante, bila shaka, kwa Waziri Roccella, Waziri Abodi kwa kutaka siku hii iwepo, na kwa kuifanyia katika mahali hapa penye kuvutia sana. Asante kwa uwakilishi mwingi wa talanta ya kike iliyomo katika ukumbi huu, mwonekano wa ajabu unaowakilishwa na wanawake waliovaa utepe wa rangi tatu (tricolor), hivyo talanta katika siasa, talanta katika sanaa. Arisa, bendi ya muziki, kwa kweli hongereni sana. Talanta, bila shaka, ya wengine wengi waliowakilishwa katika nyanja nyingine nyingi miongoni mwa watu nawaona wameketi katika ukumbi huu, katika nyanja ya biashara, katika nyanja ya usimamizi. Na kwa ufupi, ni muhtasari mzuri wa kile tunachosherehekea.

Tuko hapa kusherehekea mojawapo ya nyakati za kimsingi za Italia ya leo na kile tulicho, kimsingi, kama taifa. Na hiyo ni miaka themanini tangu kupiga kura kwa kwanza kwa wanawake. Tunafanya hivi siku chache kabla ya kumbukumbu ya tarehe ambayo, hata kabla ya Juni 2, iliashiria mabadiliko makubwa, yaani Machi 10, 1946, siku ambayo uchaguzi wa kwanza wa utawala ulifanyika nchini Italia kwa ushiriki wa wanaume na wanawake, hivyo kwa kura ya wote (universal suffrage). Na kwa mzunguko huo wa uchaguzi, wanawake sita wakati huo waliweza kuvaa kwa mara ya kwanza utepe huo wa rangi tatu ambao leo nauona hapa ukiwakilishwa na wengine wengi.

Machi 10, ’46 ilikuwa tu picha ya kwanza, tuseme hivyo, ya safari ambayo kimsingi bado haijatamatika na ambayo imeandaliwa na hatua nyingine nyingi za maamuzi, miongoni mwa hizo, bila shaka, hatuwezi kukosa kutaja kura ya maoni ya kitaasisi iliyoamua kuzaliwa kwa Jamhuri na kuingia kwa wanawake ishirini na mmoja wa kwanza katika taasisi za bunge, katika Bunge Maalum la Katiba ambalo lilikuwa na jukumu la kuandika Katiba yetu. Wakati ambao ni wa kimsingi katika safari hii ambao Anna Garofalo, nesi wa kujitolea wakati wa Vita Kuu ya Pili ya Dunia na mwanzilishi wa uandishi wa habari wa kike, (mwandishi wa kitabu “L’italiana in Italia”), alijua jinsi ya kuelezea kwa maneno ambayo, kwa maoni yangu, ni yenye ufanisi mkubwa sana:

“Karatasi za kupigia kura zinazofika nyumbani kwetu na kutualika kutimiza wajibu wetu zina mamlaka ya kimya na ya lazima. Tunazigeuza mikononi mwetu na zinatuonekana kuwa na thamani zaidi kuliko kadi ya chakula. Tunazikumbatia karatasi hizo kama vile ni barua za mapenzi.”

Maneno ya mtu aliyekuwa anajua kwamba tangu wakati huo Italia isingekuwa sawa tena, kwa sababu kura hiyo, kile kilichotokea mwaka 1946, kilikupa Jamhuri — kama alivyokumbusha pia Rais wa Jamhuri Sergio Mattarella katika hotuba yake ya mwisho wa mwaka (na namshukuru kwa hili) — tabia ya kidemokrasia isiyofutika, na kuanzisha safari ambayo bado inaendelea kuelekea usawa kamili. Demokrasia ya Italia ilizaliwa, na ilizaliwa chini ya alama ya wanawake.

Miaka themanini inaweza kuonekana kuwa michache ikiwa tutaiangalia kwa kuhusiana na historia kuu, lakini ni miaka themanini ambayo imeunda watu wetu, ambayo imeruhusu wanawake wa taifa hili kujitokeza na zaidi ya yote kuweza kuonyesha kile wanachoweza kufanya. Safari ambayo kwa wazi imepambwa na dhabihu, azimio, ujasiri, talanta ya wanawake wengi na ambayo imeniwezesha hata mimi, leo, kufikia kushika wadhifa huu, kufikia kuwa mwanamke wa kwanza mkuu wa serikali katika taifa hili. Nisingeweza kuwa hapa nilipo, na wengi wa wanawake ninaowaona katika ukumbi huu wasingeweza kuwa hapa walipo, ikiwa isingekuwa shukrani kwa wanawake wote waliotutangulia ambao hawakuogopa kuonyesha thamani yao. Wanawake waliothubutu, wanawake waliopambana na chuki, wanawake waliokataa maelewano, wanawake ambao hawakuogopa kuwa walivyo, katika upekee wao wa kuwa wanawake.

Kwa sababu, unaona, sijawahi kushiriki nadharia ya wale wanaofikiri kwamba wanawake ili wajithibitishe lazima, tuseme hivyo, wajifiche au labda waige wanaume, watumie mifumo ile ile, wafikirie kwa njia ile ile. Nafikiri ni kinyume chake kabisa. Nafikiri wanawake wanashinda wanapotumia mifumo yao wenyewe, wanapotumia upekee wao na thamani yao ya ziada katika masuala ya utu, katika masuala ya uhalisia, na—tuseme ukweli—hata katika masuala ya kasi, katika masuala ya kutokuwa tayari kufanya maelewano. Hii inatumika katika kila nyanja, na inatumika zaidi katika siasa. Na kama ambavyo sijawahi kufikiri kwamba kuna sera za kike, nina imani kwamba kuna maono ya kike ya siasa, ambayo hata hivyo ni jambo tofauti kabisa. Yaani, hakuna mtu atakayeweza kunishawishi kamwe kwamba kuna mada za uwezo wa wanawake na mada za uwezo wa wanaume. Mada yoyote inahitaji hisia mchanganyiko na hivyo bila shaka hata mtazamo wa kike, lakini ni mkabala tofauti kabisa na ule ambao mara nyingi tumeuona na unaoungwa mkono na pande nyingi.

Na ninasema zaidi. Mwanamke si mwanamke tu ikiwa anafikiri kama vile baadhi ya wanawake wanavyofikiri anapaswa kufikiri. Kudai hivyo — kama ninavyoendelea kuona ikifanywa kwa njia isiyo ya kawaida nyakati fulani — ni, kwa maoni yangu, jambo lililo mbali zaidi na utetezi wa usawa, kwa sababu sisi hatukupigania kuwa huru — au tuseme, samahani — tulipigania kuwa huru, si ili kutoka katika kuambiwa kile tunachoweza kufikiri au kufanya na wanaume na kuingia katika kuambiwa kile tunachoweza kufikiri au kufanya na itikadi kali. Ujasiri wa uhuru wetu ulikuwa jiwe kuu la ujenzi wa kujithibitisha kwetu. Ikiwa tutaupoteza, basi tutarudi nyuma.

Uhuru na stahili (Merit). Hicho ndicho tunachopaswa kulinda na kuhakikisha ikiwa tunataka uzito wa wanawake uongezeke. Na kwa wazi huduma zinazowawezesha wanawake kuweza kushindana kwa usawa, kutolazimika — tulishajiambia mara nyingi — kuchagua kati ya mtoto na taaluma, kutobaguliwa kwa sababu wao ni au kwa sababu wanaweza kuwa akina mama, kulipwa kidogo, kutopata maendeleo ya kikazi kwa sababu tu wao ni wanawake. Bila shaka mnajua kwamba serikali imeshughulikia mada hizi kwa hatua mbalimbali. Nafikiria upanuzi wa likizo ya uzazi kwa mama na baba, nafikiria kupunguziwa michango kwa mama wanaofanya kazi, nafikiria kuongezeka kwa marejesho kwa shule za chekechea, ili tu kutaja baadhi ya hatua hizi. Hatua ambazo zimeleta matokeo fulani ya kishindo. Na kwa wazi kile ninachojivunia zaidi ni rekodi ya kihistoria ya ajira ya wanawake iliyofikiwa baada ya miaka ambayo asilimia ya wanawake walioajiriwa ilionekana kutobadilika. Haibadiliki.

Na bila shaka kwa hatua hizi za haki tumeongeza pia mapambano ya dhati dhidi ya jambo la kuchukiza la ukatili dhidi ya wanawake, ambalo hata leo linawafanya wanawake wengi wa kila umri, wa kila hali, kuishi katika hali ya wasiwasi na uchungu na linasababisha idadi isiyovumilika ya mauaji ya wanawake (femicides). Kwa wazi hatuwezi kuridhika na kupungua kidogo kuliorekodiwa katika mwaka uliomalizika hivi punde. Ni kazi ambayo tunapaswa kuendelea kuifanya, ni vita ambavyo bado hatujashinda, lakini pia ni vita ambavyo tunaviendesha pamoja. Kuhusu hili nataka kusema kwa unyoofu: ni furaha kwangu, ni wajibu, nataka pia kushukuru nguvu za upinzani kwa sababu mchango uliotolewa katika miaka hii kwenye vita hivi ni mchango wa kimsingi. Kuna changamoto za kistaarabu, kuna mada za kistaarabu ambazo haina maana kugawanyika, kuna mada za kistaarabu ambazo hata katika bunge hili Bunge la Jamhuri ya Italia, nguvu za kisiasa, siasa kwa ujumla inaonyesha kuwa ina kitu ambacho ni cha thamani zaidi mioyoni mwao kuliko maslahi yao binafsi, ambacho ni maslahi ya jumla juu ya mada ambayo ni muhimu sana kiasi kwamba hatuwezi kugawanyika.

Tutakapofanikiwa hatimaye kuhakikisha pia hili — ni vita ambavyo bado tunapaswa kuvishinda — usawa wa fursa, yaani usawa wa kweli katika hali za kuanzia na jamii ya kweli ya kustahili (meritocratic), basi tutaweza kusema kuwa tumeshinda. Lakini hatutaweza kufanya hivyo kweli hadi tutakapolazimika kuamini kwamba wanawake wanahitaji upendeleo wa nafasi (quotas) au mifumo ya upendeleo. Kwa sababu nafikiri kwamba uhuru wa kweli unabaki kuwa uwezo wa kujipatia nafasi yako uwanjani na si kusubiri nafasi hiyo utunukiwe. Hapa pia nimekuwa nikifikiri kila wakati kwamba kazi ya Serikali si kuamua mezani ni wanawake wangapi wanapaswa kushika nafasi fulani katika kila nyanja, kwa sababu Serikali haiwezi kucheza mchezo badala ya watu. Hata hivyo, kile ambacho Serikali inapaswa kufanikiwa kufanya ni kuhakikisha kuwa mchezo haujachezewa rafu — yaani kusiwe na nusu ya uwanja ambayo ni tambarare na nyingine ni mlima, nusu ya njia iko wazi na nusu nyingine imejaa vizuizi. Kwa kunukuu michezo, nikiwashukuru pia wanawake wengi, kuanzia Francesca Lollobrigida, ambao walitujaza fahari wakati wa Michezo hii ya Olimpiki, lakini pia, niruhusuni, kuwatakia kila la kheri wanamichezo wa Paralimpiki ambao wataanza Jumapili hii. Kazi ya Serikali, yaani, ni ile ya kuhakikisha usawa katika hatua ya kuanzia, kama nilivyosema, kumpa kila mtu nafasi ya kushindana kwa hali zile zile. Kisha bila shaka ni juu ya kila mmoja kuonyesha thamani yake, uwezo wake, na umahiri wake. Kwa sababu usawa bado si hisani, usawa ni haki. Na ni haki ambayo kwa muda mrefu imekuwa ikikataliwa, na ni haki ambayo hata leo inakataliwa.

Na hili ni dhahiri zaidi katika nyakati ambazo matukio ya historia yanapima thamani ya kila mwanadamu mmoja mmoja bila ubaguzi. Nafikiria zaidi katika siku hizi ambazo tunaishi katika mgogoro mpya wa kimataifa wa hatari, ambapo mawazo yetu hayawezi kukosa kuwaendea wanawake, wasichana wa Iran, ambao kwa ujasiri wa kushangaza wanakaidi jela, mateso, ili kudai uhuru wao. Nahisi kwao — na nafikiri siko peke yangu katika ukumbi huu — pongezi zisizo na mwisho lakini pia shukrani kubwa, kwa sababu kimsingi wanatukumbusha kwa uthabiti wao pia jinsi mafanikio tuliyoweza kuyapata yalivyo ya thamani, hata tunapoyachukulia kama jambo la kawaida. Tunapaswa kukumbuka hilo.

Hu huu kwa ufupi sana ni mtazamo wangu binafsi, na pia mtazamo ambao serikali hii imejaribu kuuelezea katika machaguo yake ya kimsingi. Lakini nafikiri ni pia uhuru unaodaiwa na Katiba yetu inapotutaka kuondoa vizuizi vinavyowazuia watu kujikamilisha na kushiriki kikamilifu; inapotambua haki sawa kazini na katika mshahara na kutoa ulinzi maalum kwa uzazi; inaposhughulikia upatikanaji wa ofisi za umma na nyadhifa za kuchaguliwa, inalazimisha kuthibitisha usawa wa fursa, yaani kuweza kupigana tena bila ubaguzi.

Na ujumbe ambao ningependa kuuacha katika mkesha wa Machi 10, lakini pia katika ule wa siku muhimu sawa na hiyo kama Machi 8 kwa wanawake wa taifa hili, ni huu: Serikali, taasisi katika kila ngazi zitaendelea kufanya kazi ili kuhakikisha kile kinachohitajika ili kuwaweka katika hali ya kuwa huru kikamilifu na kushindana kwa usawa. Lakini nyinyi kueni nyinyi wenyewe, nyinyi wenyewe, kueni na fahari ya kuwa hivyo, kwa sababu hiyo ndiyo nguvu yenu kuu. Msikate tamaa mbele ya chuki kwa sababu yeyote aliye nazo, kimsingi, ni dhaifu. Msiwasikilize wale watakaojaribu kuwapuuza kwa sababu anayefanya hivyo kimsingi anawaogopa. Mara nyingi mtachukuliwa kuwa duni: mnaweza kutumia hiyo kama faida. Lakini zaidi ya yote msiamini kamwe mipaka ambayo wengine wameamua kwa ajili yenu, kwa sababu mipaka pekee katika maisha yenu ni nyinyi wenyewe mnaoiamua. Msisubiri mruhusiwe, kwa sababu mnaweza kuipata bila kulazimika kusema asante kwa yeyote. Kueni nyinyi mlivyo hadi mwisho. Kueni huru.

Kama alivyoandika Virginia Woolf, na namalizia: “Hakuna lango, hakuna kufuli, hakuna komeo unayoweza kuweka juu ya uhuru wa akili yangu.”
Asanteni sana.

Giorgia Meloni:Insieme possiamo aprire una pagina nuova per la giustizia e per la nostra Nazione一緒に、私たちは正義と我が国のために新しいページを開くことができます。

Giorgia Meloni:Insieme possiamo aprire una pagina nuova per la giustizia e per la nostra Nazione一緒に、私たちは正義と我が国のために新しいページを開くことができます。
https://x.com/GiorgiaMeloni/status/2032190353873174828

Insieme possiamo aprire una pagina nuova per la giustizia e per la nostra Nazione
“Quella che noi abbiamo il 22 e il 23 di marzo è un’occasione straordinaria. Allora non dovete voltavi dall’altra parte, non stavolta. Non restate a casa, non disinteressatevi, vi riguarda tutti. Vi riguarda come singoli, vi riguarda come cittadini, vi riguarda come comunità. Perché noi ce la stiamo mettendo tutta per modernizzare questa nazione, per farle voltare pagina, per consentirle di tornare a stupire il mondo. Però stavolta non ce la facciamo da soli. Stavolta c’è bisogno di voi.
Cinque minuti, il 22 e il 23 di marzo per entrare in una cabina elettorale, prendere una matita e tracciare una croce sul SI, perché in quel segno c’è molto di più di una croce su un foglio. C’è l’idea di giustizia in cui crediamo, c’è il futuro che vogliamo lasciare ai nostri figli, c’è la fiducia nel fatto che noi possiamo cambiare quello che non funziona, c’è l’message che non accetteremo che tutto rimanga sempre uguale.
Ci sono momenti nei quali una nazione deve sapersi guardare allo specchio e decidere se restare com’è o se provare a diventare migliore. Questo è esattamente uno di quei momenti. E allora non restate a guardare, non giratevi dall’altra parte. Cinque minuti, una croce sul SI. Insieme possiamo aprire una pagina nuova per la giustizia italiana e per la nostra nazione e dimostrare ancora una volta che quando gli italiani decidono di scrivere il proprio futuro, beh signori, non c’è niente che li possa fermare. Vi ringrazio.”
日本語 (Giapponese)

一緒に、正義のため、そして私たちの国家のために新しいページを開くことができます
「3月22日と23日に私たちが迎えるのは、並外れた機会です。ですから、今回は目をそらしてはいけません。家に留まらず、無関心でいないでください。これは皆さん全員に関わることです。個人として、市民として、そして共同体として皆さんに関わることです。なぜなら、私たちはこの国を近代化し、新しいページをめくり、再び世界を驚かせることができるようにするために全力を尽くしているからです。しかし、今回は私たちだけではできません。今回は皆さんの力が必要です。
3月22日と23日の5分間、投票所に入り、鉛筆を手に取り、『はい(SI)』に×印を付けてください。その印には、紙の上の×印以上の意味があるからです。そこには私たちが信じる正義の概念があり、子供たちに残したい未来があり、機能していないものを変えられるという信頼があり、すべてがいつまでも同じままであることを受け入れないというメッセージがあります。
国家が鏡を見て、今のまま留まるか、より良く変わろうとするかを決断しなければならない瞬間があります。今はまさにその瞬間の一つです。ですから、傍観せず、目をそらさないでください。5分間、『はい(SI)』に一つの×印を。一緒に、イタリアの正義と私たちの国家のために新しいページを開き、イタリア人が自らの未来を書くと決めたとき、皆さん、彼らを止められるものは何もないということをもう一度証明しましょう。ありがとうございました。」
English (Inglese)

Together we can open a new page for justice and for our Nation
“What we have on March 22nd and 23rd is an extraordinary opportunity. So you must not look the other way, not this time. Do not stay home, do not be disinterested, it concerns you all. It concerns you as individuals, it concerns you as citizens, it concerns you as a community. Because we are doing our all to modernize this nation, to make it turn the page, to allow it to return to amazing the world. But this time we cannot do it alone. This time we need you.
Five minutes, on March 22nd and 23rd to enter a polling booth, take a pencil and draw a cross on the YES, because in that sign there is much more than a cross on a piece of paper. There is the idea of justice in which we believe, there is the future we want to leave to our children, there is the faith in the fact that we can change what does not work, there is the message that we will not accept that everything always remains the same.
There are moments in which a nation must know how to look at itself in the mirror and decide whether to remain as it is or whether to try to become better. This is exactly one of those moments. And so do not stand by and watch, do not look the other way. Five minutes, a cross on the YES. Together we can open a new page for Italian justice and for our nation and demonstrate once again that when Italians decide to write their own future, well gentlemen, there is nothing that can stop them. Thank you.”
Italiano (Italiano)

Insieme possiamo aprire una pagina nuova per la giustizia e per la nostra Nazione
“Quella che noi abbiamo il 22 e il 23 di marzo è un’occasione straordinaria. Allora non dovete voltavi dall’altra parte, non stavolta. Non restate a casa, non disinteressatevi, vi riguarda tutti. Vi riguarda come singoli, vi riguarda come cittadini, vi riguarda come comunità. Perché noi ce la stiamo mettendo tutta per modernizzare questa nazione, per farle voltare pagina, per consentirle di tornare a stupire il mondo. Però stavolta non ce la facciamo da soli. Stavolta c’è bisogno di voi.
Cinque minuti, il 22 e il 23 di marzo per entrare in una cabina elettorale, prendere una matita e tracciare una croce sul SI, perché in quel segno c’è molto di più di una croce su un foglio. C’è l’idea di giustizia in cui crediamo, c’è il futuro che vogliamo lasciare ai nostri figli, c’è la fiducia nel fatto che noi possiamo cambiare quello che non funziona, c’è il messaggio che non accetteremo che tutto rimanga sempre uguale.
Ci sono momenti nei quali una nazione deve sapersi guardare allo specchio e decidere se restare com’è o se provare a diventare migliore. Questo è esattamente uno di quei momenti. E allora non restate a guardare, non giratevi dall’altra parte. Cinque minuti, una croce sul SI. Insieme possiamo aprire una pagina nuova per la giustizia italiana e per la nostra nazione e dimostrare ancora una volta che quando gli italiani decidono di scrivere il proprio futuro, beh signori, non c’è niente che li possa fermare. Vi ringrazio.”
Português (Portoghese)

Juntos podemos abrir uma nova página para a justiça e para a nossa Nação
“O que temos nos dias 22 e 23 de março é uma oportunidade extraordinária. Portanto, não devem olhar para o outro lado, não desta vez. Não fiquem em casa, não se desinteressem, isso diz respeito a todos vós. Diz respeito a vós como indivíduos, diz respeito a vós como cidadãos, diz respeito a vós como comunidade. Porque nós estamos a dar o nosso melhor para modernizar esta nação, para fazê-la virar a página, para permitir que ela volte a surpreender o mundo. Mas desta vez não conseguimos sozinhos. Desta vez precisamos de vós.
Cinco minutos, nos dias 22 e 23 de março para entrar numa cabine de votação, pegar num lápis e traçar uma cruz no SIM, porque nesse sinal há muito mais do que uma cruz num papel. Há a ideia de justiça em que acreditamos, há o futuro que queremos deixar aos nossos filhos, há a confiança no facto de que podemos mudar o que não funciona, há a mensagem de que não aceitaremos que tudo permaneça sempre igual.
Há momentos em que uma nação deve saber olhar-se ao espelho e decidir se quer continuar como está ou se quer tentar tornar-se melhor. Este è exatamente um desses momentos. E então não fiquem a olhar, não olhem para o outro lado. Cinco minutos, uma cruz no SIM. Juntos podemos abrir uma nova página para a justiça italiana e para a nossa nação e demonstrar mais uma vez que, quando os italianos decidem escrever o seu próprio futuro, bem senhores, não há nada que os possa deter. Agradeço-vos.”
Deutsch (Tedesco)

Gemeinsam können wir eine neue Seite für die Gerechtigkeit und für unsere Nation aufschlagen
„Was wir am 22. und 23. März haben, ist eine außergewöhnliche Gelegenheit. Deshalb dürfen Sie nicht wegschauen, nicht dieses Mal. Bleiben Sie nicht zu Hause, seien Sie nicht desinteressiert, es geht Sie alle an. Es geht Sie als Einzelne an, es geht Sie als Bürger an, es geht Sie als Gemeinschaft an. Denn wir setzen alles daran, diese Nation zu modernisieren, sie ein neues Kapitel aufschlagen zu lassen, damit sie die Welt wieder in Staunen versetzen kann. Aber dieses Mal schaffen wir es nicht allein. Dieses Mal brauchen wir Sie.
Fünf Minuten am 22. und 23. März, um in eine Wahlkabine zu gehen, einen Bleistift zu nehmen und ein Kreuz beim JA zu machen, denn in diesem Zeichen steckt viel mehr als nur ein Kreuz auf einem Blatt Papier. Darin steckt die Vorstellung von Gerechtigkeit, an die wir glauben, darin steckt die Zukunft, die wir unseren Kindern hinterlassen wollen, darin steckt das Vertrauen in die Tatsache, dass wir das ändern können, was nicht funktioniert, darin steckt die Botschaft, dass wir nicht akzeptieren werden, dass alles immer gleich bleibt.
Es gibt Momente, in denen eine Nation wissen muss, wie sie in den Spiegel schaut und entscheidet, ob sie so bleibt, wie sie ist, oder ob sie versucht, besser zu werden. Dies ist genau einer dieser Momente. Und deshalb bleiben Sie nicht tatenlos zusehen, schauen Sie nicht weg. Fünf Minuten, ein Kreuz beim JA. Gemeinsam können wir eine neue Seite für die italienische Gerechtigkeit und für unsere Nation aufschlagen und einmal mehr beweisen, dass es nichts gibt, was die Italiener aufhalten kann, wenn sie beschließen, ihre eigene Zukunft zu schreiben. Ich danke Ihnen.“
Français (Francese)

Ensemble, nous pouvons ouvrir une nouvelle page pour la justice et pour notre Nation
« Ce que nous avons les 22 et 23 mars est une occasion extraordinaire. Alors vous ne devez pas détourner le regard, pas cette fois. Ne restez pas chez vous, ne vous désintéressez pas, cela vous concerne tous. Cela vous concerne en tant qu’individus, cela vous concerne en tant que citoyens, cela vous concerne en tant que communauté. Parce que nous donnons tout ce que nous avons pour moderniser cette nation, pour lui faire tourner la page, pour lui permettre de recommencer à étonner le monde. Mais cette fois, nous n’y arriverons pas seuls. Cette fois, nous avons besoin de vous.
Cinq minutes, les 22 et 23 mars pour entrer dans un isoloir, prendre un crayon et tracer une croix sur le OUI, car dans ce signe il y a bien plus qu’une croix sur un papier. Il y a l’idée de justice en laquelle nous croyons, il y a le futur que nous voulons laisser à nos enfants, il y a la confiance dans le fait que nous pouvons changer ce qui ne fonctionne pas, il y a le message que nous n’accepterons pas que tout reste toujours pareil.
Il y a des moments où une nation doit savoir se regarder dans le miroir et décider si elle veut rester telle qu’elle est ou si elle veut essayer de devenir meilleure. C’est exactement l’un de ces moments. Alors ne restez pas à regarder, ne détournez pas le regard. Cinq minutes, une croix sur le OUI. Ensemble, nous pouvons ouvrir une nouvelle page pour la justice italienne et pour notre nation et démontrer encore une fois que lorsque les Italiens décident d’écrire leur propre avenir, et bien messieurs, rien ne peut les arrêter. Je vous remercie. »
中文(繁體) (Cinese Tradizionale)

我們可以共同為正義和我們的國家翻開新的一頁
「我們在 3 月 22 日和 23 日面臨的是一個非凡的機會。所以這次你們絕不能看向別處,不能是這一次。不要待在家裡,不要漠不關心,這關係到你們所有人。這關係到你們個人,關係到你們公民身份,關係到你們整個群體。因為我們正在竭盡全力使這個國家現代化,讓它翻開新篇章,讓它能夠再次令世界驚嘆。但這一次我們無法獨自完成。這一次需要你們。
在 3 月 22 日和 23 日花五分鐘時間走進投票站,拿起鉛筆,在『贊成(SI)』上畫一個叉,因為那個標記不僅僅是紙上的一個叉。那裡有我們所相信的正義理念,有我們想留給子孫後代的未來,有對我們可以改變行不通的事物的信心,有我們不會接受一切永遠保持原狀的信息。
有些時刻,一個國家必須知道如何審視鏡中的自己,並決定是保持原狀還是努力變得更好。這正是那樣的時刻之一。所以不要袖手旁觀,不要看向別處。五分鐘,在『贊成(SI)』上畫一個叉。我們可以共同為意大利的正義和我們的國家翻開新的一頁,再次證明當意大利人決定書寫自己的未來時,各位先生,沒有什麼能阻止他們。謝謝大家。」
العربية (Arabo)

معاً يمكننا فتح صفحة جديدة للعدالة ولأمتنا
“إن ما لدينا في 22 و23 مارس هو فرصة استثنائية. لذا لا يجب أن تشيحوا بوجوهكم، ليس هذه المرة. لا تبقوا في المنازل، لا تكونوا غير مبالين، الأمر يخصكم جميعاً. يخصكم كأفراد، ويخصكم كمواطنين، ويخصكم كمجتمع. لأننا نبذل قصارى جهدنا لتحديث هذه الأمة، ولجعلها تقلب الصفحة، وللسماح لها بالعودة لإبهار العالم. لكن هذه المرة لا يمكننا القيام بذلك بمفردنا. هذه المرة هناك حاجة إليكم.
خمس دقائق، في 22 و23 مارس للدخول إلى كابينة الاقتراع، وأخذ قلم رصاص ورسم علامة (X) على “نعم”، لأن في تلك العلامة ما هو أكثر بكثير من مجرد علامة على ورقة. هناك فكرة العدالة التي نؤمن بها، وهناك المستقبل الذي نريد تركه لأبنائنا، وهناك الثقة في حقيقة أننا نستطيع تغيير ما لا يعمل، وهناك الرسالة بأننا لن نقبل بأن يبقى كل شيء كما هو دائماً.
هناك لحظات يجب أن تعرف فيها الأمة كيف تنظر إلى نفسها في المرآة وتقرر ما إذا كانت ستبقى كما هي أو تحاول أن تصبح أفضل. هذه بالضبط واحدة من تلك اللحظات. لذا لا تكتفوا بالمشاهدة، ولا تشيحوا بوجوهكم. خمس دقائق، علامة على “نعم”. معاً يمكننا فتح صفحة جديدة للعدالة الإيطالية ولأمتنا وإثبات مرة أخرى أنه عندما يقرر الإيطاليون كتابة مستقبلهم، حسناً يا سادة، لا يوجد شيء يمكنه إيقافهم. شكراً لكم.”
Čeština (Ceco)

Společně můžeme otevřít novou stránku pro spravedlnost a pro náš národ
„To, co máme 22. a 23. března, je mimořádná příležitost. Proto se nesmíte odvracet, ne tentokrát. Nezůstávejte doma, nebuďte lhostejní, týká se to vás všech. Týká se vás to jako jednotlivců, týká se vás to jako občanů, týká se vás to jako komunity. Protože my děláme vše pro to, abychom tento národ modernizovali, abychom mu umožnili otočit list, aby se mohl vrátit k tomu, že bude udivovat svět. Ale tentokrát to sami nezvládneme. Tentokrát vás potřebujeme.
Pět minut, 22. a 23. března, abyste vstoupili do volební kabiny, vzali tužku a udělali křížek u ANO, protože v tomto znamení je mnohem víc než jen křížek na papíře. Je tam myšlenka spravedlnosti, v niž věříme, je tam budoucnost, kterou chceme zanechat našim dětem, je tam důvěra v to, že můžeme změnit to, co nefunguje, je tam vzkaz, že nepřijmeme, aby vše zůstalo navždy stejné.
Jsou chvíle, kdy se národ musí umět podívat do zrcadla a rozhodnout se, zda zůstane takový, jaký je, nebo zda se pokusí stát se lepším. Toto je přesně jedna z těch chvil. A proto nezůstávejte jen přihlížet, neodvracejte se. Pět minut, křížek u ANO. Společně můžeme otevřít novou stránku pro italskou spravedlnost a pro náš národ a znovu dokázat, že když se Italové rozhodnou psát svou vlastní budoucnost, tak pánové, není nic, co by je mohlo zastavit. Děkuji vám.“
Русский (Russo)

Вместе мы можем открыть новую страницу правосудия и нашей Нации
«То, что у нас есть 22 и 23 марта, — это необычайная возможность. Поэтому вы не должны отворачиваться, не в этот раз. Не оставайтесь дома, не будьте безразличны, это касается всех вас. Это касается вас как личностей, это касается вас как граждан, это касается вас как сообщества. Потому что мы прилагаем все усилия, чтобы модернизировать эту нацию, заставить ее перевернуть страницу, позволить ей снова удивить мир. Но в этот раз мы не справимся в одиночку. В этот раз нам нужны вы.
Пять минут, 22 и 23 марта, чтобы зайти в кабину для голосования, взять карандаш и поставить крестик на “ДА”, потому что в этом знаке гораздо больше, чем просто крестик на бумаге. В нем — идея справедливости, в которую мы верим, в нем — будущее, которое мы хотим оставить нашим детям, в нем — вера в то, что мы можем изменить то, что не работает, в нем — послание о том, что мы не согласимся на то, чтобы всё всегда оставалось прежним.
Бывают моменты, когда нация должна уметь посмотреть на себя в зеркало и решить, оставаться ли ей такой, какая она есть, или попытаться стать лучше. Это именно один из таких моментов. И поэтому не оставайтесь в стороне, не отворачивайтесь. Пять минут, крестик на “ДА”. Вместе мы можем открыть новую страницу итальянского правосудия и нашей нации и еще раз доказать, что когда итальянцы решают писать свое будущее, что ж, господа, нет ничего, что могло бы их остановить. Благодарю вас».
Español (Spagnolo)

Juntos podemos abrir una página nueva para la justicia y para nuestra Nación
“Lo que tenemos el 22 y el 23 de marzo es una ocasión extraordinaria. Entonces no deben mirar hacia otro lado, no esta vez. No se queden en casa, no se desinteresen, les concierne a todos. Les concierne como individuos, les concierne como ciudadanos, les concierne como comunidad. Porque nosotros lo estamos dando todo para modernizar esta nación, para hacer que pase página, para permitirle volver a asombrar al mundo. Pero esta vez no podemos hacerlo solos. Esta vez hay necesidad de ustedes.
Cinco minutos, el 22 y el 23 de marzo para entrar en una cabina electoral, tomar un lápiz y trazar una cruz en el SÍ, porque en ese signo hay mucho más que una cruz en un papel. Está la idea de justicia en la que creemos, está el futuro que queremos dejar a nuestros hijos, está la confianza en el hecho de que podemos cambiar lo que no funciona, está el mensaje de que no aceptaremos que todo permanezca siempre igual.
Hay momentos en los que una nación debe saber mirarse al espejo y decidir si quedarse como está o si intentar ser mejor. Este es exactamente uno de esos momentos. Y entonces no se queden mirando, no miren hacia otro lado. Cinco minutos, una cruz en el SÍ. Juntos podemos abrir una página nueva para la justicia italiana y para nuestra nación y demostrar una vez más que cuando los italianos deciden escribir su propio futuro, bueno señores, no hay nada que los pueda detener. Les agradezco.”
Tiếng Việt (Vietnamese)

