https://x.com/GiorgiaMeloni/status/2028907072746569763
Dunque, buon pomeriggio a tutti.
Grazie di essere qui.
Grazie, ovviamente, al ministro Roccella, al ministro Abodi per aver voluto questa giornata, per averlo fatto in questo luogo così affascinante.
Grazie alle tante rappresentazioni di talento femminile che ci sono in questa sala, la straordinaria macchia rappresentata dalle donne che indossano la fascia tricolore, quindi il talento in politica, il talento nell’arte.
Arisa, l’orchestra, davvero complimenti.
Il talento, ovviamente, di tante altre rappresentate in tanti altri ambiti tra le persone che vedo sedute in questa sala, nell’ambito dell’impresa, nell’ambito manageriale.
E insomma, è una bella sintesi di quello che stiamo festeggiando.
Noi siamo qui per celebrare uno dei momenti fondativi dell’Italia di oggi e di quello che siamo, in fondo, come nazione.
E cioè gli ottant’anni del primo voto alle donne.
Lo facciamo a pochi giorni dall’anniversario di una data che, prima ancora del 2 giugno, ha segnato la svolta, e cioè il 10 marzo del 1946, il giorno in cui si sono svolte le prime elezioni amministrative in Italia con la partecipazione di uomini e donne, quindi con il suffragio universale.
E grazie a quella tornata, sei donne al tempo hanno potuto indossare per la prima volta quella stessa fascia tricolore che oggi vedo qui rappresentata da tante altre.
10 marzo del ’46 è stato solo il primo, diciamo così, fotogramma di un viaggio che in fondo non si è ancora concluso e che è stato scandito da molte altre tappe decisive, tra le quali, ovviamente, non possiamo non citare il referendum istituzionale che ha decretato la nascita della Repubblica e l’ingresso delle prime ventuno donne nelle istituzioni parlamentari, in quell’Assemblea Costituente che aveva il compito di scrivere la nostra Costituzione.
Un momento chiaramente fondamentale in questo percorso che Anna Garofalo, infermiera volontaria durante la Seconda Guerra Mondiale e pioniera del giornalismo al femminile, (suo il libro “L’italiana in Italia”), seppe descrivere con parole, secondo me, estremamente efficaci:
“Le schede che ci arrivano a casa e ci invitano a compiere il nostro dovere hanno un’autorità silenziosa e perentoria. Le rigiriamo tra le mani e ci sembrano più preziose della tessera del pane. Stringiamo le schede come fossero biglietti d’amore.”
Parole di chi era consapevole che da quel momento in poi l’Italia non sarebbe più stata la stessa, perché quel voto, quello che è successo nel 1946, ha dato alla Repubblica, come ha ricordato anche il Presidente della Repubblica Sergio Mattarella nel suo discorso di fine anno (e lo ringrazio per questo), un carattere democratico indelebile, avviando un percorso ancora in atto verso la piena parità.
La democrazia italiana era nata, ed era nata nel segno delle donne.
Ottant’anni possono sembrare pochi se li guardiamo, diciamo, in rapporto alla grande storia, però sono ottant’anni che hanno forgiato il nostro popolo, che hanno permesso alle donne di questa nazione di affermarsi e soprattutto di poter dimostrare ciò di cui sono capaci.
Un cammino chiaramente lastricato dai sacrifici, dalla determinazione, dal coraggio, dal talento di molte donne e che ha consentito anche a me, oggi, di arrivare a ricoprire questo incarico, di arrivare a essere la prima donna a capo del governo in questa nazione.
Io non potrei essere dove sono, e molte delle donne che vedo in questa sala non potrebbero essere dove sono, se non fosse grazie a tutte le donne che prima di noi non hanno avuto paura di dimostrare il loro valore.
Donne che hanno osato, donne che hanno combattuto i pregiudizi, donne che hanno rifiutato i compromessi, donne che non hanno avuto paura di essere ciò che sono, della loro specificità di essere donne.
Perché, vedete, io non ho mai condiviso la tesi di chi ritiene che le donne per affermarsi debbano, diciamo così, mimetizzarsi o magari imitare gli uomini, utilizzare gli stessi schemi, ragionare nello stesso modo.
Io penso che sia l’esatto contrario.
Penso che le donne siano vincenti quando usano i loro schemi, quando usano le loro specificità e il loro valore aggiunto in termini di umanità, in termini di concretezza, in termini, diciamocelo, anche di velocità, in termini di minore disponibilità al compromesso.
Vale in ogni ambito, vale a maggior ragione in politica.
E così come non ho mai pensato che esistano delle politiche femminili, sono convinta che esista invece una visione femminile della politica, che però chiaramente è tutt’altra cosa.
Cioè, nessuno mi convincerà mai che esistano delle competenze di tematiche di competenza delle donne e delle tematiche di competenza degli uomini.
Qualsiasi tematica ha bisogno di una sensibilità composta e quindi ovviamente anche di un punto di vista femminile, ma è tutt’altro approccio rispetto a quello che troppe volte abbiamo visto e da più parti viene sostenuto.
E dico di più.
Una donna non è una donna solo se la pensa come alcune donne ritengono che la debba pensare.
Sostenerlo, come ancora vedo fare in modo surreale a volte, è a mio avviso quanto di più distante possa esistere dalla difesa della parità, perché noi non abbiamo lottato per essere libere, noi — anzi, scusate — abbiamo lottato per essere libere, non per passare dal farci dire cosa potevamo pensare o fare dai maschi al farci dire cosa possiamo pensare o fare dai dogmi ideologici.
Il coraggio della nostra libertà è stata la chiave di volta della nostra affermazione.
Se lo perdessimo, semplicemente torneremmo indietro.
Libertà e merito.
È quello che dobbiamo difendere e garantire se vogliamo che il peso delle donne cresca.
E chiaramente servizi che consentano alle donne di poter competere ad armi pari, di non dover, ce lo siamo detto tante volte, scegliere tra un figlio e una professione, di non essere discriminate perché sono o perché addirittura potrebbero diventare madri, di guadagnare meno, di fare carriera semplicemente perché sono donne.
Chiaramente voi sapete che il governo si è occupato di questi temi con diversi provvedimenti.
Penso all’ampliamento dei congedi parentali tanto per le madri quanto per i padri, penso alla decontribuzione per le mamme lavoratrici, penso all’aumento dei rimborsi per gli asili nido, solo per citare alcuni di questi provvedimenti.
Misure che hanno portato alcuni risultati concreti.
E chiaramente quello del quale io vado più fiera è il record storico di occupazione femminile che è stato raggiunto dopo anni in cui la percentuale di donne occupate sembrava inamovibile.
Non è inamovibile.
E ovviamente a queste misure di equità abbiamo affiancato anche una lotta tenace contro il fenomeno odioso della violenza contro le donne, che ancora oggi fa vivere troppe donne di tutte le età, di tutte le condizioni, in un clima di ansia e di angoscia e produce un numero intollerabile di femminicidi.
Chiaramente non potremmo accontentarci del piccolo calo registrato nell’anno appena concluso.
È un lavoro che dobbiamo continuare a fare, è una battaglia che non abbiamo ancora vinto, ma è anche una battaglia che stiamo conducendo insieme.
Su questo voglio dirlo sinceramente: è un piacere per me, un dovere, voglio ringraziare anche le forze di opposizione perché il contributo che è stato portato in questi anni su questa battaglia è un contributo fondamentale.
Ci sono sfide di civiltà, ci sono temi di civiltà sui quali non ha senso dividersi, ci sono temi di civiltà sui quali anche in questa legislatura il Parlamento della Repubblica Italiana, le forze politiche, la politica in generale sta dimostrando di avere qualcosa che le sta più a cuore del proprio interesse personale, che è l’interesse generale su una materia che è troppo importante perché ci si possa dividere.
Quando finalmente saremo riusciti a garantire finalmente anche questa — è una battaglia che dobbiamo ancora vincere — le pari opportunità, cioè una reale parità nelle condizioni di partenza e una società autenticamente meritocratica, allora noi potremo dire di aver vinto.
Ma non potremo farlo davvero fin quando saremo costretti a credere che le donne abbiano bisogno di quote o di meccanismi di favore.
Perché io penso che la vera libertà rimanga potersi guadagnare sul campo la propria posizione e non aspettare che quella posizione venga concessa.
Anche qui ho sempre pensato che il compito dello Stato non sia stabilire a tavolino quante donne debbano ricoprire determinate posizioni in ogni ambito, perché lo Stato non può giocare la partita al posto delle persone.
Quello che però lo Stato deve riuscire a fare è garantire che la partita non sia truccata, che non ci sia cioè una metà campo in piano e un’altra in salita, metà pista libera e metà pista piena di ostacoli.
Per citare lo sport, ringraziando anch’io le tante donne, a partire da Francesca Lollobrigida, che ci hanno riempito di orgoglio durante queste Olimpiadi, ma anche, consentitemelo, per fare un grande “in bocca al lupo” alle atlete delle Paralimpiadi che inizieranno questa domenica.
Il compito dello Stato, cioè, è quello di garantire l’uguaglianza nel punto di partenza, come dicevo, dare a tutti la possibilità di competere con le stesse condizioni.
Poi ovviamente spetta a ciascuno dimostrare il suo valore, la sua capacità, la sua competenza.
Perché ancora la parità non è una concessione, la parità è un diritto.
Ed è un diritto troppo a lungo negato, ed è un diritto ancora oggi negato.
E questo è ancora più evidente nei momenti nei quali gli eventi della storia, insomma, misurano no? il valore di ogni singolo essere umano senza distinzione.
Penso a maggior ragione in questi giorni nei quali viviamo una nuova pericolosa crisi internazionale, che il nostro pensiero non possa non andare alle donne, alle ragazze iraniane, che con un coraggio sorprendente sfidano il carcere, la tortura, per rivendicare la loro libertà.
Provo nei loro confronti, e penso di non essere la sola in questa sala, un’infinita ammirazione ma anche una profonda gratitudine, perché in fondo ci ricordano con la loro tenacia anche quanto preziose siano le conquiste che noi siamo riuscite a ottenere, anche quando le diamo per scontate.
Ce lo dobbiamo ricordare.
Questa è in estrema sintesi la mia personale visione, anche la visione che questo governo ha cercato di declinare nelle sue scelte fondamentali.
Ma penso che sia anche la libertà professata dalla nostra Costituzione quando ci chiede di rimuovere gli ostacoli che impediscono alle persone di realizzarsi e partecipare pienamente, quando riconosce pari diritti sul lavoro e nella retribuzione e prevede una specifica tutela della maternità, quando si occupa dell’accesso agli uffici pubblici e alle cariche elettive, impone di affermare le pari opportunità, cioè di poter ancora una volta battersi senza discriminazioni.
E il messaggio che io vorrei lasciare alla vigilia del 10 marzo, ma anche di quella di una giornata altrettanto importante come l’8 marzo per le donne di questa nazione, è questo:
Lo Stato, le istituzioni a ogni livello continueranno a lavorare per garantire quello che serve a mettervi in condizioni di essere pienamente libere e di competere alla pari.
Ma voi siate voi stesse, voi stesse, siate fiere di esserlo, perché è questa la vostra principale forza.
Non arrendetevi ai pregiudizi perché chi ne ha, fondamentalmente, è un debole.
Non ascoltate chi tenterà di minimizzarvi perché chi lo fa in fondo vi teme.
Verrete spesso sottovalutate: potete usarlo come se fosse un vantaggio.
Ma soprattutto non credete mai ai limiti che gli altri hanno deciso per voi, perché gli unici limiti nella vostra vita siete voi a deciderli.
Non aspettate che vi sia concesso, perché ve lo potete guadagnare senza dover dire grazie a nessuno.
Siate chi siete fino in fondo. Siate libere.
Come scriveva Virginia Woolf, e chiudo:
“Non c’è cancello, nessuna serratura, nessun bullone che potete regolare sulla libertà della mia mente.”
Vi ringrazio.
1. 日本語 (Giapponese)
さて、皆様、こんにちは。ここにお越しいただきありがとうございます。もちろん、ロッチェッラ大臣、アボディ大臣、この日を望んでくださり、そしてこの魅力的な場所で開催してくださったことに感謝いたします。この会場に集まった多くの女性の才能に感謝します。三色のサッシュを身にまとった女性たちが象徴する素晴らしい光景、つまり政治の才能、芸術の才能です。アリーザ、オーケストラの皆さん、本当におめでとうございます。もちろん、この会場に座っている方々の中にも、企業や経営の分野など、他の多くの分野を代表する才能ある方々がいらっしゃいます。つまり、これは私たちが祝っていることの素晴らしい集大成なのです。
私たちは、今日のイタリア、そして私たちが国家としてどのような存在であるかの基礎となった瞬間の一つを祝うためにここにいます。それは、女性への最初の参政権から80周年ということです。私たちは、6月2日の記念日よりもさらに遡り、転換点となった1946年3月10日の数日前にこれを祝っています。この日はイタリアで初めて、男女が参加して行われた地方選挙、つまり普通選挙が行われた日です。そしてその選挙のおかげで、当時6人の女性が、今日ここで多くの女性たちが身につけているのと同じ三色のサッシュを初めて身につけることができました。
1946年3月10日は、まだ終わっていない旅の、いわば最初のコマに過ぎませんでした。その旅は、多くの決定的な段階によって刻まれてきました。その中には、もちろん、共和国の誕生と、憲法を起草する任務を負った制憲議会への最初の21人の女性の進出を決定づけた国民投票を挙げないわけにはいきません。第二次世界大戦中のボランティア看護師であり、女性ジャーナリズムの先駆者であるアンナ・ガロファロ(著書『イタリアにおけるイタリア人女性』)が、私の考えでは非常に効果的な言葉で表現した、この道のりにおける明らかに基本的な瞬間です。
「家に届き、義務を果たすよう促す投票用紙には、静かで断固とした権威がある。私たちはそれを手の中で裏返し、パンの配給券よりも貴重なものに思える。私たちは投票用紙を、まるでラブレターであるかのように握りしめる。」
それは、その瞬間からイタリアは二度と同じではないことを自覚していた人の言葉です。なぜなら、1946年に起こったあの投票は、セルジオ・マッタレッラ大統領も年末のスピーチで回想されたように(感謝いたします)、共和国に消えることのない民主的な性格を与え、完全な平等への今なお続く道のりを開始したからです。イタリアの民主主義は誕生し、それは女性の印のもとに誕生しました。
大きな歴史の流れから見れば80年は短く感じるかもしれませんが、この80年は我が国民を鍛え上げ、この国の女性たちが自らを主張し、何よりも自分たちの能力を証明することを可能にしました。多くの女性の犠牲、決意、勇気、才能によって築かれた道のりであり、そのおかげで今日、私がこの職に就き、この国で初めての女性首相になることができました。もし、私たちの前に自分の価値を証明することを恐れなかったすべての女性たちがいなければ、私は今ここにいることはできなかったでしょうし、この会場にいる多くの女性たちも、今いる場所にいることはできなかったでしょう。敢えて挑戦した女性たち、偏見と戦った女性たち、妥協を拒んだ女性たち、自分自身であること、女性であることの独自性を恐れなかった女性たちです。
なぜなら、女性が自らを確立するためには、いわばカモフラージュしたり、男性を模倣したり、同じ型を使ったり、同じように考えたりしなければならないと考える人々の主張に、私は一度も同意したことがないからです。私はその正反対だと思います。女性は、自分自身の型を使い、人間性、具体性、そして率直に言ってスピード感、妥協を許さない姿勢といった独自性と付加価値を発揮するときに勝利するのだと思います。これはあらゆる分野に当てはまり、政治においてはなおさらです。そして、女性的な政策というものが存在すると考えたことはありませんが、政治に対する「女性的な視点」は存在すると確信しています。それは明らかに別物です。つまり、女性の専門分野、男性の専門分野というものが存在すると私を納得させることは誰にもできません。いかなるテーマも複合的な感性を必要とし、したがって当然、女性の視点も必要ですが、それはあまりにも頻繁に目にし、多方面から支持されているアプローチとは全く異なるものです。
さらに言えば、ある女性たちが考えるように考えなければ女性ではない、というわけではありません。そのような主張をすることは、今でも時折、非現実的な形で見受けられますが、私の考えでは、平等の擁護から最も遠いものです。なぜなら、私たちは自由であるために戦ったのであり、男性から何を考え、何をすべきか言われる立場から、イデオロギー的な教条から何を考え、何をすべきか言われる立場に移るために戦ったのではないからです。私たちの自由という勇気こそが、私たちの自己実現の鍵でした。もしそれを失えば、単に後退するだけです。
自由と実力(メリット)。女性の影響力を高めたいのであれば、私たちが守り、保証しなければならないのはそれです。そして明らかに、女性が対等に競い合えるようなサービス、何度も言ってきたように、子供か仕事かを選ばなくて済むこと、母親であること、あるいは母親になる可能性があるということで差別されないこと、給料が低いこと、単に女性であるという理由だけでキャリアを積めないといったことがないようにすることです。政府がいくつかの施策でこれらのテーマに取り組んできたことはご存知の通りです。母親だけでなく父親のための育児休暇の拡充、働く母親のための社会保険料の免除、保育園の補助金の増額など、いくつかの施策を挙げるだけでもそうです。これらの措置は、いくつかの具体的な結果をもたらしました。そして、私が最も誇りに思っているのは、就業女性の割合が動かないと思われていた年月を経て達成された、過去最高の女性就職率です。それは動かせないものではありません。
そして当然ながら、これらの公平な措置と並行して、あらゆる年齢、あらゆる状況のあまりにも多くの女性を不安と苦悩の中に陥れ、耐え難い数のフェミサイド(女性殺害)を生み出している、女性に対する暴力という忌まわしい現象に対する粘り強い闘いも進めてきました。明らかに、昨年記録されたわずかな減少で満足することはできません。これは私たちが続けなければならない仕事であり、まだ勝利していない戦いですが、私たちが共に進めている戦いでもあります。これについては率直に申し上げたいと思います。野党の方々にも感謝したい。この数年間、この戦いにもたらされた貢献は不可欠なものです。文明の挑戦があり、分断されることに意味がない文明のテーマがあります。今回の会期においても、イタリア共和国議会、政治勢力、そして政治全般が、個人の利益よりも大切なもの、つまり分断されるにはあまりにも重要な事項における一般の利益を持っていることを証明している文明のテーマがあります。
私たちが最終的に、これもまだ勝たなければならない戦いですが、機会の平等、つまり出発点における真の平等と、真正な実力主義社会を保証することができたとき、私たちは勝利したと言えるでしょう。しかし、女性にはクォータ(割当枠)や優遇メカニズムが必要だと信じ込まされている限り、真に勝利したとは言えません。なぜなら、真の自由とは、その地位を与えられるのを待つことではなく、現場で自らの地位を勝ち取ることだと私は考えるからです。ここでも私は、国家の役割は、あらゆる分野で何人の女性が特定の地位に就くべきかを机上で決めることではないと常に考えてきました。なぜなら、国家は人々に代わって試合をすることはできないからです。しかし、国家が成し遂げなければならないのは、試合が不正に操作されないこと、つまり、半分が平坦でもう半分が上り坂であったり、コースの半分が空いていてもう半分が障害物だらけであったりしないように保証することです。スポーツを例に挙げれば、今回のオリンピックで私たちを誇りで満たしてくれたフランチェスカ・ロロブリジーダをはじめとする多くの女性たちに感謝するとともに、今週の日曜日に始まるパラリンピックのアスリートたちにも大きなエールを送らせてください。国家の任務とは、出発点での平等を保証し、誰もが同じ条件で競い合える機会を与えることです。その後、自らの価値、能力、専門性を示すのは、各々の責任です。なぜなら、平等は恩恵ではなく、権利だからです。そしてそれはあまりにも長く否定されてきた権利であり、今日でも否定されている権利です。
そしてこれは、歴史の出来事が、区別なく個々の人間の価値を測る瞬間に、より明らかになります。私たちが新たな危険な国際危機の中に生きている今日、私たちの思いは、驚くべき勇気を持って、自由を求めて投獄や拷問に立ち向かっているイランの女性たち、少女たちに向けられずにはいられません。私は彼女たちに対して、この会場にいるのは私だけではないと思いますが、無限の感嘆とともに深い感謝を感じています。なぜなら彼女たちは、その粘り強さによって、私たちが当たり前だと思っている時でさえ、私たちが手に入れた成果がいかに貴重なものであるかを思い出させてくれるからです。私たちはそれを忘れてはなりません。
これが、極めて要約した私の個人的なビジョンであり、この政府がその基本的な選択において明確にしようとしてきたビジョンでもあります。しかし、それはまた、人々が自己実現し、全面的に参加することを妨げる障害を取り除くよう求め、仕事と賃金における平等な権利を認め、母性の特別な保護を規定し、公職や公選職へのアクセスを扱い、機会の平等、つまり再び差別なく戦えることを主張する、私たちの憲法が掲げる自由でもあると思います。
そして、3月10日の前夜、またこの国の女性にとって同じように重要な3月8日を前に、私が残したいメッセージはこれです。国家、あらゆるレベルの機関は、皆さんが完全に自由であり、対等に競い合える条件を整えるために必要なことを保証するために働き続けます。しかし、皆さんは皆さん自身であってください。自分自身であることに誇りを持ってください。なぜなら、それが皆さんの最大の強みだからです。偏見に屈しないでください。偏見を持つ者は、本質的に弱い者だからです。あなたを過小評価しようとする者の言うことに耳を貸さないでください。なぜなら、そうする者は心の底であなたを恐れているからです。しばしば過小評価されることもあるでしょう。それを有利な点として利用してください。しかし何よりも、他人があなたのために決めた限界を信じないでください。あなたの人生において唯一の限界は、あなた自身が決めるものだからです。与えられるのを待たないでください。誰に感謝することもなく、自らの手で勝ち取ることができるからです。最後まで自分らしく。自由であってください。
ヴァージニア・ウルフが書いたように、これで結びます。
「私の精神の自由にかけられるゲートも、錠も、ボルトも存在しない。」
ありがとうございました。
2. 英語 (English)
Well, good afternoon, everyone. Thank you for being here. My thanks, of course, to Minister Roccella and Minister Abodi for wanting this day and for holding it in such a fascinating place. Thank you to the many representations of female talent in this room, the extraordinary sight represented by the women wearing the tricolor sash—talent in politics, talent in art. Arisa, the orchestra, truly well done. The talent, obviously, of so many others represented in many other fields among the people I see sitting in this hall, in business, in management. In short, it is a beautiful synthesis of what we are celebrating.