Cùng nhau, chúng ta có thể mở ra một trang mới cho công lý và cho Quốc gia của chúng ta
“Những gì chúng ta có vào ngày 22 và 23 tháng 3 là một cơ hội phi thường. Vì vậy, các bạn không được ngoảnh mặt đi nơi khác, không phải lần này. Đừng ở nhà, đừng thờ ơ, nó liên quan đến tất cả các bạn. Nó liên quan đến bạn với tư cách cá nhân, liên quan đến bạn với tư cách công dân, liên quan đến bạn với tư cách cộng đồng. Bởi vì chúng tôi đang nỗ lực hết mình để hiện đại hóa quốc gia này, để giúp nó lật sang trang mới, để cho phép nó một lần nữa làm thế giới kinh ngạc. Nhưng lần này chúng tôi không thể làm điều đó một mình. Lần này chúng tôi cần các bạn.
Năm phút, vào ngày 22 và 23 tháng 3 để bước vào phòng bỏ phiếu, cầm bút chì và gạch một dấu chữ X vào ô CÓ (SI), bởi vì trong dấu hiệu đó có nhiều ý nghĩa hơn là một dấu X trên một tờ giấy. Đó là ý tưởng về công lý mà chúng ta tin tưởng, là tương lai mà chúng ta muốn để lại cho con cháu mình, là niềm tin vào việc chúng ta có thể thay đổi những gì không hoạt động, là thông điệp rằng chúng ta sẽ không chấp nhận mọi thứ luôn giữ nguyên như cũ.
Có những khoảnh khắc mà một quốc gia phải biết soi gương và quyết định xem nên giữ nguyên như cũ hay cố gắng trở nên tốt hơn. Đây chính xác là một trong những khoảnh khắc đó. Và vì vậy đừng đứng nhìn, đừng ngoảnh mặt đi nơi khác. Năm phút, một dấu X vào ô CÓ (SI). Cùng nhau, chúng ta có thể mở ra một trang mới cho công lý Ý và cho quốc gia của chúng ta và chứng minh một lần nữa rằng khi người Ý quyết định viết nên tương lai của chính mình, thưa các quý ông, không gì có thể ngăn cản được họ. Xin cảm ơn các bạn.”
हिन्दी (Hindi)

एक साथ मिलकर हम न्याय और अपने राष्ट्र के लिए एक नया पृष्ठ खोल सकते हैं
“22 और 23 मार्च को हमारे पास जो है, वह एक असाधारण अवसर है। इसलिए आपको दूसरी तरफ नहीं देखना चाहिए, इस बार नहीं। घर पर न रहें, उदासीन न रहें, यह आप सभी से संबंधित है। यह एक व्यक्ति के रूप में आपसे संबंधित है, यह एक नागरिक के रूप में आपसे संबंधित है, यह एक समुदाय के रूप में आपसे संबंधित है। क्योंकि हम इस राष्ट्र के आधुनिकीकरण के लिए, इसे नया पृष्ठ पलटने के लिए, इसे दुनिया को फिर से विस्मित करने की अनुमति देने के लिए अपना सब कुछ लगा रहे हैं। लेकिन इस बार हम इसे अकेले नहीं कर सकते। इस बार हमें आपकी आवश्यकता है।
22 और 23 मार्च को पाँच मिनट, एक मतदान केंद्र में जाने के लिए, एक पेंसिल लेने और हाँ (SI) पर क्रॉस लगाने के लिए, क्योंकि उस चिह्न में कागज के टुकड़े पर क्रॉस से कहीं अधिक है। वहां न्याय का वह विचार है जिसमें हम विश्वास करते हैं, वहां वह भविष्य है जिसे हम अपने बच्चों के लिए छोड़ना चाहते हैं, वहां इस तथ्य में विश्वास है कि हम जो काम नहीं कर रहा है उसे बदल सकते हैं, वहां यह संदेश है कि हम यह स्वीकार नहीं करेंगे कि सब कुछ हमेशा वैसा ही रहे।
ऐसे क्षण आते हैं जब एक राष्ट्र को पता होना चाहिए कि दर्पण में खुद को कैसे देखा जाए और यह तय किया जाए कि जैसा है वैसा ही रहना है या बेहतर बनने की कोशिश करनी है। यह बिल्कुल उन्हीं क्षणों में से एक है। और इसलिए बस देखते न रहें, दूसरी तरफ न मुड़ें। पाँच मिनट, हाँ (SI) पर एक क्रॉस। एक साथ मिलकर हम इतालवी न्याय और अपने राष्ट्र के लिए एक नया पृष्ठ खोल सकते हैं और एक बार फिर साबित कर सकते हैं कि जब इतालवी अपना भविष्य लिखने का फैसला करते हैं, तो सज्जनों, ऐसी कोई चीज़ नहीं है जो उन्हें रोक सके। मैं आपको धन्यवाद देता हूँ।”
Lietuvių (Lietuvanese)

Kartu galime atversti naują puslapį teisingumui ir mūsų Tautai
„Tai, ką turime kovo 22 ir 23 dienomis, yra ypatinga proga. Todėl neturite nusisukti, ne šį kartą. Nelikite namuose, nebūkite abejingi, tai liečia jus visus. Tai liečia jus kaip asmenis, tai liečia jus kaip piliečius, tai liečia jus kaip bendruomenę. Nes mes dedame visas pastangas, kad modernizuotume šią tautą, kad priverstume ją atversti naują puslapį, kad leistume jai vėl stebinti pasaulį. Tačiau šį kartą mes to nepadarysime vieni. Šį kartą mums reikia jūsų.
Penkios minutės kovo 22 ir 23 dienomis įeiti į balsavimo kabiną, paimti pieštuką ir pažymėti kryželį ties TAIP, nes tame ženkle yra daug daugiau nei kryželis ant popieriaus lapo. Ten yra teisingumo idėja, kuria tikime, ten yra ateitis, kurią norime palikti savo vaikams, ten yra tikėjimas tuo, kad galime pakeisti tai, kas neveikia, ten yra žinutė, kad nesutiksime, jog viskas visada liktų taip pat.
Yra akimirkų, kai tauta turi mokėti pažvelgti į veidrodį ir nuspręsti, ar likti tokia, kokia yra, ar bandyti tapti geresne. Tai yra būtent viena iš tų akimirkų. Todėl nestovėkite ir nežiūrėkite, nenusisukite. Penkios minutės, kryželis ties TAIP. Kartu galime atversti naują puslapį Italijos teisingumui ir mūsų tautai ir dar kartą įrodyti, kad kai italai nusprendžia rašyti savo ateitį, na, ponai, nėra nieko, kas galėtų juos sustabdyti. Dėkoju jums.“
Kiswahili (Swahili)

Pamoja tunaweza kufungua ukurasa mpya kwa ajili ya haki na kwa ajili ya Taifa letu
“Kile tulicho nacho tarehe 22 na 23 Machi ni fursa ya kipekee. Hivyo basi msigeuke upande mwingine, si wakati huu. Msibaki nyumbani, msiwe na kutojali, inawahusu ninyi nyote. Inawahusu kama watu binafsi, inawahusu kama raia, inawahusu kama jamii. Kwa sababu tunajitahidi kwa kila hali kuifanya nchi hii iwe ya kisasa, kuifanya ifungue ukurasa mpya, kuiruhusu kurudi kuushangaza ulimwengu. Lakini safari hii hatuwezi kufanya peke yetu. Safari hii kuna haja yenu.
Dakika tano, tarehe 22 na 23 Machi kuingia kwenye chumba cha kupigia kura, kuchukua penseli na kuchora alama ya mkasi kwenye NDIO, kwa sababu katika alama hiyo kuna mengi zaidi ya alama ya mkasi kwenye karatasi. Kuna wazo la haki tunaloamini, kuna mustakabali tunaoitaka kuwaachia watoto wetu, kuna imani katika ukweli kwamba tunaweza kubadilisha kile kisichofanya kazi, kuna ujumbe kwamba hatutakubali kila kitu kibaki vilevile daima.
Kuna nyakati ambazo taifa lazima lijue jinsi ya kujiangalia kwenye kioo na kuamua kama libaki lilivyo au lijaribu kuwa bora zaidi. Huu ni mmoja wa nyakati hizo kabisa. Na kwa hivyo msiishie kutazama tu, msigeuke upande mwingine. Dakika tano, alama ya mkasi kwenye NDIO. Pamoja tunaweza kufungua ukurasa mpya kwa ajili ya haki ya Italia na kwa ajili ya taifa letu na kuonyesha mara nyingine tena kwamba wakati Waitaliano wanapoamua kuandika mustakabali wao wenyewe, basi mabwana, hakuna kitu kinachoweza kuwazuia. Nawashukuru.”
རྫོང་ཁ་ (Dzongkha)

གཅིག་ཁར་འབད་བ་ཅིན་ ང་བཅས་ཀྱིས་ཁྲིམས་བདེན་དང་ ང་བཅས་ཀྱི་རྒྱལ་ཁབ་ཀྱི་དོན་ལུ་ ཤོག་གྲངས་གསརཔ་ཅིག་ཕྱེ་ཚུགས།
“ང་བཅས་ལུ་སྤྱི་ཟླ་ ༣ པའི་ཚེས་ ༢༢ དང་ ༢༣ ལུ་ཡོད་མི་འདི་ དམིགས་བསལ་གྱི་གོ་སྐབས་ཅིག་ཨིན། དེ་འབདཝ་ལས་ ཁྱེད་ཀྱིས་གཞན་ཁ་ཐུག་ལུ་ལྟ་ནི་མི་འོང་ ད་རེས་མེན། ཁྱིམ་ནང་མ་སྡོད་ སེམས་མ་ཕམ་ འདི་ཁྱེད་ག་ར་ལུ་ཕོག་ནི་ཨིན། འདི་ཁྱེད་མི་ངོམ་རེ་རེ་བཞིན་དུ་ལུ་ཕོག་ནི་ཨིན་ འདི་ཁྱེད་མི་སེར་སྦེ་ཕོག་ནི་ཨིན་ འདི་ཁྱེད་མི་སྡེ་སྦེ་ཕོག་ནི་ཨིན། ག་ཅི་འབད་ཟེར་བ་ཅིན་ ང་བཅས་ཀྱིས་རྒྱལ་ཁབ་འདི་དེང་སང་གི་བཟོ་ནིའི་དོན་ལུ་ ཤོག་གྲངས་གསརཔ་ཅིག་བསྒྱུར་ནིའི་དོན་ལུ་ འཛམ་གླིང་ལུ་ལོག་སྟེ་ངལ་རངས་བཅུག་ནིའི་དོན་ལུ་ གང་དྲག་འབད་དོ་ཡོད། དེ་འབདཝ་ད་ ད་རེས་ང་བཅས་གཅིག་པོ་གིས་འབད་མི་ཚུགས། ད་རེས་ཁྱེད་དགོས་མཁོ་ཡོད།
སྤྱི་ཟླ་ ༣ པའི་ཚེས་ ༢༢ དང་ ༢༣ ལུ་ སྐར་མ་ལྔ་ འོས་ཤོག་བླུགས་སའི་ནང་འཛུལ་ སྨྱུག་གུ་བཟུང་སྟེ་ “ཨིན” (SI) གུ་རྒྱ་གྲམ་ཅིག་བྲིས་ ག་ཅི་འབད་ཟེར་བ་ཅིན་ རྟགས་དེ་ནང་ཤོག་གུ་རྒྱ་གྲམ་ཅིག་ལས་ལྷག་པའི་དོན་དག་ཡོད། དེ་ནང་ང་བཅས་ཀྱིས་ཡིད་ཆེས་མི་ཁྲིམས་བདེན་གྱི་བསམ་པ་ཡོད ང་བཅས་ཀྱི་བུ་བརྒྱུད་ལུ་བཞག་ནི་ཨིན་པའི་མ་འོངས་པ་ཡོད ལཱ་མ་འབད་མི་འདི་བསྒྱུར་བཅོས་གཏང་ཚུགས་པའི་རེ་བ་ཡོད ག་ཅི་ར་ཨིན་རུང་རྟག་པ་རེ་བཞིན་དུ་འདྲ་འདྲ་སྦེ་མི་བཞག་པའི་འཕྲིན་དོན་ཡོད།
རྒྱལ་ཁབ་ཅིག་གིས་ ཤེལ་སྒོ་ནང་ལྟ་སྟེ་ ད་ལྟོ་ཡོད་དོ་བཟུམ་སྦེ་སྡོད་ནི་ཨིན་ན་ ཡང་ཅིན་ དྲག་ཤོས་ཅིག་ལུ་འགྱུར་ནིའི་དཔྱད་ནི་དགོ་པའི་དུས་ཚོད་ཡོད། ད་རེས་འདི་ཏག་ཏག་དེ་ཅིག་ཨིན། དེ་འབདཝ་ལས་ བལྟ་སྟེ་མ་སྡོད་ གཞན་ཁ་ཐུག་ལུ་མ་བལྟ། སྐར་མ་ལྔ་ “ཨིན” (SI) གུ་རྒྱ་གྲམ་ཅིག གཅིག་ཁར་འབད་བ་ཅིན་ ང་བཅས་ཀྱིས་ཨི་ཊ་ལི་གྱི་ཁྲིམས་བདེན་དང་ ང་བཅས་ཀྱི་རྒྱལ་ཁབ་ཀྱི་དོན་ལུ་ ཤོག་གྲངས་གསརཔ་ཅིག་ཕྱེ་ཚུགས་ འདི་ལས་ཨི་ཊ་ལི་གྱི་མི་ཚུ་གིས་ ཁོང་རའི་མ་འོངས་པ་བྲི་ནི་ལུ་ཐག་བཅད་པའི་སྐབས་ སྐུ་ཞབས་ཚུ་ ཁོང་བཀག་ཚུགས་མི་ག་ཅི་ཡང་མེདཔ་ ད་རུང་ཚར་ཅིག་བརྡ་སྟོན་འབད་ཚུགས། བཀའ་དྲིན་ཆེ།”

Giorgia Meloni:Cosa c’è davvero nella riforma della Giustizia: 13 minuti per fare chiarezza e rispondere alle banalizzazioni e alle troppe bufale messe in circolazione.司法改革に本当に含まれているもの:13分で明確にし、単純化と流布された数々のデマに答える。

Giorgia Meloni:Cosa c’è davvero nella riforma della Giustizia: 13 minuti per fare chiarezza e rispondere alle banalizzazioni e alle troppe bufale messe in circolazione.司法改革に本当に含まれているもの:13分で明確にし、単純化と流布された数々のデマに答える。
https://x.com/GiorgiaMeloni/status/2030932822433706173

Dunque il 22 e il 23 marzo sarete chiamati a votare al referendum per confermare o meno la riforma della giustizia che il governo ha proposto. Negli ultimi mesi, in modo ancora più intenso ovviamente nelle ultime settimane, attorno a questo referendum si è creato un clima di forte confusione. Si sono sovrapposte polemiche, semplificazioni, slogan e in molti casi informazioni parziali o, peggio, completamente distorte. Per questo ho deciso di provare a spiegare in modo il più possibile chiaro alcuni punti fondamentali della riforma che gli italiani saranno chiamati a confermare o meno con il loro voto, e di spiegare perché considero importante che si vada a votare e che si voti sì, cioè per confermare la riforma.
Perché questa è una riforma molto importante se vogliamo modernizzare l’Italia, ed è importante per tutti gli italiani e li riguarda tutti più di quanto pensino. La giustizia è uno dei tre poteri fondamentali dello Stato, è indispensabile per far funzionare l’Italia; se non è efficiente, efficace, meritocratica, una parte fondamentale del meccanismo che definisce il nostro benessere si inceppa e i cittadini lo pagano, tutti i cittadini, non solo quelli che hanno a che fare direttamente con la giustizia. Perché i giudici decidono su moltissimi aspetti della nostra vita: sulla sicurezza, sull’immigrazione, sul lavoro, sulla salute, sulla libertà personale. È un potere enorme, ma è anche l’unico caso in cui a questo potere quasi mai corrisponde un’adeguata responsabilità. Perché se un magistrato sbaglia, se è negligente, se ad esempio, come purtroppo è accaduto, si dimentica in carcere un imputato per quasi un anno oltre la scadenza del termine, nella maggior parte dei casi non accade assolutamente nulla: quel magistrato fa carriera e chi subisce questa sventura può essere qualsiasi cittadino onesto.
Sono storture che in 80 anni di storia repubblicana non siamo mai riusciti a correggere. Abbiamo riformato il Parlamento, il governo, la pubblica amministrazione, le Regioni, moltissimi ambiti; la giustizia mai in modo sostanziale, perché ogni tentativo la reazione è stata totalmente sproporzionata e il risultato è stata una magistratura che ha perso molta della sua autorevolezza ma anche della sua efficacia. La riforma interviene esattamente su questo: ha come obiettivo rendere la giustizia più moderna, più meritocratica, più autonoma, più responsabile e soprattutto libera dai condizionamenti della politica. A differenza di quello che si dice non è una riforma contro i magistrati, è una riforma contro le degenerazioni di un sistema bloccato che non è mai stato adeguato a un mondo che intorno cambiava, ed è per questo che è sostenuta con convinzione da moltissimi magistrati, anche molti più di quanti lo dichiarino pubblicamente (e forse ci si dovrebbe interrogare sul perché alcuni preferiscano non dichiararlo). È una riforma che serve a far recuperare alla magistratura un prestigio compromesso e quindi ad aumentare la fiducia dei cittadini verso la giustizia.
Veniamo ai contenuti principali della riforma. La riforma fa sostanzialmente tre cose semplici modificando alcuni pochi articoli della nostra Costituzione.

Prima novità
La riforma introduce la separazione delle carriere tra chi accusa e chi giudica. Perché? Perché se chi ti accusa e chi ti giudica sono due colleghi di lavoro con percorsi di vita e lavorativi che si incrociano di continuo, è possibile che chi ti giudica abbia, diciamo così, un occhio di riguardo per quello che dice chi ti accusa. Noi pensiamo di sì. E siccome giustamente la Costituzione dice che il giudice deve essere terzo e imparziale, noi rafforziamo quella imparzialità rendendo le carriere separate tra giudice e pubblici ministeri per evitare commistioni. Il processo diventa più giusto e il cittadino diventa più garantito. E visti i toni apocalittici che sto ascolando da parte di chi, diciamo, non sembra avere molti argomenti contro questa riforma (tipo l’accusa di scivolamento verso un sistema illiberale), io penso che sia utile che gli italiani abbiano questo dato: nella gran parte dei paesi europei la separazione delle carriere già esiste. Allora l’anomalia è rappresentata da loro o da quello che resiste ancora in Italia? Cioè sono tutti gli altri illiberali o siamo noi che siamo rimasti indietro? Mettiamola così: una volta tanto siamo noi che vogliamo avvicinare l’Italia all’Europa, ma come sempre qualcun altro, in particolare la sinistra, si oppone a qualsiasi forma di modernizzazione di questa nazione.

Seconda novità
Noi modifichiamo il meccanismo di selezione dei membri del CSM. Cos’è il CSM? Il Consiglio Superiore della Magistratura è sostanzialmente l’organo di autogoverno dei magistrati, è quello che decide le carriere dei magistrati, le promozioni, è quello che giudica i magistrati quando dovessero sbagliare. Il problema è che attualmente il CSM viene eletto per due terzi dagli stessi magistrati (che poi tra l’altro deve giudicare, che deve promuovere o non promuovere) e viene eletto sulla base di liste organizzate dalle correnti ideologizzate, come se fossero dei partiti all’interno della magistratura, e per un terzo viene eletto dal Parlamento con logiche che chiaramente sono di spartizione politica. La riforma sostituisce questo modello, che è un modello in mano alle correnti ideologizzate e ai partiti politici, con un sorteggio. Ovviamente un sorteggio tra quelli che hanno i requisiti per ricoprire quell’incarico. Significa che noi avremo domani due CSM, uno per la magistratura inquirente e uno per la magistratura giudicante, composti da persone che non hanno dovuto chiedere il voto a chi poi devono decidere se promuovere o meno, trasferire o meno, e che non sono stati scelti dai partiti. Con il sorteggio quindi i membri del CSM non dovranno dire grazie a nessuno per essere lì e potranno esercitare il loro ruolo liberamente senza alcun tipo di condizionamento; varrà solamente il merito e la coscienza di persone che sono libere. A chi dice che il sorteggio è un salto nel buio perché manderebbe al CSM il primo che capita, io devo ricordare che viene fatto su una platea qualificata, che è formata da persone che normalmente decidono della libertà dei cittadini, della sorte delle famiglie, dell’economia italiana. Mi volete dire che le stesse persone non sarebbero capaci di decidere chi va a fare il procuratore della Repubblica o il presidente di un tribunale?

Terza novità (importantissima dal mio punto di vista)
Istituiamo l’Alta Corte Disciplinare, cioè una corte per giudicare i magistrati che sbagliano, compito che quindi non spetterà più al Consiglio Superiore della Magistratura, composta anch’essa di magistrati e membri laici che vengono anche loro estratti a sorte tra persone altamente qualificate, quindi ancora una volta tra chi ha i criteri per poterlo fare ma senza logiche di corrente o di partito. Significa che finalmente dopo 80 anni anche i magistrati verranno giudicati da un organismo terzo, cosa che accade già per tutti gli altri. E forse non vedremo più quei casi di giudici che sono stati palesemente negligenti senza che questo avesse alcuna conseguenza.
Come vedete sono tre cose di assoluto buon senso. Così di buon senso che sono state ampiamente proposte in passato anche da molti di quelli che dicono di essere per il NO oggi. Così di buon senso che sulla riforma vengono dette tantissime cose false o comunque si cerca di spostare il dibattito dal contenuto vero del referendum. Ma poiché io non ho problemi a stare sul contenuto, voglio rispondere velocemente alle principali critiche che ho sentito da chi si oppone a questa riforma.

“La riforma non risolve i veri problemi della giustizia”: Invece io penso che lo faccia partendo dalla radice del problema. Perché con il nuovo sistema il magistrato che non si dedicherà al lavoro come impone la legge ma come impone anche l’etica, dovrà vedersela con un giudice disciplinare finalmente terzo e con un CSM che valuterà il merito e non l’appartenenza per decidere della sua carriera. E il merito conta, eccome, perché in un sistema nel quale per far carriera devi soprattutto dimostrare il tuo valore finalmente e non la tua appartenenza alla corrente ideologizzata come accade oggi, molto più difficilmente il magistrato che vuole avanzare di carriera potrà continuare a fare male il proprio dovere, lasciando in carcere per mesi e mesi persone che invece andavano rimesse in libertà o al contrario rimettendo in libertà persone pericolose per scelta ideologica o ritardandone l’adottare i provvedimenti, con tempi che si allungano e conseguenze ingiuste per la vita di molti cittadini. Incide e come: incide in termini di velocità e anche in termini di giustizia.
“La riforma rischia di indebolire il potere giudiziario rafforzando il controllo dell’esecutivo (quindi il governo, la politica)”: Qui voglio essere chiara: siamo quasi alla fantascienza. Questa è una menzogna perché la riforma fa l’esatto contrario ed è stata fatta anche per liberare i magistrati dal controllo della politica. Perché è nell’attuale sistema che i giudici sono spesso costretti a rispondere a una logica politica, atteso che le loro carriere sono decise da persone scelte dai partiti in Parlamento o da correnti ideologizzate interne alla magistratura. Guardate, ve lo voglio dire con le parole del presidente del Tribunale di Brescia che ovviamente è contrario alla riforma (quindi un sostenitore del NO) che ha detto queste testuali parole: “Se io sono un membro del CSM eletto da una corrente progressista e voto in un incarico direttivo un membro che la pensa diversamente, dovrò poi rispondere alla corrente di quello che ho fatto. Se invece noi mettessimo dei membri sorteggiati, questi membri decideranno secondo il loro arbitrio”. È chiaro? Quindi con l’attuale sistema se vuoi fare carriera devi rispondere alla corrente, con il sorteggio no. Quale secondo voi tra i due sistemi garantisce più libertà dalla politica? Allora io penso che dobbiamo dirci la verità: il vero problema che ha la sinistra con questa riforma è che noi liberiamo i magistrati da quel controllo e da quel condizionamento, perché la sinistra ha sempre usato la giustizia quando non riusciva a vincere le elezioni e questa riforma rompe quel meccanismo, ma non per sostituirlo con magistrati controllati dalla destra, tutt’altro, per sostituirlo con magistrati liberi da tutti, che potranno finalmente fare carriera perché sono bravi e non perché sono di destra o di sinistra.
“Con il sorteggio rischiamo di ritrovarci degli incompetenti al CSM”: Basta ricordare che il sorteggio per scegliere i giudici è già previsto, perché i magistrati ad esempio che fanno parte del Tribunale dei ministri sono sorteggiati. Allora perché i magistrati che giudicano i politici possono essere sorteggiati e quelli che giudicano i magistrati no? E sono degli incompetenti forse i giudici del tribunale dei ministri? No. No, perché vengono sorteggiati tra magistrati che hanno i requisiti, la competenza, la capacità per farlo, solo che si è scelto in questo caso di sorteggiarli per evitare che le loro decisioni potessero essere influenzate da rapporti personali, da orientamenti politici o da conflitti di interesse, che è giusto. Ed è esattamente quello che vogliamo fare anche per i magistrati che decidono sui giudici. La bizzarra tesi di chi dice “Ma tu ti faresti operare da un primario sorteggiato?” sono francamente efficaci sul piano della comunicazione forse, ma totalmente sbagliate nel merito perché, come ho detto già diverse volte, solo chi è adeguato a quel ruolo può essere sorteggiato, mica i passanti. Solo che tra chi ha i requisiti la scelta non avviene in base alle amicizie o agli schieramenti ma è casuale. Quindi la domanda va capovolta: la domanda corretta sarebbe “Preferisci essere operato da un primario che fa il primario perché amico di quello che lo ha nominato o da un primario che fa il primario perché aveva gli oggettivi requisiti per farlo e nessuno lo ha raccomandato?”. Ecco, chi vuole che il primario continui a essere scelto per amicizia politica voti pure NO, ma chi vuole un primario che stia lì per il suo valore e non per le sue amicizie deve votare SÌ.
Alla fine di tutte queste infondate contestazioni, per convincervi a votare NO vi stanno dicendo che in fin dei conti non conta quello che dice la riforma, andate a votare per mandare a casa il governo. Consiglio di non cadere nella trappola. Usano lo scudo del governo perché non vogliono una riforma che è sacrosanta, ma il governo non si dimetterà in caso di vittoria dei NO. Abbiamo scritto nel programma con il quale ci siamo presentati alle elezioni che avremmo fatto una serie di riforme compresa quella della giustizia, abbiamo come sempre rispettato l’impegno preso con gli elettori, ora spetta agli italiani confermare o meno la riforma. Per quello che ci riguarda noi vogliamo arrivare alla fine della legislatura e farci giudicare alle elezioni politiche su tutto il lavoro che abbiamo fatto. Allora gli italiani che vogliono mandarci a casa possono farlo tranquillamente fra un anno, ma oggi si vota sulla giustizia non sulla politica. E se noi perdiamo questa occasione di modernizzare la giustizia temo che non ne avremo molte altre. Le cose continueranno a non funzionare indipendentemente da chi c’è al governo e per sempre.
Quindi il mio consiglio è votate pensando a cosa sia meglio per voi e per i vostri figli, non pensando a cosa sia meglio per il governo o per il singolo partito, perché questa riforma non è una riforma di destra e non è una riforma di sinistra, è una riforma di puro buon senso. Riguarda la vita delle persone, la loro libertà, i loro diritti. E poi ricordatevi che i governi passano, le polemiche passano, ma le regole quelle restano e incidono sulla vostra vita, sulla vostra quotidianità. Decidete se volete lasciare le cose come sono o se volete aiutarci a costruire una giustizia più equa, più indipendente, più efficiente, perché il 22 e il 23 marzo scegliete voi, e io spero che scegliate il cambiamento, che scegliate di aiutarci a liberare la magistratura dalla politica, a renderla più autorevole, più meritocratica. Io spero che scegliate il SÌ.
翻訳 (Traduzioni)
日本語 (Japanese)

したがって、3月22日と23日、政府が提案した司法改革を承認するか否かを問う国民投票に呼ばれることになります。ここ数ヶ月、そして当然ながらここ数週間はさらに激しく、この国民投票をめぐって強い混乱の空気が作り出されてきました。論争、単純化、スローガン、そして多くの場合、部分的あるいは、さらに悪いことに、完全に歪められた情報が重なり合っています。そのため、私は、イタリア人が投票によって承認するか否かを判断することになる改革のいくつかの基本点を可能な限り明確に説明しようと決めました。また、なぜ投票に行くことが重要であり、「はい(SÌ)」、つまり改革を承認するために投票することが重要であると私が考えるのかを説明しようと決めました。

なぜなら、イタリアを現代化したいのであれば、これは非常に重要な改革であり、すべてのイタリア人にとって重要であり、彼らが考えている以上に全員に関わることだからです。司法は国家の3つの基本権力の一つであり、イタリアを機能させるために不可欠です。もし司法が効率的でなく、効果的でなく、実力主義でなければ、私たちの幸福を定義するメカニズムの主要な部分が滞り、市民がその代償を払うことになります。司法と直接関係のない市民も含めた、すべての市民です。なぜなら、裁判官は私たちの生活の非常に多くの側面、すなわち安全、移民、労働、健康、個人の自由について決定を下すからです。これは巨大な権力ですが、この権力に適切な責任が対応することがほとんどない唯一のケースでもあります。なぜなら、もし司法官が間違いを犯したり、怠慢であったりして、例えば、残念ながら実際に起こったことですが、被告人を期限切れから1年近くも刑務所に忘れてしまったとしても、ほとんどの場合、何も起こらないからです。その司法官は出世し、この不運に見舞われるのは、どこの正直な市民である可能性もあるのです。

これらは共和国の80年の歴史の中で私たちが一度も修正できなかった歪みです。私たちは議会、政府、行政、州、非常に多くの分野を改革してきましたが、司法については実質的な改革が一度も行われませんでした。なぜなら、改革を試みるたび、反応は完全に不釣り合いなものであり、結果として司法はその権威の多くだけでなく、その実効性も失ってきたからです。改革はまさにこれに介入します。司法をより現代的、より実力主義的、より自律的、より責任感のあるものとし、そして何よりも政治の影響から自由なものにすることを目指しています。言われていることとは異なり、これは司法官に対する改革ではなく、周囲の世界が変化しているにもかかわらず適応できなかった、行き詰まったシステムの変質に対する改革です。だからこそ、公に公言している人よりもはるかに多くの司法官によって、確信を持って支持されているのです(そして、なぜ一部の人が公言しないことを選ぶのか、自問すべきかもしれません)。これは司法官が損なわれた威信を回復し、市民の司法に対する信頼を高めるために役立つ改革です。

改革の主な内容について説明します。改革は、私たちの憲法のいくつかの条文を修正することで、実質的に3つのシンプルなことを行います。

第一の目玉
改革は、訴追する側と裁く側のキャリアの分離を導入します。なぜか?なぜなら、もしあなたを訴追する人とあなたを裁く人が、生活や仕事の経路が絶えず交差する仕事仲間である場合、裁く人が、訴追する人が言うことに対して「特別な配慮」を持つ可能性があるからです。私たちはそう考えます。そして、憲法が正しく言っているように、裁判官は第三者的で公平でなければならないので、私たちは裁判官と検察官のキャリアを分離して混同を避けることで、その公平性を強化します。プロセスはより公正になり、市民はより保証されます。そして、この改革に対して(非自由主義的なシステムへの滑り込みといった)あまり論拠を持っていないように見える人々から聞こえてくる終末論的な口調を鑑みると、私はイタリア人がこのデータを持つことが有益だと考えます。大半のヨーロッパ諸国では、キャリアの分離はすでに存在しています。では、異常なのは彼らなのか、それともイタリアでまだ抵抗している側なのか?つまり、他の国々がすべて非自由主義的なのか、それとも私たちが遅れているのか?こう考えましょう。一度くらいは、私たちがイタリアをヨーロッパに近づけようとしているのです。しかし、いつものように他の誰か、特に左派が、この国のあらゆる形態の現代化に反対しているのです。

第二の目玉
私たちはCSMのメンバー選出のメカニズムを修正します。CSMとは何か?司法最高評議会は、実質的に司法官の自己統治機関であり、司法官のキャリア、昇進を決定し、司法官が間違いを犯したときに裁く機関です。問題は、現在、CSMの3分の2が、司法内部の党派のように組織されたイデオロギー色の強い派閥(潮流)に基づき、同じ司法官たち自身によって選出されていることです(そして、その司法官たちを後に裁いたり、昇進させたりさせなかったりしなければならないのです)。そして3分の1は、明らかに政治的な配分の論理によって議会から選出されています。改革は、イデオロギー派閥や政党の手中にあるこのモデルを、抽選に置き換えます。当然、その職務に就くための要件を満たしている人々の中での抽選です。これは、明日には、捜査担当と裁判担当の2つのCSMができ、後に昇進させるか否か、転勤させるか否かを決定しなければならない相手に票を頼む必要がなかった人々、そして政党によって選ばれたのではない人々で構成されることを意味します。したがって、抽選によって、CSMのメンバーはそこにいるために誰にも感謝する必要はなく、いかなる種類の制約もなく自由に行動することができます。自由な人々の実力と良心だけが価値を持つようになります。抽選は、最初に出会った人をCSMに送り込むことになるため暗闇への跳躍だと言う人々に対し、私は、市民の自由、家族の運命、イタリアの経済を通常決定している、資格のある人々の中から行われることを思い出させなければなりません。同じ人々が、共和国検事や裁判所長を誰にするかを決定する能力がないとでも言いたいのですか?

第三の目玉(私の観点からは極めて重要です)
私たちは高等懲戒裁判所、すなわち間違いを犯した司法官を裁くための裁判所を設立します。この任務はもはや司法最高評議会(CSM)には属さなくなります。この裁判所も、高度な資格を持つ人々、つまりそのための基準を満たしている人々の中から、派閥や政党の論理に依らずに抽選で選ばれた司法官と民間メンバーで構成されます。これは、80年を経てようやく、司法官も他のすべての人々と同様に、第三者機関によって裁かれるようになることを意味します。そしておそらく、明らかな怠慢があったにもかかわらず、何の帰結も伴わなかった裁判官のケースを二度と見ることはなくなるでしょう。

ご覧の通り、これらは絶対的な常識に基づいた3つのことです。あまりにも常識的であるため、今日「反対(NO)」を唱えている多くの人々によっても、過去に広く提案されてきました。あまりにも常識的であるため、改革について非常に多くの嘘が言われたり、あるいはとにかく議論を国民投票の本当の内容からそらそうとされたりしています。しかし、私は内容について議論することに何の問題もないので、この改革に反対する人々から聞いた主な批判に素早く答えたいと思います。

「改革は司法の真の問題を解決しない」:反対に、私はこれが問題の根源から解決すると考えています。なぜなら、新しいシステムでは、法律が課すだけでなく倫理も課すように仕事に専念しない司法官は、ついに第三者となる懲戒裁判官と、キャリアを決定するために所属ではなく実力を評価するCSMに向き合わなければならなくなるからです。そして実力は極めて重要です。なぜなら、出世するためには、今日のようにイデオロギー派閥への所属ではなく、何よりも自分の価値を証明しなければならないシステムにおいては、出世を望む司法官が、釈放されるべき人を何ヶ月も刑務所に放置したり、逆にイデオロギー的な選択によって危険な人物を釈放したり、措置の採用を遅らせたりして、時間が延び、多くの市民の生活に不当な結果をもたらすような、職務を不適切に行い続けることは非常に困難になるからです。これは影響します。速度の面でも、正義の面でも影響します。

「改革は、行政(すなわち政府、政治)のコントロールを強めることで、司法権を弱めるリスクがある」:ここで私ははっきりさせておきたいのですが、これはほとんどSFに近いものです。これは嘘です。なぜなら、改革は正反対のことを行い、司法官を政治のコントロールから解放するためにも行われたからです。現在のシステムでは、裁判官は議会で政党によって選ばれた人々や、司法内部のイデオロギー派閥によってキャリアが決定されるため、しばしば政治的論理に応じることを余儀なくされているからです。見てください、改革に当然反対している(したがってNOの支持者である)ブレシア裁判所長の言葉を借りて、そのまま伝えます。「もし私が進歩的な派閥によって選出されたCSMのメンバーで、異なる考えを持つメンバーを管理職に投票すれば、私は自分のしたことについて派閥に答えなければならないだろう。もし代わりに、抽選で選ばれたメンバーを置けば、これらのメンバーは自らの裁量に従って決定するだろう」。明確ですか?したがって、現在のシステムでは、出世したければ派閥に応じなければなりませんが、抽選ではその必要はありません。二つのシステムのうち、どちらが政治からのより大きな自由を保証すると思いますか?ですから、私たちは真実を語るべきだと思います。左派がこの改革に対して抱いている本当の問題は、私たちが司法官をそのコントロールと制約から解放することです。なぜなら、左派は選挙で勝てないときに常に司法を利用してきたのであり、この改革はそのメカニズムを壊すからです。しかし、それを右派にコントロールされた司法官に置き換えるためではなく、全く逆に、誰からも自由な司法官に置き換えるためです。彼らは右か左かではなく、優秀であるからこそ、ついにキャリアを築くことができるようになります。

「抽選では、CSMに無能な人々が集まるリスクがある」:裁判官を選ぶための抽選はすでに規定されていることを思い出せば十分です。例えば、閣僚裁判所の一部である司法官は抽選で選ばれます。では、なぜ政治家を裁く司法官は抽選で選ばれてよくて、司法官を裁く人々はだめなのですか?そして、閣僚裁判所の裁判官たちは無能ですか?いいえ。いいえ、なぜなら、彼らは要件、能力、適性を持つ司法官の中から抽選されるからです。ただ、この場合、彼らの決定が個人的な関係、政治的志向、または利益相反によって影響を受けるのを避けるために、抽選することが選ばれたのであり、それは正しいことです。そして、それはまさに、裁判官について決定を下す司法官に対しても私たちがやりたいことです。「抽選で選ばれた主任医師に手術を受けたいか?」という奇妙な主張をする人々は、コミュニケーションのレベルでは効果的かもしれませんが、内容においては完全に間違っています。なぜなら、何度も言ったように、その役割にふさわしい人だけが抽選の対象となるのであり、通行人ではありません。ただ、要件を持つ人々の間での選択が、友情や陣営に基づいて行われるのではなく、偶然に行われるだけです。したがって、質問は逆転させるべきです。正しい質問はこうでしょう。「任命した人の友人だから主任になった医師に手術されたいか、それとも客観的な要件を持っていて誰の推薦も受けていないから主任になった医師に手術されたいか?」。さあ、主任医師が政治的友情のために選ばれ続けることを望むなら「いいえ(NO)」に投票すればいいですが、友情ではなく価値のためにそこにいる主任医師を望むなら「はい(SÌ)」に投票しなければなりません。

これらすべての根拠のない抗議の最後に、あなたたちにNOに投票させるために、彼らは結局のところ、改革が何を言っているかは重要ではなく、政府を家に帰すために投票しに行けと言っています。罠にはまらないようにお勧めします。彼らは政府という盾を使っています。なぜなら、神聖不可侵な改革を望んでいないからです。しかし、NOが勝利しても政府は辞任しません。私たちは選挙に臨んだプログラムに、司法改革を含む一連の改革を行うと書きました。いつものように有権者との約束を守りました。今度は、イタリア人が改革を承認するか否かを判断する番です。私たちに関しては、任期の最後まで到達し、私たちが行ったすべての仕事について総選挙で判断されたいと考えています。ですから、私たちを家に帰したいイタリア人は、1年後に安心してそうすることができます。しかし、今日は政治ではなく司法について投票するのです。そして、もし私たちが司法を現代化するこの機会を逃せば、他に多くの機会はないのではないかと危惧しています。政府に誰がいるかに関わらず、事態は永遠に機能しないままでしょう。

したがって、私の助言はこうです。政府や特定の政党にとって何が最善かを考えるのではなく、あなた自身とあなたの子供たちにとって何が最善かを考えて投票してください。なぜなら、この改革は右派の改革でも左派の改革でもなく、純粋な常識の改革だからです。それは人々の生活、自由、権利に関わることです。そして、政府は過ぎ去り、論争は過ぎ去りますが、ルールは残り、あなたの生活、あなたの日常に影響を与えることを忘れないでください。物事をそのままにしておきたいか、それとも、より公平で、より独立し、より効率的な司法を構築するために私たちを助けたいかを決めてください。3月22日と23日、選ぶのはあなたです。そして、私はあなたが変化を選び、司法を政治から解放し、より権威ある、より実力主義的なものにするために私たちを助けることを選ぶよう願っています。私は皆さんが「はい(SÌ)」を選ぶことを願っています。
英語 (English)

Therefore, on March 22nd and 23rd, you will be called to vote in the referendum to confirm or reject the justice reform that the government has proposed. In recent months, and obviously even more intensely in recent weeks, a climate of strong confusion has been created around this referendum. Controversies, simplifications, slogans, and in many cases partial or, worse, completely distorted information have overlapped. For this reason, I decided to try to explain as clearly as possible some fundamental points of the reform that Italians will be called to confirm or not with their vote, and to explain why I consider it important to go and vote and to vote yes, that is, to confirm the reform.

Because this is a very important reform if we want to modernize Italy, and it is important for all Italians and concerns them all more than they think. Justice is one of the three fundamental powers of the State; it is indispensable for making Italy function. If it is not efficient, effective, and meritocratic, a fundamental part of the mechanism that defines our well-being jams, and the citizens pay for it—all citizens, not just those who deal directly with justice. Because judges decide on many aspects of our lives: on security, on immigration, on labor, on health, on personal freedom. It is an enormous power, but it is also the only case in which this power is almost never matched by adequate responsibility. Because if a magistrate makes a mistake, if they are negligent—if, for example, as has unfortunately happened, they forget a defendant in prison for almost a year beyond the deadline—in most cases, absolutely nothing happens: that magistrate advances in their career, and the person who suffers this misfortune could be any honest citizen.

These are distortions that in 80 years of republican history we have never managed to correct. We have reformed Parliament, the government, the public administration, the Regions, many areas; justice, never in a substantial way, because every attempt has met with a totally disproportionate reaction, and the result has been a judiciary that has lost much of its authority but also its effectiveness. The reform intervenes exactly on this: it aims to make justice more modern, more meritocratic, more autonomous, more responsible, and above all free from political influence. Contrary to what is said, it is not a reform against magistrates; it is a reform against the degenerations of a blocked system that has never been suited to a world changing around it. This is why it is convincingly supported by many magistrates—even many more than those who declare it publicly (and perhaps we should ask why some prefer not to declare it). It is a reform that serves to help the judiciary regain a compromised prestige and therefore to increase citizens’ trust in justice.

Let’s look at the main contents of the reform. The reform essentially does three simple things by modifying a few articles of our Constitution.

First novelty
The reform introduces the separation of careers between those who accuse and those who judge. Why? Because if the person who accuses you and the person who judges you are two colleagues with life and work paths that cross constantly, it is possible that the one judging you has, let’s say, a special regard for what the one accusing you says. We think so. And since the Constitution rightly says that the judge must be third and impartial, we strengthen that impartiality by making careers separate between judges and public prosecutors to avoid commingling. The process becomes fairer, and the citizen is better guaranteed. And given the apocalyptic tones I am hearing from those who, let’s say, do not seem to have many arguments against this reform (like the accusation of sliding towards an illiberal system), I think it is useful for Italians to have this data: in the majority of European countries, the separation of careers already exists. So is the anomaly represented by them or by what still resists in Italy? That is, are all others illiberal, or are we the ones who have stayed behind? Let’s put it this way: for once, we are the ones who want to bring Italy closer to Europe, but as always, someone else, specifically the left, opposes any form of modernization of this nation.

Second novelty
We modify the selection mechanism for the members of the CSM. What is the CSM? The Superior Council of the Judiciary is essentially the self-governing body of magistrates; it is what decides the careers of magistrates, promotions, and it is what judges magistrates when they make mistakes. The problem is that currently, two-thirds of the CSM is elected by the same magistrates (whom it must then judge or promote) and is elected on the basis of lists organized by ideological currents, as if they were parties within the judiciary. One-third is elected by Parliament with logic that is clearly political sharing. The reform replaces this model, which is in the hands of ideological currents and political parties, with a draw. Obviously, a draw among those who have the requirements to hold that position. This means that tomorrow we will have two CSMs, one for the investigating judiciary and one for the judging judiciary, composed of people who did not have to ask for the vote of those they must then decide whether to promote or not, transfer or not, and who were not chosen by the parties. With the draw, therefore, the members of the CSM will not have to say thank you to anyone for being there and will be able to exercise their role freely without any kind of conditioning; only merit and the conscience of people who are free will count. To those who say the draw is a leap into the dark because it would send the first person who comes along to the CSM, I must remind them that it is done on a qualified pool, formed by people who normally decide on the freedom of citizens, the fate of families, and the Italian economy. Are you telling me that the same people would not be capable of deciding who becomes the Public Prosecutor or the President of a court?

Third novelty (very important from my point of view)
We establish the High Disciplinary Court, that is, a court to judge magistrates who make mistakes—a task that will no longer belong to the Superior Council of the Judiciary. It will also be composed of magistrates and lay members who are also drawn by lot from highly qualified people; thus, once again among those who meet the criteria but without the logic of currents or parties. This means that finally, after 80 years, magistrates will also be judged by a third-party body, something that already happens for everyone else. And perhaps we will no longer see those cases of judges who were patently negligent without any consequences.

As you can see, these are three things of absolute common sense. So much common sense that they have been widely proposed in the past even by many of those who say they are for NO today. So much common sense that many false things are being said about the reform, or in any case, there is an attempt to shift the debate away from the true content of the referendum. But since I have no problem sticking to the content, I want to respond quickly to the main criticisms I have heard from those who oppose this reform.

“The reform does not solve the real problems of justice”: Instead, I think it does so by starting from the root of the problem. Because with the new system, the magistrate who does not dedicate themselves to work as the law imposes, but also as ethics imposes, will have to deal with a disciplinary judge who is finally third and with a CSM that will evaluate merit and not belonging to decide on their career. And merit matters, indeed, because in a system in which to advance your career you must above all demonstrate your value, and not your belonging to an ideological current as happens today, it will be much more difficult for a magistrate who wants to advance to continue performing their duty poorly—leaving people in prison for months and months who should have been released, or conversely releasing dangerous people by ideological choice or delaying the adoption of measures, with times that lengthen and unjust consequences for the lives of many citizens. it affects, and how: it affects in terms of speed and also in terms of justice.

“The reform risks weakening the judicial power by strengthening executive control (the government, politics)”: Here I want to be clear: we are almost at the level of science fiction. This is a lie because the reform does exactly the opposite and was made also to free magistrates from political control. Because it is in the current system that judges are often forced to respond to political logic, given that their careers are decided by people chosen by parties in Parliament or by ideological currents within the judiciary. Look, I want to tell you with the words of the President of the Court of Brescia who is obviously against the reform (therefore a supporter of NO) and who said these exact words: “If I am a member of the CSM elected by a progressive current and I vote for a member who thinks differently for a directorship, I will then have to answer to the current for what I have done. If, instead, we put in members drawn by lot, these members will decide according to their own discretion.” Is it clear? So with the current system, if you want to advance in your career, you must respond to the current; with the draw, no. Which of the two systems, in your opinion, guarantees more freedom from politics? So I think we must tell the truth: the real problem the left has with this reform is that we free magistrates from that control and conditioning, because the left has always used justice when it could not win elections, and this reform breaks that mechanism—not to replace it with magistrates controlled by the right, far from it, but to replace it with magistrates free from everyone, who can finally make a career because they are good and not because they are of the right or the left.

“With the draw, we risk finding incompetents at the CSM”: It is enough to remember that the draw to choose judges is already foreseen; for example, the magistrates who are part of the Tribunal of Ministers are drawn by lot. So why can the magistrates who judge politicians be drawn by lot and those who judge magistrates cannot? And are the judges of the Tribunal of Ministers perhaps incompetent? No. No, because they are drawn from magistrates who have the requirements, the competence, and the ability to do it; it was simply chosen in this case to draw them to prevent their decisions from being influenced by personal relationships, political orientations, or conflicts of interest, which is right. And that is exactly what we want to do also for the magistrates who decide on judges. The bizarre thesis of those who say “Would you let a surgeon chosen by lot operate on you?” is perhaps effective on a communication level, but totally wrong in substance because, as I have already said several times, only those who are suited for that role can be drawn, not random passersby. It is just that among those who have the requirements, the choice does not occur based on friendships or alignments but is random. So the question should be flipped: the correct question would be, “Do you prefer to be operated on by a head surgeon who became head surgeon because they were a friend of the one who appointed them, or by a head surgeon who became head surgeon because they had objective requirements and no one recommended them?” Well, those who want the head surgeon to continue being chosen for political friendship can vote NO, but those who want a head surgeon who is there for their value and not for their friendships must vote YES.

At the end of all these unfounded contentions, to convince you to vote NO, they are telling you that in the end, what the reform says doesn’t matter; go vote to send the government home. I advise not to fall into the trap. They use the government as a shield because they don’t want a reform that is sacrosanct, but the government will not resign in case of a NO victory. We wrote in the program with which we presented ourselves at the elections that we would do a series of reforms including justice; we have, as always, respected the commitment made to the voters. Now it is up to the Italians to confirm or not the reform. As far as we are concerned, we want to reach the end of the legislature and be judged at the political elections on all the work we have done. So, the Italians who want to send us home can do so quietly in a year, but today we vote on justice, not on politics. And if we lose this occasion to modernize justice, I fear we will not have many others. Things will continue not to work regardless of who is in government, and forever.

So my advice is to vote thinking about what is best for you and for your children, not thinking about what is best for the government or for a single party, because this reform is not a reform of the right and is not a reform of the left—it is a reform of pure common sense. It concerns people’s lives, their freedom, their rights. And then remember that governments pass, controversies pass, but the rules remain and affect your life, your daily existence. Decide if you want to leave things as they are or if you want to help us build a fairer, more independent, more efficient justice system, because on March 22nd and 23rd you choose, and I hope you choose change, that you choose to help us free the judiciary from politics, to make it more authoritative, more meritocratic. I hope you choose YES.
イタリア語 (Italiano)

(原文として冒頭に記載済み)
ポルトガル語 (Português)

Portanto, nos dias 22 e 23 de março, vocês serão chamados a votar no referendo para confirmar ou não a reforma da justiça que o governo propôs. Nos últimos meses, e de forma ainda mais intensa nas últimas semanas, criou-se um clima de forte confusão em torno deste referendo. Sobrepuseram-se polémicas, simplificações, slogans e, em muitos casos, informações parciais ou, pior, completamente distorcidas. Por isso, decidi tentar explicar da forma mais clara possível alguns pontos fundamentais da reforma que os italianos serão chamados a confirmar ou não com o seu voto, e explicar por que considero importante que se vá votar e que se vote sim, isto é, para confirmar a reforma.

Porque esta é uma reforma muito importante se quisermos modernizar a Itália, e é importante para todos os italianos e diz respeito a todos mais do que eles pensam. A justiça é um dos três poderes fundamentais do Estado, é indispensável para fazer a Itália funcionar; se não for eficiente, eficaz, meritocrática, uma parte fundamental do mecanismo que define o nosso bem-estar encrava e os cidadãos pagam por isso, todos os cidadãos, não apenas os que lidam diretamente com a justiça. Porque os juízes decidem sobre muitíssimos aspetos da nossa vida: sobre a segurança, sobre a imigração, sobre o trabalho, sobre a saúde, sobre a liberdade pessoal. É um poder enorme, mas é também o único caso em que a este poder quase nunca corresponde uma responsabilidade adequada. Porque se um magistrado erra, se é negligente, se por exemplo, como infelizmente aconteceu, se esquece de um arguido na prisão por quase um ano além do prazo, na maioria dos casos não acontece absolutamente nada: esse magistrado faz carreira e quem sofre esta desventura pode ser qualquer cidadão honesto.

São distorções que em 80 anos de história republicana nunca conseguimos corrigir. Reformámos o Parlamento, o governo, a administração pública, as Regiões, muitíssimos âmbitos; a justiça nunca de forma substancial, porque a cada tentativa a reação foi totalmente desproporcionada e o resultado foi uma magistratura que perdeu muito da sua autoridade, mas também da sua eficácia. A reforma intervém exatamente sobre isto: tem como objetivo tornar a justiça mais moderna, mais meritocrática, mais autónoma, mais responsável e, sobretudo, livre dos condicionamentos da política. Ao contrário do que se diz, não é uma reforma contra os magistrados, é uma reforma contra as degenerações de um sistema bloqueado que nunca foi adequado a um mundo que mudava ao seu redor, e é por isso que é apoiada com convicção por muitíssimos magistrados, até muitos mais do que os que o declaram publicamente (e talvez nos devêssemos interrogar sobre por que alguns preferem não o declarar). É uma reforma que serve para fazer a magistratura recuperar um prestígio comprometido e, portanto, para aumentar a confiança dos cidadãos na justiça.

Vamos aos conteúdos principais da reforma. A reforma faz substancialmente três coisas simples, modificando alguns poucos artigos da nossa Constituição.

Primeira novidade
A reforma introduz a separação das carreiras entre quem acusa e quem julga. Porquê? Porque se quem o acusa e quem o julga são dois colegas de trabalho com percursos de vida e profissionais que se cruzam continuamente, é possível que quem o julga tenha, digamos assim, uma atenção especial pelo que diz quem o acusa. Nós pensamos que sim. E como a Constituição diz corretamente que o juiz deve ser terceiro e imparcial, nós reforçamos essa imparcialidade tornando as carreiras separadas entre juízes e procuradores para evitar misturas. O processo torna-se mais justo e o cidadão torna-se mais garantido. E dados os tons apocalíticos que estou a ouvir por parte de quem, digamos, não parece ter muitos argumentos contra esta reforma (tipo a acusação de deslize para um sistema iliberal), eu penso que é útil que os italianos tenham este dado: na grande maioria dos países europeus a separação de carreiras já existe. Então a anomalia é representada por eles ou pelo que ainda resiste em Itália? Ou seja, são todos os outros iliberais ou somos nós que ficámos para trás? Ponhamos as coisas assim: por uma vez somos nós que queremos aproximar a Itália da Europa, mas como sempre alguém, em particular a esquerda, se opõe a qualquer forma de modernização desta nação.

Segunda novidade
Nós modificamos o mecanismo de seleção dos membros do CSM. O que é o CSM? O Conselho Superior da Magistratura é substancialmente o órgão de autogoverno dos magistrados, é quem decide as carreiras dos magistrados, as promoções, é quem julga os magistrados quando erram. O problema é que atualmente o CSM é eleito em dois terços pelos próprios magistrados (que depois, entre outras coisas, deve julgar, promover ou não promover) e é eleito com base em listas organizadas pelas correntes ideologizadas, como se fossem partidos dentro da magistratura, e um terço é eleito pelo Parlamento com lógicas que claramente são de partilha política. A reforma substitui este modelo, que é um modelo nas mãos das correntes ideologizadas e dos partidos políticos, por um sorteio. Obviamente, um sorteio entre aqueles que têm os requisitos para ocupar esse cargo. Significa que teremos amanhã dois CSM, um para a magistratura de investigação e um para a magistratura de julgamento, compostos por pessoas que não tiveram de pedir o voto a quem depois devem decidir se promovem ou não, transferem ou não, e que não foram escolhidos pelos partidos. Com o sorteio, portanto, os membros do CSM não terão de agradecer a ninguém por estarem ali e poderão exercer o seu papel livremente sem qualquer tipo de condicionamento; valerá apenas o mérito e a consciência de pessoas que são livres. A quem diz que o sorteio é um salto no escuro porque enviaria para o CSM o primeiro que aparecesse, devo recordar que é feito sobre uma plateia qualificada, que é formada por pessoas que normalmente decidem sobre a liberdade dos cidadãos, o destino das famílias, a economia italiana. Querem dizer-me que as mesmas pessoas não seriam capazes de decidir quem vai ser procurador da República ou presidente de um tribunal?

Terceira novidade (importantíssima do meu ponto de vista)
Instituímos a Alta Corte Disciplinar, isto é, uma corte para julgar os magistrados que erram, tarefa que, portanto, não caberá mais ao Conselho Superior da Magistratura, composta também por magistrados e membros leigos que também são sorteados entre pessoas altamente qualificadas, portanto, mais uma vez entre quem tem os critérios para o fazer, mas sem lógicas de corrente ou de partido. Significa que finalmente, após 80 anos, também os magistrados serão julgados por um organismo terceiro, algo que já acontece com todos os outros. E talvez não vejamos mais aqueles casos de juízes que foram manifestamente negligentes sem que isso tivesse qualquer consequência.

Como veem, são três coisas de bom senso absoluto. Tão de bom senso que foram amplamente propostas no passado também por muitos daqueles que dizem ser pelo NÃO hoje. Tão de bom senso que sobre a reforma são ditas muitíssimas coisas falsas ou, de qualquer forma, tenta-se desviar o debate do conteúdo verdadeiro do referendo. Mas como não tenho problemas em focar no conteúdo, quero responder rapidamente às principais críticas que ouvi de quem se opõe a esta reforma.

“A reforma não resolve os verdadeiros problemas da justiça”: Pelo contrário, eu penso que o faz partindo da raiz do problema. Porque com o novo sistema, o magistrato que não se dedicar ao trabalho como a lei impõe, mas como a ética também impõe, terá de se ver com um juiz disciplinar finalmente terceiro e com um CSM que avaliará o mérito e não a pertença para decidir a sua carreira. E o mérito conta, e muito, porque num sistema no qual para fazer carreira deves sobretudo demonstrar o teu valor finalmente e não a tua pertença à corrente ideologizada como acontece hoje, muito mais dificilmente o magistrato que quer avançar na carreira poderá continuar a cumprir mal o seu dever, deixando na prisão por meses e meses pessoas que deveriam ser libertadas ou, ao contrário, libertando pessoas perigosas por escolha ideológica ou atrasando a adoção de medidas, com tempos que se alongam e consequências injustas para a vida de muitos cidadãos. Influencia, e de que maneira: influencia em termos de rapidez e também em termos de justiça.

“A reforma corre o risco de enfraquecer o poder judiciário, reforçando o controlo do executivo (ou seja, o governo, a política)”: Aqui quero ser clara: estamos quase na ficção científica. Isto é uma mentira porque a reforma faz exatamente o contrário e foi feita também para libertar os magistrados do controlo da política. Porque é no atual sistema que os juízes são frequentemente forçados a responder a uma lógica política, dado que as suas carreiras são decididas por pessoas escolhidas pelos partidos no Parlamento ou por correntes ideologizadas internas à magistratura. Vejam, quero dizer-vos com as palavras do presidente do Tribunal de Brescia, que obviamente é contra a reforma (portanto um apoiante do NÃO), que disse estas exatas palavras: “Se eu sou um membro do CSM eleito por uma corrente progressista e voto num cargo diretivo um membro que pensa de forma diferente, terei depois de responder à corrente pelo que fiz. Se, em vez disso, colocássemos membros sorteados, estes membros decidirão de acordo com o seu arbítrio”. Está claro? Portanto, com o atual sistema, se queres fazer carreira deves responder à corrente, com o sorteio não. Qual dos dois sistemas, na vossa opinião, garante mais liberdade em relação à política? Então eu penso que devemos dizer a verdade: o verdadeiro problema que a esquerda tem com esta reforma é que nós libertamos os magistrados desse controlo e desse condicionamento, porque a esquerda sempre usou a justiça quando não conseguia vencer as eleições e esta reforma quebra esse mecanismo, mas não para o substituir por magistrados controlados pela direita, longe disso, para o substituir por magistrados livres de todos, que poderão finalmente fazer carreira porque são bons e não porque são de direita ou de esquerda.

“Com o sorteio corremos o risco de encontrar incompetentes no CSM”: Basta recordar que o sorteio para escolher juízes já está previsto, porque os magistrados, por exemplo, que fazem parte do Tribunal dos Ministros são sorteados. Então, por que é que os magistrados que julgam os políticos podem ser sorteados e os que julgam os magistrados não? E são incompetentes, talvez, os juízes do tribunal dos ministros? Não. Não, porque são sorteados entre magistrados que têm os requisitos, a competência, a capacidade para o fazer, apenas se escolheu neste caso sorteá-los para evitar que as suas decisões pudessem ser influenciadas por relações pessoais, orientações políticas ou conflitos de interesse, o que é justo. E é exatamente o que queremos fazer também para os magistrados que decidem sobre os juízes. A bizarra tese de quem diz “Mas tu deixarias que um médico-chefe sorteado te operasse?” são francamente eficazes no plano da comunicação, talvez, mas totalmente erradas no mérito porque, como já disse várias vezes, apenas quem é adequado para esse cargo pode ser sorteado, não os transeuntes. Apenas entre quem tem os requisitos, a escolha não ocorre com base em amizades ou alinhamentos, mas é casual. Portanto, a pergunta deve ser invertida: a pergunta correta seria “Preferes ser operado por um médico-chefe que é médico-chefe porque é amigo de quem o nomeou ou por um médico-chefe que é médico-chefe porque tinha os requisitos objetivos para o ser e ninguém o recomendou?”. Pois bem, quem quer que o médico-chefe continue a ser escolhido por amizade política, que vote NÃO, mas quem quer um médico-chefe que esteja lá pelo seu valor e não pelas suas amizades, deve votar SIM.

No fim de todas estas contestações infundadas, para vos convencer a votar NÃO, estão a dizer-vos que, no fim de contas, não conta o que diz a reforma, vão votar para mandar o governo para casa. Aconselho a não caírem na armadilha. Usam o escudo do governo porque não querem uma reforma que é sacrossanta, mas o governo não se demitirá em caso de vitória do NÃO. Escrevemos no programa com o qual nos apresentámos às eleições que faríamos uma série de reformas, incluindo a da justiça, respeitámos, como sempre, o compromisso assumido com os eleitores, agora cabe aos italianos confirmar ou não a reforma. No que nos diz respeito, queremos chegar ao fim da legislatura e ser julgados nas eleições políticas por todo o trabalho que fizemos. Assim, os italianos que querem mandar-nos para casa podem fazê-lo tranquilamente daqui a um ano, mas hoje vota-se sobre a justiça, não sobre a política. E se perdermos esta ocasião de modernizar a justiça, temo que não teremos muitas outras. As coisas continuarão a não funcionar independentemente de quem esteja no governo e para sempre.

Portanto, o meu conselho é votem pensando no que é melhor para vocês e para os vossos filhos, não pensando no que é melhor para o governo ou para um único partido, porque esta reforma não é uma reforma de direita e não é uma reforma de esquerda, é uma reforma de puro bom senso. Diz respeito à vida das pessoas, à sua liberdade, aos seus direitos. E depois lembrem-se que os governos passam, as polémicas passam, mas as regras essas permanecem e influenciam a vossa vida, o vosso quotidiano. Decidam se querem deixar as coisas como estão ou se querem ajudar-nos a construir uma justiça mais equitativa, mais independente, più eficiente, porque nos dias 22 e 23 de março escolhem vocês, e eu espero que escolham a mudança, que escolham ajudar-nos a libertar a magistratura da política, a torná-la mais prestigiada, mais meritocrática. Eu espero que escolham o SIM.
ドイツ語 (Deutsch)

Daher werden Sie am 22. und 23. März aufgerufen sein, im Referendum darüber abzustimmen, ob Sie die von der Regierung vorgeschlagene Justizreform bestätigen oder nicht. In den letzten Monaten, und offensichtlich noch intensiver in den letzten Wochen, ist um dieses Referendum herum ein Klima starker Verwirrung entstanden. Es haben sich Polemiken, Vereinfachungen, Slogans und in vielen Fällen unvollständige oder, schlimmer noch, völlig verzerrte Informationen überschnitten. Aus diesem Grund habe ich beschlossen, zu versuchen, einige grundlegende Punkte der Reform, die die Italiener mit ihrer Stimme bestätigen oder ablehnen sollen, so klar wie möglich zu erklären und zu erläutern, warum ich es für wichtig halte, zur Wahl zu gehen und mit Ja zu stimmen, das heißt, die Reform zu bestätigen.

Denn dies ist eine sehr wichtige Reform, wenn wir Italien modernisieren wollen, und sie ist wichtig für alle Italiener und betrifft sie alle mehr, als sie denken. Die Justiz ist eine der drei grundlegenden Gewalten des Staates, sie ist unverzichtbar, damit Italien funktioniert; wenn sie nicht effizient, wirksam und leistungsorientiert ist, gerät ein grundlegender Teil des Mechanismus, der unser Wohlergehen definiert, ins Stocken, und die Bürger zahlen dafür – alle Bürger, nicht nur diejenigen, die direkt mit der Justiz zu tun haben. Denn Richter entscheiden über sehr viele Aspekte unseres Lebens: über Sicherheit, über Einwanderung, über Arbeit, über Gesundheit, über die persönliche Freiheit. Es ist eine enorme Macht, aber es ist auch der einzige Fall, in dem dieser Macht fast nie eine angemessene Verantwortung entspricht. Denn wenn ein Beamter einen Fehler macht, wenn er nachlässig ist, wenn er zum Beispiel, wie es leider geschehen ist, einen Angeklagten fast ein Jahr über den Ablauf der Frist hinaus im Gefängnis vergisst, passiert in den meisten Fällen absolut nichts: Dieser Beamte macht Karriere, und wer dieses Unglück erleidet, kann jeder ehrliche Bürger sein.

Dies sind Verwerfungen, die wir in 80 Jahren republikanischer Geschichte nie korrigieren konnten. Wir haben das Parlament, die Regierung, die öffentliche Verwaltung, die Regionen, sehr viele Bereiche reformiert; die Justiz nie in wesentlicher Weise, weil bei jedem Versuch die Reaktion völlig unverhältnismäßig war und das Ergebnis eine Justiz war, die viel von ihrer Autorität, aber auch von ihrer Wirksamkeit verloren hat. Die Reform greift genau hier ein: Sie hat zum Ziel, die Justiz moderner, leistungsorientierter, autonomer, verantwortungsbewusster und vor allem frei von den Einflüssen der Politik zu machen. Im Gegensatz zu dem, was gesagt wird, ist es keine Reform gegen die Richter, es ist eine Reform gegen die Degenerationen eines blockierten Systems, das nie einer Welt angemessen war, die sich um es herum veränderte, und deshalb wird sie mit Überzeugung von sehr vielen Richtern unterstützt, sogar von viel mehr, als es öffentlich erklären (und vielleicht sollte man sich fragen, warum einige es vorziehen, es nicht zu erklären). Es ist eine Reform, die dazu dient, der Justiz ein beeinträchtigtes Ansehen zurückzugeben und damit das Vertrauen der Bürger in die Justiz zu stärken.

Kommen wir zu den Hauptinhalten der Reform. Die Reform macht im Wesentlichen drei einfache Dinge, indem sie einige wenige Artikel unserer Verfassung ändert.

Erste Neuerung
Die Reform führt die Trennung der Laufbahnen zwischen Anklägern und Richtern ein. Warum? Denn wenn derjenige, der Sie anklagt, und derjenige, der Sie richtet, zwei Arbeitskollegen mit Lebens- und Arbeitswegen sind, die sich ständig kreuzen, ist es möglich, dass derjenige, der Sie richtet, sagen wir mal, ein besonderes Augenmerk darauf hat, was derjenige sagt, der Sie anklagt. Wir denken, ja. Und da die Verfassung zu Recht sagt, dass der Richter ein Dritter und unparteiisch sein muss, stärken wir diese Unparteilichkeit, indem wir die Laufbahnen zwischen Richtern und Staatsanwälten trennen, um Vermischungen zu vermeiden. Der Prozess wird gerechter und der Bürger wird besser geschützt. Und angesichts der apokalyptischen Töne, die ich von denen höre, die, sagen wir mal, nicht viele Argumente gegen diese Reform zu haben scheinen (wie der Vorwurf des Abgleitens in ein illiberales System), halte ich es für nützlich, dass die Italiener diese Information haben: In den meisten europäischen Ländern existiert die Trennung der Laufbahnen bereits. Ist die Anomalie also durch sie repräsentiert oder durch das, was in Italien noch Widerstand leistet? Das heißt, sind alle anderen illiberal oder sind wir es, die zurückgeblieben sind? Sagen wir es so: Ausnahmsweise sind wir es, die Italien an Europa annähern wollen, aber wie immer widersetzt sich jemand anderes, insbesondere die Linke, jeder Form der Modernisierung dieser Nation.