We are here to celebrate one of the founding moments of today’s Italy and of who we are, fundamentally, as a nation: the eighty years since the first vote for women. We do this a few days before the anniversary of a date that, even before June 2nd, marked a turning point—March 10, 1946. This was the day the first local elections were held in Italy with the participation of both men and women, thus with universal suffrage. Thanks to that round of elections, six women at the time were able to wear for the first time that same tricolor sash that I see represented here today by so many others.
March 10, 1946, was only the first frame, so to speak, of a journey that fundamentally has not yet concluded and that has been marked by many other decisive stages. Among these, of course, we must mention the institutional referendum that decreed the birth of the Republic and the entry of the first twenty-one women into parliamentary institutions, in that Constituent Assembly tasked with writing our Constitution. A clearly fundamental moment in this path that Anna Garofalo—a volunteer nurse during World War II and a pioneer of female journalism (author of the book “L’italiana in Italia”)—knew how to describe with words that I find extremely effective:
“The ballots that arrive at our homes and invite us to perform our duty have a silent and peremptory authority. We turn them over in our hands, and they seem more precious than a bread card. We clutch the ballots as if they were love letters.”
Words from someone aware that from that moment on, Italy would never be the same, because that vote—what happened in 1946—gave the Republic, as President Sergio Mattarella recalled in his year-end speech (and I thank him for this), an indelible democratic character, starting a path still underway toward full equality. Italian democracy was born, and it was born under the sign of women.
Eighty years may seem like a short time if we look at them in relation to the grand scale of history, but they are eighty years that have forged our people, allowed the women of this nation to assert themselves, and, above all, to demonstrate what they are capable of. It is a path clearly paved with the sacrifices, determination, courage, and talent of many women, which has also allowed me, today, to hold this office—to be the first woman head of government in this nation. I could not be where I am, and many of the women I see in this room could not be where they are, if it weren’t for all the women before us who were not afraid to demonstrate their value. Women who dared, women who fought prejudice, women who refused compromises, women who were not afraid to be who they are, in their specificity as women.
Because, you see, I have never shared the thesis of those who believe that for women to succeed, they must, so to speak, camouflage themselves or perhaps imitate men, use the same patterns, or reason in the same way. I think it is exactly the opposite. I believe women are winners when they use their own patterns, their own specificities, and their added value in terms of humanity, concreteness, and—let’s face it—speed, and a lower willingness to compromise. This applies to every field; it applies even more so in politics. And just as I have never thought there are “female policies,” I am convinced that there is instead a “female vision” of politics, which is clearly something else entirely. That is, no one will ever convince me that there are themes that are the competence of women and themes that are the competence of men. Any theme needs a composite sensitivity and therefore, obviously, also a female point of view, but it is a completely different approach from the one we have seen too many times and that is supported by many sides.
And I say more. A woman is not a woman only if she thinks the way some women believe she should think. Supporting this—as I still see happening in surreal ways sometimes—is, in my opinion, as far as possible from the defense of equality. Because we fought to be free—rather, excuse me—we fought to be free, not to move from being told what we could think or do by men to being told what we can think or do by ideological dogmas. The courage of our freedom was the cornerstone of our success. If we lost it, we would simply go backward.
Freedom and merit. This is what we must defend and guarantee if we want the weight of women to grow. And clearly, services that allow women to compete on equal terms, to not have to—as we have said many times—choose between a child and a profession, to not be discriminated against because they are, or could even become, mothers, to earn less, or to struggle in their careers simply because they are women. You know the government has addressed these issues with several measures. I think of the expansion of parental leave for both mothers and fathers, the tax breaks for working mothers, the increase in nursery school reimbursements, just to mention a few. Measures that have brought some concrete results. And clearly, what I am most proud of is the historic record of female employment reached after years in which the percentage of employed women seemed immovable. It is not immovable.
And obviously, alongside these measures of equity, we have also conducted a tenacious fight against the odious phenomenon of violence against women, which still today causes too many women of all ages and conditions to live in a climate of anxiety and anguish and produces an intolerable number of femicides. Clearly, we cannot be satisfied with the small decrease recorded in the year just ended. It is work we must continue to do; it is a battle we have not yet won, but it is also a battle we are conducting together. On this, I want to say sincerely: it is a pleasure for me, a duty, and I also want to thank the opposition forces because the contribution brought in these years to this battle is fundamental. There are civilizational challenges, there are civilizational themes on which it makes no sense to be divided. There are themes on which, even in this legislature, the Parliament of the Italian Republic, the political forces, and politics in general are demonstrating that they have something closer to their hearts than their personal interests—the general interest on a matter too important to be divided over.
When we finally succeed in guaranteeing this too—a battle we have yet to win—equal opportunities, meaning real equality in starting conditions and an authentically meritocratic society, then we will be able to say we have won. But we cannot truly do so as long as we are forced to believe that women need quotas or special favor mechanisms. Because I think true freedom remains being able to earn one’s position on the field and not waiting for that position to be granted. Here too, I have always thought that the task of the State is not to decide at a desk how many women must hold certain positions in every field, because the State cannot play the match for the people. What the State must succeed in doing, however, is ensuring that the match is not rigged—that there isn’t one half of the field that is flat and another that is uphill, half a track clear and half a track full of obstacles. To cite sports—also thanking the many women, starting with Francesca Lollobrigida, who filled us with pride during these Olympics, and also, allow me, to wish great luck to the Paralympic athletes starting this Sunday—the task of the State is to guarantee equality at the starting point, as I said, to give everyone the chance to compete under the same conditions. Then, obviously, it is up to each individual to demonstrate their value, their capacity, and their competence. Because parity is not a concession; parity is a right. And it is a right too long denied, and a right still denied today.
And this is even more evident in moments when historical events measure the value of every single human being without distinction. I think especially of these days in which we are experiencing a new dangerous international crisis, where our thoughts cannot but go to the women, to the Iranian girls, who with surprising courage challenge prison and torture to claim their freedom. I feel toward them—and I think I am not the only one in this room—infinite admiration but also deep gratitude, because fundamentally they remind us with their tenacity how precious the achievements we have managed to obtain are, even when we take them for granted. We must remember this.
This is, in brief, my personal vision, and also the vision that this government has sought to implement in its fundamental choices. But I believe it is also the freedom professed by our Constitution when it asks us to remove obstacles that prevent people from realizing themselves and participating fully; when it recognizes equal rights in work and pay and provides specific protection for motherhood; when it deals with access to public offices and elective positions, imposing the affirmation of equal opportunities—that is, being able to fight once again without discrimination.
And the message I would like to leave on the eve of March 10th, but also on that of a day just as important as March 8th for the women of this nation, is this: The State, the institutions at every level, will continue to work to guarantee what is needed to put you in a position to be fully free and to compete on equal terms. But you, be yourselves. Be yourselves, be proud of it, because this is your main strength. Do not give in to prejudices because whoever has them is, fundamentally, weak. Do not listen to those who try to minimize you because those who do so, deep down, fear you. You will often be underestimated: you can use it as an advantage. But above all, never believe in the limits that others have decided for you, because the only limits in your life are the ones you decide for yourself. Do not wait for it to be granted, because you can earn it without having to say thank you to anyone. Be who you are to the very end. Be free.
As Virginia Woolf wrote, and I close: “There is no gate, no lock, no bolt that you can set upon the freedom of my mind.”
Thank you.
3. イタリア語 (Italiano)
(原文と同じため、省略せずに再掲いたします。)
Dunque, buon pomeriggio a tutti. Grazie di essere qui. Grazie, ovviamente, al ministro Roccella, al ministro Abodi per aver voluto questa giornata, per averlo fatto in questo luogo così affascinante. Grazie alle tante rappresentazioni di talento femminile che ci sono in questa sala, la straordinaria macchia rappresentata dalle donne che indossano la fascia tricolore, quindi il talento in politica, il talento nell’arte. Arisa, l’orchestra, davvero complimenti. Il talento, ovviamente, di tante altre rappresentate in tanti altri ambiti tra le persone che vedo sedute in questa sala, nell’ambito dell’impresa, nell’ambito manageriale. E insomma, è una bella sintesi di quello che stiamo festeggiando.
Noi siamo qui per celebrare uno dei momenti fondativi dell’Italia di oggi e di quello che siamo, in fondo, come nazione. E cioè gli ottant’anni del primo voto alle donne. Lo facciamo a pochi giorni dall’anniversario di una data che, prima ancora del 2 giugno, ha segnato la svolta, e cioè il 10 marzo del 1946, il giorno in cui si sono svolte le prime elezioni amministrative in Italia con la partecipazione di uomini e donne, quindi con il suffragio universale. E grazie a quella tornata, sei donne al tempo hanno potuto indossare per la prima volta quella stessa fascia tricolore che oggi vedo qui rappresentata da tante altre.
10 marzo del ’46 è stato solo il primo, diciamo così, fotogramma di un viaggio che in fondo non si è ancora concluso e che è stato scandito da molte altre tappe decisive, tra le quali, ovviamente, non possiamo non citare il referendum istituzionale che ha decretato la nascita della Repubblica e l’ingresso delle prime ventuno donne nelle istituzioni parlamentari, in quell’Assemblea Costituente che aveva il compito di scrivere la nostra Costituzione. Un momento chiaramente fondamentale in questo percorso che Anna Garofalo, infermiera volontaria durante la Seconda Guerra Mondiale e pioniera del giornalismo al femminile, (suo il libro “L’italiana in Italia”), seppe descrivere con parole, secondo me, estremamente efficaci: “Le schede che ci arrivano a casa e ci invitano a compiere il nostro dovere hanno un’autorità silenziosa e perentoria. Le rigiriamo tra le mani e ci sembrano più preziose della tessera del pane. Stringiamo le schede come fossero biglietti d’amore.”
Parole di chi era consapevole che da quel momento in poi l’Italia non sarebbe più stata la stessa, perché quel voto, quello che è successo nel 1946, ha dato alla Repubblica, come ha ricordato anche il Presidente della Repubblica Sergio Mattarella nel suo discorso di fine anno (e lo ringrazio per questo), un carattere democratico indelebile, avviando un percorso ancora in atto verso la piena parità. La democrazia italiana era nata, ed era nata nel segno delle donne.
Ottant’anni possono sembrare pochi se li guardiamo, diciamo, in rapporto alla grande storia, però sono ottant’anni che hanno forgiato il nostro popolo, che hanno permesso alle donne di questa nazione di affermarsi e soprattutto di poter dimostrare ciò di cui sono capaci. Un cammino chiaramente lastricato dai sacrifici, dalla determinazione, dal coraggio, dal talento di molte donne e che ha consentito anche a me, oggi, di arrivare a ricoprire questo incarico, di arrivare a essere la prima donna a capo del governo in questa nazione. Io non potrei essere dove sono, e molte delle donne che vedo in questa sala non potrebbero essere dove sono, se non fosse grazie a tutte le donne che prima di noi non hanno avuto paura di dimostrare il loro valore. Donne che hanno osato, donne che hanno combattuto i pregiudizi, donne che hanno rifiutato i compromessi, donne che non hanno avuto paura di essere ciò che sono, della loro specificità di essere donne.
Perché, vedete, io non ho mai condiviso la tesi di chi ritiene che le donne per affermarsi debbano, diciamo così, mimetizzarsi o magari imitare gli uomini, utilizzare gli stessi schemi, ragionare nello stesso modo. Io penso che sia l’esatto contrario. Penso che le donne siano vincenti quando usano i loro schemi, quando usano le loro specificità e il loro valore aggiunto in termini di umanità, in termini di concretezza, in termini, diciamocelo, anche di velocità, in termini di minore disponibilità al compromesso. Vale in ogni ambito, vale a maggior ragione in politica. E così come non ho mai pensato che esistano delle politiche femminili, sono convinta che esista invece una visione femminile della politica, che però chiaramente è tutt’altra cosa. Cioè, nessuno mi convincerà mai che esistano delle competenze di tematiche di competenza delle donne e delle tematiche di competenza degli uomini. Qualsiasi tematica ha bisogno di una sensibilità composta e quindi ovviamente anche di un punto di vista femminile, ma è tutt’altro approccio rispetto a quello che troppe volte abbiamo visto e da più parti viene sostenuto.
E dico di più. Una donna non è una donna solo se la pensa come alcune donne ritengono che la debba pensare. Sostenerlo, come ancora vedo fare in modo surreale a volte, è a mio avviso quanto di più distante possa esistere dalla difesa della parità, perché noi non abbiamo lottato per essere libere, noi — anzi, scusate — abbiamo lottato per essere libere, non per passare dal farci dire cosa potevamo pensare o fare dai maschi al farci dire cosa possiamo pensare o fare dai dogmi ideologici. Il coraggio della nostra libertà è stata la chiave di volta della nostra affermazione. Se lo perdessimo, semplicemente torneremmo indietro.
Libertà e merito. È quello che dobbiamo difendere e garantire se vogliamo che il peso delle donne cresca. E chiaramente servizi che consentano alle donne di poter competere ad armi pari, di non dover, ce lo siamo detto tante volte, scegliere tra un figlio e una professione, di non essere discriminate perché sono o perché addirittura potrebbero diventare madri, di guadagnare meno, di fare carriera semplicemente perché sono donne. Chiaramente voi sapete che il governo si è occupato di questi temi con diversi provvedimenti. Penso all’ampliamento dei congedi parentali tanto per le madri quanto per i padri, penso alla decontribuzione per le mamme lavoratrici, penso all’aumento dei rimborsi per gli asili nido, solo per citare alcuni di questi provvedimenti. Misure che hanno portato alcuni risultati concreti. E chiaramente quello del quale io vado più fiera è il record storico di occupazione femminile che è stato raggiunto dopo anni in cui la percentuale di donne occupate sembrava inamovibile. Non è inamovibile.
E ovviamente a queste misure di equità abbiamo affiancato anche una lotta tenace contro il fenomeno odioso della violenza contro le donne, che ancora oggi fa vivere troppe donne di tutte le età, di tutte le condizioni, in un clima di ansia e di angoscia e produce un numero intollerabile di femminicidi. Chiaramente non potremmo accontentarci del piccolo calo registrato nell’anno appena concluso. È un lavoro che dobbiamo continuare a fare, è una battaglia che non abbiamo ancora vinto, ma è anche una battaglia che stiamo conducendo insieme. Su questo voglio dirlo sinceramente: è un piacere per me, un dovere, voglio ringraziare anche le forze di opposizione perché il contributo che è stato portato in questi anni su questa battaglia è un contributo fondamentale. Ci sono sfide di civiltà, ci sono temi di civiltà sui quali non ha senso dividersi, ci sono temi di civiltà sui quali anche in questa legislatura il Parlamento della Repubblica Italiana, le forze politiche, la politica in generale sta dimostrando di avere qualcosa che le sta più a cuore del proprio interesse personale, che è l’interesse generale su una materia che è troppo importante perché ci si possa dividere.
Quando finalmente saremo riusciti a garantire finalmente anche questa — è una battaglia che dobbiamo ancora vincere — le pari opportunità, cioè una reale parità nelle condizioni di partenza e una società autenticamente meritocratica, allora noi potremo dire di aver vinto. Ma non potremo farlo davvero fin quando saremo costretti a credere che le donne abbiano bisogno di quote o di meccanismi di favore. Perché io penso che la vera libertà rimanga potersi guadagnare sul campo la propria posizione e non aspettare che quella posizione venga concessa. Anche qui ho sempre pensato che il compito dello Stato non sia stabilire a tavolino quante donne debbano ricoprire determinate posizioni in ogni ambito, perché lo Stato non può giocare la partita al posto delle persone. Quello che però lo Stato deve riuscire a fare è garantire che la partita non sia truccata, che non ci sia cioè una metà campo in piano e un’altra in salita, metà pista libera e metà pista piena di ostacoli. Per citare lo sport, ringraziando anchio le tante donne, a partire da Francesca Lollobrigida, che ci hanno riempito di orgoglio durante queste Olimpiadi, ma anche, consentitemelo, per fare un grande “in bocca al lupo” alle atlete delle Paralimpiadi che inizieranno questa domenica. Il compito dello Stato, cioè, è quello di garantire l’uguaglianza nel punto di partenza, come dicevo, dare a tutti la possibilità di competere con le stesse condizioni. Poi ovviamente spetta a ciascuno dimostrare il suo valore, la sua capacità, la sua competenza. Perché ancora la parità non è una concessione, la parità è un diritto. Ed è un diritto troppo a lungo negato, ed è un diritto ancora oggi negato.
E questo è ancora più evidente nei momenti nei quali gli eventi della storia, insomma, misurano no? il valore di ogni singolo essere umano senza distinzione. Penso a maggior ragione in questi giorni nei quali viviamo una nuova pericolosa crisi internazionale, che il nostro pensiero non possa non andare alle donne, alle ragazze iraniane, che con un coraggio sorprendente sfidano il carcere, la tortura, per rivendicare la loro libertà. Provo nei loro confronti, e penso di non essere la sola in questa sala, un’infinita ammirazione ma anche una profonda gratitudine, perché in fondo ci ricordano con la loro tenacia anche quanto preziose siano le conquiste che noi siamo riuscite a ottenere, anche quando le diamo per scontate. Ce lo dobbiamo ricordare.
Questa è in estrema sintesi la mia personale visione, anche la visione che questo governo ha cercato di declinare nelle sue scelte fondamentali. Ma penso che sia anche la libertà professata dalla nostra Costituzione quando ci chiede di rimuovere gli ostacoli che impediscono alle persone di realizzarsi e partecipare pienamente, quando riconosce pari diritti sul lavoro e nella retribuzione e prevede una specifica tutela della maternità, quando si occupa dell’accesso agli uffici pubblici e alle cariche elettive, impone di affermare le pari opportunità, cioè di poter ancora una volta battersi senza discriminazioni.
E il messaggio che io vorrei lasciare alla vigilia del 10 marzo, ma anche di quella di una giornata altrettanto importante come l’8 marzo per le donne di questa nazione, è questo: Lo Stato, le istituzioni a ogni livello continueranno a lavorare per garantire quello che serve a mettervi in condizioni di essere pienamente libere e di competere alla pari. Ma voi siate voi stesse, voi stesse, siate fiere di esserlo, perché è questa la vostra principale forza. Non arrendetevi ai pregiudizi perché chi ne ha, fondamentalmente, è un debole. Non ascoltate chi tenterà di minimizzarvi perché chi lo fa in fondo vi teme. Verrete spesso sottovalutate: potete usarlo come se fosse un vantaggio. Ma soprattutto non credete mai ai limiti che gli altri hanno deciso per voi, perché gli unici limiti nella vostra vita siete voi a deciderli. Non aspettate che vi sia concesso, perché ve lo potete guadagnare senza dover dire grazie a nessuno. Siate chi siete fino in fondo. Siate libere.
Come scriveva Virginia Woolf, e chiudo: “Non c’è cancello, nessuna serratura, nessun bullone che potete regolare sulla libertà della mia mente.” Vi ringrazio.
4. ポルトガル語 (Português)
Então, boa tarde a todos. Obrigado por estarem aqui. Obrigado, obviamente, à Ministra Roccella, ao Ministro Abodi por terem querido este dia, por o terem realizado neste lugar tão fascinante. Obrigado pelas muitas representações de talento feminino presentes nesta sala, a mancha extraordinária representada pelas mulheres que usam a faixa tricolore, portanto o talento na política, o talento na arte. Arisa, a orquestra, parabéns de verdade. O talento, obviamente, de tantas outras representadas em tantos outros âmbitos entre as pessoas que vejo sentadas nesta sala, no âmbito da empresa, no âmbito da gestão. Enfim, é uma bela síntese do que estamos celebrando.
Estamos aqui para celebrar um dos momentos fundadores da Itália de hoje e do que somos, no fundo, como nação. Ou seja, os oitenta anos do primeiro voto das mulheres. Fazemo-lo a poucos dias do aniversário de uma data que, antes mesmo de 2 de junho, marcou a virada: 10 de março de 1946, o dia em que se realizaram as primeiras eleições administrativas na Itália com a participação de homens e mulheres, portanto com o sufrágio universal. E graças a essa jornada, seis mulheres na época puderam usar pela primeira vez essa mesma faixa tricolore que hoje vejo aqui representada por tantas outras.