Zweite Neuerung
Wir ändern den Auswahlmechanismus für die Mitglieder des CSM. Was ist der CSM? Der Oberste Rat der Justiz ist im Wesentlichen das Selbstverwaltungsorgan der Richter; er entscheidet über die Karrieren der Richter, die Beförderungen, und er urteilt über die Richter, wenn sie Fehler machen sollten. Das Problem ist, dass der CSM derzeit zu zwei Dritteln von denselben Richtern gewählt wird (über die er dann unter anderem urteilen, die er befördern oder nicht befördern muss) und auf der Grundlage von Listen gewählt wird, die von ideologisierten Strömungen organisiert werden, als wären sie Parteien innerhalb der Justiz, und zu einem Drittel vom Parlament nach Logiken gewählt wird, die eindeutig politische Aufteilung sind. Die Reform ersetzt dieses Modell, das in den Händen der ideologisierten Strömungen und der politischen Parteien liegt, durch ein Losverfahren. Offensichtlich ein Losverfahren unter denen, die die Voraussetzungen für dieses Amt erfüllen. Das bedeutet, dass wir morgen zwei CSM haben werden, einen für die ermittelnde Justiz und einen für die urteilende Justiz, bestehend aus Personen, die nicht um die Stimme derer bitten mussten, über deren Beförderung oder Nichtbeförderung, Versetzung oder Nichtversetzung sie dann entscheiden müssen, und die nicht von den Parteien ausgewählt wurden. Mit dem Losverfahren müssen die Mitglieder des CSM also niemandem danken, dass sie dort sind, und können ihre Rolle frei ohne jede Art von Konditionierung ausüben; es zählen nur das Verdienst und das Gewissen von Menschen, die frei sind. Denjenigen, die sagen, dass das Losverfahren ein Sprung ins Ungewisse ist, weil es den Erstbesten in den CSM schicken würde, muss ich in Erinnerung rufen, dass es aus einem qualifizierten Kreis erfolgt, der aus Personen besteht, die normalerweise über die Freiheit der Bürger, das Schicksal der Familien, die italienische Wirtschaft entscheiden. Wollen Sie mir sagen, dass dieselben Personen nicht fähig wären zu entscheiden, wer Staatsanwalt der Republik oder Präsident eines Gerichts wird?

Dritte Neuerung (aus meiner Sicht sehr wichtig)
Wir führen den Hohen Disziplinarhof ein, das heißt einen Gerichtshof, um über Richter zu urteilen, die Fehler machen, eine Aufgabe, die also nicht mehr dem Obersten Rat der Justiz zustehen wird. Er besteht ebenfalls aus Richtern und Laienmitgliedern, die ebenfalls unter hochqualifizierten Personen ausgelost werden, also wiederum unter denen, die die Kriterien dafür erfüllen, aber ohne die Logik von Strömungen oder Parteien. Das bedeutet, dass nach 80 Jahren endlich auch Richter von einem unabhängigen Gremium beurteilt werden, was für alle anderen bereits geschieht. Und vielleicht werden wir nicht mehr jene Fälle von Richtern sehen, die offensichtlich nachlässig waren, ohne dass dies irgendwelche Konsequenzen hatte.

Wie Sie sehen, sind das drei Dinge von absolutem gesundem Menschenverstand. So sehr von gesundem Menschenverstand, dass sie in der Vergangenheit auch von vielen derer vorgeschlagen wurden, die heute sagen, sie seien für NEIN. So sehr von gesundem Menschenverstand, dass über die Reform sehr viele falsche Dinge gesagt werden oder man zumindest versucht, die Debatte vom eigentlichen Inhalt des Referendums wegzulenken. Aber da ich kein Problem damit habe, beim Inhalt zu bleiben, möchte ich schnell auf die wichtigsten Kritiken antworten, die ich von den Gegnern dieser Reform gehört habe.

“Die Reform löst die wahren Probleme der Justiz nicht”: Im Gegenteil, ich denke, dass sie dies tut, indem sie an der Wurzel des Problems ansetzt. Denn mit dem neuen System wird der Beamte, der sich nicht der Arbeit widmet, wie es das Gesetz vorschreibt, aber auch wie es die Ethik vorschreibt, es mit einem endlich unabhängigen Disziplinarrichter und mit einem CSM zu tun haben, der das Verdienst und nicht die Zugehörigkeit bewertet, um über seine Karriere zu entscheiden. Und das Verdienst zählt, und wie, denn in einem System, in dem man für die Karriere vor allem seinen Wert beweisen muss und nicht seine Zugehörigkeit zu einer ideologisierten Strömung, wie es heute geschieht, wird es für den Beamten, der beruflich vorankommen will, viel schwieriger sein, seine Pflicht weiterhin schlecht zu erfüllen – Menschen monatelang im Gefängnis zu lassen, die stattdessen freigelassen werden sollten, oder umgekehrt gefährliche Personen aus ideologischer Wahl freizulassen oder die Annahme von Maßnahmen zu verzögern, mit Zeiten, die sich verlängern, und ungerechten Folgen für das Leben vieler Bürger. Es wirkt sich aus, und wie: es wirkt sich in Bezug auf die Geschwindigkeit und auch in Bezug auf die Gerechtigkeit aus.

“Die Reform droht die richterliche Gewalt zu schwächen, indem sie die Kontrolle der Exekutive (also der Regierung, der Politik) stärkt”: Hier möchte ich klar sein: Wir sind fast im Bereich der Science-Fiction. Das ist eine Lüge, denn die Reform bewirkt genau das Gegenteil und wurde auch gemacht, um die Richter von der Kontrolle der Politik zu befreien. Denn im derzeitigen System sind die Richter oft gezwungen, einer politischen Logik zu folgen, da ihre Karrieren von Personen entschieden werden, die von den Parteien im Parlament oder von ideologisierten Strömungen innerhalb der Justiz ausgewählt wurden. Schauen Sie, ich möchte es Ihnen mit den Worten des Präsidenten des Gerichts von Brescia sagen, der offensichtlich gegen die Reform ist (also ein Befürworter von NEIN), der diese wörtlichen Worte gesagt hat: “Wenn ich ein Mitglied des CSM bin, das von einer progressiven Strömung gewählt wurde, und ich in einem Leitungsamt für ein Mitglied stimme, das anders denkt, werde ich der Strömung gegenüber für das, was ich getan habe, Rechenschaft ablegen müssen. Wenn wir stattdessen ausgeloste Mitglieder einsetzen würden, würden diese Mitglieder nach ihrem eigenen Ermessen entscheiden.” Ist das klar? Mit dem derzeitigen System muss man also der Strömung gegenüber Rechenschaft ablegen, wenn man Karriere machen will, mit dem Losverfahren nicht. Welches der beiden Systeme garantiert Ihrer Meinung nach mehr Freiheit von der Politik? Ich denke also, wir müssen uns die Wahrheit sagen: Das wahre Problem, das die Linke mit dieser Reform hat, ist, dass wir die Richter von dieser Kontrolle und dieser Konditionierung befreien, weil die Linke die Justiz immer benutzt hat, wenn sie Wahlen nicht gewinnen konnte, und diese Reform diesen Mechanismus bricht, aber nicht, um ihn durch Richter zu ersetzen, die von der Rechten kontrolliert werden, ganz im Gegenteil, um ihn durch Richter zu ersetzen, die von allen frei sind, die endlich Karriere machen können, weil sie gut sind und nicht, weil sie rechts oder links sind.

“Mit dem Losverfahren riskieren wir, Inkompetente im CSM vorzufinden”: Es reicht zu erinnern, dass das Losverfahren zur Auswahl von Richtern bereits vorgesehen ist, denn die Richter, die beispielsweise dem Ministergericht angehören, werden ausgelost. Warum können also die Richter, die Politiker richten, ausgelost werden und diejenigen, die Richter richten, nicht? Und sind die Richter des Ministergerichts vielleicht inkompetent? Nein. Nein, denn sie werden unter Richtern ausgelost, die die Voraussetzungen, die Kompetenz und die Fähigkeit dazu haben. Man hat sich in diesem Fall einfach entschieden, sie auszulosen, um zu verhindern, dass ihre Entscheidungen durch persönliche Beziehungen, politische Orientierungen oder Interessenkonflikte beeinflusst werden könnten, was richtig ist. Und genau das wollen wir auch für die Richter tun, die über Richter entscheiden. Die bizarre These derer, die sagen: “Würden Sie sich von einem ausgelosten Chefarzt operieren lassen?”, ist vielleicht auf der Ebene der Kommunikation wirksam, aber in der Sache völlig falsch, denn, wie ich bereits mehrfach gesagt habe, nur wer für diese Rolle geeignet ist, kann ausgelost werden, nicht irgendwelche Passanten. Nur unter denen, die die Voraussetzungen erfüllen, erfolgt die Auswahl nicht aufgrund von Freundschaften oder Lagern, sondern zufällig. Die Frage muss also umgedreht werden: Die korrekte Frage wäre: “Möchten Sie lieber von einem Chefarzt operiert werden, der Chefarzt ist, weil er ein Freund dessen ist, der ihn ernannt hat, oder von einem Chefarzt, der Chefarzt ist, weil er die objektiven Voraussetzungen dafür hatte und niemand ihn empfohlen hat?”. Nun, wer möchte, dass der Chefarzt weiterhin aufgrund politischer Freundschaft ausgewählt wird, stimme mit NEIN, aber wer einen Chefarzt möchte, der aufgrund seines Wertes und nicht aufgrund seiner Freundschaften dort ist, muss mit JA stimmen.

Am Ende all dieser unbegründeten Anfechtungen sagen sie Ihnen, um Sie davon zu überzeugen, mit NEIN zu stimmen, dass es letztendlich nicht darauf ankommt, was in der Reform steht, gehen Sie wählen, um die Regierung nach Hause zu schicken. Ich rate Ihnen, nicht in die Falle zu tappen. Sie benutzen das Schutzschild der Regierung, weil sie keine Reform wollen, die unantastbar ist, aber die Regierung wird im Falle eines Sieges der NEIN-Stimmen nicht zurücktreten. Wir haben in das Programm, mit dem wir uns bei den Wahlen präsentiert haben, geschrieben, dass wir eine Reihe von Reformen machen würden, einschließlich der Justizreform; wir haben, wie immer, die gegenüber den Wählern eingegangene Verpflichtung eingehalten. Jetzt liegt es an den Italienern, die Reform zu bestätigen oder nicht. Was uns betrifft, so wollen wir das Ende der Legislaturperiode erreichen und uns bei den politischen Wahlen nach der gesamten geleisteten Arbeit beurteilen lassen. Die Italiener, die uns nach Hause schicken wollen, können das also in einem Jahr in aller Ruhe tun, aber heute wird über die Justiz abgestimmt, nicht über die Politik. Und wenn wir diese Gelegenheit zur Modernisierung der Justiz verlieren, fürchte ich, werden wir nicht mehr viele andere haben. Die Dinge werden unabhängig davon, wer in der Regierung ist, weiterhin nicht funktionieren, und zwar für immer.

Mein Rat ist also: Stimmen Sie ab und denken Sie daran, was das Beste für Sie und Ihre Kinder ist, nicht daran, was das Beste für die Regierung oder eine einzelne Partei ist, denn diese Reform ist keine Reform der Rechten und keine Reform der Linken, sie ist eine Reform des reinen gesunden Menschenverstandes. Sie betrifft das Leben der Menschen, ihre Freiheit, ihre Rechte. Und denken Sie daran, dass Regierungen vergehen, Polemiken vergehen, aber die Regeln bleiben bestehen und wirken sich auf Ihr Leben, Ihren Alltag aus. Entscheiden Sie, ob Sie die Dinge so lassen wollen, wie sie sind, oder ob Sie uns helfen wollen, eine gerechtere, unabhängigere, effizientere Justiz aufzubauen, denn am 22. und 23. März wählen Sie, und ich hoffe, dass Sie den Wandel wählen, dass Sie uns helfen, die Justiz von der Politik zu befreien, sie autoritativer und leistungsorientierter zu machen. Ich hoffe, dass Sie mit JA stimmen.
フランス語 (Français)

Ainsi, les 22 et 23 mars, vous serez appelés à voter au référendum pour confirmer ou non la réforme de la justice proposée par le gouvernement. Ces derniers mois, et de manière encore plus intense évidemment ces dernières semaines, un climat de forte confusion s’est créé autour de ce référendum. Des polémiques, des simplifications, des slogans et, dans de nombreux cas, des informations partielles ou, pire, complètement déformées se sont superposés. C’est pourquoi j’ai décidé d’essayer d’expliquer le plus clairement possible certains points fondamentaux de la réforme que les Italiens seront appelés à confirmer ou non par leur vote, et d’expliquer pourquoi je considère qu’il est important d’aller voter et de voter oui, c’est-à-dire pour confirmer la réforme.

Car c’est une réforme très importante si nous voulons moderniser l’Italie, et elle est importante pour tous les Italiens et les concerne tous plus qu’ils ne le pensent. La justice est l’un des trois pouvoirs fondamentaux de l’État, elle est indispensable au fonctionnement de l’Italie ; si elle n’est pas efficiente, efficace, méritocratique, une partie fondamentale du mécanisme qui définit notre bien-être s’enraye et les citoyens le paient, tous les citoyens, pas seulement ceux qui ont directement affaire à la justice. Parce que les juges décident de très nombreux aspects de notre vie : sur la sécurité, sur l’immigration, sur le travail, sur la santé, sur la liberté personnelle. C’est un pouvoir énorme, mais c’est aussi le seul cas où à ce pouvoir ne correspond presque jamais une responsabilité adéquate. Parce que si un magistrat se trompe, s’il est négligent, si par exemple, comme cela est malheureusement arrivé, il oublie en prison un prévenu pendant presque un an au-delà de l’expiration du délai, dans la plupart des cas, il ne se passe absolument rien : ce magistrat fait carrière et celui qui subit cette mésaventure peut être n’importe quel citoyen honnête.

Ce sont des distorsions qu’en 80 ans d’histoire républicaine, nous n’avons jamais réussi à corriger. Nous avons réformé le Parlement, le gouvernement, l’administration publique, les Régions, de très nombreux domaines ; la justice jamais de manière substantielle, car à chaque tentative, la réaction a été totalement disproportionnée et le résultat a été une magistrature qui a perdu beaucoup de son autorité mais aussi de son efficacité. La réforme intervient exactement là-dessus : elle a pour objectif de rendre la justice plus moderne, plus méritocratique, plus autonome, plus responsable et surtout libre des conditionnements de la politique. Contrairement à ce qui se dit, ce n’est pas une réforme contre les magistrats, c’est une réforme contre les dégénérescences d’un système bloqué qui n’a jamais été adapté à un monde qui changeait autour de lui, et c’est pour cela qu’elle est soutenue avec conviction par de très nombreux magistrats, bien plus encore que ceux qui le déclarent publiquement (et peut-être devrait-on s’interroger sur les raisons pour lesquelles certains préfèrent ne pas le déclarer). C’est une réforme qui sert à faire retrouver à la magistrature un prestige compromis et donc à augmenter la confiance des citoyens envers la justice.

Venons-en aux principaux contenus de la réforme. La réforme fait substantiellement trois choses simples en modifiant quelques articles de notre Constitution.

Première nouveauté
La réforme introduit la séparation des carrières entre ceux qui accusent et ceux qui jugent. Pourquoi ? Parce que si celui qui vous accuse et celui qui vous juge sont deux collègues de travail avec des parcours de vie et professionnels qui se croisent continuellement, il est possible que celui qui vous juge ait, disons cela ainsi, un regard bienveillant pour ce que dit celui qui vous accuse. Nous pensons que oui. Et puisque la Constitution dit à juste titre que le juge doit être tiers et impartial, nous renforçons cette impartialité en rendant les carrières séparées entre juges et procureurs pour éviter les mélanges. Le procès devient plus juste et le citoyen est mieux garanti. Et au vu des tons apocalyptiques que j’entends de la part de ceux qui, disons-le, ne semblent pas avoir beaucoup d’arguments contre cette réforme (comme l’accusation de glissement vers un système illibéral), je pense qu’il est utile que les Italiens disposent de cette donnée : dans la grande majorité des pays européens, la séparation des carrières existe déjà. Alors l’anomalie est-elle représentée par eux ou par ce qui résiste encore en Italie ? C’est-à-dire, sont-ce tous les autres qui sont illibéraux ou est-ce nous qui sommes restés en arrière ? Disons-le ainsi : pour une fois, c’est nous qui voulons rapprocher l’Italie de l’Europe, mais comme toujours quelqu’un d’autre, en particulier la gauche, s’oppose à toute forme de modernisation de cette nation.

Deuxième nouveauté
Nous modifions le mécanisme de sélection des membres du CSM. Qu’est-ce que le CSM ? Le Conseil Supérieur de la Magistrature est substantiellement l’organe d’autogouvernement des magistrats, c’est lui qui décide des carrières des magistrats, des promotions, c’est lui qui juge les magistrats lorsqu’ils commettent des erreurs. Le problème est qu’actuellement, le CSM est élu pour deux tiers par les magistrats eux-mêmes (qu’il doit ensuite, entre autres, juger, promouvoir ou ne pas promouvoir) et est élu sur la base de listes organisées par des courants idéologisés, comme s’il s’agissait de partis au sein de la magistrature, et pour un tiers il est élu par le Parlement selon des logiques qui sont clairement de partage politique. La réforme remplace ce modèle, qui est un modèle aux mains des courants idéologisés et des partis politiques, par un tirage au sort. Évidemment un tirage au sort parmi ceux qui possèdent les conditions requises pour occuper ce poste. Cela signifie que nous aurons demain deux CSM, un pour la magistrature d’instruction et un pour la magistrature de jugement, composés de personnes qui n’ont pas eu à demander le vote de ceux dont elles devront ensuite décider de la promotion ou non, du transfert ou non, et qui n’ont pas été choisies par les partis. Avec le tirage au sort, les membres du CSM n’auront donc à dire merci à personne pour être là et pourront exercer leur rôle librement sans aucun type de conditionnement ; seuls vaudront le mérite et la conscience de personnes qui sont libres. À ceux qui disent que le tirage au sort est un saut dans l’inconnu car il enverrait au CSM le premier venu, je dois rappeler qu’il est effectué sur un panel qualifié, formé de personnes qui normalement décident de la liberté des citoyens, du sort des familles, de l’économie italienne. Voulez-vous me dire que ces mêmes personnes ne seraient pas capables de décider qui devient procureur de la République ou président d’un tribunal ?

Troisième nouveauté (très importante de mon point de vue)
Nous instituons la Haute Cour Disciplinaire, c’est-à-dire une cour pour juger les magistrats qui commettent des erreurs, tâche qui ne reviendra donc plus au Conseil Supérieur de la Magistrature, composée elle aussi de magistrats et de membres laïcs qui sont eux aussi tirés au sort parmi des personnes hautement qualifiées, donc encore une fois parmi ceux qui ont les critères pour le faire mais sans logiques de courant ou de parti. Cela signifie que finalement après 80 ans, les magistrats aussi seront jugés par un organisme tiers, ce qui arrive déjà pour tous les autres. Et peut-être ne verrons-nous plus ces cas de juges qui ont été manifestement négligents sans que cela n’ait aucune conséquence.

Comme vous le voyez, ce sont trois choses de pur bon sens. Tellement de bon sens qu’elles ont été largement proposées par le passé même par beaucoup de ceux qui disent être pour le NON aujourd’hui. Tellement de bon sens que sur la réforme, on dit énormément de choses fausses ou du moins on cherche à déplacer le débat du contenu réel du référendum. Mais comme je n’ai aucun problème à rester sur le contenu, je veux répondre rapidement aux principales critiques que j’ai entendues de la part de ceux qui s’opposent à cette réforme.

“La réforme ne résout pas les vrais problèmes de la justice” : Au contraire, je pense qu’elle le fait en partant de la racine du problème. Car avec le nouveau système, le magistrat qui ne se consacrera pas au travail comme la loi l’impose mais aussi comme l’éthique l’impose, devra faire face à un juge disciplinaire enfin tiers et à un CSM qui évaluera le mérite et non l’appartenance pour décider de sa carrière. Et le mérite compte, et comment, car dans un système dans lequel pour faire carrière il faut surtout démontrer sa valeur enfin et non son appartenance au courant idéologisé comme cela arrive aujourd’hui, il sera beaucoup plus difficile pour le magistrat qui veut progresser dans sa carrière de continuer à mal accomplir son devoir, en laissant en prison pendant des mois et des mois des personnes qui auraient dû être remises en liberté ou au contraire en remettant en liberté des personnes dangereuses par choix idéologique ou en retardant l’adoption des mesures, avec des délais qui s’allongent et des conséquences injustes pour la vie de nombreux citoyens. cela influe, et comment : cela influe en termes de rapidité et aussi en termes de justice.

“La réforme risque d’affaiblir le pouvoir judiciaire en renforçant le contrôle de l’exécutif (donc le gouvernement, la politique)” : Ici, je veux être claire : nous sommes presque dans la science-fiction. C’est un mensonge car la réforme fait exactement le contraire et a été faite aussi pour libérer les magistrats du contrôle de la politique. Car c’est dans le système actuel que les juges sont souvent contraints de répondre à une logique politique, étant donné que leurs carrières sont décidées par des personnes choisies par les partis au Parlement ou par des courants idéologisés internes à la magistrature. Regardez, je veux vous le dire avec les mots du président du Tribunal de Brescia qui est évidemment opposé à la réforme (donc un partisan du NON) qui a dit ces mots textuels : “Si je suis un membre du CSM élu par un courant progressiste et que je vote pour une fonction de direction un membre qui pense différemment, je devrai ensuite répondre au courant de ce que j’ai fait. Si au contraire nous mettions des membres tirés au sort, ces membres décideraient selon leur propre arbitre”. Est-ce clair ? Donc avec le système actuel, si vous voulez faire carrière vous devez répondre au courant, avec le tirage au sort non. Lequel selon vous entre les deux systèmes garantit le plus de liberté vis-à-vis de la politique ? Alors je pense que nous devons nous dire la vérité : le vrai problème qu’a la gauche avec cette réforme est que nous libérons les magistrats de ce contrôle et de ce conditionnement, car la gauche a toujours utilisé la justice quand elle ne réussissait pas à gagner les élections et cette réforme rompt ce mécanisme, mais pas pour le remplacer par des magistrats contrôlés par la droite, loin de là, pour le remplacer par des magistrats libres de tous, qui pourront enfin faire carrière parce qu’ils sont bons et non parce qu’ils sont de droite ou de gauche.

“Avec le tirage au sort, nous risquons de nous retrouver avec des incompétents au CSM” : Il suffit de rappeler que le tirage au sort pour choisir les juges est déjà prévu, car les magistrats par exemple qui font partie du Tribunal des ministres sont tirés au sort. Alors pourquoi les magistrats qui jugent les politiques peuvent-ils être tirés au sort et ceux qui jugent les magistrats non ? Et sont-ils des incompétents peut-être les juges du tribunal des ministres ? Non. Non, car ils sont tirés au sort parmi des magistrats qui ont les conditions requises, la compétence, la capacité pour le faire, seulement on a choisi dans ce cas de les tirer au sort pour éviter que leurs décisions puissent être influencées par des rapports personnels, par des orientations politiques ou par des conflits d’intérêts, ce qui est juste. Et c’est exactement ce que nous voulons faire aussi pour les magistrats qui décident sur les juges. La thèse bizarre de ceux qui disent “Mais vous vous feriez opérer par un chef de service tiré au sort ?” est franchement efficace sur le plan de la communication peut-être, mais totalement fausse sur le fond car, comme je l’ai déjà dit plusieurs fois, seul celui qui est apte à ce rôle peut être tiré au sort, pas les passants. C’est juste que parmi ceux qui ont les conditions requises, le choix ne se fait pas sur la base des amitiés ou des alignements mais il est aléatoire. Donc la question doit être renversée : la question correcte serait “Préfères-tu être opéré par un chef de service qui est chef de service parce qu’il est l’ami de celui qui l’a nommé ou par un chef de service qui est chef de service parce qu’il avait les conditions objectives pour l’être et que personne ne l’a recommandé ?”. Eh bien, que celui qui veut que le chef de service continue à être choisi par amitié politique vote carrément NON, mais celui qui veut un chef de service qui soit là pour sa valeur et non pour ses amitiés doit voter OUI.

Au terme de toutes ces contestations infondées, pour vous convaincre de voter NON, ils vous disent qu’en fin de compte, ce que dit la réforme ne compte pas, allez voter pour renvoyer le gouvernement à la maison. Je conseille de ne pas tomber dans le piège. Ils utilisent le bouclier du gouvernement parce qu’ils ne veulent pas d’une réforme qui est sacro-sainte, ma le gouvernement ne démissionnera pas en cas de victoire des NON. Nous avons écrit dans le programme avec lequel nous nous sommes présentés aux élections que nous ferions une série de réformes y compris celle de la justice, nous avons comme toujours respecté l’engagement pris auprès des électeurs, maintenant c’est aux Italiens de confirmer ou non la réforme. En ce qui nous concerne, nous voulons arriver à la fin de la législature et nous faire juger aux élections politiques sur tout le travail que nous avons fait. Alors les Italiens qui veulent nous renvoyer à la maison peuvent le faire tranquillement dans un an, mais aujourd’hui on vote sur la justice et non sur la politique. Et si nous perdons cette occasion de moderniser la justice, je crains que nous n’en ayons pas beaucoup d’autres. Les choses continueront à ne pas fonctionner indépendamment de qui est au gouvernement et pour toujours.

Donc mon conseil est : votez en pensant à ce qui est le mieux pour vous et pour vos enfants, pas en pensant à ce qui est le mieux pour le gouvernement ou pour un seul parti, car cette réforme n’est pas une réforme de droite et n’est pas une réforme de gauche, c’est une réforme de pur bon sens. Elle concerne la vie des personnes, leur liberté, leurs droits. Et puis rappelez-vous que les gouvernements passent, les polémiques passent, mais les règles elles restent et influent sur votre vie, sur votre quotidien. Décidez si vous voulez laisser les choses comme elles sont ou si vous voulez nous aider à construire une justice plus équitable, plus indépendante, plus efficiente, car les 22 et 23 mars c’est vous qui choisissez, et j’espère que vous choisirez le changement, que vous choisirez de nous aider à libérer la magistrature de la politique, à la rendre plus prestigieuse, plus méritocratique. J’espère que vous choisirez le OUI.
中国語 (繁体) (Traditional Chinese)

因此,3月22日和23日,您將受邀參加全民公投,以確認政府提出的司法改革。在最近幾個月,顯然在最近幾週更為激烈,圍繞這項公投營造了一種強烈混亂的氛圍。爭論、簡化、口號,以及在許多情況下部分、或者更糟、完全歪曲的信息重疊在一起。因此,我決定嘗試盡可能清楚地解釋意大利人將被要求通過投票確認或否定的改革中的一些基本點,並解釋為什麼我認為去投票並投下贊成票(即確認改革)是非常重要的。

因為如果我們想要現代化意大利,這是一項非常重要的改革,這對所有意大利人來說都很重要,並且比他們想像的更關乎每個人。司法是國家的三項基本權力之一,對於使意大利運作至關重要;如果它不高效、不奏效、不實行功績制,定義我們福祉的機制中的一個基本部分就會停滯,公民將為此付出代價——所有公民,不僅僅是那些直接與司法打交道的人。因為法官決定了我們生活的許多方面:安全、移民、工作、健康、個人自由。這是一項巨大的權力,但這也是唯一一種幾乎從未對應相應責任的權力案例。因為如果一名法官犯錯,如果他玩忽職守,例如,不幸發生的那樣,他把一名被告在監獄裡忘記了近一年,超過了期限,在大多數情況下絕對不會發生任何事情:那名法官照樣升職,而遭受這種不幸的人可能是任何誠實的公民。

這些是在共和國80年的歷史中我們從未成功糾正的扭曲。我們改革了議會、政府、公共行政、大區,以及許多領域;但司法從未進行實質性的改革,因為每次嘗試的反應都是完全不成比例的,結果是司法機構失去了很多權威和效力。改革正是針對這一點進行干預:其目標是使司法更加現代、更加實行功績制、更加自主、更加負責任,特別是免受政治的影響。與流傳的說法不同,這不是一項針對法官的改革,而是一項針對一個停滯不前的系統變質的改革,這個系統從未適應周圍變化的世界。這就是為什麼它得到了許多法官堅定支持的原因,甚至比公開聲明的人多得多(也許應該探究為什麼有些人寧願不公開聲明)。這是一項有助於司法機構恢復受損聲譽,從而增加公民對司法信任的改革。

讓我們來看看改革的主要內容。改革通過修改我們憲法中的少數條款,實質上做了三件簡單的事情。

第一項新舉措
改革引入了控方與審方之間的職涯分離。為什麼?因為如果指控你的人和審判你的人是兩位同事,他們的生活和工作路徑不斷交織,那麼審判你的人很有可能對指控你的人所說的話有,我們可以這麼說,額外的關注。我們認為是的。而且既然憲法正確地規定法官必須是第三者且公正的,我們通過使法官和檢察官職涯分離來加強這種公正性,以避免混淆。訴訟過程變得更加公正,公民得到了更多保障。鑑於我從那些似乎對這項改革沒有太多論據的人(比如指責其滑向非自由主義體系)那裡聽到的末日論調,我認為讓意大利人了解這個數據是有用的:在大多數歐洲國家,職涯分離已經存在。那麼異常是指他們,還是指在意大利仍然抵制改革的人?也就是說,是所有其他國家都是非自由主義的,還是我們落後了?讓我們這樣看:這一次是我們想要讓意大利靠近歐洲,但一如既往,其他人,特別是左派,反對這個國家的任何形式的現代化。

第二項新舉措
我們修改了司法最高委員會(CSM)成員的選拔機制。什麼是CSM?司法最高委員會實質上是法官的自治機構,它決定法官的職涯、晉升,並在法官犯錯時對其進行審判。問題在於,目前CSM的三分之二由法官自己選出(然後它必須審判、晉升或不晉升這些法官),並且是根據法官內部像政黨一樣組織的意識形態派系(潮流)名單選出的,三分之一由議會根據明顯的政治分配邏輯選出。改革將這種掌握在意識形態派系和政黨手中的模式替換為抽籤。顯然是在具備擔任該職務資格的人員中抽籤。這意味著明天我們將有兩個CSM,一個負責調查性司法,一個負責審判性司法,由那些不必向其決定晉升與否、調職與否的人尋求選票的人組成,且不是由政黨選出的。因此,通過抽籤,CSM的成員不需要為在那裡而感謝任何人,並能夠在沒有任何限制的情況下自由行使其職責;只有功績和自由人的良知才起作用。對於那些說抽籤是盲目冒險、會把隨便遇到的人送進CSM的人,我必須提醒他們,抽籤是在一個合格的群體中進行的,這個群體由通常決定公民自由、家庭命運和意大利經濟的人組成。難道你們想告訴我,這些人沒有能力決定誰去擔任共和國檢察官或法院院長嗎?

第三項新舉措(從我的觀點來看非常重要)
我們設立了高級紀律法院,即審判犯錯法官的法院,這項任務將不再屬於司法最高委員會。該法院也由法官和外行成員組成,他們也是在具備高素質條件的人員中抽籤產生的,也就是說,再次在符合標準的人員中產生,但不帶有派系或政黨邏輯。這意味著在80年後,法官最終也將由一個第三方機構審理,這對其他人來說已經是常態。或許我們將不再看到那些顯然玩忽職守卻沒有任何後果的法官案例。

如您所見,這是三件絕對常識的事情。常識到在過去甚至被許多今天支持反對票(NO)的人廣泛提議過。常識到圍繞改革說了許多虛假的事情,或者無論如何試圖將爭論從公投的真實內容轉移開。但既然我不介意討論內容,我想快速回應我從反對這項改革的人那裡聽到的主要批評。

「改革解決不了司法的真正問題」:相反,我認為它是從問題的根源入手。因為在新的制度下,如果不像法律所要求的那樣,也不像道德所要求的那樣致力於工作的法官,將不得不面對一個最終成為第三者的紀律法官,以及一個將根據功績而非派系歸屬來決定其職涯的CSM。功績非常重要,的確如此,因為在一個要升職就必須最終證明自己的價值,而不是像今天這樣證明自己屬於某個意識形態派系的制度中,那些想要晉升的法官就很難繼續瀆職——比如將本應釋放的人關押在監獄中數月之久,或者相反,出於意識形態選擇而釋放危險人物,或推遲採取措施,導致時間延長並對許多公民的生活產生不公正的後果。這會產生影響,而且影響巨大:它在速度和正義方面都有影響。

「改革可能會加強行政(即政府、政治)控制,從而削弱司法權」:在這裡我要明確:這幾乎是科幻小說。這是一個謊言,因為改革做的恰恰相反,其目的也是為了將法官從政治控制中解放出來。因為在現行制度下,法官往往被迫回應政治邏輯,因為他們的職涯是由議會中的政黨選出的人或司法機構內部的意識形態派系決定的。看,我想用布雷西亞法院院長的話告訴你們,他顯然反對這項改革(因此是反對票的支持者),他逐字逐句地說:「如果我是一個由進步派系選出的CSM成員,並投票給一個想法不同的管理職成員,我隨後必須為我的所作所為向派系交代。相反,如果我們引入抽籤產生的成員,這些成員將根據他們自己的意願做出決定。」清楚了嗎?因此,在現行制度下,如果你想升職,你必須回應派系,而抽籤則不需要。在您看來,這兩種制度中哪一種更能保證免受政治影響?因此,我認為我們必須說實話:左派對這項改革的真正問題在於我們將法官從那種控制和制約中解放出來,因為左派在無法贏得選舉時總是利用司法,而這項改革打破了那種機制,但不是為了用受右派控制的法官來取代它,恰恰相反,是為了用不受任何人控制的法官來取代它,他們最終可以因為優秀而不是因為是右派或左派而建立職涯。

「通過抽籤,我們冒著在CSM中發現不稱職人員的風險」:只要記住選擇法官的抽籤已經有所規定就足夠了,例如閣僚法庭的成員法官就是抽籤產生的。那麼,為什麼審判政治家的法官可以抽籤產生,而審判法官的人卻不行呢?難道閣僚法庭的法官是不稱職的嗎?不。不,因為他們是從具備要求、能力和素質的法官中抽籤產生的,在這種情況下選擇抽籤只是為了避免他們的決定可能受到個人關係、政治傾向或利益衝突的影響,這是正確的。這也正是我們想對決定法官命運的法官所做的事情。那些說「你會讓抽籤產生的主任醫師給你動手術嗎?」的奇異論點,在溝通層面上或許有效,但在內容上完全錯誤,因為正如我已經多次說過的,只有適合該職位的人才能被抽籤選中,而不是路人。只是在具備要求的人員中,選擇不是基於友誼或派系,而是隨機的。因此,問題應該反過來問:正確的問題應該是「你更願意由一個因為是任命者的朋友而成為主任醫師的人動手術,還是由一個因為具備客觀要求且沒有人推薦而成為主任醫師的人動手術?」。好吧,誰想讓主任醫師繼續因為政治友誼而被選中,就投反對票(NO),但誰想要一個因為價值而不是友誼而坐在那裡的主任醫師,就必須投贊成票(SÌ)。

在所有這些毫無根據的抗辯結束時,為了說服您投反對票,他們告訴您歸根結底改革說了什麼並不重要,去投票是為了讓政府回家。我建議不要落入陷阱。他們利用政府作為護盾,因為他們不想要一項神聖不可侵犯的改革,但如果反對票獲勝,政府不會辭職。我們在參加選舉的綱領中寫道,我們將進行一系列改革,包括司法改革;我們一如既往地尊重對選民的承諾,現在輪到意大利人來確認或是否定這項改革了。就我們而言,我們希望完成本屆立法任期,並在政治選舉中讓公眾根據我們所做的所有工作來對我們做出評判。因此,想要讓我們回家的意大利人可以在一年後放心地這樣做,但今天投票的是司法,而不是政治。如果我們失去這次現代化司法的機會,我擔心我們不會再有很多機會。無論誰執政,事情都將繼續無法運作,直到永遠。

因此,我的建議是,投票時考慮什麼對您和您的孩子最好,而不是考慮什麼對政府或單個政黨最好,因為這項改革不是右派的改革,也不是左派的改革,它是純粹常識的改革。它關乎人們的生活、自由和權利。然後請記住,政府會更替,爭論會過去,但規則會留下,並影響您的生活和日常存在。決定您是想讓現狀維持不變,還是想幫助我們建立一個更公平、更獨立、更高效的司法系統,因為3月22日和23日由您選擇,我希望您選擇變革,希望您選擇幫助我們將司法機構從政治中解放出來,使其更具權威、更實行功績制。我希望您選擇贊成票(SÌ)。
アラビア語 (العربية)

لذلك، في 22 و23 مارس، ستتم دعوتكم للتصويت في الاستفتاء لتأكيد أو عدم تأكيد إصلاح العدالة الذي اقترحته الحكومة. في الأشهر الأخيرة، وبشكل أكثر كثافة بالطبع في الأسابيع الأخيرة، ساد جو من الارتباك الشديد حول هذا الاستفتاء. تداخلت الجدالات والتبسيطات والشعارات، وفي كثير من الحالات كانت المعلومات جزئية أو والأسوأ من ذلك مشوهة تماماً. لهذا السبب قررت محاولة شرح بعض النقاط الأساسية للإصلاح الذي سيُطلب من الإيطاليين تأكيده أو عدم تأكيده بأصواتهم بأكبر قدر ممكن من الوضوح، وشرح لماذا أعتبر أنه من المهم الذهاب للتصويت والتصويت بـ “نعم”، أي لتأكيد الإصلاح.

لأن هذا إصلاح مهم جداً إذا أردنا تحديث إيطاليا، وهو مهم لجميع الإيطاليين ويخصهم جميعاً أكثر مما يعتقدون. العدالة هي إحدى السلطات الثلاث الأساسية للدولة، وهي ضرورية لجعل إيطاليا تعمل؛ إذا لم تكن كفؤة وفعالة وتقوم على الجدارة، فإن جزءاً أساسياً من الآلية التي تحدد رفاهيتنا سيتعطل وسيدفع المواطنون الثمن، جميع المواطنين، وليس فقط أولئك الذين لديهم تعامل مباشر مع العدالة. لأن القضاة يقررون في جوانب كثيرة جداً من حياتنا: في الأمن، وفي الهجرة، وفي العمل، وفي الصحة، وفي الحرية الشخصية. إنها سلطة هائلة، ولكنها أيضاً الحالة الوحيدة التي لا تقابل فيها هذه السلطة تقريباً أي مسؤولية كافية. لأنه إذا أخطأ القاضي، إذا كان مهملاً، إذا على سبيل المثال، كما حدث للأسف، نسي متهماً في السجن لمدة عام تقريباً بعد انتهاء الموعد النهائي، ففي معظم الحالات لا يحدث أي شيء على الإطلاق: يستمر ذلك القاضي في مسيرته المهنية وأي مواطن شريف يمكن أن يتعرض لهذه المحنة.

هذه انحرافات لم نتمكن أبداً من تصحيحها في 80 عاماً من التاريخ الجمهوري. لقد أصلحنا البرلمان والحكومة والإدارة العامة والأقاليم ومجالات عديدة جداً؛ أما العدالة فلم نصلحها أبداً بشكل جوهري، لأنه في كل محاولة كان رد الفعل غير متناسب تماماً والنتيجة كانت قضاءً فقد الكثير من هيبته وأيضاً من فعاليته. يتدخل الإصلاح بالضبط في هذا: هدفه جعل العدالة أكثر حداثة وأكثر اعتماداً على الجدارة وأكثر استقلالاً وأكثر مسؤولية وقبل كل شيء حرة من ضغوط السياسة. على عكس ما يقال، ليس هذا إصلاحاً ضد القضاة، بل هو إصلاح ضد تدهور نظام مغلق لم يكن يوماً مناسباً لعالم يتغير من حوله، ولهذا السبب يحظى بدعم واقتناع من قبل عدد كبير جداً من القضاة، بل أكثر بكثير ممن يعلنون ذلك علانية (وربما يجب التساؤل عن سبب تفضيل البعض عدم الإعلان عن ذلك). إنه إصلاح يهدف إلى استعادة الهيبة المفقودة للقضاء وبالتالي زيادة ثقة المواطنين في العدالة.

لننتقل إلى المحتويات الرئيسية للإصلاح. يقوم الإصلاح أساساً بثلاثة أشياء بسيطة بتعديل بعض المواد القليلة من دستورنا.

الجديد الأول
يُدخل الإصلاح الفصل بين المسارات المهنية بين من يتهم ومن يحكم. لماذا؟ لأنه إذا كان من يتهمك ومن يحكم عليك زميلي عمل بمسارات حياة وعمل تتقاطع باستمرار، فمن الممكن أن يكون لمن يحكم عليك، دعنا نقول، اهتمام خاص بما يقوله من يتهمك. نحن نعتقد ذلك. وبما أن الدستور يقول بحق إن القاضي يجب أن يكون طرفاً ثالثاً ومحايداً، فإننا نعزز ذلك الحياد بجعل المسارات المهنية منفصلة بين القضاة والمدعين العامين لتجنب الاختلاط. تصبح العملية أكثر عدلاً ويصبح المواطن أكثر ضماناً. وبالنظر إلى النغمات الكارثية التي أسمعها من أولئك الذين، دعنا نقول، لا يبدو أن لديهم الكثير من الحجج ضد هذا الإصلاح (مثل اتهام الانزلاق نحو نظام غير ليبرالي)، أعتقد أنه من المفيد للإيطاليين الحصول على هذه المعلومة: في معظم الدول الأوروبية، الفصل بين المسارات المهنية موجود بالفعل. فهل يمثل الشذوذ هم أم ما لا يزال يقاوم في إيطاليا؟ أي هل كل الآخرين غير ليبراليين أم نحن الذين تخلفنا عن الركب؟ لنقلها هكذا: لمرة واحدة نحن من نريد تقريب إيطاليا من أوروبا، ولكن كالعادة هناك شخص آخر، وخاصة اليسار، يعارض أي شكل من أشكال التحديث لهذه الأمة.

الجديد الثاني
نحن نعدل آلية اختيار أعضاء المجلس الأعلى للقضاء (CSM). ما هو المجلس الأعلى للقضاء؟ هو أساساً هيئة الإدارة الذاتية للقضاة، وهو الذي يقرر مسارات القضاة المهنية وترقياتهم، وهو الذي يحاكم القضاة إذا أخطأوا. المشكلة هي أن المجلس الأعلى للقضاء يُنتخب حالياً بثلثيه من قبل القضاة أنفسهم (الذين يجب عليه لاحقاً محاكمتهم أو ترقيتهم) ويُنتخب على أساس قوائم تنظمها التيارات المسيسة، كما لو كانت أحزاباً داخل القضاء، ويُنتخب ثلثه من قبل البرلمان بمنطق المحاصصة السياسية الواضحة. يستبدل الإصلاح هذا النموذج، الذي هو في يد التيارات المسيسة والأحزاب السياسية، بالقرعة. وبالطبع تكون القرعة بين من تتوفر فيهم الشروط لشغل ذلك المنصب. هذا يعني أنه سيكون لدينا غداً مجلسان أعلى للقضاء، أحدهما للقضاء التحقيقي والآخر للقضاء الحكمي، يتكونان من أشخاص لم يضطروا لطلب التصويت ممن يجب عليهم لاحقاً تحديد ترقيتهم من عدمه أو نقلهم من عدمه، والذين لم تختارهم الأحزاب. وبفضل القرعة، لن يضطر أعضاء المجلس الأعلى للقضاء لتقديم الشكر لأي شخص لوجودهم هناك وسيكونون قادرين على ممارسة دورهم بحرية دون أي نوع من الاشتراطات؛ ستكون الجدارة وضمير الأشخاص الأحرار هما المعيار الوحيد. ولمن يقول إن القرعة هي قفزة في المجهول لأنها سترسل أول من يصادفه إلى المجلس الأعلى للقضاء، يجب أن أذكرهم بأنها تتم من بين مجموعة مؤهلة، تتكون من أشخاص يقررون عادة في حرية المواطنين ومصير العائلات والاقتصاد الإيطالي. هل تريدون إخباري بأن هؤلاء الأشخاص أنفسهم لن يكونوا قادرين على تحديد من سيصبح مدعياً عاماً للجمهورية أو رئيساً لمحكمة؟

الجديد الثالث (مهم جداً من وجهة نظري)
نحن ننشئ المحكمة التأديبية العليا، أي محكمة لمحاكمة القضاة الذين يخطئون، وهي مهمة لن تعود بالتالي للمجلس الأعلى للقضاء، وتتكون هي الأخرى من قضاة وأعضاء علمانيين يتم اختيارهم أيضاً بالقرعة من بين أشخاص ذوي كفاءات عالية، أي مرة أخرى من بين من تتوفر فيهم المعايير للقيام بذلك ولكن دون منطق التيارات أو الأحزاب. هذا يعني أنه أخيراً بعد 80 عاماً سيتم محاكمة القضاة أيضاً من قبل هيئة مستقلة، وهو ما يحدث بالفعل للجميع. وربما لن نرى بعد الآن تلك الحالات لقضاة كانوا مهملين بشكل واضح دون أن يكون لذلك أي عواقب.

كما ترون، هي ثلاثة أشياء من المنطق المطلق. منطقية لدرجة أنها اقتُرحت على نطاق واسع في الماضي حتى من قبل العديد ممن يقولون إنهم مع “لا” اليوم. منطقية لدرجة أنه يقال الكثير من الأشياء الخاطئة عن الإصلاح أو على الأقل يُحاول نقل النقاش بعيداً عن المحتوى الحقيقي للاستفتاء. ولكن بما أنني لا أجد مشكلة في التحدث عن المحتوى، أود الرد بسرعة على الانتقادات الرئيسية التي سمعتها ممن يعارضون هذا الإصلاح.

“الإصلاح لا يحل المشاكل الحقيقية للعدالة”: بدلاً من ذلك، أعتقد أنه يفعل ذلك بدءاً من جذور المشكلة. لأنه مع النظام الجديد، فإن القاضي الذي لن يكرس نفسه للعمل كما يفرضه القانون بل وكما تفرضه الأخلاق أيضاً، سيضطر للتعامل مع قاضٍ تأديبي مستقل أخيراً ومع مجلس أعلى للقضاء سيقيم الجدارة وليس الانتماء لتحديد مسيرته المهنية. والجدارة مهمة جداً، لأن في نظام يجب فيه لإحراز تقدم في مسيرتك المهنية أن تثبت قيمتك أولاً وليس انتماءك للتيار المسيس كما يحدث اليوم، سيكون من الصعب جداً على القاضي الذي يريد التقدم في مسيرته أن يستمر في أداء واجبه بشكل سيء، تاركاً أشخاصاً في السجن لشهور وشهور كان يجب إطلاق سراحهم أو بالعكس إطلاق سراح أشخاص خطرين باختيار أيديولوجي أو تأخير اتخاذ الإجراءات، مع فترات زمنية تطول وعواقب غير عادلة لحياة العديد من المواطنين. هذا يؤثر وكيف: يؤثر من حيث السرعة وأيضاً من حيث العدالة.

“يخاطر الإصلاح بإضعاف السلطة القضائية من خلال تعزيز سيطرة السلطة التنفيذية (أي الحكومة والسياسة)”: هنا أريد أن أكون واضحة: نحن نقترب من الخيال العلمي. هذه كذبة لأن الإصلاح يفعل العكس تماماً وقد تم وضعه أيضاً لتحرير القضاة من سيطرة السياسة. لأنه في النظام الحالي، غالباً ما يُجبر القضاة على الاستجابة لمنطق سياسي، نظراً لأن مساراتهم المهنية يقررها أشخاص تختارهم الأحزاب في البرلمان أو تيارات مسيسة داخل القضاء. انظروا، أريد أن أقول لكم ذلك بكلمات رئيس محكمة بريشيا الذي يعارض الإصلاح طبعاً (أي مؤيد لـ “لا”) والذي قال هذه الكلمات بالنص: “إذا كنت عضواً في المجلس الأعلى للقضاء منتخباً من قبل تيار تقدمي وصوتت في منصب إداري لعضو يفكر بطريقة مختلفة، فسأضطر لاحقاً للرد على التيار عما فعلته. أما إذا وضعنا أعضاء بالقرعة، فسوف يقرر هؤلاء الأعضاء وفقاً لتقديرهم الخاص”. هل هذا واضح؟ إذن مع النظام الحالي إذا أردت النجاح في مسيرتك المهنية عليك الرد على التيار، أما مع القرعة فلا. أي من النظامين في رأيكم يضمن حرية أكبر من السياسة؟ إذن أعتقد أن علينا قول الحقيقة: المشكلة الحقيقية التي يواجهها اليسار مع هذا الإصلاح هي أننا نحرر القضاة من تلك السيطرة والاشتراطات، لأن اليسار كان دائماً يستخدم العدالة عندما لا ينجح في الفوز بالانتخابات وهذا الإصلاح يكسر تلك الآلية، ولكن ليس لاستبدالها بقضاة يسيطر عليهم اليمين، بل على العكس تماماً، لاستبدالها بقضاة أحرار من الجميع، يمكنهم أخيراً بناء مسيرة مهنية لأنهم أكفاء وليس لأنهم من اليمين أو اليسار.

“مع القرعة نخاطر بوجود أشخاص غير كفاءة في المجلس الأعلى للقضاء”: يكفي أن نتذكر أن القرعة لاختيار القضاة منصوص عليها بالفعل، لأن القضاة على سبيل المثال الذين يشكلون جزءاً من محكمة الوزراء يتم اختيارهم بالقرعة. إذن لماذا يمكن اختيار القضاة الذين يحاكمون السياسيين بالقرعة وأولئك الذين يحاكمون القضاة لا؟ وهل قضاة محكمة الوزراء غير كفاءة؟ لا. لا، لأنهم يُختارون بالقرعة من بين القضاة الذين تتوفر فيهم الشروط والكفاءة والقدرة على القيام بذلك، فقط تم اختيار القرعة في هذه الحالة لتجنب تأثر قراراتهم بالعلاقات الشخصية أو التوجهات السياسية أو تضارب المصالح، وهو أمر صحيح. وهذا بالضبط ما نريد فعله أيضاً للقضاة الذين يقررون بشأن القضاة. الأطروحة الغريبة لمن يقول “ولكن هل تقبل أن يجري لك عملية جراحية رئيس قسم تم اختياره بالقرعة؟” هي ربما فعالة على مستوى التواصل، ولكنها خاطئة تماماً في الجوهر لأن، كما قلت عدة مرات، فقط من هو مناسب لذلك الدور يمكن أن يدخل القرعة، وليس المارة. فقط من بين من تتوفر فيهم الشروط، لا يتم الاختيار بناءً على الصداقات أو الانتماءات بل يكون عشوائياً. لذا يجب قلب السؤال: السؤال الصحيح سيكون “هل تفضل أن يجري لك العملية رئيس قسم أصبح رئيساً لأنه صديق لمن عينه، أم رئيس قسم أصبح رئيساً لأنه تتوفر فيه الشروط الموضوعية ولم يوصِ به أحد؟”. حسناً، من يريد أن يستمر اختيار رئيس القسم بسبب الصداقة السياسية فليصوت بـ “لا”، ولكن من يريد رئيس قسم موجود هناك لقيمته وليس لصداقاته فعليه التصويت بـ “نعم”.

في نهاية كل هذه الاعتراضات التي لا أساس لها، ولإقناعكم بالتصويت بـ “لا”، يقولون لكم إنه في نهاية المطاف لا يهم ما يقوله الإصلاح، اذهبوا للتصويت لإرسال الحكومة إلى البيت. أنصح بعدم الوقوع في الفخ. يستخدمون درع الحكومة لأنهم لا يريدون إصلاحاً مقدساً، لكن الحكومة لن تستقيل في حالة فوز “لا”. لقد كتبنا في البرنامج الذي تقدمنا به للانتخابات أننا سنقوم بسلسلة من الإصلاحات بما في ذلك إصلاح العدالة، وقد احترمنا كالعادة الالتزام الذي قطعناه للناخبين، والآن الأمر متروك للإيطاليين لتأكيد أو عدم تأكيد الإصلاح. بالنسبة لنا، نريد الوصول إلى نهاية الهيئة التشريعية وأن يتم الحكم علينا في الانتخابات السياسية على كل العمل الذي قمنا به. لذا فإن الإيطاليين الذين يريدون إرسالنا إلى البيت يمكنهم فعل ذلك بهدوء في غضون عام، ولكن اليوم التصويت هو على العدالة وليس على السياسة. وإذا فقدنا هذه الفرصة لتحديث العدالة أخشى أننا لن نحصل على الكثير من الفرص الأخرى. ستستمر الأمور في عدم العمل بغض النظر عمن هو في الحكومة وإلى الأبد.

لذا نصيحتي هي صوتوا وأنتم تفكرون فيما هو أفضل لكم ولأطفالكم، لا تفكروا فيما هو أفضل للحكومة أو لحزب واحد، لأن هذا الإصلاح ليس إصلاحاً لليمين وليس إصلاحاً لليسار، إنه إصلاح للمنطق السليم. إنه يخص حياة الناس وحريتهم وحقوقهم. ثم تذكروا أن الحكومات تمر، والجدالات تمر، لكن القواعد هي التي تبقى وتؤثر على حياتكم وعلى يومياتكم. قرروا ما إذا كنتم تريدون ترك الأمور كما هي أو إذا كنتم تريدون مساعدتنا في بناء عدالة أكثر إنصافاً واستقلالية وكفاءة، لأن في 22 و23 مارس أنتم من تختارون، وآمل أن تختاروا التغيير، وأن تختاروا مساعدتنا في تحرير القضاء من السياسة، وجعله أكثر هيبة وأكثر اعتماداً على الجدارة. آمل أن تختاروا “نعم”.
チェコ語 (Čeština)

Proto budete 22. a 23. března vyzváni k hlasování v referendu o potvrzení či odmítnutí reformy soudnictví, kterou vláda navrhla. V posledních měsících, a samozřejmě ještě intenzivněji v posledních týdnech, se kolem tohoto referenda vytvořilo ovzduší silného zmatku. Překrývaly se kontroverze, zjednodušení, slogany a v mnoha případech neúplné nebo, což je horší, zcela zkreslené informace. Proto jsem se rozhodla pokusit se co nejjasněji vysvětlit některé základní body reformy, které budou Italové vyzváni potvrdit či nikoli svým hlasováním, a vysvětlit, proč považuji za důležité jít volit a hlasovat pro „ano“, tedy pro potvrzení reformy.

Protože se jedná o velmi důležitou reformu, chceme-li Itálii modernizovat, a je důležitá pro všechny Italy a týká se jich všech více, než si myslí. Spravedlnost je jednou ze tří základních mocí státu, je nezbytná pro fungování Itálie; pokud není výkonná, účinná a meritokratická, základní část mechanismu, který definuje náš blahobyt, se zadrhne a občané na to doplatí, všichni občané, nejen ti, kteří mají přímý do kontaktu se spravedlností. Protože soudci rozhodují o mnoha aspektech našeho života: o bezpečnosti, o imigraci, o práci, o zdraví, o osobní svobodě. Je to obrovská moc, ale je to také jediný případ, kdy této moci téměř nikdy neodpovídá přiměřená odpovědnost. Protože když soudce udělá chybu, když je nedbalý, když například, jak se bohužel stalo, zapomene obžalovaného ve vězení téměř rok po uplynutí lhůty, ve většině případů se nestane naprosto nic: ten soudce dělá kariéru a ten, kdo postihne toto neštěstí, může být jakýkoli poctivý občan.

Jsou to deformace, které se nám za 80 let republikánské historie nikdy nepodařilo napravit. Reformovali jsme parlament, vládu, veřejnou správu, kraje, mnoho oblastí; spravedlnost nikdy podstatným způsobem, protože při každém pokusu byla reakce naprosto nepřiměřená a výsledkem byla justice, která ztratila mnoho ze své autority, ale i ze své účinnosti. Reforma zasahuje přesně v tomto: jejím cílem je učinit spravedlnost modernější, meritokratičtější, autonomnější, odpovědnější a především svobodnou od politických vlivů. Na rozdíl od toho, co se říká, nejde o reformu proti soudcům, je to reforma proti degeneraci zablokovaného systému, který nikdy nebyl přizpůsoben světu, který se kolem něj měnil, a proto ji s přesvědčením podporuje mnoho soudců, dokonce mnohem více, než kolik jich to veřejně prohlašuje (a možná bychom se měli ptát, proč někteří raději neprohlásí). Je to reforma, která slouží k tomu, aby justice získala zpět svou poškozenou prestiž, a tím zvýšila důvěru občanů ve spravedlnost.

Pojďme k hlavnímu obsahu reformy. Reforma v zásadě dělá tři jednoduché věci tím, že mění několik článků naší ústavy.

První novinka
Reforma zavádí oddělení kariér mezi těmi, kdo obviňují, a těmi, kdo soudí. Proč? Protože pokud ten, kdo vás obviňuje, a ten, kdo vás soudí, jsou dva kolegové v práci, jejichž životní a pracovní dráhy se neustále kříží, je možné, že ten, kdo vás soudí, má, řekněme to tak, zvláštní ohled na to, co říká ten, kdo vás obviňuje. My si myslíme, že ano. A protože ústava správně říká, že soudce musí být třetí stranou a nestranný, posilujeme tuto nestrannost tím, že oddělujeme kariéry soudců a státních zástupců, abychom se vyhnuli míšení. Proces se stává spravedlivějším a občan se stává více garantovaným. A vzhledem k apokalyptickým tónům, které slyším od těch, kteří, řekněme, nemají proti této reformě mnoho argumentů (jako obvinění z klouzání k neliberálnímu systému), si myslím, že je pro Italy užitečné mít tento údaj: ve většině evropských zemí oddělení kariér již existuje. Je tedy anomálie představována jimi, nebo tím, co v Itálii stále klade odpor? Tedy jsou všichni ostatní neliberální, nebo jsme to my, kdo zůstal pozadu? Řekněme to takto: jednou chceme my přiblížit Itálii Evropě, ale jako vždy někdo jiný, konkrétně levice, se staví proti jakékoli formě modernizace tohoto národa.

Druhá novinka
Měníme mechanismus výběru členů CSM. Co je CSM? Nejvyšší rada soudnictví je v podstatě samosprávným orgánem soudců, je to ten, kdo rozhoduje o kariéře soudců, o povýšení, je to ten, kdo soudí soudce, když udělají chybu. Problém je v tom, že v současné době je CSM volena ze dvou třetin samotnými soudci (které pak mimo jiné musí soudit, povyšovat nebo nepovyšovat) a je volena na základě seznamů organizovaných ideologizovanými proudy, jako by šlo o strany v rámci soudnictví, a z jedné třetiny je volena parlamentem podle logiky, která je jasně politickým dělením. Reforma nahrazuje tento model, který je v rukou ideologizovaných proudů a politických stran, losem. Samozřejmě losem mezi těmi, kteří mají předpoklady pro výkon této funkce. To znamená, že zítra budeme mít dvě CSM, jednu pro vyšetřující justici a jednu pro soudící justici, složené z lidí, kteří nemuseli žádat o hlas ty, o jejichž povýšení či nepovýšení, přeložení či nepřeložení mají poté rozhodovat, a kteří nebyli vybráni stranami. Díky losu tedy členové CSM nebudou muset nikomu děkovat za to, že tam jsou, a budou moci vykonávat svou roli svobodně bez jakéhokoli druhu podmiňování; bude platit pouze zásluha a svědomí lidí, kteří jsou svobodní. Těm, kteří říkají, že losování je skokem do neznáma, protože by do CSM poslalo prvního, kdo se naskytne, musím připomenout, že se provádí na kvalifikovaném poli, které tvoří lidé, kteří běžně rozhodují o svobodě občanů, o osudu rodin, o italské ekonomice. Chcete mi říct, že tito stejní lidé by nebyli schopni rozhodnout, kdo bude státním zástupcem republiky nebo předsedou soudu?

Třetí novinka (z mého pohledu velmi důležitá)
Zřizujeme Vysoký disciplinární soud, tedy soud pro souzení soudců, kteří udělají chybu, úkol, který tedy již nebude náležet Nejvyšší radě soudnictví. Bude se skládat také ze soudců a laických členů, kteří jsou rovněž losováni mezi vysoce kvalifikovanými lidmi, tedy opět mezi těmi, kteří splňují kritéria, ale bez logiky proudů nebo stran. To znamená, že po 80 letech budou konečně i soudci souzeni nezávislým orgánem, což se již děje u všech ostatních. A možná už neuvidíme ty případy soudců, kteří byli zjevně nedbalí, aniž by to mělo nějaké následky.

Jak vidíte, jsou to tři věci naprostého zdravého rozumu. Tak rozumné, že byly v minulosti široce navrhovány i mnoha těmi, kteří dnes říkají, že jsou pro NE. Tak rozumné, že se o reformě říká mnoho nepravdivých věcí nebo se alespoň snaží odsunout debatu od skutečného obsahu referenda. Ale protože nemám problém mluvit o obsahu, chci rychle odpovědět na hlavní kritiky, které jsem slyšela od těch, kteří se staví proti této reformě.

„Reforma neřeší skutečné problémy spravedlnosti“: Naopak si myslím, že to dělá tak, že vychází z kořene problému. Protože s novým systémem se soudce, který se nebude věnovat práci tak, jak mu ukládá zákon, ale i etika, bude muset zodpovídat disciplinárnímu soudci, který bude konečně třetí stranou, a CSM, která bude hodnotit zásluhy a nikoli příslušnost k rozhodování o jeho kariéře. A zásluhy počítají, a jak, protože v systému, v němž musíte pro postup v kariéře především prokázat svou hodnotu a nikoli svou příslušnost k ideologizovanému proudu, jak se to děje dnes, bude pro soudce, který chce v kariéře postoupit, mnohem obtížnější pokračovat v chybném plnění svých povinností – nechat měsíce a měsíce ve vězení lidi, kteří měli být propuštěni, nebo naopak propustit nebezpečné osoby na základě ideologické volby nebo zpozdit přijetí opatření, s časy, které se prodlužují a nespravedlivými důsledky pro životy mnoha občanů. Ovlivňuje to a jak: ovlivňuje to z hlediska rychlosti i z hlediska spravedlnosti.

„Reforma riskuje oslabení soudní moci posílením kontroly exekutivy (tedy vlády, politiky)“: Zde chci mít jasno: jsme téměř u science fiction. To je lež, protože reforma dělá přesný opak a byla vytvořena také proto, aby osvobodila soudce od politické kontroly. Protože v současném systému jsou soudci často nuceni reagovat na politickou logiku, vzhledem k tomu, že o jejich kariéře rozhodují lidé vybraní stranami v parlamentu nebo ideologizovanými proudy uvnitř justice. Podívejte, chci vám to říct slovy předsedy soudu v Brescii, který je samozřejmě proti reformě (tedy zastánce NE), který řekl tato doslovná slova: „Pokud jsem členem CSM zvoleným progresivním proudem a hlasuji ve vedoucí funkci pro člena, který smýšlí jinak, budu se pak muset proudu zodpovídat z toho, co jsem udělal. Pokud bychom místo toho nasadili losované členy, tito členové budou rozhodovat podle vlastního uvážení“. Je to jasné? Takže se současným systémem se musíte zodpovídat proudu, chcete-li udělat kariéru, s losem nikoliv. Který z těchto dvou systémů podle vašeho názoru zaručuje větší svobodu od politiky? Takže si myslím, že si musíme říct pravdu: skutečným problémem, který má levice s touto reformou, je to, že osvobozujeme soudce od této kontroly a podmiňování, protože levice vždy využívala spravedlnost, když se jí nedařilo vyhrát volby, a tato reforma tento mechanismus rozbíjí, ale ne proto, aby jej nahradila soudci kontrolovanými pravicí, to vůbec ne, ale aby jej nahradila soudci svobodnými od všech, kteří budou moci konečně dělat kariéru, protože jsou dobří a nikoli proto, že jsou pravicoví nebo levicoví.

„S losem riskujeme, že v CSM najdeme nekompetentní lidi“: Stačí si připomenout, že losování pro výběr soudců je již stanoveno, protože soudci například, kteří jsou součástí ministerského soudu, jsou losováni. Proč tedy mohou být soudci, kteří soudí politiky, losováni a ti, kteří soudí soudce, nikoliv? A jsou soudci ministerského soudu snad nekompetentní? Ne. Ne, protože jsou losováni mezi soudci, kteří mají předpoklady, kompetence a schopnosti k tomu, aby to dělali. Jen bylo v tomto případě zvoleno losování, aby se zabránilo tomu, že by jejich rozhodování mohlo být ovlivněno osobními vztahy, politickou orientací nebo konfliktem zájmů, což je správné. A to je přesně to, co chceme udělat i pro soudce, kteří rozhodují o soudcích. Bizarní teze těch, kteří říkají: „Ale nechali byste se operovat vylosovaným primářem?“, jsou snad účinné na úrovni komunikace, ale věcně zcela chybné, protože jak jsem již několikrát řekla, losován může být pouze ten, kdo je pro tuto roli vhodný, nikoliv kolemjdoucí. Jen mezi těmi, kteří splňují požadavky, výběr neprobíhá na základě přátelství nebo příslušnosti, ale je náhodný. Otázka se tedy musí obrátit: správná otázka by zněla: „Dáváte přednost operaci od primáře, který je primářem proto, že je přítelem toho, kdo ho jmenoval, nebo od primáře, který je primářem proto, že měl objektivní předpoklady a nikdo ho nedoporučil?“. Nuže, kdokoli chce, aby primář byl i nadále vybírán na základě politického přátelství, ať hlasuje NE, ale kdo chce primáře, který je tam pro svou hodnotu a nikoliv pro svá přátelství, musí hlasovat ANO.

Na konci všech těchto neopodstatněných námitek vám, aby vás přesvědčili hlasovat NE, říkají, že v konečném důsledku nezáleží na tom, co reforma říká, jděte volit, abyste poslali vládu domů. Radím vám, abyste se nenechali chytit do pasti. Používají štít vlády, protože nechtějí reformu, která je svatá, ale vláda v případě vítězství NE nerezignuje. Do programu, se kterým jsme se prezentovali ve volbách, jsme napsali, že provedeme sérii reforem včetně té soudní; jako vždy jsme dodrželi závazek vůči voličům. Nyní je na Italech, aby reformu potvrdili či nikoli. Co se nás týče, chceme dosáhnout konce volebního období a nechat se posoudit v politických volbách za veškerou práci, kterou jsme vykonali. Italové, kteří nás chtějí poslat domů, tak mohou v klidu učinit za rok, ale dnes se hlasuje o spravedlnosti, nikoliv o politice. A pokud ztratíme tuto příležitost modernizovat spravedlnost, obávám se, že jich nebudeme mít mnoho dalších. Věci budou i nadále nefungovat bez ohledu na to, kdo je ve vládě, a to navždy.

Moje rada tedy zní: hlasujte s pomyšlením na to, co je nejlepší pro vás a vaše děti, nikoli s pomyšlením na to, co je nejlepší pro vládu nebo pro jedinou stranu, protože tato reforma není reformou pravice a není reformou levice, je to reforma čistého zdravého rozumu. Týká se životů lidí, jejich svobody, jejich práv. A pamatujte, že vlády odcházejí, kontroverze odcházejí, ale pravidla zůstávají a ovlivňují váš život, váš každodenní život. Rozhodněte se, zda chcete nechat věci tak, jak jsou, nebo zda nám chcete pomoci vybudovat spravedlnost spravedlivější, nezávislejší a efektivnější, protože 22. a 23. března si vybíráte vy a já doufám, že si vyberete změnu, že si vyberete pomoc při osvobozování justice od politiky, aby byla autoritativnější a meritokratičtější. Doufám, že si vyberete ANO.
ロシア語 (Русский)

Итак, 22 и 23 марта вам предстоит проголосовать на референдуме, чтобы подтвердить или отклонить реформу системы правосудия, предложенную правительством. В последние месяцы, и особенно интенсивно в последние недели, вокруг этого референдума создалась атмосфера сильной неразберихи. Наслоились споры, упрощения, лозунги и во многих случаях частичная или, что еще хуже, полностью искаженная информация. Поэтому я решила попытаться как можно яснее объяснить некоторые фундаментальные моменты реформы, которые итальянцы должны будут подтвердить или нет своим голосованием, и объяснить, почему я считаю важным прийти на выборы и проголосовать «да», то есть за подтверждение реформы.