10 de março de 46 foi apenas o primeiro, digamos assim, fotograma de uma viagem que no fundo ainda não terminou e que foi marcada por muitas outras etapas decisivas, entre as quais, obviamente, não podemos deixar de citar o referendo institucional que decretou o nascimento da República e a entrada das primeiras vinte e uma mulheres nas instituições parlamentares, naquela Assembleia Constituinte que tinha a tarefa de escrever a nossa Constituição. Um momento claramente fundamental neste percurso que Anna Garofalo, enfermeira voluntária durante a Segunda Guerra Mundial e pioneira do jornalismo feminino (seu o livro “L’italiana in Italia”), soube descrever com palavras, na minha opinião, extremamente eficazes:
“As cédulas que chegam às nossas casas e nos convidam a cumprir o nosso dever têm uma autoridade silenciosa e perentória. Nós as viramos nas mãos e elas nos parecem mais preciosas do que o cartão do pão. Apertamos as cédulas como se fossem bilhetes de amor.”
Palavras de quem estava consciente de que a partir daquele momento a Itália não seria mais a mesma, porque aquele voto, o que aconteceu em 1946, deu à República — como recordou também o Presidente da República Sergio Mattarella no seu discurso de fim de ano (e agradeço-lhe por isso) — um caráter democrático indelével, iniciando um percurso ainda em curso rumo à plena igualdade. A democracia italiana nasceu, e nasceu sob o signo das mulheres.
Oitenta anos podem parecer pouco se os olharmos em relação à grande história, mas são oitenta anos que forjaram o nosso povo, que permitiram às mulheres desta nação afirmarem-se e, sobretudo, poderem demonstrar do que são capazes. Um caminho claramente pavimentado pelos sacrifícios, pela determinação, pela coragem, pelo talento de muitas mulheres e que permitiu também a mim, hoje, chegar a ocupar este cargo, chegar a ser a primeira mulher chefe de governo nesta nação. Eu não poderia estar onde estou, e muitas das mulheres que vejo nesta sala não poderiam estar onde estão, se não fosse graças a todas as mulheres que antes de nós não tiveram medo de demonstrar o seu valor. Mulheres que ousaram, mulheres que combateram os preconceitos, mulheres que recusaram os compromissos, mulheres que não tiveram medo de ser o que são, da sua especificidade de serem mulheres.
Porque, vejam, eu nunca compartilhei a tese de quem considera que as mulheres, para se afirmarem, devam, digamos assim, mimetizar-se ou talvez imitar os homens, utilizar os mesmos esquemas, raciocinar da mesma forma. Eu penso que é exatamente o contrário. Penso que as mulheres são vencedoras quando usam os seus esquemas, quando usam as suas especificidades e o seu valor acrescentado em termos de humanidade, em termos de concretização, em termos, digamos, também de velocidade, em termos de menor disponibilidade ao compromisso. Vale em todos os âmbitos, vale com maior razão na política. E assim como nunca pensei que existam políticas femininas, estou convencida de que existe, sim, uma visão feminina da política, que no entanto é claramente outra coisa. Ou seja, ninguém jamais me convencerá de que existam competências de temas de competência das mulheres e temas de competência dos homens. Qualquer tema precisa de uma sensibilidade composta e, portanto, obviamente também de um ponto de vista feminino, mas é uma abordagem totalmente diferente daquela que vimos tantas vezes e que é defendida por muitos lados.
E digo mais. Uma mulher não é mulher apenas se pensa como algumas mulheres consideram que ela deva pensar. Defender isso — como ainda vejo ser feito de forma surreal às vezes — é, a meu ver, o mais distante que pode existir da defesa da igualdade, porque nós não lutamos para ser livres — aliás, desculpem — lutamos para ser livres, não para passar de ouvir o que podíamos pensar ou fazer dos homens para ouvir o que podemos pensar ou fazer dos dogmas ideológicos. A coragem da nossa liberdade foi a chave de abóbada da nossa afirmação. Se a perdêssemos, simplesmente voltaríamos atrás.
Liberdade e mérito. É o que devemos defender e garantir se quisermos que o peso das mulheres cresça. E claramente serviços que permitam às mulheres competir em igualdade de condições, de não ter de, como dissemos muitas vezes, escolher entre um filho e uma profissão, de não ser discriminadas porque são ou porque até poderiam tornar-se mães, de ganhar menos, de progredir na carreira simplesmente porque são mulheres. Claramente vocês sabem que o governo se ocupou destes temas com diversas medidas. Penso na ampliação das licenças parentais tanto para as mães quanto para os pais, penso na isenção de contribuições para as mães trabalhadoras, penso no aumento dos reembolsos para creches, apenas para citar algumas dessas medidas. Medidas que trouxeram alguns resultados concretos. E claramente aquilo de que eu mais me orgulho é o recorde histórico de ocupação feminina que foi alcançado após anos em que a porcentagem de mulheres ocupadas parecia imóvel. Não é imóvel.
E obviamente a estas medidas de equidade aliamos também uma luta tenaz contra o fenômeno odioso da violência contra as mulheres, que ainda hoje faz viver demasiadas mulheres de todas as idades, de todas as condições, num clima de ansiedade e de angústia e produz um número intolerável de feminicídios. Claramente não poderíamos contentar-nos com a pequena queda registrada no ano que acaba de terminar. É um trabalho que devemos continuar a fazer, é uma batalha que ainda não vencemos, ma é também uma batalha que estamos conduzindo juntos. Sobre isso quero dizer sinceramente: é um prazer para mim, um dever, quero agradecer também às forças de oposição porque a contribuição que foi trazida nestes anos nesta batalha é uma contribuição fundamental. Há desafios de civilização, há temas de civilização sobre os quais não faz sentido dividir-se, há temas de civilização sobre os quais também nesta legislatura o Parlamento da República Italiana, as forças políticas, a política em geral está demonstrando ter algo que lhe é mais caro do que o próprio interesse pessoal, que é o interesse geral sobre uma matéria que é demasiado importante para que nos possamos dividir.
Quando finalmente conseguirmos garantir finalmente também esta — é uma batalha que temos ainda de vencer — a igualdade de oportunidades, ou seja, uma real igualdade nas condições de partida e uma sociedade autenticamente meritocrática, então poderemos dizer que vencemos. Mas não poderemos fazê-lo verdadeiramente enquanto formos forçadas a acreditar que as mulheres precisam de quotas ou de mecanismos de favorecimento. Porque eu penso que a verdadeira liberdade reside em poder conquistar no campo a própria posição e não esperar que essa posição seja concedida. Também aqui sempre pensei que a tarefa do Estado não é estabelecer no papel quantas mulheres devem ocupar determinadas posições em cada âmbito, porque o Estado não pode jogar a partida no lugar das pessoas. O que o Estado deve conseguir fazer, no entanto, é garantir que a partida não seja viciada, que não haja, ou seja, metade do campo plana e outra em subida, metade da pista livre e metade da pista cheia de obstáculos. Para citar o esporte, agradecendo também eu às muitas mulheres, a começar por Francesca Lollobrigida, que nos encheram de orgulho durante estas Olimpíadas, mas também, permitam-me, para desejar um grande “boa sorte” às atletas das Paraolimpíadas que começarão este domingo. A tarefa do Estado, ou seja, é garantir a igualdade no ponto de partida, como dizia, dar a todos a possibilidade de competir com as mesmas condições. Depois, obviamente, cabe a cada um demonstrar o seu valor, a sua capacidade, a sua competência. Porque a paridade ainda não é uma concessão, a paridade é um direito. E é um direito por demasiado tempo negado, e é um direito ainda hoje negado.
E isso é ainda mais evidente nos momentos nos quais os eventos da história medem o valor de cada ser humano individual sem distinção. Penso ainda mais nestes dias nos quais vivemos uma nova e perigosa crise internacional, que o nosso pensamento não possa deixar de ir às mulheres, às moças iranianas, que com uma coragem surpreendente desafiam a prisão, a tortura, para reivindicar a sua liberdade. Sinto por elas, e penso que não sou a única nesta sala, uma infinita admiração mas também uma profunda gratidão, porque no fundo elas nos lembram com a sua tenacidade também o quanto preciosas são as conquistas que nós conseguimos obter, mesmo quando as damos por certas. Temos de nos lembrar disso.
Esta é em extrema síntese a minha visão pessoal, também a visão que este governo procurou declinar nas suas escolhas fundamentais. Mas penso que seja também a liberdade professada pela nossa Constituição quando nos pede para remover os obstáculos que impedem as pessoas de se realizarem e participarem plenamente, quando reconhece iguais direitos no trabalho e na remuneração e prevê uma proteção específica da maternidade, quando se ocupa do acesso aos cargos públicos e às funções eletivas, impõe afirmar a igualdade de oportunidades, ou seja, de poder mais uma vez lutar sem discriminações.
E a mensagem que eu gostaria de deixar na véspera de 10 de março, mas também daquela de um dia igualmente importante como 8 de março para as mulheres desta nação, é esta: O Estado, as instituições em todos os níveis continuarão a trabalhar para garantir o que for necessário para colocá-las em condições de serem plenamente livres e de competirem em igualdade de condições. Mas vocês, sejam vocês mesmas, vocês mesmas, tenham orgulho de sê-lo, porque é esta a vossa principal força. Não se rendam aos preconceitos porque quem os tem, fundamentalmente, é um fraco. Não ouçam quem tentará minimizar vocês porque quem o faz, no fundo, as teme. Vocês serão frequentemente subestimadas: podem usar isso como se fosse uma vantagem. Mas sobretudo não acreditem nunca nos limites que os outros decidiram para vocês, porque os únicos limites na vossa vida são vocês que decidem. Não esperem que lhes seja concedido, porque vocês podem conquistá-lo sem ter de dizer obrigado a ninguém. Sejam quem são até o fim. Sejam livres.
Como escrevia Virginia Woolf, e encerro: “Não há portão, nem fechadura, nem ferrolho que possas ajustar à liberdade da minha mente.”
Obrigada.
5. ドイツ語 (Deutsch)
Nun, einen schönen guten Nachmittag an alle. Vielen Dank, dass Sie hier sind. Mein Dank gilt natürlich Ministerin Roccella und Minister Abodi, die diesen Tag gewollt und an diesem faszinierenden Ort ausgerichtet haben. Vielen Dank für die vielen Repräsentationen weiblichen Talents in diesem Saal, den außergewöhnlichen Anblick der Frauen, die die Trikolore-Schärpe tragen – also das Talent in der Politik, das Talent in der Kunst. Arisa, das Orchester, wirklich ein großes Kompliment. Das Talent natürlich auch so vieler anderer, die in vielen anderen Bereichen unter den Menschen in diesem Saal vertreten sind, im Bereich der Unternehmen, im Management. Kurz gesagt, es ist eine schöne Synthese dessen, was wir heute feiern.
Wir sind hier, um einen der Gründungsmomente des heutigen Italiens zu feiern und dessen, was wir im Grunde als Nation sind: die achtzig Jahre seit dem ersten Frauenstimmrecht. Wir tun dies wenige Tage vor dem Jahrestag eines Datums, das noch vor dem 2. Juni den Wendepunkt markierte, nämlich der 10. März 1946, der Tag, an dem die ersten Kommunalwahlen in Italien mit der Teilnahme von Männern und Frauen, also mit dem allgemeinen Wahlrecht, stattfanden. Dank dieses Wahlgangs konnten damals sechs Frauen zum ersten Mal dieselbe Trikolore-Schärpe tragen, die ich heute hier bei so vielen anderen sehe.
Der 10. März 1946 war nur das erste, sagen wir mal so, Standbild einer Reise, die im Grunde noch nicht abgeschlossen ist und die durch viele andere entscheidende Etappen gekennzeichnet war. Darunter dürfen wir natürlich nicht das institutionelle Referendum vergessen, das die Geburt der Republik und den Einzug der ersten einundzwanzig Frauen in die parlamentarischen Institutionen dekretierte, in jene Verfassunggebende Versammlung, die die Aufgabe hatte, unsere Verfassung zu schreiben. Ein eindeutig grundlegender Moment in diesem Prozess, den Anna Garofalo – Freiwillige Krankenschwester während des Zweiten Weltkriegs und Pionierin des weiblichen Journalismus (Autorin des Buches “L’italiana in Italia”) – mit Worten zu beschreiben wusste, die meiner Meinung nach extrem wirkungsvoll sind:
“Die Stimmzettel, die bei uns zu Hause ankommen und uns einladen, unsere Pflicht zu erfüllen, haben eine stille und unumstößliche Autorität. Wir drehen sie in unseren Händen, und sie erscheinen uns wertvoller als die Brotkarte. Wir halten die Stimmzettel fest, als wären sie Liebesbriefe.”
Worte von jemandem, der sich bewusst war, dass Italien von diesem Moment an nicht mehr dasselbe sein würde, denn jene Wahl, das was 1946 geschah, verlieh der Republik – wie auch Präsident Sergio Mattarella in seiner Neujahrsansprache erinnerte (und ich danke ihm dafür) – einen unauslöschlichen demokratischen Charakter und leitete einen noch immer andauernden Weg zur vollen Gleichberechtigung ein. Die italienische Demokratie war geboren, und sie wurde im Zeichen der Frauen geboren.
Achtzig Jahre mögen wenig erscheinen, wenn wir sie im Verhältnis zur großen Geschichte betrachten, aber es sind achtzig Jahre, die unser Volk geformt haben, die es den Frauen dieser Nation ermöglicht haben, sich zu behaupten und vor allem zu zeigen, wozu sie fähig sind. Ein Weg, der eindeutig von Opfern, Entschlossenheit, Mut und dem Talent vieler Frauen gepflastert war und der es auch mir heute ermöglicht hat, dieses Amt zu bekleiden, die erste Frau an der Spitze der Regierung dieser Nation zu sein. Ich könnte nicht dort sein, wo ich bin, und viele der Frauen, die ich in diesem Saal sehe, könnten nicht dort sein, wo sie sind, wenn es nicht all die Frauen vor uns gegeben hätte, die keine Angst hatten, ihren Wert zu beweisen. Frauen, die gewagt haben, Frauen, die Vorurteile bekämpft haben, Frauen, die Kompromisse abgelehnt haben, Frauen, die keine Angst hatten, sie selbst zu sein, in ihrer Spezifität als Frauen.
Denn wissen Sie, ich habe nie die These derer geteilt, die glauben, dass Frauen, um sich zu behaupten, sich sozusagen tarnen oder vielleicht Männer imitieren müssen, die gleichen Schemata verwenden oder auf die gleiche Weise denken müssen. Ich denke, es ist genau das Gegenteil. Ich denke, dass Frauen erfolgreich sind, wenn sie ihre eigenen Schemata verwenden, wenn sie ihre Besonderheiten und ihren Mehrwert in Bezug auf Menschlichkeit, Konkretheit und, seien wir ehrlich, auch Geschwindigkeit sowie eine geringere Kompromissbereitschaft einsetzen. Das gilt in jedem Bereich, erst recht in der Politik. Und so wie ich nie gedacht habe, dass es eine “weibliche Politik” gibt, bin ich überzeugt, dass es stattdessen eine “weibliche Vision” von Politik gibt, was jedoch eindeutig etwas ganz anderes ist. Das heißt, niemand wird mich jemals davon überzeugen, dass es Themenbereiche gibt, die in die Kompetenz von Frauen fallen, und Themenbereiche, die in die Kompetenz von Männern fallen. Jedes Thema braucht eine zusammengesetzte Sensibilität und daher natürlich auch einen weiblichen Standpunkt, aber das ist ein völlig anderer Ansatz als der, den wir zu oft gesehen haben und der von vielen Seiten unterstützt wird.
Und ich sage noch mehr. Eine Frau ist nicht nur dann eine Frau, wenn sie so denkt, wie einige Frauen glauben, dass sie denken sollte. Dies zu behaupten – wie ich es manchmal immer noch auf surreale Weise erlebe – ist meiner Meinung nach so weit wie möglich von der Verteidigung der Gleichberechtigung entfernt. Denn wir haben gekämpft, um frei zu sein – beziehungsweise, Entschuldigung – wir haben gekämpft, um frei zu sein, und nicht, um von der Situation, in der Männer uns sagten, was wir denken oder tun sollten, in eine Situation zu wechseln, in der ideologische Dogmen uns vorschreiben, was wir denken oder tun können. Der Mut unserer Freiheit war der Schlussstein unserer Selbstbehauptung. Wenn wir ihn verlören, würden wir einfach zurückfallen.
Freiheit und Verdienst (Leistung). Das ist es, was wir verteidigen und garantieren müssen, wenn wir wollen, dass das Gewicht der Frauen wächst. Und natürlich Dienstleistungen, die es Frauen ermöglichen, unter gleichen Bedingungen zu konkurrieren, sich nicht – wie wir schon oft gesagt haben – zwischen einem Kind und einem Beruf entscheiden zu müssen, nicht diskriminiert zu werden, weil sie Mütter sind oder es werden könnten, weniger zu verdienen oder bei der Karriere benachteiligt zu werden, nur weil sie Frauen sind. Sie wissen natürlich, dass sich die Regierung mit verschiedenen Maßnahmen mit diesen Themen befasst hat. Ich denke an die Ausweitung der Elternzeit sowohl für Mütter als auch für Väter, ich denke an die Beitragsentlastung für berufstätige Mütter, ich denke an die Erhöhung der Erstattungen für Kindertagesstätten, um nur einige dieser Maßnahmen zu nennen. Maßnahmen, die zu konkreten Ergebnissen geführt haben. Und worauf ich natürlich am meisten stolz bin, ist der historische Rekord bei der Frauenbeschäftigung, der erreicht wurde, nachdem der Prozentsatz der erwerbstätigen Frauen jahrelang unbeweglich schien. Er ist nicht unbeweglich.
Und natürlich haben wir diese Maßnahmen für mehr Gerechtigkeit durch einen beharrlichen Kampf gegen das abscheuliche Phänomen der Gewalt gegen Frauen ergänzt, die auch heute noch zu viele Frauen jeden Alters und in allen Lebenslagen in einem Klima der Angst und Angst leben lässt und eine unerträgliche Anzahl von Femiziden zur Folge hat. Natürlich können wir uns nicht mit dem leichten Rückgang zufrieden geben, der im gerade zu Ende gegangenen Jahr verzeichnet wurde. Es ist eine Arbeit, die wir fortsetzen müssen, es ist ein Kampf, den wir noch nicht gewonnen haben, aber es ist auch ein Kampf, den wir gemeinsam führen. In diesem Punkt möchte ich aufrichtig sagen: Es ist mir ein Vergnügen und eine Pflicht, auch den Oppositionskräften zu danken, denn der Beitrag, der in diesen Jahren zu diesem Kampf geleistet wurde, ist von grundlegender Bedeutung. Es gibt zivilisatorische Herausforderungen, es gibt zivilisatorische Themen, bei denen es keinen Sinn macht, gespalten zu sein. Es gibt Themen, bei denen das Parlament der Italienischen Republik, die politischen Kräfte und die Politik im Allgemeinen auch in dieser Legislaturperiode zeigen, dass ihnen etwas mehr am Herzen liegt als ihr persönliches Interesse, nämlich das Allgemeininteresse an einer Angelegenheit, die zu wichtig ist, um sich darüber zu streiten.
Wenn es uns endlich gelungen ist, auch dies zu garantieren – einen Kampf, den wir erst noch gewinnen müssen – nämlich die Chancengleichheit, das heißt eine echte Gleichheit der Ausgangsbedingungen und eine authentisch leistungsorientierte Gesellschaft, dann können wir sagen, dass wir gewonnen haben. Aber wir werden es nicht wirklich tun können, solange wir gezwungen sind zu glauben, dass Frauen Quoten oder Bevorzugungsmechanismen brauchen. Denn ich denke, dass die wahre Freiheit darin besteht, sich seine Position auf dem Spielfeld verdienen zu können und nicht darauf zu warten, dass einem diese Position zugestanden wird. Auch hier habe ich immer gedacht, dass die Aufgabe des Staates nicht darin besteht, am Schreibtisch festzulegen, wie viele Frauen in jedem Bereich bestimmte Positionen bekleiden müssen, denn der Staat kann das Spiel nicht anstelle der Menschen spielen. Was der Staat jedoch schaffen muss, ist zu garantieren, dass das Spiel nicht manipuliert wird – dass es nicht eine Spielfeldhälfte gibt, die flach ist, und eine andere, die bergauf führt, eine halbe Bahn frei und eine halbe Bahn voller Hindernisse. Um den Sport zu zitieren: Ich danke auch den vielen Frauen, angefangen bei Francesca Lollobrigida, die uns während dieser Olympischen Spiele mit Stolz erfüllt haben, aber erlauben Sie mir auch, den paralympischen Athleten, die diesen Sonntag beginnen, viel Glück zu wünschen. Die Aufgabe des Staates ist es, wie gesagt, die Gleichheit am Startpunkt zu garantieren, jedem die Möglichkeit zu geben, unter den gleichen Bedingungen zu konkurrieren. Dann liegt es natürlich an jedem Einzelnen, seinen Wert, seine Fähigkeit und seine Kompetenz unter Beweis zu stellen. Denn Gleichberechtigung ist keine Konzession, Gleichberechtigung ist ein Recht. Und es ist ein Recht, das zu lange verweigert wurde und das auch heute noch verweigert wird.