Потому что это очень важная реформа, если мы хотим модернизировать Италию, она важна для всех итальянцев и касается их всех больше, чем они думают. Правосудие — одна из трех фундаментальных властей государства, оно необходимо для функционирования Италии; если оно не является эффективным, действенным и основанным на заслугах, то фундаментальная часть механизма, определяющего наше благосостояние, заклинивает, и за это платят граждане — все граждане, а не только те, кто непосредственно сталкивается с правосудием. Потому что судьи принимают решения по очень многим аспектам нашей жизни: о безопасности, иммиграции, труде, здоровье, личной свободе. Это огромная власть, но это также единственный случай, когда этой власти почти никогда не соответствует адекватная ответственность. Потому что если судья ошибается, если он проявляет халатность, если, например, как это, к сожалению, случилось, он забывает обвиняемого в тюрьме почти на год после истечения срока, в большинстве случаев не происходит абсолютно ничего: этот судья делает карьеру, а пострадать от такого несчастья может любой честный гражданин.

Это искажения, которые за 80 лет истории республики нам так и не удалось исправить. Мы реформировали парламент, правительство, государственную администрацию, регионы, очень многие области; правосудие — никогда существенным образом, потому что каждая попытка вызывала совершенно несоразмерную реакцию, и результатом была судебная власть, потерявшая большую часть своего авторитета, а также своей эффективности. Реформа вмешивается именно в это: ее цель — сделать правосудие более современным, основанным на заслугах, более автономным, более ответственным и, прежде всего, свободным от политического влияния. Вопреки тому, что говорят, это не реформа против судей, это реформа против перерождения заблокированной системы, которая никогда не соответствовала меняющемуся миру вокруг нее, и именно поэтому ее убежденно поддерживают очень многие судьи, даже гораздо больше, чем заявляют об этом публично (и, возможно, стоит задаться вопросом, почему некоторые предпочитают не заявлять об этом). Это реформа, которая служит возвращению судебной власти подорванного престижа и, следовательно, повышению доверия граждан к правосудию.

Перейдем к основному содержанию реформы. Реформа, по сути, делает три простые вещи, изменяя несколько статей нашей Конституции.

Первое новшество
Реформа вводит разделение карьер между стороной обвинения и стороной судей. Почему? Потому что если тот, кто вас обвиняет, и тот, кто вас судит, — это два коллеги по работе, чьи жизненные и профессиональные пути постоянно пересекаются, вполне возможно, что тот, кто вас судит, имеет, скажем так, особое отношение к тому, что говорит тот, кто вас обвиняет. Мы думаем, что да. И поскольку Конституция справедливо гласит, что судья должен быть третьей стороной и беспристрастным, мы укрепляем эту беспристрастность, делая карьеры судей и прокуроров разделенными, чтобы избежать смешения. Процесс становится более справедливым, а гражданин — более защищенным. И учитывая апокалиптические тона, которые я слышу от тех, у кого, скажем так, не так много аргументов против этой реформы (типа обвинения в сползании к нелиберальной системе), я думаю, итальянцам полезно знать эти данные: в большинстве европейских стран разделение карьер уже существует. Так кем же представлена аномалия — ими или тем, что все еще сопротивляется в Италии? То есть все остальные нелиберальны или это мы отстали? Скажем так: на этот раз именно мы хотим приблизить Италию к Европе, но, как всегда, кто-то другой, в частности левые, выступает против любой формы модернизации этой нации.

Второе новшество
Мы меняем механизм отбора членов CSM. Что такое CSM? Высший совет магистратуры — это, по сути, орган самоуправления судей, именно он принимает решения о карьере судей, повышениях и судит судей, если они совершают ошибки. Проблема в том, что в настоящее время CSM избирается на две трети самими судьями (которых он потом, помимо прочего, должен судить, повышать или не повышать) и избирается на основе списков, организованных идеологизированными течениями, как если бы они были партиями внутри судебной власти, а на одну треть избирается парламентом по логике политического распределения. Реформа заменяет эту модель, находящуюся в руках идеологизированных течений и политических партий, жеребьевкой. Очевидно, жеребьевка проводится среди тех, кто соответствует требованиям для занятия этой должности. Это означает, что завтра у нас будет два CSM — один для следственных органов и один для судейских, состоящие из людей, которым не пришлось просить голоса у тех, по чьему повышению, переводу или отказу в них они затем должны принимать решения, и которые не были выбраны партиями. Таким образом, благодаря жеребьевке членам CSM не нужно будет никого благодарить за свое место, и они смогут выполнять свою роль свободно, без каких-либо условий; значение будут иметь только заслуги и совесть свободных людей. Тем, кто говорит, что жеребьевка — это прыжок в неизвестность, потому что она отправит в CSM первого встречного, я должна напомнить, что она проводится среди квалифицированного состава, состоящего из людей, которые обычно принимают решения о свободе граждан, судьбе семей и итальянской экономике. Вы хотите сказать мне, что эти же люди не способны решить, кто станет прокурором республики или председателем суда?

Третье новшество (очень важное с моей точки зрения)
Мы учреждаем Высший дисциплинарный суд, то есть суд для судей, совершивших ошибки, задача, которая больше не будет входить в компетенцию Высшего совета магистратуры. Он также будет состоять из судей и светских членов, которые также выбираются по жребию среди высококвалифицированных специалистов, то есть снова среди тех, кто соответствует критериям, но без логики течений или партий. Это означает, что наконец, спустя 80 лет, судьи также будут судимы независимым органом, что уже происходит со всеми остальными. И, возможно, мы больше не увидим тех случаев, когда судьи проявляли явную халатность без каких-либо последствий.

Как видите, это три вещи абсолютного здравого смысла. Настолько здравого смысла, что они широко предлагались в прошлом даже многими из тех, кто сегодня выступает «ПРОТИВ». Настолько здравого смысла, что о реформе говорится очень много лжи или, по крайней мере, предпринимаются попытки увести дискуссию от истинного содержания референдума. Но так как мне несложно придерживаться содержания, я хочу быстро ответить на основные критические замечания, которые я слышала от противников этой реформы.

«Реформа не решает истинных проблем правосудия»: Напротив, я думаю, что она решает их, исходя из корня проблемы. Потому что при новой системе судья, который не будет посвящать себя работе так, как того требует закон и этика, будет иметь дело с дисциплинарным судьей, который наконец-то станет третьей стороной, и с CSM, который будет оценивать заслуги, а не принадлежность, при принятии решения о его карьере. И заслуги имеют значение, еще какое, потому что в системе, где для продвижения по службе нужно прежде всего доказать свою ценность, а не принадлежность к идеологизированному течению, как это происходит сегодня, судье, желающему продвинуться по службе, будет гораздо труднее продолжать плохо выполнять свои обязанности — месяцами оставлять в тюрьме людей, которых следовало отпустить, или, наоборот, отпускать опасных лиц по идеологическому выбору или задерживать принятие мер, что ведет к затягиванию сроков и несправедливым последствиям для жизни многих граждан. Это влияет, и еще как: влияет на скорость и на справедливость.

«Реформа рискует ослабить судебную власть, усилив контроль исполнительной власти (правительства, политики)»: Здесь я хочу быть предельно ясной: это почти область научной фантастики. Это ложь, потому что реформа делает ровно обратное и была создана в том числе для того, чтобы освободить судей от политического контроля. Потому что именно в нынешней системе судьи часто вынуждены следовать политической логике, учитывая, что их карьера решается людьми, выбранными партиями в парламенте, или идеологизированными течениями внутри судебной власти. Посмотрите, я хочу процитировать вам слова председателя суда Брешии, который, очевидно, выступает против реформы (то есть сторонник «ПРОТИВ»), сказавшего буквально следующее: «Если я — член CSM, избранный прогрессивным течением, и голосую на руководящую должность за члена, который думает иначе, мне потом придется отвечать перед течением за то, что я сделал. Если же мы введем членов по жребию, эти члены будут решать по своему усмотрению». Понятно? Значит, при нынешней системе, если хочешь сделать карьеру, ты должен отвечать перед течением, при жеребьевке — нет. Какая из двух систем, по вашему мнению, гарантирует большую свободу от политики? Поэтому я думаю, мы должны сказать правду: истинная проблема левых с этой реформой заключается в том, что мы освобождаем судей от этого контроля и влияния, потому что левые всегда использовали правосудие, когда не могли выиграть выборы, и эта реформа ломает этот механизм, но не для того, чтобы заменить его судьями, контролируемыми правыми, — вовсе нет, а для того, чтобы заменить его судьями, свободными от всех, кто сможет наконец делать карьеру потому, что они профессионалы, а не потому, что они правые или левые.

«С жеребьевкой мы рискуем получить некомпетентных людей в CSM»: Достаточно вспомнить, что жеребьевка для выбора судей уже предусмотрена, например, судьи, входящие в состав министерского трибунала, выбираются по жребию. Так почему же судьи, судящие политиков, могут выбираться по жребию, а судящие судей — нет? И разве судьи министерского трибунала некомпетентны? Нет. Нет, потому что они выбираются по жребию среди судей, обладающих требованиями, компетенцией и способностью это делать, просто в данном случае жеребьевка была выбрана для того, чтобы избежать влияния личных отношений, политической ориентации или конфликта интересов на их решения, и это правильно. И именно это мы хотим сделать для судей, принимающих решения по судьям. Странный тезис тех, кто говорит: «А вы бы позволили оперировать себя главврачу, выбранному по жребию?», возможно, эффективен на уровне коммуникации, но совершенно ошибочен по существу, потому что, как я уже говорила несколько раз, по жребию может быть выбран только тот, кто подходит для этой роли, а не случайные прохожие. Просто среди тех, кто соответствует требованиям, выбор происходит не на основе дружбы или приверженности лагерю, а случайно. Поэтому вопрос нужно перевернуть: правильный вопрос звучал бы так: «Вы предпочтете оперироваться у главврача, ставшего им потому, что он друг того, кто его назначил, или у главврача, ставшего им потому, что он обладал объективными требованиями и никто его не рекомендовал?». Итак, кто хочет, чтобы главврач по-прежнему выбирался по политической дружбе, пусть голосует «ПРОТИВ», но кто хочет главврача, занимающего свое место благодаря своим качествам, а не знакомствам, тот должен голосовать «ЗА».

В конце всех этих необоснованных протестов, чтобы убедить вас голосовать «ПРОТИВ», вам говорят, что в конечном счете неважно, что сказано в реформе, идите голосовать за то, чтобы отправить правительство в отставку. Советую не попадаться в ловушку. Они используют правительство как щит, потому что не хотят святой реформы, но правительство не уйдет в отставку в случае победы «ПРОТИВ». Мы написали в программе, с которой шли на выборы, что проведем ряд реформ, включая судебную; мы, как всегда, сдержали обещание, данное избирателям. Теперь очередь итальянцев — подтвердить или нет реформу. Что касается нас, мы хотим дойти до конца срока полномочий и предстать перед судом избирателей на политических выборах на основании всей проделанной нами работы. Поэтому итальянцы, желающие отправить нас в отставку, могут спокойно сделать это через год, но сегодня голосование идет по правосудию, а не по политике. И если мы упустим эту возможность модернизировать правосудие, боюсь, другой такой у нас долго не будет. Дела по-прежнему не будут работать, независимо от того, кто находится в правительстве, и навсегда.

Поэтому мой совет: голосуйте, думая о том, что лучше для вас и ваших детей, а не о том, что лучше для правительства или отдельной партии, потому что эта реформа — не реформа правых и не реформа левых, это реформа чистого здравого смысла. Она касается жизни людей, их свободы, их прав. И помните, что правительства приходят и уходят, споры проходят, а правила остаются и влияют на вашу жизнь, на вашу повседневность. Решите, хотите ли вы оставить все как есть или хотите помочь нам построить более справедливое, независимое и эффективное правосудие, потому что 22 и 23 марта выбираете вы, и я надеюсь, что вы выберете перемены, выберете помощь в освобождении судебной власти от политики, в том, чтобы сделать ее более авторитетной и основанной на заслугах. Я надеюсь, что вы выберете «ДА».
スペイン語 (Español)

Por lo tanto, los días 22 y 23 de marzo se les llamará a votar en el referéndum para confirmar o no la reforma de la justicia que el gobierno ha propuesto. En los últimos meses, y de manera aún más intensa obviamente en las últimas semanas, se ha creado un clima de fuerte confusión en torno a este referéndum. Se han superpuesto polémicas, simplificaciones, eslóganes y, en muchos casos, información parcial o, peor aún, completamente distorsionada. Por ello, he decidido intentar explicar de la forma más clara posible algunos puntos fundamentales de la reforma que los italianos estarán llamados a confirmar o no con su voto, y explicar por qué considero importante que se vaya a votar y que se vote sí, es decir, para confirmar la reforma.

Porque esta es una reforma muy importante si queremos modernizar Italia, y es importante para todos los italianos y les concierne a todos más de lo que piensan. La justicia es uno de los tres poderes fundamentales del Estado, es indispensable para hacer que Italia funcione; si no es eficiente, eficaz y meritocrática, una parte fundamental del mecanismo que define nuestro bienestar se encalla y los ciudadanos lo pagan, todos los ciudadanos, no solo aquellos que tienen trato directo con la justicia. Porque los jueces deciden sobre muchísimos aspectos de nuestra vida: sobre la seguridad, sobre la inmigración, sobre el trabajo, sobre la salud, sobre la libertad personal. Es un poder enorme, pero también es el único caso en el que a este poder casi nunca le corresponde una responsabilidad adecuada. Porque si un magistrado se equivoca, si es negligente, si por ejemplo, como lamentablemente ha ocurrido, se olvida en la cárcel a un imputado durante casi un año más allá del vencimiento del plazo, en la mayoría de los casos no ocurre absolutamente nada: ese magistrado hace carrera y quien sufre esta desventura puede ser cualquier ciudadano honesto.

Son distorsiones que en 80 años de historia republicana nunca hemos logrado corregir. Hemos reformado el Parlamento, el gobierno, la administración pública, las Regiones, muchísimos ámbitos; la justicia nunca de forma sustancial, porque ante cada intento la reacción ha sido totalmente desproporcionada y el resultado ha sido una magistratura que ha perdido mucha de su autoridad pero también de su eficacia. La reforma interviene exactamente sobre esto: tiene como objetivo hacer la justicia más moderna, más meritocrática, más autónoma, más responsable y, sobre todo, libre de los condicionamientos de la política. A diferencia de lo que se dice, no es una reforma contra los magistrados, es una reforma contra las degeneraciones de un sistema bloqueado que nunca ha sido adecuado para un mundo que cambiaba a su alrededor, y es por eso que cuenta con el apoyo convencido de muchísimos magistrados, incluso muchos más de los que lo declaran públicamente (y quizás deberíamos preguntarnos por qué algunos prefieren no declararlo). Es una reforma que sirve para que la magistratura recupere un prestigio comprometido y, por tanto, para aumentar la confianza de los ciudadanos hacia la justicia.

Vayamos a los contenidos principales de la reforma. La reforma hace sustancialmente tres cosas sencillas modificando unos pocos artículos de nuestra Constitución.

Primera novedad
La reforma introduce la separación de carreras entre quien acusa y quien juzga. ¿Por qué? Porque si quien te acusa y quien te juzga son dos compañeros de trabajo con trayectorias de vida y laborales que se cruzan continuamente, es posible que quien te juzga tenga, digamos así, un ojo de consideración por lo que dice quien te acusa. Nosotros pensamos que sí. Y como rectamente la Constitución dice que el juez debe ser tercero e imparcial, nosotros reforzamos esa imparcialidad haciendo las carreras separadas entre juez y fiscales para evitar mezclas. El proceso se vuelve más justo y el ciudadano se vuelve más garantizado. Y vistos los tonos apocalípticos que estoy escuchando de parte de quienes, digamos, no parecen tener muchos argumentos contra esta reforma (tipo la acusación de deslizamiento hacia un sistema iliberal), yo pienso que es útil que los italianos tengan este dato: en la gran parte de los países europeos la separación de carreras ya existe. ¿Entonces la anomalía está representada por ellos o por lo que se resiste todavía en Italia? Es decir, ¿son todos los demás iliberales o somos nosotros los que nos hemos quedado atrás? Pongámoslo así: por una vez somos nosotros los que queremos acercar Italia a Europa, pero como siempre alguien más, en particular la izquierda, se opone a cualquier forma de modernización de esta nación.

Segunda novedad
Nosotros modificamos el mecanismo de selección de los miembros del CSM. ¿Qué es el CSM? El Consejo Superior de la Magistratura es sustancialmente el órgano de autogobierno de los magistrados, es el que decide las carreras de los magistrados, los ascensos, es el que juzga a los magistrados cuando se equivocan. El problema es que actualmente el CSM es elegido en dos tercios por los propios magistrados (a los que luego, entre otras cosas, debe juzgar, ascender o no ascender) y es elegido sobre la base de listas organizadas por las corrientes ideologizadas, como si fueran partidos dentro de la magistratura, y en un tercio es elegido por el Parlamento con lógicas que claramente son de reparto político. La reforma sustituye este modelo, que es un modelo en manos de las corrientes ideologizadas y de los partidos políticos, por un sorteo. Obviamente, un sorteo entre aquellos que tienen los requisitos para desempeñar ese cargo. Significa que mañana tendremos dos CSM, uno para la magistratura de instrucción y otro para la magistratura de juicio, compuestos por personas que no han tenido que pedir el voto a quienes luego deben decidir si ascienden o no, trasladan o no, y que no han sido elegidos por los partidos. Con el sorteo, por tanto, los miembros del CSM no tendrán que dar las gracias a nadie por estar allí y podrán ejercer su papel libremente sin ningún tipo de condicionamiento; valdrá solamente el mérito y la conciencia de personas que son libres. A quienes dicen que el sorteo es un salto al vacío porque enviaría al CSM al primero que pase, debo recordarles que se hace sobre una platea cualificada, que está formada por personas que normalmente deciden sobre la libertad de los ciudadanos, sobre la suerte de las familias, sobre la economía italiana. ¿Me quieren decir que las mismas personas no serían capaces de decidir quién va a ser fiscal de la República o presidente de un tribunal?

Tercera novedad (importantísima desde mi punto de vista)
Instituimos la Alta Corte Disciplinaria, es decir, una corte para juzgar a los magistrados que se equivocan, tarea que por tanto ya no corresponderá al Consejo Superior de la Magistratura, compuesta también por magistrados y miembros laicos que también son extraídos por sorteo entre personas altamente cualificadas, por tanto, una vez más entre quienes tienen los criterios para poder hacerlo pero sin lógicas de corriente o de partido. Significa que finalmente después de 80 años también los magistrados serán juzgados por un organismo tercero, algo que ya ocurre con todos los demás. Y quizás ya no veremos esos casos de jueces que han sido manifiestamente negligentes sin que esto tuviera consecuencia alguna.

Como ven, son tres cosas de absoluto sentido común. Tan de sentido común que han sido ampliamente propuestas en el pasado también por muchos de los que dicen estar por el NO hoy. Tan de sentido común que sobre la reforma se dicen muchísimas cosas falsas o de cualquier forma se intenta desviar el debate del contenido verdadero del referéndum. Pero como yo no tengo problemas en ceñirme al contenido, quiero responder rápidamente a las principales críticas que he oído de quienes se oponen a esta reforma.

“La reforma no resuelve los verdaderos problemas de la justicia”: Al contrario, yo pienso que lo hace partiendo de la raíz del problema. Porque con el nuevo sistema el magistrado que no se dedique al trabajo como impone la ley pero como impone también la ética, tendrá que vérselas con un juez disciplinario finalmente tercero y con un CSM que evaluará el mérito y no la pertenencia para decidir sobre su carrera. Y el mérito cuenta, y mucho, porque en un sistema en el cual para hacer carrera debes sobre todo demostrar tu valor finalmente y no tu pertenencia a la corriente ideologizada como ocurre hoy, mucho más difícilmente el magistrado que quiere avanzar en la carrera podrá continuar desempeñando mal su deber, dejando en la cárcel por meses y meses a personas que en cambio debían ser puestas en libertad o, por el contrario, poniendo en libertad a personas peligrosas por elección ideológica o retrasando la adopción de medidas, con tiempos que se alargan y consecuencias injustas para la vida de muchos ciudadanos. Incide, y de qué manera: incide en términos de rapidez y también en términos de justicia.

“La reforma corre el riesgo de debilitar el poder judicial reforzando el control del ejecutivo (por tanto el gobierno, la política)”: Aquí quiero ser clara: estamos casi en la ciencia ficción. Esto es una mentira porque la reforma hace exactamente lo contrario y ha sido hecha también para liberar a los magistrados del control de la política. Porque es en el sistema actual donde los jueces se ven a menudo obligados a responder a una lógica política, dado que sus carreras son decididas por personas elegidas por los partidos en el Parlamento o por corrientes ideologizadas internas a la magistratura. Miren, quiero decírselo con las palabras del presidente del Tribunal de Brescia, que obviamente es contrario a la reforma (por tanto un partidario del NO), que ha dicho estas palabras textuales: “Si yo soy un miembro del CSM elegido por una corriente progresista y voto en un cargo directivo a un miembro que piensa de forma distinta, tendré después que responder ante la corriente por lo que he hecho. Si en cambio pusiéramos miembros sorteados, estos miembros decidirán según su propio arbitrio”. ¿Está claro? Por tanto, con el sistema actual, si quieres hacer carrera debes responder ante la corriente; con el sorteo, no. ¿Cuál creen ustedes que entre los dos sistemas garantiza más libertad respecto a la política? Entonces yo pienso que debemos decirnos la verdad: el verdadero problema que tiene la izquierda con esta reforma es que nosotros liberamos a los magistrados de ese control y de ese condicionamiento, porque la izquierda siempre ha usado la justicia cuando no conseguía ganar las elecciones y esta reforma rompe ese mecanismo, pero no para sustituirlo por magistrados controlados por la derecha, ni mucho menos, para sustituirlo por magistrados libres de todos, que podrán finalmente hacer carrera porque son buenos y no porque sean de derechas o de izquierdas.

“Con el sorteo corremos el riesgo de encontrarnos con incompetentes en el CSM”: Basta recordar que el sorteo para elegir a los jueces ya está previsto, porque los magistrados, por ejemplo, que forman parte del Tribunal de los ministros son sorteados. ¿Entonces por qué los magistrados que juzgan a los políticos pueden ser sorteados y los que juzgan a los magistrados no? ¿Y son unos incompetentes quizás los jueces del tribunal de los ministros? No. No, porque son sorteados entre magistrados que tienen los requisitos, la competencia, la capacidad para hacerlo, solo que se ha elegido en este caso sortearlos para evitar que sus decisiones pudieran estar influenciadas por relaciones personales, por orientaciones políticas o por conflictos de intereses, lo cual es justo. Y es exactamente lo que queremos hacer también para los magistrados que deciden sobre los jueces. La extraña tesis de quienes dicen “¿Pero tú dejarías que te operara un médico jefe sorteado?” es francamente eficaz a nivel de comunicación tal vez, pero totalmente errónea en el fondo porque, como he dicho ya varias veces, solo quien es adecuado para ese papel puede ser sorteado, no los transeúntes. Solo que entre quienes tienen los requisitos, la elección no ocurre en base a las amistades o a los alineamientos, sino que es casual. Por tanto, la pregunta debe invertirse: la pregunta correcta sería “¿Prefieres ser operado por un médico jefe que es médico jefe porque es amigo de quien lo nombró o por un médico jefe que es médico jefe porque tenía los requisitos objetivos para serlo y nadie lo recomendó?”. Pues bien, quien quiera que el médico jefe siga siendo elegido por amistad política que vote NO, pero quien quiera un médico jefe que esté allí por su valor y no por sus amistades debe votar SÍ.

Al final de todas estas contestaciones infundadas, para convencerles de votar NO les están diciendo que al fin y al cabo no cuenta lo que dice la reforma, vayan a votar para mandar a casa al gobierno. Aconsejo no caer en la trampa. Usan el escudo del gobierno porque no quieren una reforma que es sacrosanta, pero el gobierno no dimitirá en caso de victoria del NO. Escribimos en el programa con el que nos presentamos a las elecciones que haríamos una serie de reformas incluida la de la justicia; hemos respetado, como siempre, el compromiso adquirido con los electores, ahora corresponde a los italianos confirmar o no la reforma. Por lo que a nosotros respecta, queremos llegar al final de la legislatura y ser juzgados en las elecciones políticas por todo el trabajo que hemos hecho. Así que los italianos que quieran mandarnos a casa pueden hacerlo tranquilamente dentro de un año, pero hoy se vota sobre la justicia, no sobre la política. Y si perdemos esta ocasión de modernizar la justicia, temo que no tendremos muchas otras. Las cosas continuarán sin funcionar independientemente de quién esté en el gobierno y para siempre.

Por tanto, mi consejo es voten pensando en qué es lo mejor para ustedes y para sus hijos, no pensando en qué es lo mejor para el gobierno o para el partido individual, porque esta reforma no es una reforma de derechas y no es una reforma de izquierdas, es una reforma de puro sentido común. Concierne a la vida de las personas, a su libertad, a sus derechos. Y luego recuerden que los gobiernos pasan, las polémicas pasan, pero las reglas esas se quedan e inciden en su vida, en su cotidianidad. Decidan si quieren dejar las cosas como están o si quieren ayudarnos a construir una justicia más equitativa, más independiente, más eficiente, porque el 22 y el 23 de marzo eligen ustedes, y yo espero que elijan el cambio, que elijan ayudarnos a liberar a la magistratura de la política, a hacerla más autorizada, más meritocrática. Yo espero que elijan el SÍ.
ベトナム語 (Tiếng Việt)

Vì vậy, vào ngày 22 và 23 tháng 3, quý vị sẽ được gọi đi bỏ phiếu trong cuộc trưng cầu dân ý để xác nhận hoặc không xác nhận cuộc cải cách tư pháp mà chính phủ đã đề xuất. Trong những tháng gần đây, và rõ ràng là mạnh mẽ hơn nữa trong những tuần gần đây, xung quanh cuộc trưng cầu dân ý này đã tạo ra một bầu không khí hỗn loạn mạnh mẽ. Những tranh cãi, sự đơn giản hóa, các khẩu hiệu và trong nhiều trường hợp là thông tin phiến diện hoặc tệ hơn là bị bóp méo hoàn toàn đã chồng chéo lên nhau. Vì lý do này, tôi đã quyết định cố gắng giải thích rõ ràng nhất có thể một số điểm cơ bản của cuộc cải cách mà người Ý sẽ được yêu cầu xác nhận hoặc không bằng lá phiếu của họ, và giải thích tại sao tôi coi việc đi bỏ phiếu và bỏ phiếu “có” (sì), tức là để xác nhận cuộc cải cách, là quan trọng.

Bởi vì đây là một cuộc cải cách rất quan trọng nếu chúng ta muốn hiện đại hóa nước Ý, và nó quan trọng đối với tất cả người Ý và liên quan đến tất cả họ nhiều hơn họ nghĩ. Tư pháp là một trong ba quyền lực cơ bản của Nhà nước, nó không thể thiếu để làm cho nước Ý hoạt động; nếu nó không hiệu quả, không hiệu lực, không dựa trên năng lực, một phần cơ bản của cơ chế định nghĩa phúc lợi của chúng ta sẽ bị tắc nghẽn và người dân phải trả giá, tất cả người dân, không chỉ những người có liên quan trực tiếp đến tư pháp. Bởi vì các thẩm phán quyết định rất nhiều khía cạnh của cuộc sống chúng ta: về an ninh, về nhập cư, về lao động, về y tế, về tự do cá nhân. Đó là một quyền lực to lớn, nhưng cũng là trường hợp duy nhất mà quyền lực này hầu như không bao giờ đi kèm với một trách nhiệm tương xứng. Bởi vì nếu một thẩm phán sai lầm, nếu họ cẩu thả, ví dụ như trường hợp đáng tiếc đã xảy ra, họ quên một bị cáo trong tù gần một năm sau khi hết thời hạn, trong hầu hết các trường hợp, hoàn toàn không có chuyện gì xảy ra: thẩm phán đó vẫn thăng tiến và người chịu đựng nỗi bất hạnh này có thể là bất kỳ công dân lương thiện nào.

Đó là những sự sai lệch mà trong 80 năm lịch sử cộng hòa chúng ta chưa bao giờ sửa chữa được. Chúng ta đã cải cách Quốc hội, chính phủ, hành chính công, các Vùng, rất nhiều lĩnh vực; nhưng tư pháp thì chưa bao giờ được cải cách một cách thực chất, bởi vì mỗi khi nỗ lực, phản ứng lại hoàn toàn không tương xứng và kết quả là một bộ máy tư pháp đã mất đi nhiều uy tín cũng như hiệu quả của nó. Cuộc cải cách can thiệp chính xác vào điều này: mục tiêu của nó là làm cho tư pháp hiện đại hơn, dựa trên năng lực hơn, tự chủ hơn, có trách nhiệm hơn và trên hết là tự do khỏi những sự chi phối của chính trị. Khác với những gì người ta nói, đây không phải là một cuộc cải cách chống lại các thẩm phán, mà là một cuộc cải cách chống lại sự thoái hóa của một hệ thống bị bế tắc vốn chưa bao giờ thích nghi với một thế giới đang thay đổi xung quanh nó, và đó là lý do tại sao nó được sự ủng hộ đầy thuyết phục của rất nhiều thẩm phán, thậm chí nhiều hơn nhiều so với những người công khai tuyên bố điều đó (và có lẽ người ta nên tự hỏi tại sao một số người lại thích không tuyên bố điều đó). Đây là một cuộc cải cách phục vụ cho việc giúp bộ máy tư pháp phục hồi uy tín đã bị tổn hại và từ đó tăng cường niềm tin của người dân vào công lý.

Hãy đi vào nội dung chính của cuộc cải cách. Cuộc cải cách thực chất thực hiện ba điều đơn giản bằng cách sửa đổi một số ít điều khoản trong Hiến pháp của chúng ta.

Điểm mới thứ nhất
Cuộc cải cách đưa ra sự tách biệt về sự nghiệp giữa bên buộc tội và bên xét xử. Tại sao? Bởi vì nếu người buộc tội bạn và người xét xử bạn là hai đồng nghiệp làm việc với những con đường đời và công việc đan xen liên tục, có khả năng người xét xử bạn sẽ có, chúng ta hãy nói như vậy, một sự quan tâm đặc biệt đối với những gì người buộc tội bạn nói. Chúng tôi nghĩ là có. Và vì Hiến pháp đã nói đúng rằng thẩm phán phải là bên thứ ba và khách quan, chúng tôi tăng cường sự khách quan đó bằng cách làm cho sự nghiệp giữa thẩm phán và công tố viên tách biệt để tránh sự nhập nhằng. Quy trình trở nên công bằng hơn và công dân được đảm bảo hơn. Và xét đến những giọng điệu mang tính tận thế mà tôi đang nghe từ phía những người, hãy nói như vậy, có vẻ không có nhiều lập luận chống lại cuộc cải cách này (kiểu như cáo buộc trượt dài về một hệ thống phi tự do), tôi nghĩ việc người Ý có dữ liệu này là hữu ích: ở phần lớn các quốc gia châu Âu, việc tách biệt sự nghiệp đã tồn tại. Vậy thì sự bất thường được đại diện bởi họ hay bởi những gì vẫn còn đang kháng cự ở Ý? Tức là tất cả những nước khác đều phi tự do hay chúng ta là những người bị tụt lại phía sau? Hãy nhìn nhận như thế này: lần này chính chúng ta là những người muốn đưa nước Ý lại gần châu Âu hơn, nhưng như mọi khi, một ai đó khác, đặc biệt là phe cánh tả, lại phản đối bất kỳ hình thức hiện đại hóa nào của quốc gia này.

Điểm mới thứ hai
Chúng tôi sửa đổi cơ chế lựa chọn các thành viên của CSM. CSM là gì? Hội đồng Thẩm phán Tối cao thực chất là cơ quan tự quản của các thẩm phán, là nơi quyết định sự nghiệp của các thẩm phán, sự thăng tiến, và là nơi xét xử các thẩm phán khi họ sai lầm. Vấn đề là hiện nay CSM được bầu chọn bởi chính các thẩm phán với tỷ lệ hai phần ba (những người mà sau đó, cùng với những việc khác, họ phải xét xử, thăng tiến hoặc không thăng tiến) và được bầu dựa trên các danh sách được tổ chức bởi các phe phái mang tính tư tưởng, giống như họ là các đảng phái bên trong bộ máy tư pháp, và một phần ba được bầu bởi Quốc hội theo logic phân chia chính trị rõ rệt. Cuộc cải cách thay thế mô hình này, một mô hình nằm trong tay các phe phái tư tưởng và các đảng phái chính trị, bằng một hình thức bốc thăm. Rõ ràng là bốc thăm trong số những người có đủ điều kiện để đảm nhận chức vụ đó. Điều này có nghĩa là ngày mai chúng ta sẽ có hai CSM, một cho tư pháp điều tra và một cho tư pháp xét xử, bao gồm những người không phải đi xin phiếu bầu từ những người mà sau đó họ phải quyết định có thăng tiến hay không, thuyên chuyển hay không, và họ không phải do các đảng phái lựa chọn. Do đó, với việc bốc thăm, các thành viên của CSM sẽ không phải nói lời cảm ơn bất kỳ ai vì đã có mặt ở đó và sẽ có thể thực hiện vai trò của mình một cách tự do mà không có bất kỳ loại điều kiện nào; chỉ có năng lực và lương tâm của những người tự do mới có giá trị. Với những ai nói rằng bốc thăm là một bước nhảy vào bóng tối vì nó sẽ gửi đến CSM người đầu tiên gặp được, tôi phải nhắc nhở họ rằng việc này được thực hiện trên một nhóm đối tượng có trình độ, bao gồm những người bình thường vẫn quyết định về tự do của công dân, số phận của các gia đình, nền kinh tế Ý. Quý vị muốn nói với tôi rằng chính những người đó lại không có khả năng quyết định ai sẽ làm công tố viên Cộng hòa hay chánh án một tòa án sao?

Điểm mới thứ ba (rất quan trọng theo quan điểm của tôi)
Chúng tôi thành lập Tòa án Kỷ luật Tối cao, tức là một tòa án để xét xử các thẩm phán sai lầm, nhiệm vụ mà do đó sẽ không còn thuộc về Hội đồng Thẩm phán Tối cao nữa, nó cũng bao gồm các thẩm phán và các thành viên dân sự, những người này cũng được rút thăm ngẫu nhiên trong số những người có trình độ cao, nghĩa là một lần nữa nằm trong số những người có tiêu chuẩn để thực hiện điều đó nhưng không mang logic phe phái hay đảng phái. Điều này có nghĩa là cuối cùng sau 80 năm, các thẩm phán cũng sẽ bị xét xử bởi một cơ quan bên thứ ba, điều vốn đã xảy ra với tất cả những người khác. Và có lẽ chúng ta sẽ không còn thấy những trường hợp thẩm phán rõ ràng là cẩu thả mà không có bất kỳ hậu quả nào.

Như quý vị thấy, đó là ba điều hoàn toàn hợp tình hợp lý. Hợp lý đến mức chúng đã được đề xuất rộng rãi trong quá khứ ngay cả bởi nhiều người trong số những người nói rằng họ theo phe “không” (NO) ngày hôm nay. Hợp lý đến mức về cuộc cải cách, người ta nói rất nhiều điều sai trái hoặc bằng cách nào đó cố gắng chuyển hướng cuộc tranh luận khỏi nội dung thực sự của cuộc trưng cầu dân ý. Nhưng vì tôi không có vấn đề gì khi bám sát nội dung, tôi muốn trả lời nhanh các chỉ trích chính mà tôi nghe được từ những người phản đối cuộc cải cách này.

“Cải cách không giải quyết được các vấn đề thực sự của tư pháp”: Thay vào đó, tôi nghĩ rằng nó thực hiện được bằng cách bắt đầu từ gốc rễ của vấn đề. Bởi vì với hệ thống mới, thẩm phán nào không tận tâm với công việc như luật pháp quy định mà còn như đạo đức quy định, sẽ phải đối mặt với một thẩm phán kỷ luật cuối cùng là bên thứ ba và với một CSM sẽ đánh giá năng lực chứ không phải sự thuộc về phe phái để quyết định sự nghiệp của họ. Và năng lực có giá trị, và rất nhiều, bởi vì trong một hệ thống mà để thăng tiến sự nghiệp, cuối cùng bạn phải chứng minh được giá trị của mình chứ không phải sự thuộc về phe phái tư tưởng như hiện nay, thì thẩm phán nào muốn thăng tiến sẽ khó có thể tiếp tục thực hiện nghĩa vụ của mình một cách kém cỏi – để những người đáng lẽ phải được trả tự do trong tù hàng tháng trời hoặc ngược lại trả tự do cho những người nguy hiểm do lựa chọn tư tưởng hoặc trì hoãn việc áp dụng các biện pháp, với thời gian kéo dài và những hậu quả bất công cho cuộc sống của nhiều công dân. Nó tác động và như thế nào: nó tác động về mặt tốc độ và cả về mặt công lý.

“Cải cách có nguy cơ làm yếu quyền tư pháp bằng cách tăng cường sự kiểm soát của cơ quan hành pháp (tức là chính phủ, chính trị)”: Ở đây tôi muốn nói rõ: chúng ta đang ở mức gần như là khoa học viễn tưởng. Đây là một lời nói dối bởi vì cuộc cải cách làm điều hoàn toàn ngược lại và nó được thực hiện cũng là để giải phóng các thẩm phán khỏi sự kiểm soát của chính trị. Bởi vì chính trong hệ thống hiện tại, các thẩm phán thường bị buộc phải đáp ứng một logic chính trị, do sự nghiệp của họ được quyết định bởi những người do các đảng phái trong Quốc hội lựa chọn hoặc bởi các phe phái tư tưởng bên trong bộ máy tư pháp. Hãy xem, tôi muốn nói với quý vị bằng lời của Chánh án Tòa án Brescia, người rõ ràng là phản đối cuộc cải cách (do đó là một người ủng hộ phe NO), người đã nói chính xác những lời này: “Nếu tôi là một thành viên của CSM được bầu bởi một phe phái cấp tiến và tôi bỏ phiếu cho một vị trí lãnh đạo cho một thành viên có suy nghĩ khác, sau đó tôi sẽ phải trả lời phe phái về những gì tôi đã làm. Nếu thay vào đó chúng ta đưa vào các thành viên bốc thăm, những thành viên này sẽ quyết định theo ý chí của riêng họ”. Quý vị đã rõ chưa? Do đó với hệ thống hiện tại, nếu bạn muốn thăng tiến sự nghiệp bạn phải trả lời phe phái, với việc bốc thăm thì không. Theo quý vị, hệ thống nào trong hai hệ thống này đảm bảo sự tự do hơn khỏi chính trị? Vì vậy, tôi nghĩ chúng ta phải nói ra sự thật: vấn đề thực sự mà phe cánh tả gặp phải với cuộc cải cách này là việc chúng ta giải phóng các thẩm phán khỏi sự kiểm soát và chi phối đó, bởi vì phe cánh tả luôn sử dụng tư pháp khi họ không thể giành chiến thắng trong các cuộc bầu cử và cuộc cải cách này phá vỡ cơ chế đó, nhưng không phải để thay thế nó bằng các thẩm phán bị kiểm soát bởi phe cánh hữu, hoàn toàn không phải vậy, mà để thay thế nó bằng các thẩm phán tự do khỏi tất cả mọi người, những người cuối cùng có thể xây dựng sự nghiệp vì họ giỏi chứ không phải vì họ thuộc phe cánh hữu hay cánh tả.

“Với việc bốc thăm, chúng ta có nguy cơ gặp phải những người không có năng lực trong CSM”: Chỉ cần nhớ rằng việc bốc thăm để lựa chọn thẩm phán đã được quy định, vì ví dụ các thẩm phán thuộc Tòa án các bộ trưởng là do bốc thăm. Vậy tại sao các thẩm phán xét xử các chính trị gia có thể bốc thăm mà những người xét xử thẩm phán lại không? Và phải chăng các thẩm phán của tòa án các bộ trưởng là những người không có năng lực? Không. Không, bởi vì họ được bốc thăm trong số các thẩm phán có các yêu cầu, năng lực, khả năng để làm việc đó, chỉ là trong trường hợp này người ta đã chọn cách bốc thăm để tránh việc các quyết định của họ có thể bị ảnh hưởng bởi các mối quan hệ cá nhân, bởi các định hướng chính trị hoặc bởi các xung đột lợi ích, điều đó là đúng đamh. Và đó chính xác là những gì chúng tôi muốn làm cho cả các thẩm phán quyết định về các thẩm phán. Luận điểm kỳ quặc của những người nói “Nhưng quý vị có để cho một bác sĩ trưởng được bốc thăm phẫu thuật cho mình không?” có lẽ hiệu quả về mặt truyền thông, nhưng hoàn toàn sai lầm về nội dung bởi vì, như tôi đã nói nhiều lần, chỉ những người phù hợp với vai trò đó mới có thể được bốc thăm, chứ không phải người qua đường. Chỉ là trong số những người có đủ yêu cầu, sự lựa chọn không diễn ra dựa trên tình bạn hay sự liên kết phe phái mà là ngẫu nhiên. Do đó câu hỏi phải được đảo ngược: câu hỏi chính xác sẽ là “Bạn thích được phẫu thuật bởi một bác sĩ trưởng là bác sĩ trưởng vì là bạn của người đã bổ nhiệm mình, hay bởi một bác sĩ trưởng là bác sĩ trưởng vì người đó có các yêu cầu khách quan để trở thành bác sĩ trưởng và không ai tiến cử người đó?”. Chà, ai muốn bác sĩ trưởng tiếp tục được lựa chọn vì tình bạn chính trị thì cứ việc bỏ phiếu NO, nhưng ai muốn một bác sĩ trưởng có mặt ở đó vì giá trị của mình chứ không phải vì tình bạn thì phải bỏ phiếu SÌ.

Ở giai đoạn cuối của tất cả các phản đối vô căn cứ này, để thuyết phục quý vị bỏ phiếu NO, họ đang nói với quý vị rằng suy cho cùng những gì cải cách nói không quan trọng, hãy đi bỏ phiếu để cho chính phủ về nhà. Tôi khuyên không nên rơi vào cái bẫy đó. Họ sử dụng chính phủ làm lá chắn vì họ không muốn một cuộc cải cách vốn dĩ rất đúng đắn, nhưng chính phủ sẽ không từ chức trong trường hợp phe NO chiến thắng. Chúng tôi đã viết trong chương trình mà chúng tôi đã trình bày tại các cuộc bầu cử rằng chúng tôi sẽ thực hiện một loạt cải cách bao gồm cả cải cách tư pháp; chúng tôi đã, như mọi khi, tôn trọng cam kết đã đưa ra với cử tri, bây giờ là lúc người Ý xác nhận hoặc không cuộc cải cách. Về phần mình, chúng tôi muốn đi đến cuối nhiệm kỳ lập pháp và để công chúng phán xét chúng tôi tại các cuộc bầu cử chính trị dựa trên tất cả những công việc chúng tôi đã làm. Vì vậy, những người Ý muốn cho chúng tôi về nhà có thể làm điều đó một cách yên tâm trong một năm nữa, nhưng hôm nay chúng ta bỏ phiếu về tư pháp chứ không phải về chính trị. Và nếu chúng ta mất cơ hội hiện đại hóa tư pháp này, tôi e rằng chúng ta sẽ không còn nhiều cơ hội khác. Mọi thứ sẽ tiếp tục không hoạt động bất kể ai đang ở trong chính phủ và mãi mãi như vậy.

Vì vậy lời khuyên của tôi là hãy bỏ phiếu khi nghĩ về điều gì là tốt nhất cho quý vị và con cái quý vị, đừng nghĩ về điều gì là tốt nhất cho chính phủ hay cho một đảng phái đơn lẻ, bởi vì cuộc cải cách này không phải là một cuộc cải cách của phe cánh hữu và không phải là một cuộc cải cách của phe cánh tả, nó là một cuộc cải cách của sự hợp tình hợp lý thuần túy. Nó liên quan đến cuộc sống của con người, tự do của họ, quyền lợi của họ. Và sau đó hãy nhớ rằng các chính phủ rồi sẽ qua đi, các tranh cãi sẽ qua đi, nhưng các quy tắc thì vẫn còn đó và tác động đến cuộc sống của quý vị, đến sinh hoạt hàng ngày của quý vị. Hãy quyết định xem quý vị muốn để mọi thứ như cũ hay quý vị muốn giúp chúng tôi xây dựng một nền tư pháp công bằng hơn, độc lập hơn, hiệu quả hơn, bởi vì vào ngày 22 và 23 tháng 3 là quý vị chọn, và tôi hy vọng quý vị sẽ chọn sự thay đổi, chọn giúp chúng tôi giải phóng bộ máy tư pháp khỏi chính trị, làm cho nó uy tín hơn, dựa trên năng lực hơn. Tôi hy vọng quý vị sẽ chọn “CÓ” (SÌ).
ヒンディー語 (हिन्दी)

इसलिए, 22 और 23 मार्च को आपको सरकार द्वारा प्रस्तावित न्याय सुधार की पुष्टि करने या न करने के लिए जनमत संग्रह में वोट देने के लिए बुलाया जाएगा। हाल के महीनों में, और स्पष्ट रूप से हाल के हफ्तों में और भी तीव्रता से, इस जनमत संग्रह के इर्द-गिर्द भ्रम का माहौल बनाया गया है। विवाद, सरलीकरण, नारे और कई मामलों में अधूरी या उससे भी बदतर, पूरी तरह से विकृत जानकारी एक-दूसरे पर थोपी गई है। इसी कारण से, मैंने सुधार के कुछ मूलभूत बिंदुओं को यथासंभव स्पष्ट रूप से समझाने का प्रयास करने का निर्णय लिया है, जिनकी पुष्टि इतालवी लोगों को अपने वोट से करनी होगी, और यह समझाने का कि मैं क्यों वोट देने जाने और “हाँ” (sì) में वोट देने को महत्वपूर्ण मानती हूँ, यानी सुधार की पुष्टि करने के लिए।

क्योंकि यदि हम इटली का आधुनिकीकरण करना चाहते हैं तो यह एक बहुत ही महत्वपूर्ण सुधार है, और यह सभी इतालवी लोगों के लिए महत्वपूर्ण है और यह उन सभी से उनकी सोच से कहीं अधिक संबंधित है। न्याय राज्य की तीन बुनियादी शक्तियों में से एक है, इटली को सुचारू रूप से चलाने के लिए यह अनिवार्य है; यदि यह कुशल, प्रभावी और योग्यता-आधारित नहीं है, तो हमारी भलाई को परिभाषित करने वाले तंत्र का एक बुनियादी हिस्सा जाम हो जाता है और नागरिक इसकी कीमत चुकाते हैं—सभी नागरिक, न कि केवल वे जिनका न्याय से सीधा वास्ता है। क्योंकि न्यायाधीश हमारे जीवन के बहुत से पहलुओं पर निर्णय लेते हैं: सुरक्षा पर, आप्रवासन पर, श्रम पर, स्वास्थ्य पर, व्यक्तिगत स्वतंत्रता पर। यह एक बहुत बड़ी शक्ति है, लेकिन यह एकमात्र ऐसा मामला भी है जिसमें इस शक्ति के साथ लगभग कभी भी पर्याप्त जिम्मेदारी नहीं जुड़ी होती है। क्योंकि यदि कोई मजिस्ट्रेट गलती करता है, यदि वह लापरवाह है, यदि उदाहरण के लिए, जैसा कि दुर्भाग्य से हुआ है, वह किसी प्रतिवादी को समय सीमा समाप्त होने के बाद लगभग एक वर्ष तक जेल में भूल जाता है, तो अधिकांश मामलों में बिल्कुल कुछ नहीं होता है: वह मजिस्ट्रेट अपने करियर में आगे बढ़ता है और जिसे यह दुर्भाग्य सहना पड़ता है वह कोई भी ईमानदार नागरिक हो सकता है।

ये वे विकृतियाँ हैं जिन्हें हम गणतंत्र के 80 वर्षों के इतिहास में कभी ठीक नहीं कर पाए हैं। हमने संसद, सरकार, लोक प्रशासन, क्षेत्रों और बहुत से क्षेत्रों में सुधार किया है; न्याय में कभी भी ठोस रूप से नहीं, क्योंकि हर प्रयास पर प्रतिक्रिया पूरी तरह से अनुपातहीन रही है और परिणाम एक न्यायपालिका के रूप में निकला है जिसने अपनी बहुत सी अधिकारिता और प्रभावशीलता भी खो दी है। सुधार ठीक इसी पर हस्तक्षेप करता है: इसका उद्देश्य न्याय को अधिक आधुनिक, अधिक योग्यता-आधारित, अधिक स्वायत्त, अधिक जिम्मेदार और सबसे बढ़कर राजनीति के प्रभाव से मुक्त बनाना है। जैसा कि कहा जा रहा है, उसके विपरीत यह मजिस्ट्रेटों के खिलाफ सुधार नहीं है, यह एक रुकी हुई प्रणाली के पतन के खिलाफ सुधार है जो अपने आसपास बदलती दुनिया के लिए कभी उपयुक्त नहीं थी, और यही कारण है कि इसे बहुत से मजिस्ट्रेटों द्वारा दृढ़ विश्वास के साथ समर्थित किया गया है, यहाँ तक कि उन लोगों से भी कहीं अधिक जिन्होंने सार्वजनिक रूप से इसे घोषित किया है (और शायद इस पर विचार किया जाना चाहिए कि क्यों कुछ लोग इसे घोषित न करना पसंद करते हैं)। यह एक ऐसा सुधार है जो न्यायपालिका को उसकी खोई हुई प्रतिष्ठा वापस दिलाने और नागरिकों का न्याय के प्रति विश्वास बढ़ाने के काम आता है।

आइए सुधार की मुख्य अंतर्वस्तु पर आते हैं। सुधार हमारे संविधान के कुछ लेखों को संशोधित करके अनिवार्य रूप से तीन सरल कार्य करता है।

पहली नवीनता
सुधार आरोप लगाने वालों और न्याय करने वालों के बीच करियर के पृथक्करण की शुरुआत करता है। क्यों? क्योंकि यदि वह जो आप पर आरोप लगाता है और वह जो आप पर न्याय करता है, वे काम के दो सहकर्मी हैं जिनका जीवन और कार्य पथ लगातार एक-दूसरे से मिलता है, तो यह संभव है कि जो आप पर न्याय कर रहा है, उसका आरोप लगाने वाले की बात के प्रति एक, मान लीजिए, विशेष झुकाव हो। हम ऐसा सोचते हैं। और चूंकि संविधान सही ढंग से कहता है कि न्यायाधीश को निष्पक्ष और तीसरा पक्ष होना चाहिए, हम न्यायाधीश और अभियोजकों के बीच करियर को अलग करके उस निष्पक्षता को मजबूत करते हैं ताकि किसी भी तरह के मेलजोल से बचा जा सके। प्रक्रिया अधिक न्यायपूर्ण हो जाती है और नागरिक को अधिक सुरक्षा मिलती है। और उन प्रलयकारी स्वर को देखते हुए जो मैं उन लोगों से सुन रही हूँ जिनके पास इस सुधार के खिलाफ अधिक तर्क नहीं दिखते (जैसे कि एक अनुदार व्यवस्था की ओर फिसलने का आरोप), मुझे लगता है कि इटालियंस के लिए यह डेटा होना उपयोगी है: अधिकांश यूरोपीय देशों में करियर का पृथक्करण पहले से मौजूद है। तो विसंगति उनके द्वारा दर्शाई गई है या उनके द्वारा जो इटली में अभी भी विरोध कर रहे हैं? यानी क्या बाकी सभी अनुदार हैं या हम ही हैं जो पीछे रह गए हैं? इसे इस तरह देखते हैं: एक बार के लिए हम इटली को यूरोप के करीब लाना चाहते हैं, लेकिन हमेशा की तरह कोई और, विशेष रूप से वामपंथी, इस राष्ट्र के आधुनिकीकरण के किसी भी रूप का विरोध कर रहे हैं।

दूसरी नवीनता
हम CSM के सदस्यों के चयन की प्रक्रिया को संशोधित करते हैं। CSM क्या है? न्यायपालिका की उच्च परिषद (Superior Council of the Judiciary) अनिवार्य रूप से मजिस्ट्रेटों की स्व-शासी संस्था है, यही वह संस्था है जो मजिस्ट्रेटों के करियर, पदोन्नति का निर्णय लेती है और न्यायाधीशों के गलती करने पर उनका न्याय करती है। समस्या यह है कि वर्तमान में CSM के दो-तिहाई सदस्य मजिस्ट्रेटों द्वारा स्वयं चुने जाते हैं (जिनका बाद में उन्हें न्याय करना होता है, पदोन्नति देनी होती है या नहीं देनी होती है) और यह वैचारिक समूहों (currents) द्वारा आयोजित सूचियों के आधार पर चुना जाता है, जैसे कि वे न्यायपालिका के भीतर दल हों, और एक-तिहाई संसद द्वारा उन तर्कसंगतताओं के साथ चुना जाता है जो स्पष्ट रूप से राजनीतिक बँटवारा हैं। सुधार इस मॉडल को, जो वैचारिक समूहों और राजनीतिक दलों के हाथों में है, लॉटरी (ड्रॉ) से बदल देता है। स्पष्ट रूप से उस पद को संभालने की योग्यता रखने वालों के बीच एक ड्रॉ। इसका मतलब है कि कल हमारे पास दो CSM होंगे, एक जांच करने वाली न्यायपालिका के लिए और एक न्याय करने वाली न्यायपालिका के लिए, जो उन लोगों से बने होंगे जिन्हें उन लोगों से वोट नहीं माँगना पड़ा जिनके पदोन्नति या स्थानांतरण का निर्णय उन्हें बाद में करना है, और जिन्हें दलों द्वारा नहीं चुना गया था। लॉटरी के साथ, इसलिए, CSM के सदस्यों को वहाँ होने के लिए किसी को धन्यवाद नहीं देना होगा और वे बिना किसी प्रकार के दबाव के स्वतंत्र रूप से अपनी भूमिका निभा सकेंगे; केवल योग्यता और उन लोगों का विवेक जो स्वतंत्र हैं, मायने रखेगा। जो लोग कहते हैं कि ड्रॉ अंधेरे में एक छलांग है क्योंकि यह CSM में किसी भी व्यक्ति को भेज देगा, उन्हें मुझे याद दिलाना चाहिए कि यह एक योग्य समूह के बीच किया जाता है, जो उन लोगों से बना होता है जो सामान्य रूप से नागरिकों की स्वतंत्रता, परिवारों के भाग्य और इतालवी अर्थव्यवस्था पर निर्णय लेते हैं। क्या आप मुझे यह बताना चाहते हैं कि वही लोग यह निर्णय लेने में सक्षम नहीं होंगे कि गणतंत्र का अभियोजक या किसी अदालत का अध्यक्ष कौन होगा?

तीसरी नवीनता (मेरे दृष्टिकोण से बहुत महत्वपूर्ण)
हम उच्च अनुशासनात्मक न्यायालय (High Disciplinary Court) की स्थापना करते हैं, यानी गलती करने वाले मजिस्ट्रेटों का न्याय करने के लिए एक अदालत, यह कार्य अब न्यायपालिका की उच्च परिषद का नहीं होगा। यह भी मजिस्ट्रेटों और गैर-न्यायिक सदस्यों से बनी होगी जिन्हें उच्च योग्य लोगों के बीच से लॉटरी द्वारा चुना जाएगा, यानी फिर से उन लोगों के बीच से जो ऐसा करने के मानदंड रखते हैं लेकिन बिना किसी समूह या दल की राजनीति के। इसका मतलब है कि अंततः 80 वर्षों के बाद मजिस्ट्रेटों का न्याय भी एक तीसरे पक्ष की संस्था द्वारा किया जाएगा, जो बाकी सभी के लिए पहले से ही होता है। और शायद हम न्यायाधीशों के उन मामलों को फिर कभी नहीं देखेंगे जो स्पष्ट रूप से लापरवाह थे और जिनका कोई परिणाम नहीं निकला।

जैसा कि आप देख रहे हैं, ये पूर्णतः सामान्य ज्ञान की तीन बातें हैं। इतनी सामान्य ज्ञान की कि अतीत में उन लोगों में से भी कई द्वारा व्यापक रूप से प्रस्तावित की गई थीं जो आज “नहीं” (NO) के पक्ष में हैं। इतनी सामान्य ज्ञान की कि सुधार के बारे में बहुत सी झूठी बातें कही जा रही हैं या कम से कम बहस को जनमत संग्रह की वास्तविक अंतर्वस्तु से हटाने का प्रयास किया जा रहा है। लेकिन चूंकि मुझे अंतर्वस्तु पर टिके रहने में कोई समस्या नहीं है, मैं उन लोगों से सुनी गई मुख्य आलोचनाओं का शीघ्रता से उत्तर देना चाहती हूँ जो इस सुधार का विरोध करते हैं।

“सुधार न्याय की वास्तविक समस्याओं का समाधान नहीं करता”: इसके बजाय मुझे लगता है कि यह समस्या की जड़ से शुरू करके ऐसा करता है। क्योंकि नई प्रणाली के साथ, वह मजिस्ट्रेट जो कानून द्वारा थोपे गए और नैतिकता द्वारा थोपे गए कार्य के प्रति समर्पित नहीं होगा, उसे अंततः एक तीसरे पक्ष के अनुशासनात्मक न्यायाधीश और एक CSM का सामना करना होगा जो उसके करियर का निर्णय लेने के लिए योग्यता का मूल्यांकन करेगा न कि संबद्धता का। और योग्यता मायने रखती है, और कैसे, क्योंकि एक ऐसी प्रणाली में जिसमें करियर बनाने के लिए आपको सबसे बढ़कर अंततः अपना मूल्य साबित करना होगा न कि वैचारिक समूह से अपनी संबद्धता जैसा कि आज होता है, पदोन्नति चाहने वाले मजिस्ट्रेट के लिए अपने कर्तव्य का खराब तरीके से पालन करना जारी रखना बहुत कठिन होगा—उन लोगों को महीनों-महीनों जेल में छोड़ देना जिन्हें रिहा किया जाना चाहिए था या इसके विपरीत वैचारिक पसंद के कारण खतरनाक लोगों को रिहा कर देना या उपायों को अपनाने में देरी करना, जिससे समय लंबा खिंचता है और कई नागरिकों के जीवन के लिए अन्यायपूर्ण परिणाम निकलते हैं। यह प्रभाव डालता है और कैसे: यह गति के मामले में और न्याय के मामले में भी प्रभाव डालता है।

“सुधार कार्यपालिका (यानी सरकार, राजनीति) के नियंत्रण को मजबूत करके न्यायिक शक्ति को कमजोर करने का जोखिम उठाता है”: यहाँ मैं स्पष्ट होना चाहती हूँ: हम लगभग विज्ञान कथा (science fiction) के स्तर पर हैं। यह एक झूठ है क्योंकि सुधार ठीक इसके विपरीत कार्य करता है और इसे मजिस्ट्रेटों को राजनीति के नियंत्रण से मुक्त करने के लिए भी बनाया गया है। क्योंकि वर्तमान प्रणाली में न्यायाधीश अक्सर राजनीतिक तर्क का जवाब देने के लिए मजबूर होते हैं, क्योंकि उनके करियर का निर्णय संसद में दलों द्वारा चुने गए लोगों या न्यायपालिका के भीतर वैचारिक समूहों द्वारा किया जाता है। देखिए, मैं आपको ब्रेशिया की अदालत के अध्यक्ष के शब्दों में बताना चाहती हूँ जो स्पष्ट रूप से सुधार के खिलाफ हैं (यानी NO के समर्थक) जिन्होंने ये शब्द कहे थे: “यदि मैं एक प्रगतिशील समूह द्वारा चुना गया CSM का सदस्य हूँ और मैं एक प्रबंधकीय पद के लिए ऐसे सदस्य को वोट देता हूँ जो अलग सोचता है, तो मुझे बाद में समूह को जवाब देना होगा कि मैंने क्या किया। यदि इसके बजाय हम लॉटरी से चुने गए सदस्यों को रखते हैं, तो ये सदस्य अपने विवेक के अनुसार निर्णय लेंगे”। क्या यह स्पष्ट है? इसलिए वर्तमान प्रणाली के साथ यदि आप करियर बनाना चाहते हैं तो आपको समूह को जवाब देना होगा, लॉटरी के साथ नहीं। आपकी राय में इन दोनों प्रणालियों में से कौन राजनीति से अधिक स्वतंत्रता की गारंटी देती है? इसलिए मुझे लगता है कि हमें सच कहना चाहिए: वामपंथियों को इस सुधार से जो वास्तविक समस्या है वह यह है कि हम मजिस्ट्रेटों को उस नियंत्रण और दबाव से मुक्त कर रहे हैं, क्योंकि वामपंथियों ने हमेशा न्याय का उपयोग तब किया है जब वे चुनाव नहीं जीत पाते थे और यह सुधार उस तंत्र को तोड़ता है, लेकिन इसे दक्षिणपंथियों द्वारा नियंत्रित मजिस्ट्रेटों से बदलने के लिए नहीं, बल्कि इसके बिल्कुल विपरीत, इसे सभी से मुक्त मजिस्ट्रेटों से बदलने के लिए, जो अंततः करियर बना पाएंगे क्योंकि वे अच्छे हैं न कि इसलिए कि वे दक्षिणपंथी या वामपंथी हैं।

“लॉटरी के साथ हम CSM में अक्षम लोगों के आने का जोखिम उठाते हैं”: यह याद रखना ही पर्याप्त है कि न्यायाधीशों को चुनने के लिए लॉटरी पहले से ही निर्धारित है, क्योंकि उदाहरण के लिए मंत्रियों के न्यायाधिकरण का हिस्सा बनने वाले मजिस्ट्रेट लॉटरी से चुने जाते हैं। तो क्यों राजनेताओं का न्याय करने वाले मजिस्ट्रेटों को लॉटरी से चुना जा सकता है और मजिस्ट्रेटों का न्याय करने वालों को नहीं? और क्या मंत्रियों के न्यायाधिकरण के न्यायाधीश शायद अक्षम हैं? नहीं। नहीं, क्योंकि उन्हें उन मजिस्ट्रेटों के बीच से ड्रा किया जाता है जिनके पास ऐसा करने के लिए आवश्यकताएं, सक्षमता और क्षमता है, बस इस मामले में उन्हें लॉटरी से चुनना इसलिए चुना गया ताकि उनके निर्णयों को व्यक्तिगत संबंधों, राजनीतिक झुकाव या हितों के टकराव से प्रभावित होने से बचाया जा सके, जो सही है। और यही वह है जो हम न्यायाधीशों पर निर्णय लेने वाले मजिस्ट्रेटों के लिए भी करना चाहते हैं। उन लोगों का विचित्र तर्क जो कहते हैं “क्या आप एक लॉटरी से चुने गए मुख्य चिकित्सक (head surgeon) से अपना ऑपरेशन करवाएंगे?” शायद संचार के स्तर पर प्रभावी हो, लेकिन अंतर्वस्तु में पूरी तरह से गलत है क्योंकि, जैसा कि मैंने पहले ही कई बार कहा है, केवल वही व्यक्ति लॉटरी में शामिल हो सकता है जो उस भूमिका के लिए उपयुक्त है, राहगीर नहीं। बस इतना है कि योग्यता रखने वालों के बीच, चुनाव दोस्ती या गुटबाजी के आधार पर नहीं होता बल्कि यादृच्छिक (random) होता है। इसलिए प्रश्न को उलट दिया जाना चाहिए: सही प्रश्न यह होगा “क्या आप ऐसे मुख्य चिकित्सक द्वारा ऑपरेशन करवाना पसंद करेंगे जो मुख्य चिकित्सक इसलिए बना क्योंकि वह उसे नियुक्त करने वाले का मित्र था, या ऐसे मुख्य चिकित्सक द्वारा जो मुख्य चिकित्सक इसलिए बना क्योंकि उसके पास वस्तुनिष्ठ आवश्यकताएं थीं और किसी ने उसकी सिफारिश नहीं की थी?”। खैर, जो कोई भी चाहता है कि मुख्य चिकित्सक राजनीतिक मित्रता के आधार पर चुना जाना जारी रहे, वह “नहीं” (NO) को वोट दे, लेकिन जो कोई ऐसा मुख्य चिकित्सक चाहता है जो अपनी योग्यता के कारण वहाँ हो न कि अपनी मित्रता के कारण, उसे “हाँ” (SÌ) को वोट देना चाहिए।

इन सभी निराधार विरोधों के अंत में, आपको NO को वोट देने के लिए मनाने के लिए वे आपसे कह रहे हैं कि अंततः सुधार क्या कहता है इससे कोई फर्क नहीं पड़ता, सरकार को घर भेजने के लिए वोट देने जाएँ। मैं इस जाल में न फँसने की सलाह देती हूँ। वे सरकार की ढाल का उपयोग कर रहे हैं क्योंकि वे एक ऐसा सुधार नहीं चाहते जो अत्यंत आवश्यक है, लेकिन NO की जीत की स्थिति में सरकार इस्तीफा नहीं देगी। हमने उस कार्यक्रम में लिखा था जिसके साथ हम चुनावों में प्रस्तुत हुए थे कि हम न्याय सुधार सहित सुधारों की एक श्रृंखला करेंगे; हमने हमेशा की तरह मतदाताओं से की गई प्रतिबद्धता का सम्मान किया है, अब इटालियंस पर निर्भर है कि वे सुधार की पुष्टि करें या न करें। जहाँ तक हमारा संबंध है, हम विधायी कार्यकाल के अंत तक पहुँचना चाहते हैं और हमारे द्वारा किए गए सभी कार्यों पर राजनीतिक चुनावों में न्याय किया जाना चाहते हैं। इसलिए जो इटालियंस हमें घर भेजना चाहते हैं, वे एक साल में शांति से ऐसा कर सकते हैं, लेकिन आज न्याय पर वोट दिया जा रहा है, राजनीति पर नहीं। और यदि हम न्याय के आधुनिकीकरण के इस अवसर को खो देते हैं, तो मुझे डर है कि हमारे पास कई अन्य अवसर नहीं होंगे। सरकार में कोई भी हो, चीजें हमेशा के लिए काम नहीं करती रहेंगी।

इसलिए मेरी सलाह है कि यह सोचते हुए वोट दें कि आपके और आपके बच्चों के लिए सबसे अच्छा क्या है, यह सोचते हुए नहीं कि सरकार या किसी एक दल के लिए सबसे अच्छा क्या है, क्योंकि यह सुधार दक्षिणपंथियों का सुधार नहीं है और वामपंथियों का सुधार नहीं है, यह शुद्ध सामान्य ज्ञान का सुधार है। यह लोगों के जीवन, उनकी स्वतंत्रता, उनके अधिकारों से संबंधित है। और फिर याद रखें कि सरकारें आती-जाती हैं, विवाद बीत जाते हैं, लेकिन नियम बने रहते हैं और आपके जीवन, आपकी दिनचर्या को प्रभावित करते हैं। तय करें कि क्या आप चीजों को वैसे ही छोड़ना चाहते हैं जैसे वे हैं या क्या आप हमें अधिक न्यायसंगत, अधिक स्वतंत्र, अधिक कुशल न्याय बनाने में मदद करना चाहते हैं, क्योंकि 22 और 23 मार्च को चुनाव आपका है, और मुझे उम्मीद है कि आप बदलाव चुनेंगे, कि आप न्यायपालिका को राजनीति से मुक्त करने, इसे अधिक अधिकारपूर्ण, अधिक योग्यता-आधारित बनाने में हमारी मदद करना चुनेंगे। मुझे उम्मीद है कि आप “हाँ” (SÌ) चुनेंगे।
リトアニア語 (Lietuvių)

Todėl kovo 22 ir 23 dienomis būsite kviečiami balsuoti referendume, kad patvirtintumėte arba ne vyriausybės pasiūlytą teisingumo reformą. Pastaraisiais mėnesiais, o pastarosiomis savaitėmis – dar intensyviau, aplink šį referendumą susidarė stiprios painiavos atmosfera. Persipynė polemika, supaprastinimai, šūkiai ir dažnai dalinė arba, dar blogiau, visiškai iškraipyta informacija. Todėl nusprendžiau pabandyti kuo aiškiau paaiškinti kai kuriuos esminius reformos punktus, kuriuos italai turės patvirtinti arba ne savo balsu, ir paaiškinti, kodėl manau, kad svarbu eiti balsuoti ir balsuoti „taip“, t. y. už reformos patvirtinimą.