Und das wird noch deutlicher in Momenten, in denen die Ereignisse der Geschichte den Wert jedes einzelnen Menschen ohne Unterschied messen. Ich denke erst recht in diesen Tagen, in denen wir eine neue gefährliche internationale Krise erleben, daran, dass unsere Gedanken bei den Frauen, bei den iranischen Mädchen sein müssen, die mit überraschendem Mut Gefängnis und Folter trotzen, um ihre Freiheit einzufordern. Ich empfinde ihnen gegenüber – und ich denke, ich bin nicht die Einzige in diesem Saal – unendliche Bewunderung, aber auch tiefe Dankbarkeit, denn im Grunde erinnern sie uns mit ihrer Beharrlichkeit daran, wie kostbar die Errungenschaften sind, die wir erzielen konnten, selbst wenn wir sie für selbstverständlich halten. Wir müssen uns daran erinnern.
Dies ist in aller Kürze meine persönliche Vision, auch die Vision, die diese Regierung in ihren grundlegenden Entscheidungen umzusetzen versucht hat. Aber ich denke, es ist auch die Freiheit, die unsere Verfassung bekennt, wenn sie uns auffordert, die Hindernisse zu beseitigen, die Menschen daran hindern, sich selbst zu verwirklichen und voll teilzuhaben; wenn sie gleiche Rechte bei der Arbeit und bei der Entlohnung anerkennt und einen spezifischen Schutz der Mutterschaft vorsieht; wenn sie sich mit dem Zugang zu öffentlichen Ämtern und Wahlämtern befasst und vorschreibt, die Chancengleichheit zu bekräftigen, das heißt, wieder einmal ohne Diskriminierung kämpfen zu können.
Und die Botschaft, die ich am Vorabend des 10. März, aber auch an einem ebenso wichtigen Tag wie dem 8. März für die Frauen dieser Nation hinterlassen möchte, ist diese: Der Staat, die Institutionen auf jeder Ebene werden weiterhin daran arbeiten, das zu garantieren, was nötig ist, um Sie in die Lage zu versetzen, vollkommen frei zu sein und unter gleichen Bedingungen zu konkurrieren. Aber seien Sie Sie selbst, Sie selbst, seien Sie stolz darauf, denn das ist Ihre wichtigste Stärke. Ergeben Sie sich nicht den Vorurteilen, denn wer welche hat, ist im Grunde schwach. Hören Sie nicht auf diejenigen, die versuchen werden, Sie herabzusetzen, denn wer das tut, fürchtet Sie im Grunde. Sie werden oft unterschätzt werden: Sie können das als Vorteil nutzen. Aber vor allem glauben Sie niemals an die Grenzen, die andere für Sie festgelegt haben, denn die einzigen Grenzen in Ihrem Leben bestimmen Sie selbst. Warten Sie nicht darauf, dass es Ihnen gewährt wird, denn Sie können es sich verdienen, ohne jemandem danken zu müssen. Seien Sie, wer Sie bis zum Ende sind. Seien Sie frei.
Wie Virginia Woolf schrieb, und damit schließe ich: “Es gibt kein Tor, kein Schloss, keinen Riegel, den man der Freiheit meines Geistes anlegen kann.”
Ich danke Ihnen.
6. フランス語 (Français)
Alors, bon après-midi à tous. Merci d’être ici. Merci, évidemment, à la ministre Roccella, au ministre Abodi d’avoir voulu cette journée, de l’avoir organisée dans ce lieu si fascinant. Merci aux nombreuses représentations du talent féminin présentes dans cette salle, cette tache extraordinaire représentée par les femmes qui portent l’écharpe tricolore, donc le talent en politique, le talent dans l’art. Arisa, l’orchestre, vraiment félicitations. Le talent, évidemment, de tant d’autres représentées dans tant d’autres domaines parmi les personnes que je vois assises dans cette salle, dans le domaine de l’entreprise, dans le domaine managérial. Bref, c’est une belle synthèse de ce que nous fêtons.
Nous sommes ici pour célébrer l’un des moments fondateurs de l’Italie d’aujourd’hui et de ce que nous sommes, au fond, en tant que nation. À savoir, les quatre-vingts ans du premier vote des femmes. Nous le faisons à quelques jours de l’anniversaire d’une date qui, avant même le 2 juin, a marqué le tournant : le 10 mars 1946, le jour où se sont déroulées les premières élections administratives en Italie avec la participation des hommes et des femmes, donc au suffrage universel. Et grâce à ce scrutin, six femmes ont pu porter pour la première fois cette même écharpe tricolore que je vois aujourd’hui représentée ici par tant d’autres.
Le 10 mars 46 n’a été que le premier, disons, photogramme d’un voyage qui, au fond, n’est pas encore terminé et qui a été marqué par de nombreuses autres étapes décisives, parmi lesquelles, évidemment, nous ne pouvons pas ne pas citer le référendum institutionnel qui a décrété la naissance de la République et l’entrée des vingt-et-une premières femmes dans les institutions parlementaires, dans cette Assemblée Constituante qui avait pour mission d’écrire notre Constitution. Un moment clairement fondamental dans ce parcours qu’Anna Garofalo, infirmière volontaire pendant la Seconde Guerre mondiale et pionnière du journalisme au féminin (auteur du livre “L’italiana in Italia”), a su décrire avec des mots, selon moi, extrêmement efficaces :
“Les bulletins qui nous arrivent à la maison et nous invitent à accomplir notre devoir ont une autorité silencieuse et péremptoire. Nous les retournons entre nos mains et ils nous semblent plus précieux que la carte de pain. Nous serrons les bulletins comme s’ils étaient des billets d’amour.”
Des mots de quelqu’un qui était conscient qu’à partir de ce moment-là, l’Italie ne serait plus la même, car ce vote, ce qui s’est passé en 1946, a donné à la République — comme l’a rappelé également le Président de la République Sergio Mattarella dans son discours de fin d’année (et je l’en remercie) — un caractère démocratique indélébile, entamant un parcours encore en cours vers la pleine parité. La démocratie italienne était née, et elle était née sous le signe des femmes.
Quatre-vingts ans peuvent sembler peu si on les regarde par rapport à la grande histoire, mais ce sont quatre-vingts ans qui ont forgé notre peuple, qui ont permis aux femmes de cette nation de s’affirmer et surtout de pouvoir démontrer ce dont elles sont capables. Un chemin clairement pavé par les sacrifices, la détermination, le courage, le talent de nombreuses femmes et qui m’a permis à moi aussi, aujourd’hui, d’en arriver à occuper ce poste, d’arriver à être la première femme chef de gouvernement dans cette nation. Je ne pourrais pas être là où je suis, et beaucoup de femmes que je vois dans cette salle ne pourraient pas être là où elles sont, si ce n’était grâce à toutes les femmes qui, avant nous, n’ont pas eu peur de démontrer leur valeur. Des femmes qui ont osé, des femmes qui ont combattu les préjugés, des femmes qui ont refusé les compromis, des femmes qui n’ont pas eu peur d’être ce qu’elles sont, dans leur spécificité de femmes.
Parce que, voyez-vous, je n’ai jamais partagé la thèse de ceux qui considèrent que les femmes, pour s’affirmer, doivent, pour ainsi dire, se camoufler ou peut-être imiter les hommes, utiliser les mêmes schémas, raisonner de la même manière. Je pense que c’est exactement le contraire. Je pense que les femmes sont gagnantes lorsqu’elles utilisent leurs propres schémas, lorsqu’elles utilisent leurs spécificités et leur valeur ajoutée en termes d’humanité, en termes de concret, en termes — disons-le — de rapidité également, en termes de moindre disposition au compromis. Cela vaut dans tous les domaines, et d’autant plus en politique. Et de même que je n’ai jamais pensé qu’il existe des “politiques féminines”, je suis convaincue qu’il existe en revanche une “vision féminine” de la politique, ce qui est clairement tout autre chose. C’est-à-dire que personne ne me convaincra jamais qu’il existe des thématiques de la compétence des femmes et des thématiques de la compétence des hommes. Toute thématique a besoin d’une sensibilité composée et donc évidemment aussi d’un point de vue féminin, mais c’est une approche tout autre que celle que nous avons trop souvent vue et qui est soutenue de toutes parts.
Et je dirais plus. Une femme n’est pas une femme seulement si elle pense comme certaines femmes estiment qu’elle doit penser. Soutenir cela — comme je le vois encore faire de manière surréaliste parfois — est à mon avis ce qu’il y a de plus éloigné de la défense de la parité. Car nous ne nous sommes pas battues pour être libres — ou plutôt, excusez-moi — nous nous sommes battues pour être libres, pas pour passer du fait de se faire dire ce qu’on pouvait penser ou faire par les hommes au fait de se faire dire ce qu’on peut penser ou faire par les dogmes idéologiques. Le courage de notre liberté a été la clé de voûte de notre affirmation. Si nous le perdions, nous reculerions tout simplement.
Liberté et mérite. C’est ce que nous devons défendre et garantir si nous voulons que le poids des femmes grandisse. Et clairement des services qui permettent aux femmes de pouvoir concourir à armes égales, de ne pas avoir à — nous nous l’avons dit tant de fois — choisir entre un enfant et une profession, de ne pas être discriminées parce qu’elles sont ou parce qu’elles pourraient même devenir mères, de gagner moins, de faire carrière simplement parce qu’elles sont des femmes. Clairement, vous savez que le gouvernement s’est occupé de ces thèmes avec plusieurs mesures. Je pense à l’élargissement des congés parentaux tant pour les mères que pour les pères, je pense à l’exonération de cotisations pour les mères travailleuses, je pense à l’augmentation des remboursements pour les crèches, pour ne citer que quelques-unes de ces mesures. Des mesures qui ont apporté des résultats concrets. Et clairement, ce dont je suis la plus fière, c’est le record historique d’emploi féminin qui a été atteint après des années où le pourcentage de femmes occupées semblait immuable. Il n’est pas immuable.
Et évidemment, à ces mesures d’équité, nous avons ajouté une lutte tenace contre le phénomène odieux de la violence contre les femmes, qui aujourd’hui encore fait vivre trop de femmes de tous âges, de toutes conditions, dans un climat d’anxiété et d’angoisse et produit un nombre intolérable de féminicides. Clairement, nous ne pourrions pas nous contenter de la petite baisse enregistrée lors de l’année qui vient de s’écouler. C’est un travail que nous devons continuer à faire, c’est une bataille que nous n’avons pas encore gagnée, mais c’est aussi une bataille que nous menons ensemble. Sur ce point, je veux le dire sincèrement : c’est un plaisir pour moi, un devoir, je veux remercier aussi les forces d’opposition car la contribution qui a été apportée ces années-ci sur cette bataille est une contribution fondamentale. Il y a des défis de civilisation, il y a des thèmes de civilisation sur lesquels il n’y a pas de sens à se diviser, il y a des thèmes de civilisation sur lesquels, même dans cette législature, le Parlement de la République italienne, les forces politiques, la politique en général démontrent qu’ils ont quelque chose qui leur tient plus à cœur que leur propre intérêt personnel, à savoir l’intérêt général sur une matière trop importante pour que l’on puisse se diviser.
Quand nous aurons enfin réussi à garantir enfin cela aussi — c’est une bataille que nous devons encore gagner — l’égalité des chances, c’est-à-dire une réelle égalité dans les conditions de départ et une société authentiquement méritocratique, alors nous pourrons dire que nous avons gagné. Mais nous ne pourrons pas le faire vraiment tant que nous serons contraints de croire que les femmes ont besoin de quotas ou de mécanismes de faveur. Parce que je pense que la vraie liberté reste de pouvoir gagner sa position sur le terrain et non d’attendre que cette position soit concédée. Là aussi, j’ai toujours pensé que le rôle de l’État n’est pas de décider autour d’une table combien de femmes doivent occuper certaines positions dans chaque domaine, car l’État ne peut pas jouer le match à la place des gens. Ce que l’État doit cependant réussir à faire, c’est de garantir que le match ne soit pas truqué, qu’il n’y ait pas, c’est-à-dire, une moitié de terrain plate et une autre en montée, une moitié de piste libre et une moitié de piste pleine d’obstacles. Pour citer le sport, en remerciant moi aussi les nombreuses femmes, à commencer par Francesca Lollobrigida, qui nous ont remplis de fierté pendant ces Jeux Olympiques, mais aussi, permettez-moi, pour souhaiter bonne chance aux athlètes des Jeux Paralympiques qui commenceront ce dimanche. La mission de l’État est donc de garantir l’égalité au point de départ, comme je le disais, de donner à tous la possibilité de concourir dans les mêmes conditions. Ensuite, évidemment, il appartient à chacun de démontrer sa valeur, sa capacité, sa compétence. Car la parité n’est pas encore une concession, la parité est un droit. Et c’est un droit trop longtemps nié, et c’est un droit encore aujourd’hui nié.
Et cela est encore plus évident dans les moments où les événements de l’histoire, enfin, mesurent la valeur de chaque être humain sans distinction. Je pense d’autant plus en ces jours où nous vivons une nouvelle crise internationale dangereuse, que notre pensée ne peut qu’aller aux femmes, aux jeunes filles iraniennes qui, avec un courage surprenant, défient la prison, la torture, pour revendiquer leur liberté. J’éprouve à leur égard — et je pense ne pas être la seule dans cette salle — une admiration infinie mais aussi une profonde gratitude, car au fond elles nous rappellent par leur ténacité combien sont précieuses les conquêtes que nous avons réussi à obtenir, même quand nous les considérons comme acquises. Nous devons nous en souvenir.
C’est en résumé ma vision personnelle, ainsi que la vision que ce gouvernement a cherché à décliner dans ses choix fondamentaux. Mais je pense que c’est aussi la liberté professée par notre Constitution quand elle nous demande de lever les obstacles qui empêchent les personnes de se réaliser et de participer pleinement, quand elle reconnaît l’égalité des droits au travail et dans la rémunération et prévoit une protection spécifique de la maternité, quand elle s’occupe de l’accès aux fonctions publiques et aux mandats électifs, impose d’affirmer l’égalité des chances, c’est-à-dire de pouvoir encore une fois se battre sans discrimination.
Et le message que je voudrais laisser à la veille du 10 mars, mais aussi de celle d’une journée tout aussi importante comme le 8 mars pour les femmes de cette nation, est celui-ci : L’État, les institutions à tous les niveaux continueront à travailler pour garantir ce qui sert à vous mettre en condition d’être pleinement libres et de concourir à égalité. Mais vous, soyez vous-mêmes, vous-mêmes, soyez fières de l’être, car c’est là votre principale force. Ne cédez pas aux préjugés car celui qui en a est, fondamentalement, un faible. N’écoutez pas ceux qui tenteront de vous minimiser car celui qui le fait, au fond, vous craint. Vous serez souvent sous-estimées : vous pouvez l’utiliser comme si c’était un avantage. Mais surtout ne croyez jamais aux limites que les autres ont décidées pour vous, car les seules limites dans votre vie, c’est vous qui les décidez. N’attendez pas qu’on vous l’accorde, car vous pouvez le gagner sans avoir à dire merci à personne. Soyez qui vous êtes jusqu’au bout. Soyez libres.
Comme l’écrivait Virginia Woolf, et je conclus : “Il n’y a pas de grille, pas de serrure, pas de verrou que vous puissiez régler sur la liberté de mon esprit.”
Je vous remercie.
7. 中国語(繁体) (繁體中文)
各位下午好。感謝大家的光臨。當然,也要感謝羅切拉部長和阿博迪部長發起這次活動,並選擇在這個如此迷人的地方舉行。感謝在座展現出的眾多女性才華,那些身披三色綬帶的女性構成了一道非凡的亮麗風景,體現了政治與藝術領域的才情。Arisa,還有管弦樂隊,真的非常出色。當然,在座的還有來自企業、管理等各個領域的才俊。總之,這是我們慶祝活動的一個美好縮影。
我們今天齊聚於此,是為了慶祝當今意大利建國史上最重要的時刻之一,慶祝我們作為一個國家的根基:即女性首次獲得投票權八十週年。我們在一個比 6 月 2 日更早標誌著轉折點的日子的週年前夕慶祝,那就是 1946 年 3 月 10 日。那一天,意大利舉行了首次男女共同參與的地方選舉,實現了普選。感謝那次投票,當時有六位女性得以首次佩戴這條今天在座許多女性同樣佩戴的三色綬帶。
1946 年 3 月 10 日只是一段旅程的第一幀畫面,這段旅程本質上尚未結束,並由許多其他關鍵階段組成。其中,我們當然不能不提到決定共和國誕生以及首批 21 名女性進入議會機構的全民公投。在那負責起草憲法的制憲會議中,那是一個極其關鍵的時刻。二戰期間的志願護士、女性新聞界的先驅安娜·加羅法洛(Anna Garofalo,著有《意大利的意大利女性》一書)曾用我認為極其有力的文字描述過那一刻:
「寄到家裡邀請我們履行義務的選票,帶有一種沈默而專橫的權威。我們在手中翻轉它,它看起來比麵包卡更珍貴。我們緊握選票,就像握著情書一樣。」
這些話語出自一個深知從那一刻起意大利將不再相同的人之口。因為 1946 年的那次投票,正如塞爾吉奧·馬塔雷拉總統在年底演講中所提到的(我對此表示感謝),賦予了共和國不可磨滅的民主特色,開啓了至今仍在進行的通往完全平等的道路。意大利民主誕生了,且是在女性的標誌下誕生的。
如果放在宏大的歷史背景中,八十年可能看起來很短,但這八十年塑造了我們的人民,讓這個國家的女性得以展現自我,最重要的是,證明她們的能力。這是一條由無數女性的犧牲、決心、勇氣和才華鋪就的道路,這也讓我今天能夠擔任此職,成為這個國家的首位女性政府首腦。如果沒有那些先於我們、無懼展示自身價值的女性,我不可能站在這裡,在座的許多女性也不可能處於現在的位置。她們是敢於挑戰、與偏見抗爭、拒絕妥協的女性,是不畏懼做自己、不畏懼女性特質的女性。
因為,你們看,我從不認同那種認為女性為了出人頭地就必須「偽裝」或模仿男性、使用同樣模式、以同樣方式思考的論調。我認為恰恰相反。我認為當女性運用她們自己的模式,運用她們在人性、具體性,以及(我們直說吧)速度、較少的妥協意願等方面的特質與附加價值時,她們才是贏家。這適用於任何領域,在政治領域更是如此。正如我從不認為存在所謂的「女性政策」,但我深信存在著一種「女性的政治視角」,這顯然是兩回事。也就是說,沒人能說服我某些領域是女性的專長,而另一些是男性的專長。任何議題都需要一種複合的敏感度,因此當然也需要女性的觀點,但這與我們見過太多次、被多方支持的那種做法完全不同。
我還要說更多。一個女性並非只有在按照某些女性認為「應有的方式」思考時,才算是女性。在我看來,支持這種說法——如我時而看到的超現實表現——是與捍衛平等背道而馳的。因為我們奮鬥是為了自由,而不是從被男性告知我們該想什麼、該做什麼,轉變為被意識形態教條告知我們該想什麼、該做什麼。我們追求自由的勇氣是我們成功的基石。如果失去了它,我們只會倒退。
自由與功績(能力)。如果我們想增加女性的力量,這就是我們必須捍衛和保證的。當然還有各項服務,讓女性能在平等的條件下競爭,不必(我們已說過很多次)在孩子和職業之間做選擇,不因身為母親或可能成為母親而受歧視,不因身為女性而薪酬更低或晉升受阻。顯然,你們知道政府已通過多項措施處理這些問題。比如擴大父母雙方的育兒假、為職業母親減免社保繳費、增加托兒所補貼等,僅舉幾例。這些措施已取得了具體成果。而最令我自豪的,是在經歷了多年女性就業率看似停滯不前之後,我們達到了歷史性的女性就業新高。它並非不可撼動。
當然,在推行這些公平措施的同時,我們也在頑強地與針對女性的暴力這一醜惡現象作鬥爭。時至今日,這種現象仍讓各年齡段、各階層的女性生活在焦慮和痛苦中,導致了令人無法容忍的殺害女性案件數量。顯然,我們不能滿足於去年記錄到的微小下降。這是我們必須繼續做的工作,這是一場我們尚未贏得的戰鬥,但這也是一場我們正在共同進行的戰鬥。對此我想真誠地說:這對我來說是一種榮幸和責任,我也想感謝反對派的力量,因為這些年來為這場鬥爭做出的貢獻是至關重要的。這是文明的挑戰,是分歧毫無意義的文明議題。在這些議題上,即便是在本屆立法機關,意大利共和國議會、各政治力量、整個政界也正在證明,他們心中有比個人利益更重要的東西,那就是在一個如此重要、不容分裂的事務上的共同利益。
當我們最終能夠保證這一點時——這也是我們必須贏得的戰鬥——即機會平等,也就是起點條件的真實平等和一個真正的功績社會,那時我們才能說我們贏了。但只要我們還被迫相信女性需要配額或優待機制,我們就還沒有真正贏。因為我認為,真正的自由是能夠在賽場上贏得自己的位置,而不是等待被授予那個位置。在這裡,我也一直認為國家的任務不是在辦公桌前決定女性在各領域應佔多少比例,因為國家不能代替個人參賽。然而,國家必須做到的是確保比賽不被操縱,即不存在一半場地平坦、另一半是上坡的情況,不存在一半跑道通暢、另一半佈滿障礙的情況。引用體育方面的例子,我也要感謝以弗朗西斯卡·洛洛布里吉達為首的許多女性,她們在奧運期間讓我們倍感自豪;同時請允許我祝願本週日開始的殘奧會運動員們好運。國家的職責,如我所說,是保證起點的平等,讓每個人都有機會在同等條件下競爭。然後,當然要靠每個人展示自己的價值、能力和才幹。因為平等不是恩賜,平等是權利。這是一項被否認太久的權利,也是一項今日仍被否認的權利。
在歷史事件衡量每一個獨立個體的價值、不分彼此的時刻,這一點尤為明顯。我更想到在我們正面臨新的危險國際危機的當下,我們的思緒不能不飛向那些以驚人勇氣挑戰監禁與酷刑、以爭取自由的伊朗女性和女孩們。我對她們——我想在座的並非只有我一人——感到無限欽佩,也深懷感激,因為她們的堅韌提醒了我們,即使在我們認為理所當然的時候,我們所取得的成就是多麼珍貴。我們必須記住這一點。
這是對我個人願景的高度概括,也是本屆政府試圖在基本選擇中體現的願景。但我認為,這也是我們憲法所宣揚的自由:當它要求我們消除阻礙人們實現自我和全面參與的障礙時;當它承認工作和報酬中的平等權利並規定對母性的專門保護時;當它處理公職與選舉職位的準入、強制實行機會平等時,即能夠再次在無歧視的環境下奮鬥。
在 3 月 10 日前夕,也在對這個國家的女性同樣重要的 3 月 8 日前夕,我想留下的信息是:國家、各級機構將繼續努力,保證讓你們處於完全自由、平等競爭的條件下所需的一切。但你們,要做你們自己。做你們自己,並為此感到自豪,因為這是你們的主要力量。不要屈服於偏見,因為有偏見的人本質上是軟弱的。不要聽那些試圖貶低你們的人,因為那樣做的人內心深處其實是在畏懼你們。你們常會被低估:你們可以將此視為一種優勢。但最重要的是,永遠不要相信別人為你們設定的限制,因為你們生命中唯一的限制是由你們自己決定的。不要等待被恩賜,因為你們可以憑本事贏得這一切,而無需對任何人道謝。堅持做最真實的自己。擁抱自由。
正如弗吉尼亞·伍爾夫所寫,我也以此作結:
「沒有任何門檻,沒有任何鎖,沒有任何螺栓,可以束縛我思想的自由。」
謝謝大家。
8. アラビア語 (العربية)
حسنًا، طاب مساؤكم جميعًا. شكرًا لوجودكم هنا. شكرًا، بالطبع، للوزيرة روتشيلا، والوزير أبودي على الرغبة في إقامة هذا اليوم، وعلى إقامته في هذا المكان الساحر للغاية. شكرًا للعديد من تمثيلات المواهب النسائية الموجودة في هذه القاعة، ذلك المشهد الرائع الذي تمثله النساء اللواتي يرتدين الوشاح ثلاثي الألوان، أي المواهب في السياسة، والمواهب في الفن. أريزا، الأوركسترا، حقًا أهنئكم. والموهبة، بالطبع، للعديد من الممثلات الأخريات في العديد من المجالات الأخرى من بين الأشخاص الذين أراهم جالسين في هذه القاعة، في مجال الأعمال، وفي مجال الإدارة. وبإيجاز، إنه ملخص جميل لما نحتفل به.
نحن هنا للاحتفال بإحدى اللحظات التأسيسية لإيطاليا اليوم وما نحن عليه، في الجوهر، كأمة. وهي مرور ثمانين عامًا على أول تصويت للمرأة. نقوم بذلك قبل أيام قليلة من ذكرى تاريخ مثل، حتى قبل 2 يونيو، نقطة تحول، وهو 10 مارس 1946، اليوم الذي أجريت فيه أول انتخابات إدارية في إيطاليا بمشاركة الرجال والنساء، وبالتالي بالاقتراع العام. وبفضل تلك الدورة الانتخابية، تمكنت ست نساء في ذلك الوقت من ارتداء ذلك الوشاح ثلاثي الألوان نفسه لأول مرة، والذي أراه اليوم متمثلاً هنا في العديد من الأخريات.
كان 10 مارس 1946 مجرد “لقطة” أولى، إذا جاز التعبير، لرحلة لم تنتهِ بعد في الجوهر، والتي تخللتها العديد من المراحل الحاسمة الأخرى، ومن بينها، بالطبع، لا يمكننا إلا أن نذكر الاستفتاء المؤسسي الذي أقر ولادة الجمهورية ودخول أول إحدى وعشرين امرأة إلى المؤسسات البرلمانية، في تلك الجمعية التأسيسية التي كانت مهمتها كتابة دستورنا. لحظة أساسية بوضوح في هذا المسار الذي استطاعت آنا غاروفالو، الممرضة المتطوعة خلال الحرب العالمية الثانية ورائدة الصحافة النسائية (صاحبة كتاب “الإيطالية في إيطاليا”)، وصفه بكلمات، في رأيي، فعالة للغاية:
“البطاقات الانتخابية التي تصل إلى منازلنا وتدعونا لأداء واجبنا لها سلطة صامتة وحاسمة. نقلبها بين أيدينا وتبدو لنا أغلى من بطاقة الخبز. نضغط على البطاقات وكأنها رسائل حب.”
كلمات شخص كان يدرك أنه منذ تلك اللحظة فصاعدًا، لن تعود إيطاليا كما كانت، لأن ذلك التصويت، وما حدث في عام 1946، منح الجمهورية – كما ذكر أيضًا رئيس الجمهورية سيرجيو ماتاريلا في خطابه في نهاية العام (وأشكره على ذلك) – طابعًا ديمقراطيًا لا يمحى، ليبدأ مسارًا لا يزال جاريًا نحو المساواة الكاملة. لقد ولدت الديمقراطية الإيطالية، وولدت تحت علامة النساء.
قد تبدو ثمانون عامًا قليلة إذا نظرنا إليها في سياق التاريخ العظيم، لكنها ثمانون عامًا صقلت شعبنا، وسمحت لنساء هذه الأمة بإثبات ذواتهن، وقبل كل شيء، بالقدرة على إظهار ما هن قادرات عليه. مسار معبد بوضوح بالتضحيات، والتصميم، والشجاعة، وموهبة العديد من النساء، والذي سمح لي أنا أيضًا اليوم بالوصول إلى شغل هذا المنصب، والوصول إلى أن أكون أول امرأة ترأس الحكومة في هذه الأمة. لم أكن لأصل إلى ما أنا عليه، ولم تكن العديد من النساء اللواتي أراهن في هذه القاعة ليصلن إلى ما هن عليه، لولا فضل كل النساء اللواتي سبقونا ولم يخشين إظهار قيمتهن. نساء تجرأن، نساء حاربن التحيزات، نساء رفضن المساومات، نساء لم يخشين أن يكن ما هن عليه، بخصوصيتهن كنساء.
لأنني، كما ترون، لم أشارك أبدًا أطروحة أولئك الذين يعتقدون أن النساء، لكي يثبتن أنفسهن، يجب عليهن، إذا جاز التعبير، التخفي أو ربما تقليد الرجال، واستخدام نفس الأساليب، والتفكير بنفس الطريقة. أعتقد أن العكس هو الصحيح تمامًا. أعتقد أن النساء يفزن عندما يستخدمن أساليبهن الخاصة، وعندما يستخدمن خصوصياتهن وقيمتهن المضافة من حيث الإنسانية، ومن حيث الملموسية، ومن حيث – لنقل ذلك – السرعة أيضًا، ومن حيث قلة الاستعداد للمساومة. هذا ينطبق في كل مجال، وينطبق بشكل أكبر في السياسة. وكما لم أعتقد أبدًا بوجود سياسات نسائية، فأنا مقتنعة بوجود رؤية نسائية للسياسة، وهي بوضوح شيء آخر تمامًا. أي أن لا أحد سيقنعني أبدًا بوجود موضوعات من اختصاص النساء وموضوعات من اختصاص الرجال. أي موضوع يحتاج إلى حساسية مركبة، وبالتالي بالطبع يحتاج أيضًا إلى وجهة نظر نسائية، لكنه نهج مختلف تمامًا عن النهج الذي رأيناه مرارًا وتكرارًا وتدعمه أطراف عديدة.
وأقول أكثر من ذلك. المرأة ليست امرأة فقط إذا كانت تفكر كما تعتقد بعض النساء أنها يجب أن تفكر. إن دعم هذا – كما لا أزال أرى يحدث بطرق سريالية أحيانًا – هو في رأيي أبعد ما يكون عن الدفاع عن المساواة، لأننا لم نناضل من أجل أن نكون أحرارًا – بل عفواً – لقد ناضلنا لنكون أحرارًا، وليس لننتقل من جعل الرجال يخبروننا بما يمكننا التفكير فيه أو فعله إلى جعل العقائد الأيديولوجية تخبرنا بما يمكننا التفكير فيه أو فعله. كانت شجاعة حريتنا هي حجر الزاوية في إثبات ذواتنا. إذا فقدناها، فسنعود ببساطة إلى الوراء.
الحرية والجدارة. هذا ما يجب أن ندافع عنه ونضمنه إذا أردنا أن يزداد وزن النساء. ومن الواضح أن الخدمات التي تسمح للنساء بالقدرة على المنافسة على قدم المساواة، وعدم الاضطرار – كما قلنا لأنفسنا مرات عديدة – للاختيار بين طفل ومهنة، وعدم تعرضهن للتمييز لأنهن أمهات أو لأنهن قد يصبحن كذلك، أو تقاضي أجور أقل، أو عدم القدرة على بناء مسيرة مهنية لمجرد أنهن نساء. من الواضح أنكم تعلمون أن الحكومة اهتمت بهذه القضايا من خلال تدابير مختلفة. أفكر في توسيع الإجازات الوالدية لكل من الأمهات والآباء، وأفكر في إعفاء الأمهات العاملات من المساهمات، وأفكر في زيادة تعويضات دور الحضانة، فقط لذكر بعض هذه التدابير. تدابير أدت إلى بعض النتائج الملموسة. ومن الواضح أن أكثر ما أفخر به هو الرقم القياسي التاريخي لتوظيف الإناث الذي تم الوصول إليه بعد سنوات بدا فيها أن نسبة النساء العاملات لا تتزحزح. إنها ليست غير قابلة للتغيير.
وبالطبع، إلى جانب تدابير الإنصاف هذه، قمنا أيضًا بنضال شرس ضد ظاهرة العنف ضد المرأة البغيضة، والتي لا تزال تجعل الكثير من النساء من جميع الأعمار والظروف يعشن في جو من القلق والضيق وتنتج عددًا لا يطاق من جرائم قتل النساء. من الواضح أننا لا يمكننا الاكتفاء بالانخفاض الطفيف المسجل في العام الذي انتهى للتو. إنه عمل يجب أن نستمر في القيام به، إنها معركة لم ننتصر فيها بعد، لكنها أيضًا معركة نخوضها معًا. وفي هذا الصدد، أريد أن أقول بصدق: إنه لمن دواعي سروري وواجبي، أن أشكر أيضًا قوى المعارضة لأن المساهمة التي تم تقديمها في هذه السنوات في هذه المعركة هي مساهمة أساسية. هناك تحديات حضارية، وهناك قضايا حضارية لا معنى للانقسام حولها، وهناك قضايا حضارية يثبت فيها برلمان الجمهورية الإيطالية والقوى السياسية والسياسة بشكل عام حتى في هذه الدورة التشريعية أن لديهم شيئًا أغلى على قلوبهم من مصلحتهم الشخصية، وهو المصلحة العامة في موضوع هو أهم من أن ننقسم حوله.
عندما ننجح أخيرًا في ضمان هذه المعركة أيضًا – وهي معركة لا يزال يتعين علينا الفوز بها – تكافؤ الفرص، أي مساواة حقيقية في ظروف البداية ومجتمع قائم على الجدارة بصدق، عندها سنتمكن من القول إننا فزنا. لكننا لن نتمكن من القيام بذلك حقًا طالما أننا مضطرون للاعتقاد بأن النساء بحاجة إلى حصص (كوتة) أو آليات تفضيل. لأنني أعتقد أن الحرية الحقيقية تكمن في القدرة على كسب مكانة المرء في الميدان وعدم انتظار منح تلك المكانة. هنا أيضًا، فكرت دائمًا أن مهمة الدولة ليست تحديد عدد النساء اللواتي يجب أن يشغلن مناصب معينة في كل مجال من وراء المكاتب، لأن الدولة لا يمكنها لعب المباراة بدلاً من الناس. ومع ذلك، ما يجب على الدولة أن تنجح في فعله هو ضمان أن المباراة ليست “مغشوشة”، أي ألا يكون هناك نصف ملعب مستوٍ والنصف الآخر صعود، ونصف مضمار خالٍ والنصف الآخر مليء بالعقبات. واستشهاداً بالرياضة، أشكر أيضاً النساء العديدات، بدءاً من فرانشيسكا لولوبريجيدا، اللواتي ملأننا بالفخر خلال هذه الألعاب الأولمبية، وأيضاً، اسمحوا لي، أن أتمنى حظاً سعيداً للرياضيين في الألعاب البارالمبية التي ستبدأ يوم الأحد القادم. مهمة الدولة، كما قلت، هي ضمان المساواة في نقطة البداية، وإعطاء الجميع الفرصة للتنافس في ظل نفس الظروف. ثم بالطبع، يقع على عاتق كل فرد إثبات قيمته وقدرته وكفاءته. لأن المساواة ليست منحة، المساواة حق. وهو حق حُرمت منه النساء لفترة طويلة، وهو حق لا يزال محرومًا اليوم.
وهذا يظهر بوضوح أكبر في اللحظات التي تقيس فيها أحداث التاريخ قيمة كل إنسان فرد دون تمييز. أفكر بشكل خاص في هذه الأيام التي نعيش فيها أزمة دولية خطيرة جديدة، حيث لا يمكن لأفكارنا إلا أن تذهب إلى النساء والفتيات الإيرانيات، اللواتي يتحدين السجن والتعذيب بشجاعة مذهلة للمطالبة بحريتهن. أشعر تجاههن – وأعتقد أنني لست الوحيدة في هذه القاعة – بإعجاب لا ينتهي ولكن أيضًا بامتنان عميق، لأنهن في الجوهر يذكرننا بصلابتهن بمدى قيمة المكاسب التي تمكنا من تحقيقها، حتى عندما نعتبرها من المسلمات. يجب أن نتذكر ذلك.
هذا هو، بإيجاز شديد، رؤيتي الشخصية، وأيضاً الرؤية التي حاولت هذه الحكومة صياغتها في خياراتها الأساسية. لكني أعتقد أنها أيضًا الحرية التي يعلنها دستورنا عندما يطلب منا إزالة العقبات التي تمنع الناس من تحقيق ذواتهم والمشاركة الكاملة، وعندما يعترف بالحقوق المتساوية في العمل والأجر وينص على حماية محددة للأمومة، وعندما يهتم بالوصول إلى الوظائف العامة والمناصب الانتخابية، ويفرض تأكيد تكافؤ الفرص، أي القدرة مرة أخرى على النضال دون تمييز.
والرسالة التي أود أن أتركها عشية 10 مارس، وكذلك عشية يوم لا يقل أهمية مثل 8 مارس لنساء هذه الأمة، هي هذه: الدولة والمؤسسات على كل مستوى ستستمر في العمل لضمان ما يلزم لوضعكن في ظروف تجعلكن أحرارًا تمامًا وتتنافسن على قدم المساواة. لكن أنتن، كن أنفسكن، كن فخورات بكونكن أنفسكن، لأن هذه هي قوتكن الرئيسية. لا تستسلمن للتحيزات لأن من لديه تحيزات هو، في الأساس، ضعيف. لا تستمعن لمن سيحاول التقليل من شأنكن لأن من يفعل ذلك يخشاكن في الجوهر. غالبًا ما سيتم الاستخفاف بكن: يمكنكُن استخدام ذلك كميزة. ولكن قبل كل شيء، لا تؤمن أبداً بالحدود التي حددها الآخرون لكن، لأن الحدود الوحيدة في حياتكن أنتن من يقررها. لا تنتظرن أن تُمنح لكن، لأن بإمكانكن كسبها دون الحاجة لقول شكراً لأي شخص. كن ما أنتن عليه حتى النهاية. كن أحرارًا.
وكما كتبت فيرجينيا وولف، وأختم: “ليس هناك بوابة، ولا قفل، ولا مزلاج يمكنكم ضبطه على حرية عقلي.” شكرًا لكم.
9. チェコ語 (Čeština)
Dobrý den všem. Děkuji, že jste přišli. Děkuji samozřejmě ministryni Roccelle a ministru Abodimu, že uspořádali tento den a že se koná na tomto fascinujícím místě. Děkuji za mnohé ukázky ženského talentu v tomto sále, za tu mimořádnou scénu žen s trikolórovou šerpou – tedy za talent v politice i v umění. Ariso, orchestře, opravdu gratuluji. Talent samozřejmě vidím i u mnoha dalších žen z různých oblastí, které zde dnes sedí – z oblasti podnikání, managementu. Je to krásný souhrn toho, co dnes oslavujeme.
Jsme zde, abychom oslavili jeden ze zakládajících momentů dnešní Itálie a toho, kým jako národ v jádru jsme. Tedy osmdesát let od prvního volebního práva žen. Činíme tak jen několik dní před výročím data, které ještě před 2. červnem znamenalo zásadní obrat – 10. března 1946. Toho dne se v Itálii konaly první komunální volby za účasti mužů i žen, tedy s všeobecným hlasovacím právem. Díky těmto volbám mohlo tehdy šest žen poprvé obléknout stejnou trikolórovou šerpu, jakou dnes vidím u tolika z vás.
březen 46 byl jen prvním obrazem cesty, která v podstatě ještě neskončila a která byla provázena mnoha dalšími rozhodujícími etapami. Mezi nimi samozřejmě nemůžeme nezmínit institucionální referendum, které stvrdilo vznik republiky a vstup prvních jednadvaceti žen do parlamentních institucí, do Ústavodárného shromáždění, které mělo za úkol napsat naši Ústavu. Byl to jasně zásadní moment na této cestě, který Anna Garofalo, dobrovolná sestra během druhé světové války a průkopnice ženské žurnalistiky (autorka knihy „Italka v Itálii“), dokázala popsat slovy, která jsou podle mě nesmírně účinná:
„Hlasovací lístky, které nám přicházejí domů a vyzývají nás ke splnění naší povinnosti, mají tichou a nepopiratelnou autoritu. Otáčíme je v rukou a připadají nám vzácnější než lístky na chleba. Tiskneme ty lístky k sobě, jako by to byly milostné dopisy.“
To jsou slova někoho, kdo si uvědomoval, že od té chvíle už Itálie nikdy nebude stejná. Protože ona volba, to, co se stalo v roce 1946, dalo republice – jak připomněl i prezident Sergio Mattarella ve svém novoročním projevu (za což mu děkuji) – nesmazatelný demokratický charakter a zahájilo cestu k plné rovnosti, která stále trvá. Italská demokracie se zrodila a zrodila se ve znamení žen.
Osmdesát let se může zdát málo ve srovnání s velkými dějinami, ale je to osmdesát let, které zformovaly náš lid, které umožnily ženám tohoto národa prosadit se a především ukázat, čeho jsou schopny. Je to cesta dlážděná oběťmi, odhodláním, odvahou a talentem mnoha žen, která umožnila i mně dnes zastávat tento úřad a stát se první ženou v čele vlády tohoto národa. Nemohla bych být tam, kde jsem, a mnohé z žen v tomto sále by nemohly být tam, kde jsou, nebýt všech žen před námi, které se nebály ukázat svou hodnotu. Ženy, které se odvážily, které bojovaly proti předsudkům, které odmítaly kompromisy, které se nebály být tím, kým jsou, se svou ženskou specifičností.
Víte, nikdy jsem nesdílela názor těch, kteří si myslí, že aby se ženy prosadily, musí se takříkajíc maskovat nebo snad napodobovat muže, používat stejná schémata a uvažovat stejným způsobem. Myslím si, že je to přesně naopak. Myslím, že ženy vyhrávají, když používají svá vlastní schémata, svou specifičnost a přidanou hodnotu v podobě lidskosti, konkrétnosti a – přiznejme si to – i rychlosti a menší ochoty ke kompromisům. To platí v každé oblasti, a v politice o to víc. Stejně jako jsem si nikdy nemyslela, že existuje „ženská politika“, jsem přesvědčena, že existuje „ženský pohled“ na politiku, což je ovšem něco úplně jiného. Nikdo mě nikdy nepřesvědčí, že existují témata, která spadají do kompetence žen, a témata, která patří mužům. Každé téma potřebuje složenou citlivost, a tedy i ženský úhel pohledu, ale je to zcela jiný přístup než ten, který jsme viděli až příliš často a který je odněkud podporován.
A řeknu víc. Žena není ženou jen tehdy, když si myslí to, co si některé ženy myslí, že by si myslet měla. Tvrdit to – jak občas stále vídám v dosti surreálných podobách – je podle mého názoru to nejvzdálenější, co může existovat od obhajoby rovnosti. Protože my jsme nebojovaly za svobodu proto, abychom přešly od toho, že nám muži říkají, co si máme myslet nebo co máme dělat, k tomu, že nám to budou říkat ideologická dogmata. Odvaha naší svobody byla klíčem k našemu úspěchu. Kdybychom ji ztratily, prostě bychom se vrátily zpět.