Nes tai labai svarbi reforma, jei norime modernizuoti Italiją, ji svarbi visiems italams ir liečia juos visus labiau nei jie mano. Teisingumas yra viena iš trijų pagrindinių valstybės galių, jis yra būtinas Italijos funkcionavimui; jei jis nėra efektyvus, veiksmingas ir grindžiamas nuopelnais, esminė mechanizmo, apibrėžiančio mūsų gerovę, dalis užstringa ir piliečiai už tai sumoka – visi piliečiai, ne tik tie, kurie turi tiesioginių reikalų su teisingumu. Nes teisėjai sprendžia dėl daugelio mūsų gyvenimo aspektų: dėl saugumo, dėl imigracijos, dėl darbo, dėl sveikatos, dėl asmeninės laisvės. Tai milžiniška galia, bet tai taip pat vienintelis atvejis, kai ši galia beveik niekada neatitinka adekvačios atsakomybės. Nes jei magistratas suklysta, jei jis aplaidus, jei, pavyzdžiui, kaip, deja, atsitiko, pamiršta kaltinamąjį kalėjime beveik metus po termino pabaigos, daugeliu atvejų neįvyksta absoliučiai nieko: tas magistratas daro karjerą, o šią nelaimę patirti gali bet kuris sąžiningas pilietis.

Tai iškraipymai, kurių per 80 respublikos istorijos metų mums niekada nepavyko ištaisyti. Mes reformavome Parlamentą, vyriausybę, viešąjį administravimą, regionus, daugybę sričių; teisingumo – niekada iš esmės, nes kiekvienas bandymas sulaukdavo visiškai neproporcingos reakcijos ir rezultatas būdavo teismų sistema, praradusi daug savo autoriteto ir efektyvumo. Reforma įsiterpia būtent čia: jos tikslas – padaryti teisingumą modernesnį, labiau grindžiamą nuopelnais, autonomiškesnį, atsakingesnį ir, svarbiausia, laisvą nuo politinės įtakos. Priešingai nei sakoma, tai nėra reforma prieš magistratus, tai reforma prieš užblokuotos sistemos, kuri niekada nebuvo pritaikyta besikeičiančiam pasauliui, išsigimimus, ir būtent todėl ją tvirtai remia daugybė magistratų, net daug daugiau nei tie, kurie tai deklaruoja viešai (ir galbūt reikėtų pasiteirauti, kodėl kai kurie nori to nedeklaruoti). Tai reforma, skirta padėti teismų sistemai atgauti prarastą prestižą ir taip padidinti piliečių pasitikėjimą teisingumu.

Pereikime prie pagrindinio reformos turinio. Reforma iš esmės daro tris paprastus dalykus, keisdama kelis mūsų Konstitucijos straipsnius.

Pirmoji naujiena
Reforma įveda karjerų atskyrimą tarp tų, kurie kaltina, ir tų, kurie teisia. Kodėl? Nes jei tas, kuris tave kaltina, ir tas, kuris tave teisia, yra du kolegos darbe, kurių gyvenimo ir darbo keliai nuolat susikerta, gali būti, kad tas, kuris tave teisia, turi, sakykime taip, ypatingą požiūrį į tai, ką sako tas, kuris tave kaltina. Mes manome, kad taip. Ir kadangi Konstitucija teisingai sako, kad teisėjas turi būti trečioji šalis ir nešališkas, mes stipriname tą nešališkumą, atskirdami teisėjų ir prokurorų karjeras, kad išvengtume susimaišymo. Procesas tampa teisingesnis, o pilietis – labiau garantuotas. Ir matydama apokaliptinius tonus, kuriuos girdžiu iš tų, kurie, sakykime, neturi daug argumentų prieš šią reformą (pavyzdžiui, kaltinimas slystant link neliberalios sistemos), manau, kad italams naudinga turėti šiuos duomenis: daugumoje Europos šalių karjerų atskyrimas jau egzistuoja. Tad anomaliją reprezentuoja jie ar tai, kas Italijoje dar priešinasi? Tai yra, ar visi kiti yra neliberalūs, ar tai mes atsilikome? Pavadinkime tai taip: vieną kartą tai mes norime priartinti Italiją prie Europos, bet kaip visada kažkas kitas, ypač kairieji, priešinasi bet kokiai šios tautos modernizavimo formai.

Antroji naujiena
Mes keičiame CSM narių atrankos mechanizmą. Kas yra CSM? Vyriausioji magistratūros taryba iš esmės yra magistratų savivaldos institucija, ji sprendžia dėl magistratų karjeros, paaukštinimų ir teisia magistratus, jei jie suklysta. Problema ta, kad šiuo metu du trečdalius CSM renka patys magistratai (kuriuos vėliau ji, be kita ko, turi teisti, aukštinti arba ne) ir renka pagal ideologizuotų srovių organizuotus sąrašus, tarsi tai būtų partijos magistratūros viduje, o vieną trečdalį renka Parlamentas pagal aiškią politinio pasiskirstymo logiką. Reforma pakeičia šį modelį, esantį ideologizuotų srovių ir politinių partijų rankose, burtų traukimu. Akivaizdu, burtų traukimas vyksta tarp tų, kurie atitinka reikalavimus užimti šias pareigas. Tai reiškia, kad rytoj turėsime dvi CSM – vieną tyrimo magistratūrai ir vieną teismo magistratūrai, sudarytas iš žmonių, kuriems nereikėjo prašyti balsų iš tų, dėl kurių paaukštinimo ar ne, perkėlimo ar ne jie vėliau turi nuspręsti, ir kurių nepasirinko partijos. Taigi, burtų keliu išrinktiems CSM nariams nereikės niekam dėkoti už tai, kad jie ten yra, ir jie galės vykdyti savo vaidmenį laisvai, be jokio sąlygojimo; vertę turės tik nuopelnai ir laisvų žmonių sąžinė. Tiems, kurie sako, kad burtų traukimas yra šuolis į tamsą, nes jis į CSM nusiųstų pirmą pasitaikiusį, turiu priminti, kad tai daroma iš kvalifikuotos auditorijos, sudarytos iš žmonių, kurie paprastai sprendžia dėl piliečių laisvės, šeimų likimo ir Italijos ekonomikos. Ar norite man pasakyti, kad tie patys žmonės nesugebėtų nuspręsti, kas taps Respublikos prokuroru ar teismo pirmininku?

Trečioji naujiena (labai svarbi mano požiūriu)
Mes įsteigiame Aukštąjį drausmės teismą, t. y. teismą, skirtą teisti magistratus, kurie klysta – užduotis, kuri nebeatiteks Vyriausiajai magistratūros tarybai. Jį taip pat sudarys magistratai ir pasauliečiai nariai, kurie taip pat bus traukiami burtų keliu iš aukštos kvalifikacijos žmonių, t. y. vėlgi iš tų, kurie atitinka kriterijus tai daryti, bet be srovių ar partijų logikos. Tai reiškia, kad pagaliau po 80 metų ir magistratus teis nepriklausoma institucija, kas jau vyksta visiems kitiems. Ir galbūt nebeatpysime tų atvejų, kai teisėjai buvo akivaizdžiai aplaidūs, o tai neturėjo jokių pasekmių.

Kaip matote, tai trys dalykai, paremti visišku sveiku protu. Tokiu sveiku protu, kad praeityje juos plačiai siūlė net daugelis tų, kurie šiandien sako esantys už „NE“. Tokiu sveiku protu, kad apie reformą sakoma daugybė neteisingų dalykų arba bet kokiu atveju bandoma nukreipti diskusiją nuo tikrojo referendumo turinio. Bet kadangi man nekyla problemų laikytis turinio, noriu greitai atsakyti į pagrindinę kritiką, kurią girdėjau iš tų, kurie priešinasi šiai reformai.

„Reforma nesprendžia tikrųjų teisingumo problemų“: Priešingai, manau, kad ji tai daro, pradėdama nuo problemos šaknų. Nes pagal naująją sistemą magistratas, kuris neatsiduos darbui taip, kaip reikalauja įstatymas ir etika, turės susidurti su drausmės teisėju, kuris pagaliau bus trečioji šalis, ir su CSM, kuri vertins nuopelnus, o ne priklausomybę, spręsdama dėl jo karjeros. Ir nuopelnai turi reikšmės, dar kokios, nes sistemoje, kurioje norint kilti karjeros laiptais pirmiausia reikia įrodyti savo vertę, o ne priklausomybę ideologizuotai srovei, kaip tai vyksta šiandien, magistratui, norinčiam kilti karjeroje, bus daug sunkiau toliau blogai atlikti savo pareigą – mėnesių mėnesiais laikyti kalėjime žmones, kuriuos reikėjo paleisti į laisvę, arba, priešingai, paleisti pavojingus asmenis dėl ideologinio pasirinkimo arba vilkinti priemonių priėmimą, dėl ko laikas pailgėja ir atsiranda neteisingos pasekmės daugelio piliečių gyvenimui. Tai daro įtaką, ir dar kokią: tai daro įtaką tiek greičio, tiek teisingumo prasme.

„Reforma rizikuoja susilpninti teisminę galią, sustiprindama vykdomosios valdžios (t. y. vyriausybės, politikos) kontrolę“: Čia noriu būti aiški: mes esame beveik mokslinės fantastikos srityje. Tai melas, nes reforma daro priešingai ir buvo sukurta taip pat tam, kad išlaisvintų magistratus nuo politinės kontrolės. Nes būtent dabartinėje sistemoje teisėjai dažnai priversti reaguoti į politinę logiką, nes jų karjerą sprendžia žmonės, kuriuos pasirinko partijos Parlamente, arba ideologizuotos srovės magistratūros viduje. Pažiūrėkite, noriu jums pasakyti Brešos teismo pirmininko žodžiais, kuris akivaizdžiai priešinasi reformai (todėl yra „NE“ šalininkas), pasakiusio būtent šiuos žodžius: „Jei aš esu CSM narys, išrinktas progresyvios srovės, ir balsuoju už vadovaujančias pareigas nariui, kuris galvoja kitaip, vėliau turėsiu atsakyti srovei už tai, ką padariau. Jei vietoj to paskirtume narius burtų keliu, šie nariai nuspręstų pagal savo nuožiūrą“. Ar aišku? Taigi pagal dabartinę sistemą, jei nori daryti karjerą, turi atsakyti srovei, burtų keliu – ne. Kuri iš dviejų sistemų, jūsų nuomone, garantuoja didesnę laisvę nuo politikos? Taigi manau, kad turime sakyti tiesą: tikroji problema, kurią kairieji turi su šia reforma, yra ta, kad mes išlaisviname magistratus nuo tos kontrolės ir sąlygojimo, nes kairieji visada naudojo teisingumą, kai jiems nepavykdavo laimėti rinkimų, ir ši reforma sulaužo tą mechanizmą, bet ne tam, kad pakeistų jį dešiniųjų kontroliuojamais magistratais – visiškai ne, o tam, kad pakeistų jį nuo visų laisvais magistratais, kurie pagaliau galės daryti karjerą, nes jie yra geri, o ne todėl, kad jie yra dešinieji ar kairieji.

„Su burtų traukimu rizikuojame CSM pamatyti nekompetentingus asmenis“: Pakanka prisiminti, kad burtų traukimas teisėjams parinkti jau numatytas, pavyzdžiui, magistratai, kurie yra Ministrų tribunolo dalis, traukiami burtų keliu. Tad kodėl magistratai, teisiantys politikus, gali būti traukiami burtų keliu, o tie, kurie teisia magistratus – ne? Ir ar Ministrų tribunolo teisėjai galbūt nekompetentingi? Ne. Ne, nes jie traukiami burtų keliu iš magistratų, turinčių reikalavimus, kompetenciją ir gebėjimą tai daryti, tiesiog šiuo atveju buvo pasirinkta juos traukti burtų keliu, siekiant išvengti, kad jų sprendimams galėtų daryti įtaką asmeniniai santykiai, politinė orientacija ar interesų konfliktai, kas yra teisinga. Ir tai būtent tai, ką norime padaryti ir magistratams, kurie sprendžia dėl teisėjų. Keista tų, kurie sako: „Bet ar leistumėtės operuojamas burtų keliu parinkto vyriausiojo gydytojo?“, tezė yra galbūt veiksminga komunikacijos lygmeniu, bet visiškai klaidinga iš esmės, nes, kaip jau sakiau kelis kartus, burtų keliu gali būti išrinktas tik tas, kuris tinka tam vaidmeniui, o ne praeiviai. Tiesiog tarp tų, kurie atitinka reikalavimus, pasirinkimas vyksta ne draugysčių ar priklausomybės stovykloms pagrindu, bet atsitiktinai. Todėl klausimas turi būti apverstas: teisingas klausimas būtų „Ar pageidaujate būti operuojamas vyriausiojo gydytojo, kuris juo tapo, nes yra jį paskyrusiojo draugas, ar vyriausiojo gydytojo, kuris juo tapo, nes turėjo objektyvius reikalavimus ir niekas jo nerekomendavo?“. Ką gi, kas nori, kad vyriausiasis gydytojas ir toliau būtų parenkamas dėl politinės draugystės, tegul balsuoja „NE“, bet kas nori vyriausiojo gydytojo, kuris ten yra dėl savo vertės, o ne dėl savo pažinčių, turi balsuoti „TAIP“.

Visų šių nepagrįstų prieštaravimų pabaigoje, siekdami įtikinti jus balsuoti „NE“, jie sako, kad galų gale nesvarbu, kas parašyta reformoje, eikite balsuoti, kad išsiųstumėte vyriausybę namo. Patariu nepakliūti į spąstus. Jie naudoja vyriausybės skydą, nes nenori reformos, kuri yra šventa, bet vyriausybė neatsistatydins „NE“ pergalės atveju. Mes programoje, su kuria prisistatėme rinkimuose, parašėme, kad atliksime eilę reformų, įskaitant teisingumo; mes, kaip visada, išlaikėme rinkėjams duotą įsipareigojimą. Dabar italų eilė patvirtinti arba ne reformą. Kalbant apie mus, mes norime pasiekti teisėkūros pabaigą ir būti įvertinti politiniuose rinkimuose už visą atliktą darbą. Taigi italai, norintys mus išsiųsti namo, gali ramiai tai padaryti po metų, bet šiandien balsuojama dėl teisingumo, o ne dėl politikos. Ir jei prarasime šią galimybę modernizuoti teisingumą, bijau, kad kitos greitai neturėsime. Reikalai ir toliau neveiks nepriklausomai nuo to, kas yra vyriausybėje, ir amžinai.

Taigi mano patarimas yra balsuokite galvodami apie tai, kas geriausia jums ir jūsų vaikams, o ne galvodami apie tai, kas geriausia vyriausybei ar vienai partijai, nes ši reforma nėra dešiniųjų reforma ir nėra kairiųjų reforma, tai gryno sveiko proto reforma. Ji liečia žmonių gyvenimą, jų laisvę, jų teises. Ir tada prisiminkite, kad vyriausybės praeina, polemika praeina, bet taisyklės lieka ir daro įtaką jūsų gyvenimui, jūsų kasdienybei. Nuspręskite, ar norite palikti viską taip, kaip yra, ar norite padėti mums kurti teisingumą, kuris būtų teisingesnis, nepriklausomesnis, efektyvesnis, nes kovo 22 ir 23 dienomis renkatės jūs, ir aš tikiuosi, kad pasirinksite pokyčius, kad pasirinksite padėti mums išlaisvinti teismų sistemą nuo politikos, padaryti ją autoritetingesnę, labiau grindžiamą nuopelnais. Tikiuosi, kad pasirinksite „TAIP“.
スワヒリ語 (Kiswahili)

Kwa hivyo, mnamo Machi 22 na 23 mtaitwa kupiga kura katika kura ya maoni ili kuthibitisha au la mageuzi ya haki ambayo serikali imependekeza. Katika miezi ya hivi karibuni, na kwa njia ya ukali zaidi bila shaka katika wiki za hivi karibuni, mazingira ya mkanganyiko mkubwa yameundwa karibu na kura hii ya maoni. Malumbano, kurahisisha mambo, kauli mbiu na katika hali nyingi habari za sehemu au, mbaya zaidi, zilizopotoshwa kabisa zimeingiliana. Kwa sababu hii nimeamua kujaribu kuelezea kwa njia ya wazi kabisa iwezekanavyo baadhi ya mambo ya msingi ya mageuzi ambayo Waitaliano wataitwa kuthibitisha au la kwa kura yao, na kuelezea kwa nini naona ni muhimu kwenda kupiga kura na kupiga kura ya ndiyo, yaani kuthibitisha mageuzi hayo.

Kwa sababu haya ni mageuzi muhimu sana ikiwa tunataka kuifanya Italia kuwa ya kisasa, na ni muhimu kwa Waitaliano wote na yanawahusu wote zaidi ya wanavyofikiri. Haki ni moja ya nguvu tatu za msingi za Dola, ni muhimu kwa kufanya Italia ifanye kazi; ikiwa si ya ufanisi, yenye matokeo, yenye kuzingatia sifa, sehemu ya msingi ya utaratibu unaofafanua ustawi wetu inakwama na wananchi wanalipa gharama hiyo, wananchi wote, si tu wale ambao wana uhusiano wa moja kwa moja na haki. Kwa sababu majaji wanaamua juu ya nyanja nyingi za maisha yetu: juu ya usalama, juu ya uhamiaji, juu ya kazi, juu ya afya, juu ya uhuru wa binafsi. Ni nguvu kubwa sana, lakini pia ni kesi pekee ambapo nguvu hii karibu kamwe hailingani na uwajibikaji wa kutosha. Kwa sababu ikiwa hakimu anakosea, ikiwa ni mzembe, ikiwa kwa mfano, kama ilivyotokea kwa bahati mbaya, anamsahau mshtakiwa gerezani kwa karibu mwaka mmoja zaidi ya muda wa mwisho, katika hali nyingi hakuna kinachotokea kabisa: hakimu huyo anafanya maendeleo ya kikazi na yule anayepatwa na mkasa huu anaweza kuwa mwananchi yeyote mwaminifu.

Haya ni upotoshaji ambao katika miaka 80 ya historia ya jamhuri hatujawahi kufanikiwa kurekebisha. Tumefanya mageuzi ya Bunge, serikali, utawala wa umma, Mikoa, nyanja nyingi sana; haki kamwe kwa njia ya msingi, kwa sababu kwa kila jaribio majibu yalikuwa yasiyolingana kabisa na matokeo yalikuwa mfumo wa mahakama ambao ulipoteza mamlaka yake mengi lakini pia ufanisi wake. Mageuzi yanakuja kushughulikia hasa hili: yana lengo la kuifanya haki kuwa ya kisasa zaidi, yenye kuzingatia sifa zaidi, yenye uhuru zaidi, yenye uwajibikaji zaidi na zaidi ya yote huru kutokana na ushawishi wa kisiasa. Tofauti na yale yanayosemwa, si mageuzi dhidi ya majaji, ni mageuzi dhidi ya upotovu wa mfumo uliokwama ambao haukuwahi kutosheleza ulimwengu uliokuwa ukibadilika kando yake, na ndiyo maana yanaungwa mkono kwa dhati na majaji wengi sana, hata wengi zaidi kuliko wale wanaotangaza hadharani (na labda mtu anapaswa kujiuliza kwa nini baadhi wanapendelea kutotangaza). Ni mageuzi yanayotumika kuifanya mahakama kurejesha heshima iliyochezewa na hivyo kuongeza imani ya wananchi kwa haki.

Hebu tuje kwenye maudhui makuu ya mageuzi hayo. Mageuzi hayo kimsingi yanafanya mambo matatu rahisi kwa kurekebisha baadhi ya vipengele vichache vya Katiba yetu.

Jambo jipya la kwanza
Mageuzi hayo yanatambulisha utenganisho wa taaluma kati ya yule anayeshtaki na yule anayehukumu. Kwa nini? Kwa sababu ikiwa yule anayekushtaki na yule anayekuhukumu ni wenzako kazini wenye njia za maisha na kazi zinazokutana kila wakati, inawezekana kwamba yule anayekuhukumu awe na, tuseme hivyo, jicho la upendeleo kwa kile anachosema yule anayekushtaki. Sisi tunafikiri hivyo. Na kwa kuwa kwa haki Katiba inasema kwamba jaji lazima awe upande wa tatu na asiyependelea, tunaimarisha hali hiyo ya kutopendelea kwa kufanya taaluma ziwe tofauti kati ya jaji na waendesha mashtaka ili kuepuka mwingiliano. Mchakato unakuwa wa haki zaidi na mwananchi anakuwa amehakikishiwa zaidi. Na kwa kuzingatia sauti za kutisha ambazo ninasikia kutoka kwa wale ambao, tuseme hivyo, wanaonekana hawana hoja nyingi dhidi ya mageuzi haya (kama shutuma za kuteleza kuelekea mfumo usio wa kiliberali), nadhani ni muhimu kwa Waitaliano kuwa na takwimu hii: katika sehemu kubwa ya nchi za Ulaya utenganisho wa taaluma tayari upo. Hivyo basi hali isiyo ya kawaida inawakilishwa na wao au na kile ambacho bado kinapinga nchini Italia? Yaani ni wengine wote wasio wa kiliberali au ni sisi ambao tumebaki nyuma? Hebu tuseme hivi: kwa mara moja ni sisi ambao tunataka kuifanya Italia kuwa karibu na Ulaya, lakini kama kawaida mtu mwingine, hasa mrengo wa kushoto, anapinga aina yoyote ya kisasa ya taifa hili.

Jambo jipya la pili
Sisi tunarekebisha utaratibu wa uteuzi wa wanachama wa CSM. CSM ni nini? Baraza Kuu la Majaji kimsingi ni chombo cha utawala binafsi wa majaji, ni kile kinachoamua maendeleo ya taaluma ya majaji, upandishaji vyeo, ni kile kinachowahukumu majaji wanapokosea. Tatizo ni kwamba kwa sasa CSM inachaguliwa kwa theluthi mbili na majaji wenyewe (ambao kisha miongoni mwa mambo mengine, lazima iwahukumu, kuwapandisha vyeo au la) na inachaguliwa kwa misingi ya orodha zilizoandaliwa na makundi yenye itikadi, kana kwamba ni vyama ndani ya mfumo wa mahakama, na theluthi moja inachaguliwa na Bunge kwa mantiki ambazo ni wazi ni za mgawanyo wa kisiasa. Mageuzi yanabadilisha mfumo huu, ambao ni mfumo ulioko mikononi mwa makundi yenye itikadi na vyama vya kisiasa, kwa kura ya bahati. Bila shaka kura ya bahati miongoni mwa wale ambao wana sifa za kushika nafasi hiyo. Inamaanisha kwamba kesho tutakuwa na CSM mbili, moja kwa majaji wa uchunguzi na moja kwa majaji wa kuhukumu, zinazoundwa na watu ambao hawakulazimika kuomba kura kutoka kwa wale ambao kisha wanapaswa kuamua kama watawapandisha vyeo au la, kuwahamisha au la, na ambao hawakuchaguliwa na vyama. Kwa kura ya bahati basi wanachama wa CSM hawatalazimika kumshukuru mtu yeyote kwa kuwa hapo na wataweza kutekeleza jukumu lao kwa uhuru bila aina yoyote ya masharti; sifa na dhamira ya watu walio huru ndivyo pekee vitakavyofanya kazi. Kwa wale wanaosema kwamba kura ya bahati ni kurukia gizani kwa sababu itapeleka kwenye CSM mtu wa kwanza atakayepatikana, lazima niwakumbushe kwamba inafanywa juu ya kundi lenye sifa, ambalo linaundwa na watu ambao kawaida huamua juu ya uhuru wa wananchi, juu ya hatima ya familia, juu ya uchumi wa Italia. Je mnataka kuniambia kwamba watu hao hao hawangeweza kuamua ni nani atakayekuwa mwendesha mashtaka wa Jamhuri au rais wa mahakama?

Jambo jipya la tatu (muhimu sana kwa mtazamo wangu)
Tunaanzisha Mahakama Kuu ya Nidhamu, yaani mahakama ya kuwahukumu majaji wanaokosea, kazi ambayo kwa hivyo haitakuwa tena ya Baraza Kuu la Majaji, inayoundwa pia na majaji na wanachama wasio wataalamu ambao pia wanachaguliwa kwa kura ya bahati miongoni mwa watu wenye sifa za juu, kwa hivyo mara nyingine tena miongoni mwa wale wenye vigezo vya kuweza kufanya hivyo lakini bila mantiki ya makundi au vyama. Inamaanisha kwamba hatimaye baada ya miaka 80 majaji pia watahukumiwa na chombo cha upande wa tatu, jambo ambalo tayari linafanyika kwa wengine wote. Na labda hatutaona tena kesi zile za majaji ambao walikuwa wazembe waziwazi bila hilo kuwa na tokeo lolote.

Kama mnavyona ni mambo matatu ya busara kabisa. Busara kiasi kwamba yalipendekezwa sana hapo zamani hata na wengi wa wale wanaosema kuwa ni upande wa “HAPANA” leo. Busara kiasi kwamba juu ya mageuzi hayo mambo mengi ya uongo yanasemwa au angalau wanajaribu kuhamisha mjadala kutoka kwa maudhui ya kweli ya kura ya maoni. Lakini kwa kuwa sina tatizo kubaki kwenye maudhui, nataka kujibu haraka shutuma kuu ambazo nimesikia kutoka kwa wale wanaopinga mageuzi haya.

“Mageuzi hayatatui matatizo ya kweli ya haki”: Badala yake nadhani yanafanya hivyo kwa kuanzia kwenye mzizi wa tatizo. Kwa sababu kwa mfumo mpya hakimu ambaye hatajitoa kazini kama sheria inavyoamuru lakini pia kama maadili yanavyoamuru, atalazimika kukabiliana na jaji wa nidhamu ambaye hatimaye ni wa upande wa tatu na CSM itakayotathmini sifa na si mali ya kundi kuamua juu ya taaluma yake. Na sifa ina umuhimu, na sana, kwa sababu katika mfumo ambao ili kuendelea katika taaluma yako lazima kwanza uthibitishe thamani yako hatimaye na si mali yako ya kundi lenye itikadi kama inavyotokea leo, itakuwa ngumu zaidi kwa hakimu anayetaka kuendelea kitalaamu kuendelea kufanya vibaya wajibu wake – akiwaacha gerezani kwa miezi na miezi watu ambao badala yake walipaswa kuachiliwa au kinyume chake kuwaachilia watu hatari kwa chaguo la kiitikadi au kuchelewesha kuchukuliwa kwa hatua, huku muda ukiongezeka na matokeo yasiyo ya haki kwa maisha ya wananchi wengi. Inajidhihirisha na namna gani: inajidhihirisha katika suala la kasi na pia katika suala la haki.

“Mageuzi yanahatarisha kudhoofisha nguvu ya mahakama kwa kuimarisha udhibiti wa utendaji (yaani serikali, siasa)”: Hapa nataka kuwa wazi: tuko karibu na hadithi za kisayansi. Huu ni uongo kwa sababu mageuzi yanafanya kinyume kabisa na yalifanywa pia kuwakomboa majaji kutokana na udhibiti wa kisiasa. Kwa sababu ni katika mfumo wa sasa ambapo majaji mara nyingi wanalazimika kuitikia mantiki ya kisiasa, ikizingatiwa kwamba taaluma zao zinaamuliwa na watu waliochaguliwa na vyama Bungeni au na makundi yenye itikadi ndani ya mfumo wa mahakama. Angalieni, nataka kuwaambia kwa maneno ya Rais wa Mahakama ya Brescia ambaye bila shaka anapinga mageuzi hayo (kwa hivyo ni mfuasi wa HAPANA) aliyesema maneno haya halisi: “Ikiwa mimi ni mwanachama wa CSM aliyechaguliwa na kundi linaloendelea na nikapigia kura katika nafasi ya uongozi mwanachama anayefikiri tofauti, nitalazimika kisha kujibu kwa kundi kwa kile nilichofanya. Ikiwa badala yake tungeweka wanachama waliochaguliwa kwa kura ya bahati, wanachama hawa wataamua kulingana na uamuzi wao wenyewe”. Je ni wazi? Kwa hivyo kwa mfumo wa sasa ikiwa unataka kufanya maendeleo ya taaluma lazima ujibu kwa kundi, kwa kura ya bahati hapana. Ni upi kati ya mifumo miwili kulingana na ninyi unahakikisha uhuru zaidi kutokana na siasa? Basi nadhani lazima tuambiane ukweli: tatizo la kweli ambalo mrengo wa kushoto unalo na mageuzi haya ni kwamba tunawakomboa majaji kutokana na udhibiti huo na masharti hayo, kwa sababu mrengo wa kushoto umekuwa ukitumia haki kila wakati iliposhindwa kushinda uchaguzi na mageuzi haya yanavunja mfumo huo, lakini si kwa ajili ya kuubadilisha na majaji wanaodhibitiwa na mrengo wa kulia, la hasha, bali kwa kuubadilisha na majaji huru kutokana na wote, ambao hatimaye wataweza kufanya maendeleo ya taaluma kwa sababu ni wazuri na si kwa sababu ni wa mrengo wa kulia au mrengo wa kushoto.

“Kwa kura ya bahati tunahatarisha kujikuta na wasio na uwezo kwenye CSM”: Inatosha kukumbuka kwamba kura ya bahati kwa ajili ya kuchagua majaji tayari imepangwa, kwa sababu majaji kwa mfano ambao ni sehemu ya Mahakama ya Mawaziri wanachaguliwa kwa kura ya bahati. Hivyo kwa nini majaji wanaowahukumu wanasiasa wanaweza kuchaguliwa kwa kura ya bahati na wale wanaowahukumu majaji hapana? Na je majaji wa mahakama ya mawaziri labda ni wasio na uwezo? Hapana. Hapana, kwa sababu wanachaguliwa kwa kura ya bahati miongoni mwa majaji wenye sifa, uwezo, na stadi za kufanya hivyo, ni kwamba tu ilichaguliwa katika kesi hii kuwachagua kwa kura ya bahati ili kuzuia maamuzi yao kuathiriwa na uhusiano wa kibinafsi, mwelekeo wa kisiasa au migongano ya maslahi, jambo ambalo ni sawa. Na hivyo ndivyo hasa tunataka kufanya pia kwa majaji wanaoamua juu ya majaji. Hoja ya ajabu ya wale wanaosema “Lakini wewe ungekubali kufanyiwa upasuaji na daktari mkuu aliyechaguliwa kwa kura ya bahati?” labda zina ufanisi katika kiwango cha mawasiliano, lakini ni makosa kabisa katika kiini chake kwa sababu, kama nilivyosema tayari mara kadhaa, ni yule tu anayefaa kwa jukumu hilo ndiye anayeweza kuchaguliwa kwa kura ya bahati, si wapita njia. Ni kwamba tu miongoni mwa wale wenye sifa, uteuzi haufanyiki kwa misingi ya urafiki au upande wa mrengo bali ni wa nasibu. Kwa hivyo swali lazima ligeuzwe: swali sahihi lingekuwa “Je unapendelea kufanyiwa upasuaji na daktari mkuu ambaye ni daktari mkuu kwa sababu ni rafiki wa yule aliyemteua au na daktari mkuu ambaye ni daktari mkuu kwa sababu alikuwa na sifa za msingi na hakuna aliyempendekeza?”. Basi, yeyote anayetaka daktari mkuu aendelee kuchaguliwa kwa urafiki wa kisiasa apige kura ya HAPANA, lakini yule anayetaka daktari mkuu aliyepo hapo kwa thamani yake na si kwa urafiki wake lazima apige kura ya NDIYO.

Mwishoni mwa malalamiko haya yote yasiyo na msingi, ili kuwashawishi kupiga kura ya HAPANA wanawaambia kwamba mwisho wa siku haijalishi yale ambayo mageuzi yanasema, nendeni mkapige kura ili kuifanya serikali iondoke. Nashauri msiingie kwenye mtego huo. Wanatumia ngao ya serikali kwa sababu hawataki mageuzi ambayo ni takatifu, lakini serikali haitajiuzulu katika kesi ya ushindi wa HAPANA. Tuliandika katika programu ambayo tulijitokeza nayo kwenye uchaguzi kwamba tungefanya mfululizo wa mageuzi ikiwa ni pamoja na ya haki; tumeheshimu, kama kawaida, ahadi tuliyowekeana na wapiga kura, sasa ni juu ya Waitaliano kuthibisha au la mageuzi hayo. Kwa upande wetu tunataka kufika mwisho wa muhula wa bunge na kuhukumiwa katika uchaguzi wa kisiasa juu ya kazi yote tuliyofanya. Hivyo Waitaliano wanaotaka kutufanya tuondoke wanaweza kufanya hivyo kwa utulivu baada ya mwaka mmoja, lakini leo kura inapigwa juu ya haki si juu ya siasa. Na ikiwa tutapoteza nafasi hii ya kuifanya haki kuwa ya kisasa, nahofia kwamba hatutakuwa na nyingine nyingi. Mambo yataendelea kutofanya kazi bila kujali nani yuko serikalini na milele.

Hivyo ushauri wangu ni pigeni kura mkifikiria nini ni bora kwenu na kwa watoto wenu, si mkifikiria nini ni bora kwa serikali au kwa chama kimoja, kwa sababu mageuzi haya si mageuzi ya mrengo wa kulia na si mageuzi ya mrengo wa kushoto, ni mageuzi ya busara tupu. Yanahusu maisha ya watu, uhuru wao, haki zao. Na kisha kumbukeni kwamba serikali zinapita, malumbano yanapita, lakini sheria hizo zinabaki na zinaathiri maisha yenu, maisha yenu ya kila siku. Amueni ikiwa mnataka kuacha mambo kama yalivyo au ikiwa mnataka kutusaidia kujenga haki ya usawa zaidi, ya uhuru zaidi, ya ufanisi zaidi, kwa sababu tarehe 22 na 23 Machi mnachagua ninyi, na mimi natumaini kwamba mtagagua mabadiliko, kwamba mtachagua kutusaidia kuikomboa mahakama kutokana na siasa, kuifanya iwe na mamlaka zaidi, yenye kuzingatia sifa zaidi. Natumaini kwamba mtagagua NDIYO.