Svoboda a zásluhy. To je to, co musíme bránit a zaručit, pokud chceme, aby váha žen rostla. A samozřejmě služby, které ženám umožní soutěžit za stejných podmínek. Aby nemusely – jak jsme si řekli už mnohokrát – volit mezi dítětem a profesí, aby nebyly diskriminovány proto, že jsou nebo by se mohly stát matkami, aby nevydělávaly méně nebo aby jejich kariéra nestagnovala jen proto, že jsou ženy. Víte, že vláda se těmito tématy zabývala v několika opatřeních. Mám na mysli rozšíření rodičovské dovolené pro matky i otce, úlevy na odvodech pro pracující matky, zvýšení příspěvků na školky, abych jmenovala alespoň některé. Opatření, která přinesla konkrétní výsledky. A na co jsem nejvíce hrdá, je historický rekord v zaměstnanosti žen, kterého bylo dosaženo po letech, kdy se procento pracujících žen zdálo neměnné. Není neměnné.
K těmto opatřením jsme samozřejmě přidali i houževnatý boj proti odpornému jevu násilí na ženách, kvůli kterému i dnes příliš mnoho žen všech věkových kategorií a postavení žije v atmosféře úzkosti a strachu, a který produkuje neúnosný počet femicid. Rozhodně se nemůžeme spokojit s mírným poklesem zaznamenaným v uplynulém roce. Je to práce, ve které musíme pokračovat, je to bitva, kterou jsme ještě nevyhráli, ale je to bitva, kterou vedeme společně. V tomto ohledu chci upřímně poděkovat i opozičním silám, protože jejich příspěvek v tomto boji je zásadní. Jsou to civilizační výzvy a témata, u nichž nemá smysl se rozdělovat. Jsou to témata, u nichž i v tomto volebním období parlament Italské republiky, politické síly a politika obecně ukazují, že mají na srdci něco důležitějšího než vlastní osobní zájem – a to obecný zájem na věci, která je příliš důležitá na to, abychom se kvůli ní dělili.
Až se nám konečně podaří zaručit i toto – a to je bitva, kterou musíme teprve vyhrát – tedy rovné příležitosti, skutečnou rovnost v nástupních podmínkách a autenticky meritokratickou společnost, pak budeme moci říci, že jsme vyhráli. Ale nebudeme to moci udělat doopravdy, dokud budeme nuceni věřit, že ženy potřebují kvóty nebo mechanismy zvýhodňování. Protože si myslím, že skutečná svoboda spočívá v tom, že si člověk může svou pozici vybojovat sám, a ne čekat, až mu bude udělena. I zde jsem si vždy myslela, že úkolem státu není určovat od stolu, kolik žen má zastávat určité pozice, protože stát nemůže hrát zápas za lidi. Co však stát musí dokázat, je zaručit, že zápas není zmanipulovaný – že polovina hřiště není rovná a druhá do kopce, že polovina dráhy není volná a druhá plná překážek. Abych citovala sport – a děkuji mnoha ženám v čele s Francescou Lollobrigidou, které nás naplnily hrdostí během těchto olympijských her, a dovolte mi také popřát hodně štěstí paralympionikům, kteří začínají tuto neděli – úkolem státu je zaručit rovnost na startu. Dát všem možnost soutěžit za stejných podmínek. Pak je samozřejmě na každém, aby prokázal svou hodnotu, schopnosti a kompetence. Protože rovnost není ústupek, rovnost je právo. Právo příliš dlouho upírané a upírané i dnes.
A to je ještě patrnější ve chvílích, kdy dějinné události měří hodnotu každého lidského bytí bez rozdílu. Myslím na to obzvláště v těchto dnech, kdy prožíváme novou nebezpečnou mezinárodní krizi. Naše myšlenky musí směřovat k íránským ženám a dívkám, které s překvapivou odvahou čelí vězení a mučení, aby se domohly své svobody. Cítím k nim – a věřím, že v tomto sále nejsem sama – nekonečný obdiv, ale také hlubokou vděčnost. Svou houževnatostí nám totiž připomínají, jak vzácné jsou výdobytky, kterých jsme dosáhli, i když je považujeme za samozřejmost. Musíme si to pamatovat.
To je ve stručnosti moje osobní vize a také vize, kterou se tato vláda snažila promítnout do svých zásadních rozhodnutí. Myslím si ale, že je to také svoboda vyznávaná naší Ústavou, když nás žádá, abychom odstraňovali překážky, které brání lidem v seberealizaci a plné účasti. Když uznává rovná práva v práci i v odměňování a stanovuje specifickou ochranu mateřství. Když se zabývá přístupem k veřejným úřadům a voleným funkcím a ukládá prosazovat rovné příležitosti, tedy možnost bojovat bez diskriminace.
Poselství, které bych chtěla zanechat v předvečer 10. března, ale i před 8. březnem, dnem pro ženy tohoto národa stejně důležitým, je toto: Stát a instituce na všech úrovních budou i nadále pracovat na tom, aby vám zajistily podmínky, v nichž budete plně svobodné a budete moci soutěžit jako rovné s rovnými. Ale vy buďte samy sebou. Buďte samy sebou a buďte na to hrdé, protože to je vaše hlavní síla. Nepodléhejte předsudkům, protože ten, kdo je má, je v jádru slabý. Neposlouchejte ty, kteří se vás budou snažit shazovat, protože ten, kdo to dělá, se vás ve skutečnosti bojí. Často vás budou podceňovat: využijte toho jako výhody. Ale především nikdy nevěřte limitům, které pro vás rozhodli jiní. Jediné limity ve vašem životě si určujete vy samy. Nečekejte, až vám to bude dovoleno, protože si to můžete vybojovat, aniž byste musely komukoli děkovat. Buďte tím, kým jste, až do konce. Buďte svobodné.
Jak napsala Virginia Woolfová, a tím končím: „Neexistuje žádná brána, žádný zámek, žádná závora, kterou byste mohli osadit svobodu mé mysli.“
Děkuji vám.
10. ロシア語 (Русский)
Что ж, добрый день всем. Спасибо, что вы здесь. Спасибо, конечно, министру Роччелле и министру Абоди за то, что они захотели провести этот день и организовали его в этом столь очаровательном месте. Спасибо за многочисленные проявления женского таланта в этом зале, за это необычайное зрелище, которое представляют собой женщины в трехцветных лентах — талант в политике, талант в искусстве. Ариза, оркестр — мои искренние поздравления. Талант, конечно же, и многих других представительниц самых разных сфер, которых я вижу в этом зале: бизнеса, управления. Словом, это прекрасный синтез того, что мы сегодня празднуем.
Мы собрались здесь, чтобы отметить один из основополагающих моментов современной Италии и того, кем мы являемся как нация. А именно — восьмидесятилетие первого голосования женщин. Мы делаем это за несколько дней до годовщины даты, которая еще до 2 июня стала поворотным моментом — 10 марта 1946 года. Это день, когда в Италии прошли первые административные выборы с участием и мужчин, и женщин, то есть на основе всеобщего избирательного права. И благодаря тому голосованию шесть женщин в то время смогли впервые надеть ту самую трехцветную ленту, которую я сегодня вижу на многих из вас.
10 марта 46-го года было лишь первым кадром путешествия, которое, по сути, еще не закончилось и которое было отмечено многими другими решающими этапами. Среди них, конечно, нельзя не упомянуть институциональный референдум, провозгласивший рождение Республики, и вхождение первых двадцати одной женщины в парламентские институты — в то Учредительное собрание, перед которым стояла задача написать нашу Конституцию. Очевидно, фундаментальный момент на этом пути, который Анна Гарофало — медсестра-доброволец во время Второй мировой войны и пионер женской журналистики (автор книги «Итальянка в Италии») — сумела описать словами, которые, на мой взгляд, чрезвычайно точны:
«Бюллетени, которые приходят к нам домой и приглашают исполнить наш долг, обладают безмолвным и непререкаемым авторитетом. Мы вертим их в руках, и они кажутся нам более ценными, чем карточки на хлеб. Мы прижимаем к себе эти бюллетени, как если бы это были любовные письма».
Это слова человека, который осознавал, что с этого момента Италия никогда не будет прежней. Потому что то голосование, то, что произошло в 1946 году, придало Республике — как напомнил президент Серджо Маттарелла в своей новогодней речи (и я благодарю его за это) — неизгладимый демократический характер, положив начало пути к полному равенству, который продолжается и сегодня. Итальянская демократия родилась, и родилась она под знаком женщины.
Восемьдесят лет могут показаться малым сроком, если смотреть на них в масштабе большой истории, но это восемьдесят лет, которые выковали наш народ, позволили женщинам этой страны заявить о себе и, прежде всего, доказать, на что они способны. Это путь, вымощенный жертвами, решимостью, мужеством и талантом многих женщин, который позволил и мне сегодня занимать этот пост, стать первой женщиной — главой правительства в этой стране. Я не могла бы быть там, где я есть, и многие из женщин в этом зале не могли бы быть на своих местах, если бы не все те женщины до нас, которые не побоялись доказать свою ценность. Женщины, которые дерзали, женщины, которые боролись с предрассудками, женщины, которые отказывались от компромиссов, женщины, которые не боялись быть теми, кто они есть, в своей женской уникальности.
Потому что, понимаете, я никогда не разделяла тезис тех, кто считает, что женщины, чтобы утвердиться, должны, так сказать, мимикрировать под мужчин или подражать им, использовать те же схемы, рассуждать так же. Я думаю, что всё как раз наоборот. Я считаю, что женщины побеждают, когда используют свои собственные схемы, свою специфику и свою добавленную стоимость с точки зрения человечности, конкретики и — признаем это — скорости, а также меньшей готовности к компромиссам. Это верно в любой сфере, и тем более в политике. И так же, как я никогда не считала, что существует «женская политика», я убеждена, что существует «женский взгляд» на политику, а это совсем другое. То есть никто никогда не убедит меня в том, что есть темы, входящие в компетенцию женщин, и темы, входящие в компетенцию мужчин. Любая тема нуждается в комплексной чувствительности, а значит, и в женской точке зрения, но это совершенно иной подход по сравнению с тем, который мы видели слишком часто и который поддерживается многими.
И я скажу больше. Женщина не является женщиной только в том случае, если она думает так, как, по мнению некоторых женщин, она должна думать. Поддерживать это — как я до сих пор иногда вижу в каких-то сюрреалистичных формах — на мой взгляд, максимально далеко от защиты равенства. Потому что мы боролись за свободу не для того, чтобы перейти от ситуации, когда мужчины говорили нам, что нам думать или делать, к ситуации, когда идеологические догмы диктуют нам мысли и поступки. Мужество нашей свободы было краеугольным камнем нашего самоутверждения. Если мы его потеряем, мы просто откатимся назад.
Свобода и заслуги. Это то, что мы должны защищать и гарантировать, если хотим, чтобы вес женщин рос. И, конечно, услуги, которые позволяют женщинам конкурировать на равных. Чтобы им не приходилось — как мы уже много раз говорили — выбирать между ребенком и профессией, чтобы их не дискриминировали за то, что они являются матерями или могут ими стать, чтобы они не получали меньше или не сталкивались с препятствиями в карьере просто потому, что они женщины. Вы знаете, что правительство занималось этими темами, приняв ряд мер. Я имею в виду расширение родительского отпуска как для матерей, так и для отцов, освобождение от взносов для работающих матерей, увеличение выплат на детские сады, и это лишь некоторые из них. Меры, которые принесли конкретные результаты. И больше всего я горжусь историческим рекордом женской занятости, достигнутым после долгих лет, когда процент работающих женщин казался неизменным. Он не является неизменным.
И, конечно же, к этим мерам по обеспечению справедливости мы добавили упорную борьбу с отвратительным явлением насилия над женщинами, из-за которого и сегодня слишком много женщин всех возрастов и сословий живут в атмосфере тревоги и страданий, и которое приводит к невыносимому числу фемицидов. Очевидно, мы не можем довольствоваться небольшим снижением, зафиксированным в прошлом году. Это работа, которую мы должны продолжать, это битва, которую мы еще не выиграли, но это битва, которую мы ведем вместе. В связи с этим я хочу сказать искренне: для меня это удовольствие и долг — поблагодарить оппозиционные силы, потому что вклад, внесенный в последние годы в эту борьбу, является фундаментальным. Есть цивилизационные вызовы, есть цивилизационные темы, по которым нет смысла разделяться. Есть темы, по которым даже в этом созыве парламент Итальянской Республики, политические силы, политика в целом демонстрируют, что у них есть нечто более важное, чем личный интерес, — общий интерес в вопросе, который слишком важен, чтобы разделяться.
Когда нам наконец удастся гарантировать и это — а эту битву нам еще предстоит выиграть — равные возможности, то есть реальное равенство стартовых условий и подлинно меритократическое общество, тогда мы сможем сказать, что победили. Но мы не сможем сделать этого по-настоящему, пока нас заставляют верить, что женщинам нужны квоты или механизмы преференций. Потому что я считаю, что истинная свобода — это возможность завоевать свое место в деле, а не ждать, пока это место будет предоставлено. И здесь я всегда считала, что задача государства — не в том, чтобы за столом решать, сколько женщин должно занимать определенные посты в каждой сфере, потому что государство не может играть матч вместо людей. Но что государство должно сделать, так это гарантировать, что игра ведется честно — что нет ситуации, когда одна половина поля ровная, а другая идет в гору, когда одна половина дорожки свободна, а другая полна препятствий. Цитируя спорт — и я тоже благодарю многих женщин, начиная с Франчески Лоллобриджиды, которые наполнили нас гордостью во время этих Олимпийских игр, а также, позвольте мне пожелать удачи спортсменам-паралимпийцам, игры которых начнутся в это воскресенье, — задача государства состоит в том, чтобы гарантировать равенство в точке старта, дать всем возможность соревноваться в одинаковых условиях. А дальше, конечно, каждый должен доказать свою ценность, свои способности и свою компетентность. Потому что равенство — это не уступка, равенство — это право. И это право слишком долго отрицалось, и оно отрицается и сегодня.
И это становится еще более очевидным в те моменты, когда исторические события измеряют ценность каждого отдельного человеческого существа без различия. Я думаю об этом тем более в эти дни, когда мы переживаем новый опасный международный кризис. Наши мысли не могут не обращаться к иранским женщинам и девушкам, которые с поразительным мужеством бросают вызов тюрьмам и пыткам, чтобы отстоять свою свободу. Я испытываю к ним — и думаю, что я не единственная в этом зале — бесконечное восхищение, но и глубокую благодарность. Своим упорством они напоминают нам о том, как драгоценны достижения, которых нам удалось добиться, даже когда мы принимаем их как должное. Мы должны помнить об этом.
Это, вкратце, мое личное видение, а также видение, которое это правительство пыталось реализовать в своих ключевых решениях. Но я думаю, что это также свобода, провозглашенная нашей Конституцией, когда она просит нас устранять препятствия, мешающие людям реализовывать себя и полноценно участвовать в жизни общества; когда она признает равные права в труде и оплате и предусматривает особую защиту материнства; когда она касается доступа к государственным должностям и выборным постам, предписывая утверждать равные возможности, то есть иметь возможность бороться без дискриминации.
И послание, которое я хотела бы оставить накануне 10 марта, а также в преддверии не менее важного дня — 8 марта — для женщин этой страны, таково: Государство и институты на всех уровнях будут продолжать работать над тем, чтобы гарантировать всё необходимое для того, чтобы вы были полностью свободны и соревновались на равных. Но вы — будьте собой. Будьте собой, гордитесь этим, потому что в этом ваша главная сила. Не сдавайтесь перед предрассудками, потому что тот, у кого они есть, в сущности, слаб. Не слушайте тех, кто попытается принизить вас, потому что тот, кто это делает, в глубине души вас боится. Вас часто будут недооценивать: вы можете использовать это как преимущество. Но прежде всего никогда не верьте в границы, которые за вас решили другие, потому что единственные границы в вашей жизни определяете вы сами. Не ждите, пока вам позволят, потому что вы можете добиться этого сами, не говоря никому «спасибо». Будьте теми, кто вы есть, до конца. Будьте свободны.
Как писала Вирджиния Вулф, и на этом я закончу: «Нет таких ворот, таких запоров и таких замков, которыми вы могли бы ограничить свободу моего разума».
Благодарю вас.
11. スペイン語 (Español)
Pues bien, buenas tardes a todos. Gracias por estar aquí. Gracias, por supuesto, a la ministra Roccella y al ministro Abodi por haber querido esta jornada, por haberla organizado en este lugar tan fascinante. Gracias a las tantas representaciones del talento femenino que hay en esta sala, la extraordinaria mancha representada por las mujeres que visten la banda tricolor, es decir, el talento en la política, el talento en el arte. Arisa, la orquesta, de verdad, felicidades. El talento, obviamente, de tantas otras representadas en tantos otros ámbitos entre las personas que veo sentadas en esta sala, en el ámbito de la empresa, en el ámbito gerencial. En fin, es una hermosa síntesis de lo que estamos celebrando.
Estamos aquí para celebrar uno de los momentos fundacionales de la Italia de hoy y de lo que somos, en el fondo, como nación. Es decir, los ochenta años del primer voto a las mujeres. Lo hacemos a pocos días del aniversario de una fecha que, incluso antes del 2 de junio, marcó el punto de inflexión: el 10 de marzo de 1946, el día en que se celebraron las primeras elecciones administrativas en Italia con la participación de hombres y mujeres, es decir, con el sufragio universal. Y gracias a aquella jornada, seis mujeres pudieron vestir por primera vez esa misma banda tricolor que hoy veo aquí representada por tantas otras.
El 10 de marzo del 46 fue solo el primer fotograma, por así decirlo, de un viaje que en el fondo aún no ha concluido y que ha estado marcado por muchas otras etapas decisivas. Entre ellas, por supuesto, no podemos dejar de citar el referéndum institucional que decretó el nacimiento de la República y la entrada de las primeras veintiuna mujeres en las instituciones parlamentarias, en aquella Asamblea Constituyente que tenía la tarea de redactar nuestra Constitución. Un momento claramente fundamental en este recorrido que Anna Garofalo, enfermera voluntaria durante la Segunda Guerra Mundial y pionera del periodismo femenino (autora del libro “L’italiana in Italia”), supo describir con palabras, en mi opinión, extremadamente eficaces:
“Las papeletas que nos llegan a casa y nos invitan a cumplir con nuestro deber tienen una autoridad silenciosa y perentoria. Las giramos entre las manos y nos parecen más preciosas que la cartilla del pan. Apretamos las papeletas como si fueran cartas de amor”.
Palabras de quien era consciente de que, a partir de ese momento, Italia ya no sería la misma, porque aquel voto, lo que sucedió en 1946, dio a la República —como recordó también el presidente Sergio Mattarella en su discurso de fin de año (y le agradezco por ello)— un carácter democrático indeleble, iniciando un camino aún en curso hacia la plena igualdad. La democracia italiana había nacido, y había nacido bajo el signo de las mujeres.
Ochenta años pueden parecer pocos si los miramos en relación con la gran historia, pero son ochenta años que han forjado a nuestro pueblo, que han permitido a las mujeres de esta nación afirmarse y, sobre todo, poder demostrar de qué son capaces. Un camino claramente pavimentado por los sacrificios, la determinación, el coraje y el talento de muchas mujeres, y que me ha permitido también a mí, hoy, llegar a ocupar este cargo, llegar a ser la primera mujer jefa de gobierno en esta nación. Yo no podría estar donde estoy, y muchas de las mujeres que veo en esta sala no podrían estar donde están, si no fuera gracias a todas las mujeres que antes que nosotras no tuvieron miedo de demostrar su valor. Mujeres que osaron, mujeres que combatieron los prejuicios, mujeres que rechazaron los compromisos, mujeres que no tuvieron miedo de ser lo que son, en su especificidad de ser mujeres.
Porque, verán, yo nunca he compartido la tesis de quienes consideran que las mujeres, para afirmarse, deban, por así decirlo, mimetizarse o tal vez imitar a los hombres, utilizar los mismos esquemas o razonar de la misma manera. Yo pienso que es exactamente lo contrario. Pienso que las mujeres son ganadoras cuando usan sus propios esquemas, cuando usan sus especificidades y su valor añadido en términos de humanidad, en términos de concreción, en términos —digámoslo— también de velocidad, en términos de menor disposición al compromiso. Vale en cualquier ámbito, y vale con mayor razón en la política. Y así como nunca he pensado que existan políticas femeninas, estoy convencida de que existe, en cambio, una visión femenina de la política, que claramente es otra cosa. Es decir, nadie me convencerá jamás de que existan temas de competencia de las mujeres y temas de competencia de los hombres. Cualquier tema necesita una sensibilidad compuesta y, por lo tanto, obviamente también un punto de vista femenino, pero es un enfoque totalmente distinto al que demasiadas veces hemos visto y que desde muchas partes se sostiene.
Y digo más. Una mujer no es mujer solo si piensa como algunas mujeres consideran que debe pensar. Sostener eso —como todavía veo hacer de forma surrealista a veces— es, a mi juicio, lo más distante que puede existir de la defensa de la igualdad, porque nosotras no luchamos para ser libres —o mejor dicho, perdón— luchamos para ser libres, no para pasar de que los hombres nos dijeran qué podíamos pensar o hacer a que nos lo digan los dogmas ideológicos. El coraje de nuestra libertad fue la clave de nuestra afirmación. Si lo perdiéramos, simplemente retrocederíamos.
Libertad y mérito. Es lo que debemos defender y garantizar si queremos que el peso de las mujeres crezca. Y claramente servicios que permitan a las mujeres competir en igualdad de condiciones, no tener que —nos lo hemos dicho tantas veces— elegir entre un hijo y una profesión, no ser discriminadas porque son o porque incluso podrían llegar a ser madres, ganar menos o no hacer carrera simplemente por ser mujeres. Claramente, saben que el gobierno se ha ocupado de estos temas con diversas medidas. Pienso en la ampliación de los permisos parentales tanto para las madres como para los padres, pienso en la bonificación de cotizaciones para las madres trabajadoras, pienso en el aumento de los reembolsos para las escuelas infantiles, solo por citar algunas. Medidas que han traído resultados concretos. Y claramente, de lo que más orgullosa me siento es del récord histórico de empleo femenino alcanzado tras años en los que el porcentaje de mujeres ocupadas parecía inamovible. No es inamovible.
Y obviamente, a estas medidas de equidad hemos sumado una lucha tenaz contra el odioso fenómeno de la violencia contra las mujeres, que aún hoy hace que demasiadas mujeres de todas las edades y condiciones vivan en un clima de ansiedad y angustia, y produce un número intolerable de feminicidios. Claramente, no podríamos conformarnos con el pequeño descenso registrado en el año que acaba de terminar. Es un trabajo que debemos seguir haciendo, es una batalla que aún no hemos ganado, pero también es una batalla que estamos librando juntos. Sobre esto quiero decirlo sinceramente: es un placer para mí, un deber, agradecer también a las fuerzas de la oposición porque la contribución que se ha aportado en estos años en esta batalla es fundamental. Hay desafíos de civilización, hay temas de civilización en los que no tiene sentido dividirse. Hay temas en los que, incluso en esta legislatura, el Parlamento de la República Italiana, las fuerzas políticas y la política en general están demostrando tener algo más valioso que su propio interés personal: el interés general sobre una materia demasiado importante como para dividirnos.
Cuando finalmente hayamos logrado garantizar también esto —una batalla que todavía tenemos que ganar—, es decir, la igualdad de oportunidades, una igualdad real en las condiciones de partida y una sociedad auténticamente meritocrática, entonces podremos decir que hemos ganado. Pero no podremos hacerlo de verdad mientras nos veamos obligadas a creer que las mujeres necesitan cuotas o mecanismos de favor. Porque yo pienso que la verdadera libertad sigue siendo poder ganarse el puesto en el campo y no esperar a que ese puesto sea concedido. También aquí siempre he pensado que la tarea del Estado no es establecer en un despacho cuántas mujeres deben ocupar determinados puestos en cada ámbito, porque el Estado no puede jugar el partido en lugar de las personas. Lo que el Estado debe lograr, sin embargo, es garantizar que el partido no esté amañado —es decir, que no haya una mitad del campo llana y la otra cuesta arriba, media pista libre y la otra llena de obstáculos. Por citar el deporte, agradeciendo también yo a las muchas mujeres, empezando por Francesca Lollobrigida, que nos han llenado de orgullo durante estos Juegos Olímpicos, pero también, permítanme, para desear mucha suerte a las atletas de los Paralímpicos que comenzarán este domingo. La tarea del Estado, como decía, es garantizar la igualdad en el punto de partida, dar a todos la posibilidad de competir en las mismas condiciones. Luego, obviamente, corresponde a cada uno demostrar su valor, su capacidad y su competencia. Porque la igualdad no es una concesión, la igualdad es un derecho. Y es un derecho negado durante demasiado tiempo, y es un derecho todavía hoy negado.
Y esto es aún más evidente en los momentos en los que los acontecimientos de la historia miden el valor de cada ser humano sin distinción. Pienso especialmente en estos días en los que vivimos una nueva y peligrosa crisis internacional, en los que nuestro pensamiento no puede sino ir a las mujeres, a las jóvenes iraníes, que con un coraje sorprendente desafían la cárcel y la tortura para reivindicar su libertad. Siento por ellas —y creo que no soy la única en esta sala— una infinita admiración, pero también una profunda gratitud, porque en el fondo nos recuerdan con su tenacidad lo preciosas que son las conquistas que hemos logrado obtener, incluso cuando las damos por sentadas. Tenemos que recordarlo.
Esta es, en síntesis, mi visión personal, y también la visión que este gobierno ha intentado plasmar en sus decisiones fundamentales. Pero creo que es también la libertad profesada por nuestra Constitución cuando nos pide eliminar los obstáculos que impiden a las personas realizarse y participar plenamente; cuando reconoce la igualdad de derechos en el trabajo y en la remuneración y prevé una protección específica de la maternidad; cuando se ocupa del acceso a los cargos públicos y a los cargos electivos, e impone afirmar la igualdad de oportunidades, es decir, poder luchar una vez más sin discriminación.
Y el mensaje que me gustaría dejar en vísperas del 10 de marzo, pero también de una jornada tan importante como el 8 de marzo para las mujeres de esta nación, es este: El Estado, las instituciones a todos los niveles, seguirán trabajando para garantizar lo necesario para poneros en condiciones de ser plenamente libres y de competir de igual a igual. Pero vosotras, sed vosotras mismas. Sed vosotras mismas, sentíos orgullosas de serlo, porque esa es vuestra principal fuerza. No os rindáis ante los prejuicios porque quien los tiene, fundamentalmente, es alguien débil. No escuchéis a quien intente minimizaros, porque quien lo hace, en el fondo, os teme. A menudo seréis subestimadas: podéis usarlo como una ventaja. Pero sobre todo, no creáis nunca en los límites que otros han decidido para vosotras, porque los únicos límites en vuestra vida los decidís vosotras mismas. No esperéis a que se os conceda, porque podéis ganároslo sin tener que dar las gracias a nadie. Sed quienes sois hasta el fondo. Sed libres.
Como escribió Virginia Woolf, y con esto cierro: “No hay puerta, ni cerradura, ni cerrojo que puedas imponer a la libertad de mi mente”.
Gracias.
12. ベトナム語 (Tiếng Việt)
Chào buổi chiều tất cả mọi người. Cảm ơn các bạn đã có mặt ở đây. Tất nhiên, xin cảm ơn Bộ trưởng Roccella, Bộ trưởng Abodi đã mong muốn có ngày hôm nay và tổ chức tại một địa điểm đầy mê hoặc này. Cảm ơn rất nhiều biểu tượng của tài năng nữ giới có mặt trong căn phòng này, một khung cảnh phi thường được đại diện bởi những người phụ nữ đeo dải băng ba màu, đó là tài năng trong chính trị, tài năng trong nghệ thuật. Arisa, dàn nhạc, thực sự xin chúc mừng các bạn. Tất nhiên, tài năng của rất nhiều người khác đại diện cho nhiều lĩnh vực khác nhau trong số những người đang ngồi trong căn phòng này, trong lĩnh vực doanh nghiệp, trong lĩnh vực quản lý. Tóm lại, đây là một sự tổng hòa đẹp đẽ của những gì chúng ta đang ăn mừng.
Chúng ta ở đây để kỷ niệm một trong những thời điểm nền tảng của nước Ý ngày nay và của những gì chúng ta vốn có với tư cách là một quốc gia. Đó là tám mươi năm kể từ lần đầu tiên phụ nữ được đi bầu cử. chúng ta thực hiện điều này chỉ vài ngày trước kỷ niệm của một ngày mà, thậm chí trước cả ngày 2 tháng 6, đã đánh dấu bước ngoặt, đó là ngày 10 tháng 3 năm 1946, ngày diễn ra cuộc bầu cử hành chính đầu tiên ở Ý với sự tham gia của cả nam và nữ, tức là với chế độ phổ thông đầu phiếu. Và nhờ cuộc bầu cử đó, sáu người phụ nữ vào thời điểm đó đã lần đầu tiên được đeo dải băng ba màu mà hôm nay tôi thấy ở đây được đại diện bởi rất nhiều người khác.
Ngày 10 tháng 3 năm 1946 chỉ là khung hình đầu tiên của một cuộc hành trình thực chất vẫn chưa kết thúc và đã được đánh dấu bằng nhiều giai đoạn quyết định khác, trong đó, tất nhiên, chúng ta không thể không nhắc đến cuộc trưng cầu dân ý về thể chế đã quyết định sự ra đời của Cộng hòa và sự gia nhập của 21 người phụ nữ đầu tiên vào các cơ quan nghị viện, trong Quốc hội Lập hiến có nhiệm vụ viết nên Hiến pháp của chúng ta. Một thời điểm rõ ràng là nền tảng trong hành trình này mà Anna Garofalo, một nữ y tá tình nguyện trong Thế chiến II và là người tiên phong trong ngành báo chí nữ giới (tác giả cuốn sách “L’italiana in Italia”), đã mô tả bằng những lời lẽ mà theo tôi là cực kỳ hiệu quả:
“Những lá phiếu gửi đến nhà chúng ta và mời gọi chúng ta thực hiện nghĩa vụ của mình mang một uy quyền thầm lặng và dứt khoát. Chúng ta lật đi lật lại chúng trong tay và chúng dường như quý giá hơn cả thẻ bánh mì. Chúng ta siết chặt những lá phiếu như thể chúng là những bức thư tình.”
Đó là lời của một người ý thức được rằng kể từ thời điểm đó, nước Ý sẽ không bao giờ còn như cũ nữa, bởi vì cuộc bỏ phiếu đó, những gì đã xảy ra vào năm 1946, đã mang lại cho nền Cộng hòa — như Tổng thống Sergio Mattarella đã nhắc lại trong bài phát biểu cuối năm của mình (và tôi cảm ơn ông vì điều đó) — một đặc tính dân chủ không thể xóa nhòa, khởi đầu một hành trình vẫn đang diễn ra hướng tới sự bình đẳng trọn vẹn. Nền dân chủ Ý đã ra đời, và nó ra đời dưới dấu ấn của phụ nữ.
Tám mươi năm có vẻ là ngắn nếu chúng ta nhìn vào dòng chảy lớn của lịch sử, nhưng đó là tám mươi năm đã rèn giũa nhân dân ta, cho phép phụ nữ của quốc gia này khẳng định mình và trên hết là có thể chứng minh những gì họ có thể làm được. Một con đường rõ ràng được lát bằng sự hy sinh, quyết tâm, lòng dũng cảm, tài năng của nhiều phụ nữ và điều đó cũng đã cho phép tôi, ngày hôm nay, đạt được vị trí này, trở thành người phụ nữ đầu tiên đứng đầu chính phủ ở quốc gia này. Tôi không thể đứng ở vị trí của mình, và nhiều phụ nữ tôi thấy trong căn phòng này không thể ở vị trí của họ, nếu không nhờ tất cả những người phụ nữ đi trước chúng ta, những người đã không sợ hãi để chứng minh giá trị của mình. Những người phụ nữ đã dám nghĩ dám làm, những người phụ nữ đã đấu tranh chống lại định kiến, những người phụ nữ đã từ chối thỏa hiệp, những người phụ nữ đã không sợ hãi để là chính mình, với sự đặc thù của mình là phụ nữ.
Bởi vì, các bạn thấy đấy, tôi chưa bao giờ chia sẻ quan điểm của những người cho rằng phụ nữ để khẳng định mình thì phải ngụy trang hoặc bắt chước nam giới, sử dụng cùng một sơ đồ, suy luận cùng một cách. Tôi nghĩ điều đó hoàn toàn ngược lại. Tôi nghĩ phụ nữ sẽ chiến thắng khi họ sử dụng sơ đồ của riêng mình, khi họ sử dụng đặc điểm riêng và giá trị gia tăng của mình về mặt nhân văn, về mặt thực tế, và — hãy thành thật với nhau — cả về tốc độ, về sự ít sẵn lòng thỏa hiệp hơn. Điều này đúng trong mọi lĩnh vực, và càng đúng hơn trong chính trị. Và cũng giống như tôi chưa bao giờ nghĩ rằng có những “chính sách dành cho phụ nữ”, tôi tin chắc rằng thay vào đó có một “tầm nhìn của phụ nữ về chính trị”, nhưng rõ ràng đó là một thứ hoàn toàn khác. Nghĩa là, không ai có thể thuyết phục được tôi rằng có những lĩnh vực thuộc thẩm quyền của phụ nữ và những lĩnh vực thuộc thẩm quyền của nam giới. Bất kỳ chủ đề nào cũng cần một sự nhạy cảm tổng hợp và do đó, tất nhiên, cũng cần một góc nhìn của phụ nữ, nhưng đó là một cách tiếp cận hoàn toàn khác so với những gì chúng ta đã thấy quá nhiều lần và đang được nhiều bên ủng hộ.
Và tôi còn nói thêm nữa. Một người phụ nữ không phải chỉ là phụ nữ nếu cô ấy suy nghĩ theo cách mà một số phụ nữ khác cho rằng cô ấy nên nghĩ. Ủng hộ điều đó — như tôi đôi khi vẫn thấy diễn ra một cách siêu thực — theo tôi, là điều xa rời nhất có thể đối với việc bảo vệ sự bình đẳng, bởi vì chúng ta đã đấu tranh để được tự do — hay đúng hơn, xin lỗi — chúng ta đã đấu tranh để được tự do, chứ không phải để chuyển từ việc bị nam giới bảo chúng ta phải nghĩ gì hay làm gì sang việc bị các giáo điều tư tưởng bảo chúng ta phải nghĩ gì hay làm gì. Lòng dũng cảm của sự tự do của chúng ta chính là chìa khóa của sự khẳng định mình. Nếu chúng ta đánh mất nó, chúng ta đơn giản sẽ thụt lùi.
Tự do và xứng đáng (Merit). Đó là những gì chúng ta phải bảo vệ và đảm bảo nếu muốn vị thế của phụ nữ lớn mạnh hơn. Và rõ ràng là các dịch vụ cho phép phụ nữ có thể cạnh tranh một cách công bằng, để không phải — như chúng ta đã nói với nhau nhiều lần — chọn lựa giữa một đứa con và một nghề nghiệp, để không bị phân biệt đối xử vì họ đang là hoặc thậm chí có thể trở thành những người mẹ, để không bị trả lương thấp hơn, không bị cản trở sự nghiệp chỉ đơn giản vì họ là phụ nữ. Rõ ràng các bạn biết rằng chính phủ đã giải quyết các vấn đề này bằng nhiều biện pháp khác nhau. Tôi nghĩ đến việc mở rộng chế độ nghỉ phép cho cha mẹ cho cả mẹ và cha, tôi nghĩ đến việc miễn đóng bảo hiểm cho các bà mẹ đang đi làm, tôi nghĩ đến việc tăng mức bồi hoàn cho nhà trẻ, chỉ để nêu ra một vài biện pháp trong số đó. Những biện pháp đã mang lại một số kết quả cụ thể. Và rõ ràng điều mà tôi tự hào nhất là kỷ lục lịch sử về việc làm của phụ nữ đã đạt được sau nhiều năm mà tỷ lệ phụ nữ có việc làm dường như không thể lay chuyển. Nó không phải là không thể lay chuyển.
Và tất nhiên bên cạnh những biện pháp công bằng này, chúng ta cũng song hành với một cuộc đấu tranh kiên cường chống lại hiện tượng đáng ghê tởm là bạo lực đối với phụ nữ, điều mà cho đến nay vẫn khiến quá nhiều phụ nữ ở mọi lứa tuổi, mọi hoàn cảnh phải sống trong bầu không khí lo âu, khổ sở và tạo ra một số lượng không thể chấp nhận được các vụ sát hại phụ nữ. Rõ ràng chúng ta không thể hài lòng với mức giảm nhẹ được ghi nhận trong năm vừa kết thúc. Đó là một công việc chúng ta phải tiếp tục làm, đó là một cuộc chiến mà chúng ta chưa thắng, nhưng đó cũng là một cuộc chiến mà chúng ta đang cùng nhau thực hiện. Về điều này, tôi muốn nói một cách chân thành: đó là niềm vinh hạnh của tôi, là nhiệm vụ, tôi cũng muốn cảm ơn các lực lượng đối lập vì đóng góp mà họ đã mang lại trong những năm qua cho cuộc chiến này là một đóng góp nền tảng. Có những thách thức về văn minh, có những chủ đề về văn minh mà việc chia rẽ là vô nghĩa, có những chủ đề về văn minh mà ngay cả trong nhiệm kỳ quốc hội này, Nghị viện của Cộng hòa Ý, các lực lượng chính trị, chính trường nói chung đang chứng minh rằng họ có điều gì đó quan trọng hơn lợi ích cá nhân, đó là lợi ích chung về một vấn đề quá quan trọng để có thể chia rẽ.
Khi cuối cùng chúng ta thành công trong việc đảm bảo được cả điều này — đây là một cuộc chiến mà chúng ta vẫn phải thắng — là sự bình đẳng về cơ hội, nghĩa là một sự bình đẳng thực sự trong các điều kiện xuất phát và một xã hội thực sự trọng dụng nhân tài, khi đó chúng ta mới có thể nói rằng mình đã thắng. Nhưng chúng ta sẽ không thể thực sự làm được điều đó chừng nào chúng ta còn bị buộc phải tin rằng phụ nữ cần các hạn ngạch (quota) hay các cơ chế ưu đãi. Bởi vì tôi nghĩ rằng sự tự do thực sự vẫn là có thể tự giành được vị thế của mình trên sân chơi chứ không phải chờ đợi vị thế đó được ban phát. Ở đây tôi cũng luôn nghĩ rằng nhiệm vụ của Nhà nước không phải là ngồi trên bàn giấy để quyết định có bao nhiêu phụ nữ phải đảm nhận các vị trí nhất định trong mọi lĩnh vực, bởi vì Nhà nước không thể thi đấu thay cho người dân. Tuy nhiên, điều mà Nhà nước phải làm được là đảm bảo rằng trận đấu không bị gian lận, nghĩa là không có chuyện một nửa sân thì bằng phẳng còn nửa kia thì dốc lên, nửa đường chạy thì trống trải còn nửa kia thì đầy rẫy chướng ngại vật. Để trích dẫn về thể thao, tôi cũng xin cảm ơn nhiều phụ nữ, bắt đầu từ Francesca Lollobrigida, những người đã khiến chúng ta tràn đầy tự hào trong kỳ Thế vận hội này, và cũng cho phép tôi gửi lời chúc “vạn sự như ý” tới các vận động viên Paralympic sẽ bắt đầu vào Chủ nhật này. Nhiệm vụ của Nhà nước, như tôi đã nói, là đảm bảo sự bình đẳng ở điểm xuất phát, cho mọi người cơ hội cạnh tranh với cùng một điều kiện. Sau đó, tất nhiên, việc chứng minh giá trị, năng lực và trình độ chuyên môn của mình là tùy thuộc vào mỗi người. Bởi vì bình đẳng không phải là một sự ban ơn, bình đẳng là một quyền lợi. Và đó là một quyền lợi đã bị từ chối quá lâu, và là một quyền lợi vẫn đang bị từ chối ngày hôm nay.
Và điều này thậm chí còn rõ ràng hơn trong những thời điểm mà các sự kiện lịch sử đo lường giá trị của mỗi con người mà không có sự phân biệt. Tôi nghĩ nhiều hơn về những ngày này, khi chúng ta đang sống trong một cuộc khủng hoảng quốc tế nguy hiểm mới, suy nghĩ của chúng ta không thể không hướng về những người phụ nữ, những cô gái Iran, những người với lòng dũng cảm đáng kinh ngạc đang thách thức tù đày, tra tấn để đòi lại tự do cho mình. Tôi cảm thấy đối với họ — và tôi nghĩ mình không phải là người duy nhất trong căn phòng này — một sự ngưỡng mộ vô hạn nhưng cũng là một lòng biết ơn sâu sắc, bởi vì sâu thẳm trong lòng họ nhắc nhở chúng ta bằng sự kiên cường của mình rằng những thành quả mà chúng ta đã đạt được quý giá biết bao, ngay cả khi chúng ta coi đó là điều hiển nhiên. Chúng ta phải ghi nhớ điều đó.
Tóm lại, đây là tầm nhìn cá nhân của tôi, cũng là tầm nhìn mà chính phủ này đã cố gắng thể hiện trong những lựa chọn cơ bản của mình. Nhưng tôi nghĩ đó cũng là sự tự do được tuyên xướng bởi Hiến pháp của chúng ta khi yêu cầu chúng ta loại bỏ các rào cản ngăn cản mọi người hiện thực hóa bản thân và tham gia đầy đủ; khi công nhận quyền bình đẳng trong lao động và thù lao, đồng thời quy định sự bảo vệ cụ thể đối với thiên chức làm mẹ; khi đề cập đến việc tiếp cận các công sở và các chức vụ dân cử, bắt buộc phải khẳng định sự bình đẳng về cơ hội, tức là có thể một lần nữa đấu tranh mà không bị phân biệt đối xử.
Và thông điệp mà tôi muốn gửi gắm vào đêm trước ngày 10 tháng 3, cũng như đêm trước của một ngày quan trọng không kém là ngày 8 tháng 3 dành cho phụ nữ của quốc gia này, là: Nhà nước, các thể chế ở mọi cấp độ sẽ tiếp tục làm việc để đảm bảo những gì cần thiết để đưa các bạn vào điều kiện được hoàn toàn tự do và cạnh tranh công bằng. Nhưng các bạn hãy là chính mình, chính mình, hãy tự hào về điều đó, bởi vì đó chính là sức mạnh chính của các bạn. Đừng đầu hàng trước những định kiến bởi vì ai có chúng, về cơ bản, là một kẻ yếu đuối. Đừng nghe những ai cố gắng hạ thấp bạn bởi vì những người làm điều đó thực chất là họ sợ bạn. Bạn sẽ thường xuyên bị đánh giá thấp: bạn có thể sử dụng điều đó như một lợi thế. Nhưng trên hết, đừng bao giờ tin vào những giới hạn mà người khác đã quyết định thay cho bạn, bởi vì những giới hạn duy nhất trong cuộc đời bạn là do chính bạn quyết định. Đừng chờ đợi sự ban phát, bởi vì bạn có thể tự mình giành lấy nó mà không cần phải nói lời cảm ơn tới bất kỳ ai. Hãy là chính mình cho đến cùng. Hãy tự do.
Như Virginia Woolf đã viết, và tôi xin kết thúc: “Không có cánh cổng, không có ổ khóa, không có then cài nào mà các người có thể đặt lên sự tự do của tâm trí tôi.”
Xin cảm ơn các bạn.
13. ヒンディー語 (हिन्दी)
नमस्ते, आप सभी को शुभ दोपहर। यहाँ आने के लिए आप सभी का धन्यवाद। निश्चित रूप से, मंत्री रोक्सेला और मंत्री अबोडी को इस दिन की योजना बनाने और इसे इस शानदार स्थान पर आयोजित करने के लिए धन्यवाद। इस हॉल में मौजूद महिला प्रतिभाओं के कई रूपों के लिए धन्यवाद, तिरंगा स्कार्फ पहनने वाली महिलाओं द्वारा प्रतिनिधित्व किया गया वह असाधारण दृश्य—यानी राजनीति में प्रतिभा, कला में प्रतिभा। अरिसा, ऑर्केस्ट्रा, आप सभी को बहुत-बहुत बधाई। ज़ाहिर है, इस हॉल में बैठे लोगों के बीच कई अन्य क्षेत्रों—व्यवसाय, प्रबंधन आदि—में प्रतिनिधित्व करने वाली कई अन्य महिलाओं की प्रतिभा भी सराहनीय है। संक्षेप में, यह उस चीज़ का एक सुंदर संश्लेषण है जिसे हम आज मना रहे हैं।
हम यहाँ आज के इटली के संस्थापक क्षणों में से एक और एक राष्ट्र के रूप में हम वास्तव में कौन हैं, इसका जश्न मनाने के लिए एकत्र हुए हैं। यानी, महिलाओं के पहले मतदान के अस्सी साल। हम इसे एक ऐसी तारीख की सालगिरह से कुछ दिन पहले मना रहे हैं, जिसने 2 जून से भी पहले एक महत्वपूर्ण मोड़ दिया था—10 मार्च 1946। यह वह दिन था जब इटली में पुरुषों और महिलाओं दोनों की भागीदारी के साथ पहले प्रशासनिक चुनाव हुए थे, यानी सार्वभौमिक मताधिकार के साथ। और उस चुनाव के कारण ही, उस समय की छह महिलाएँ पहली बार वही तिरंगा स्कार्फ पहन सकीं जो आज मैं यहाँ कई अन्य महिलाओं को पहने हुए देख रही हूँ।
10 मार्च 1946 उस यात्रा का केवल पहला “फ्रेम” था जो वास्तव में अभी तक समाप्त नहीं हुई है और जिसे कई अन्य निर्णायक चरणों द्वारा चिह्नित किया गया है। इनमें से, निश्चित रूप से, हम उस संस्थागत जनमत संग्रह का उल्लेख किए बिना नहीं रह सकते जिसने गणतंत्र के जन्म और संसदीय संस्थानों में पहली इक्कीस महिलाओं के प्रवेश का फैसला किया था—उस संविधान सभा में जिसका काम हमारा संविधान लिखना था। इस यात्रा में यह स्पष्ट रूप से एक बुनियादी क्षण था जिसे अन्ना गारोफ़ालो (द्वितीय विश्व युद्ध के दौरान एक स्वयंसेवक नर्स और महिला पत्रकारिता की अग्रणी, उनकी पुस्तक “एल’इटालियाना इन इटालिया”) ने उन शब्दों में वर्णित किया जो मेरे अनुसार अत्यंत प्रभावी हैं:
“वे मतपत्र जो हमारे घरों में आते हैं और हमें अपना कर्तव्य निभाने के लिए आमंत्रित करते हैं, उनमें एक मौन और दृढ़ अधिकार होता है। हम उन्हें अपने हाथों में उलटते-पुलटते हैं और वे हमें राशन कार्ड से भी अधिक कीमती लगते हैं। हम मतपत्रों को ऐसे पकड़ते हैं जैसे कि वे प्रेम पत्र हों।”
ये उन लोगों के शब्द थे जो जानते थे कि उस क्षण के बाद इटली कभी पहले जैसा नहीं रहेगा। क्योंकि 1946 में जो हुआ, उस वोट ने गणतंत्र को—जैसा कि राष्ट्रपति सर्जियो मट्टारेला ने भी अपने साल के अंत के भाषण में याद किया (और मैं इसके लिए उन्हें धन्यवाद देती हूँ)—एक अमिट लोकतांत्रिक चरित्र दिया, जिससे पूर्ण समानता की ओर एक यात्रा शुरू हुई जो आज भी जारी है। इतालवी लोकतंत्र का जन्म हुआ था, और इसका जन्म महिलाओं के प्रतीक के तहत हुआ था।
इतिहास के विशाल कैनवास पर अस्सी साल कम लग सकते हैं, लेकिन ये वे अस्सी साल हैं जिन्होंने हमारे लोगों को गढ़ा है, जिसने इस देश की महिलाओं को खुद को स्थापित करने और सबसे बढ़कर, वे क्या करने में सक्षम हैं, यह प्रदर्शित करने की अनुमति दी है। यह एक ऐसा रास्ता है जो कई महिलाओं के बलिदान, दृढ़ संकल्प, साहस और प्रतिभा से बना है, जिसने आज मुझे भी इस पद तक पहुँचने और इस देश की पहली महिला सरकार प्रमुख बनने की अनुमति दी है। मैं आज जहाँ हूँ वहाँ नहीं होती, और इस हॉल में मौजूद कई महिलाएँ जहाँ हैं वहाँ नहीं होतीं, यदि उन सभी महिलाओं का योगदान न होता जो हमसे पहले आईं और जिन्होंने अपना मूल्य साबित करने में कोई डर नहीं दिखाया। वे महिलाएँ जिन्होंने साहस किया, वे महिलाएँ जिन्होंने पूर्वाग्रहों से लड़ाई लड़ी, वे महिलाएँ जिन्होंने समझौतों से इनकार किया, वे महिलाएँ जो वह बनने से नहीं डरीं जो वे हैं, यानी महिला होने की अपनी विशिष्टता के साथ।
क्योंकि, देखिए, मैंने कभी भी उन लोगों के तर्क का समर्थन नहीं किया जो मानते हैं कि महिलाओं को खुद को स्थापित करने के लिए खुद को पुरुषों की तरह दिखाना चाहिए या शायद पुरुषों की नकल करनी चाहिए, उन्हीं ढाँचों का उपयोग करना चाहिए या उसी तरह से सोचना चाहिए। मुझे लगता है कि यह बिल्कुल इसके विपरीत है। मेरा मानना है कि महिलाएँ तब जीतती हैं जब वे अपने स्वयं के ढाँचों का उपयोग करती हैं, जब वे मानवता, ठोसता और—सच कहें तो—गति और समझौतों के प्रति कम इच्छा के मामले में अपनी विशिष्टता और अतिरिक्त मूल्य का उपयोग करती हैं। यह हर क्षेत्र में लागू होता है, और राजनीति में तो और भी अधिक। और जिस तरह मैंने कभी नहीं सोचा कि कोई “महिला नीति” होती है, मुझे विश्वास है कि इसके बजाय राजनीति का एक “महिला दृष्टिकोण” होता है, जो स्पष्ट रूप से एक पूरी तरह से अलग चीज़ है। यानी, कोई मुझे कभी यह विश्वास नहीं दिला पाएगा कि कुछ विषय महिलाओं की क्षमता के होते हैं और कुछ पुरुषों की। किसी भी विषय को एक मिश्रित संवेदनशीलता की आवश्यकता होती है और इसलिए निश्चित रूप से एक महिला दृष्टिकोण की भी, लेकिन यह उस दृष्टिकोण से बिल्कुल अलग है जिसे हमने कई बार देखा है और जिसका कई पक्षों द्वारा समर्थन किया जाता है।
और मैं एक बात और कहना चाहती हूँ। एक महिला केवल तभी महिला नहीं होती जब वह वैसा ही सोचती है जैसा कुछ महिलाओं को लगता है कि उसे सोचना चाहिए। इसका समर्थन करना—जैसा कि मैं अभी भी कभी-कभी अवास्तविक रूप से होते हुए देखती हूँ—मेरी राय में समानता की रक्षा से उतनी ही दूर है जितना कि कुछ और हो सकता है। क्योंकि हमने स्वतंत्र होने के लिए संघर्ष किया था—बल्कि, क्षमा करें—हमने स्वतंत्र होने के लिए संघर्ष किया था, न कि इस स्थिति से गुजरने के लिए कि पुरुष हमें बताएं कि हमें क्या सोचना या करना चाहिए, और न ही वैचारिक हठधर्मिता हमें बताए कि हम क्या सोच या कर सकते हैं। हमारी स्वतंत्रता का साहस ही हमारी सफलता की आधारशिला थी। यदि हम इसे खो देते हैं, तो हम बस पीछे चले जाएंगे।
स्वतंत्रता और योग्यता (Merit)। यदि हम चाहते हैं कि महिलाओं का प्रभाव बढ़े, तो हमें इसी की रक्षा और गारंटी देनी होगी। और निश्चित रूप से ऐसी सेवाएँ जो महिलाओं को समान शर्तों पर प्रतिस्पर्धा करने की अनुमति दें, ताकि उन्हें—जैसा कि हमने कई बार कहा है—एक बच्चे और एक पेशे के बीच चयन न करना पड़े, ताकि उनके साथ भेदभाव न हो क्योंकि वे माताएँ हैं या बन सकती हैं, ताकि उन्हें कम वेतन न मिले, या केवल महिला होने के कारण करियर बनाने में कठिनाई न हो। ज़ाहिर है, आप जानते हैं कि सरकार ने कई उपायों के साथ इन विषयों पर ध्यान दिया है। मैं माताओं और पिताओं दोनों के लिए माता-पिता की छुट्टी के विस्तार, कामकाजी माताओं के लिए योगदान में छूट, नर्सरी स्कूलों के लिए प्रतिपूर्ति में वृद्धि के बारे में सोचती हूँ, बस इनमें से कुछ उपायों का उल्लेख करने के लिए। ऐसे उपाय जिनसे कुछ ठोस परिणाम मिले हैं। और निश्चित रूप से जिस पर मुझे सबसे अधिक गर्व है, वह है महिला रोजगार का ऐतिहासिक रिकॉर्ड जो उन वर्षों के बाद प्राप्त हुआ है जिनमें नियोजित महिलाओं का प्रतिशत स्थिर लगता था। यह स्थिर नहीं है।
और ज़ाहिर है, इन निष्पक्षता के उपायों के साथ-साथ हमने महिलाओं के खिलाफ हिंसा की घृणित घटना के खिलाफ भी एक दृढ़ लड़ाई लड़ी है, जो आज भी सभी उम्र और स्थितियों की कई महिलाओं को चिंता और पीड़ा के माहौल में जीने पर मजबूर करती है और असहनीय संख्या में ‘फेमिसाइड’ (महिला हत्या) पैदा करती है। निश्चित रूप से, हम अभी समाप्त हुए वर्ष में दर्ज की गई छोटी सी कमी से संतुष्ट नहीं हो सकते। यह एक ऐसा काम है जिसे हमें जारी रखना चाहिए, यह एक ऐसी लड़ाई है जिसे हमने अभी तक नहीं जीता है, लेकिन यह एक ऐसी लड़ाई भी है जिसे हम मिलकर लड़ रहे हैं। इस पर मैं ईमानदारी से कहना चाहती हूँ: यह मेरे लिए खुशी और कर्तव्य की बात है, मैं विपक्षी दलों को भी धन्यवाद देना चाहती हूँ क्योंकि इस लड़ाई में इन वर्षों में जो योगदान दिया गया है वह मौलिक है। कुछ सभ्यता की चुनौतियाँ होती हैं, कुछ सभ्यता के विषय होते हैं जिन पर विभाजित होने का कोई अर्थ नहीं है। कुछ ऐसे विषय हैं जिन पर इस विधायिका में भी इतालवी गणतंत्र की संसद, राजनीतिक दल और सामान्य रूप से राजनीति यह प्रदर्शित कर रही है कि उनके दिल में अपने व्यक्तिगत हित से बढ़कर कुछ है, जो कि एक ऐसे मामले पर सामान्य हित है जो विभाजित होने के लिए बहुत महत्वपूर्ण है।
जब हम अंततः इसे भी सुनिश्चित करने में सफल हो जाएंगे—यह एक ऐसी लड़ाई है जिसे हमें अभी जीतना है—समान अवसर, यानी शुरुआती स्थितियों में वास्तविक समानता और एक प्रामाणिक रूप से योग्यता-आधारित समाज, तब हम कह पाएंगे कि हम जीत गए हैं। लेकिन हम वास्तव में तब तक ऐसा नहीं कर पाएंगे जब तक हमें यह विश्वास करने के लिए मजबूर किया जाता है कि महिलाओं को कोटा या विशेष पक्ष-तंत्र की आवश्यकता है। क्योंकि मुझे लगता है कि सच्ची स्वतंत्रता मैदान पर अपनी स्थिति अर्जित करने में सक्षम होने में है, न कि उस स्थिति के दिए जाने की प्रतीक्षा करने में। यहाँ भी, मैंने हमेशा सोचा है कि राज्य का काम मेज पर बैठकर यह तय करना नहीं है कि हर क्षेत्र में कितनी महिलाओं को कुछ निश्चित पदों पर होना चाहिए, क्योंकि राज्य लोगों के बदले खेल नहीं खेल सकता। हालांकि, राज्य को जो करने में सफल होना चाहिए, वह यह सुनिश्चित करना है कि खेल में धांधली न हो—यानी, ऐसा न हो कि मैदान का आधा हिस्सा समतल हो और दूसरा हिस्सा चढ़ाई वाला हो, आधा ट्रैक खाली हो और आधा बाधाओं से भरा हो। खेल का उदाहरण देते हुए, मैं भी कई महिलाओं को धन्यवाद देती हूँ, फ्रांसेस्का लोलोब्रिगिडा से शुरू करते हुए, जिन्होंने इन ओलंपिक के दौरान हमें गर्व से भर दिया, और साथ ही, मुझे इस रविवार से शुरू होने वाले पैरालिंपिक के एथलीटों को “शुभकामनाएं” देने की अनुमति दें। राज्य का काम, जैसा कि मैंने कहा, शुरुआती बिंदु पर समानता सुनिश्चित करना है, सभी को समान परिस्थितियों में प्रतिस्पर्धा करने का अवसर देना है। फिर ज़ाहिर है, यह प्रत्येक व्यक्ति पर निर्भर करता है कि वह अपना मूल्य, अपनी क्षमता और अपनी दक्षता साबित करे। क्योंकि समानता कोई रियायत नहीं है, समानता एक अधिकार है। और यह एक ऐसा अधिकार है जिसे बहुत लंबे समय तक नकारा गया, और यह आज भी नकारा जा रहा है।
और यह उन क्षणों में और भी स्पष्ट हो जाता है जब इतिहास की घटनाएँ बिना किसी भेदभाव के प्रत्येक मानव के मूल्य को मापती हैं। मैं विशेष रूप से इन दिनों के बारे में सोचती हूँ जिनमें हम एक नए खतरनाक अंतरराष्ट्रीय संकट का सामना कर रहे हैं, जहाँ हमारे विचार उन महिलाओं, उन ईरानी लड़कियों की ओर न जाकर नहीं रह सकते, जो आश्चर्यजनक साहस के साथ अपनी स्वतंत्रता का दावा करने के लिए जेल और प्रताड़ना का सामना कर रही हैं। मैं उनके प्रति—और मुझे लगता है कि इस हॉल में मैं अकेली नहीं हूँ—असीम प्रशंसा और गहरी कृतज्ञता महसूस करती हूँ, क्योंकि मूल रूप से वे अपनी दृढ़ता से हमें यह याद दिलाती हैं कि हमने जो उपलब्धियाँ हासिल की हैं वे कितनी कीमती हैं, भले ही हम उन्हें हल्के में लेते हों। हमें इसे याद रखना चाहिए।
यह संक्षेप में मेरी व्यक्तिगत दृष्टि है, और वह दृष्टि भी जिसे इस सरकार ने अपने मौलिक विकल्पों में लागू करने की कोशिश की है। लेकिन मुझे लगता है कि यह हमारे संविधान द्वारा घोषित स्वतंत्रता भी है जब वह हमसे उन बाधाओं को दूर करने के लिए कहता है जो लोगों को खुद को साकार करने और पूरी तरह से भाग लेने से रोकती हैं; जब वह काम और वेतन में समान अधिकारों को मान्यता देता है और मातृत्व के विशिष्ट संरक्षण का प्रावधान करता है; जब वह सार्वजनिक कार्यालयों और निर्वाचित पदों तक पहुँच की बात करता है, समान अवसरों की पुष्टि करने का निर्देश देता है—यानी, एक बार फिर बिना किसी भेदभाव के लड़ने में सक्षम होना।
और मैं 10 मार्च की पूर्व संध्या पर, और इस देश की महिलाओं के लिए 8 मार्च जैसे महत्वपूर्ण दिन की पूर्व संध्या पर जो संदेश देना चाहती हूँ, वह यह है: राज्य, हर स्तर पर संस्थान यह सुनिश्चित करने के लिए काम करना जारी रखेंगे कि आपको पूरी तरह से स्वतंत्र होने और समान स्तर पर प्रतिस्पर्धा करने की स्थिति में रखने के लिए जो आवश्यक है वह प्रदान किया जाए। लेकिन आप, आप स्वयं बनी रहें। आप स्वयं बनी रहें, इस पर गर्व करें, क्योंकि यही आपकी मुख्य शक्ति है। पूर्वाग्रहों के आगे मत झुकें क्योंकि जिसके पास पूर्वाग्रह हैं, वह मूल रूप से कमजोर है। उनकी बात न सुनें जो आपको कम आंकने की कोशिश करेंगे क्योंकि जो ऐसा करता है, वह वास्तव में आपसे डरता है। आपको अक्सर कम आंका जाएगा: आप इसे एक लाभ के रूप में उपयोग कर सकती हैं। लेकिन सबसे बढ़कर, उन सीमाओं पर कभी विश्वास न करें जो दूसरों ने आपके लिए तय की हैं, क्योंकि आपके जीवन में एकमात्र सीमाएँ आप स्वयं तय करती हैं। इसके दिए जाने का इंतज़ार न करें, क्योंकि आप इसे किसी को धन्यवाद कहे बिना खुद हासिल कर सकती हैं। आप अंत तक वही रहें जो आप हैं। स्वतंत्र रहें।
जैसा कि वर्जीनिया वुल्फ ने लिखा था, और मैं इसी के साथ समाप्त करती हूँ: “ऐसा कोई द्वार नहीं है, कोई ताला नहीं है, कोई बोल्ट नहीं है जिसे आप मेरे मन की स्वतंत्रता पर लगा सकें।”
आप सभी को धन्यवाद।
14. リトアニア語 (Lietuvių)
Taigi, laba diena visiems. Ačiū, kad esate čia. Žinoma, dėkoju ministrei Roccella, ministrui Abodi už tai, kad norėjo šios dienos, už tai, kad surengė ją šioje tokioje žavingoje vietoje. Ačiū už daugybę moterų talento apraiškų šioje salėje, už tą nepaprastą vaizdą, kurį sukuria moterys, ryšinčios trispalves juostas – tai talentas politikoje, talentas mene. Arisa, orkestre, tikrai sveikinu. Žinoma, daugybės kitų moterų talentas įvairiose kitose srityse tarp žmonių, kuriuos matau sėdinčius šioje salėje – verslo, vadybos srityse. Trumpai tariant, tai graži sintezė to, ką šiandien švenčiame.
Esame čia tam, kad paminėtume vieną iš pamatinių šiandienos Italijos ir to, kas mes iš esmės esame kaip tauta, momentų. Tai yra aštuoniasdešimt metų nuo pirmojo moterų balsavimo. Tai darome likus kelioms dienoms iki sukakties datos, kuri dar prieš birželio 2-ąją pažymėjo lūžį – 1946 m. kovo 10 d., dieną, kai Italijoje įvyko pirmieji savivaldos rinkimai dalyvaujant vyrams ir moterims, t. y. galiojant visuotinei rinkimų teisei. Ir to balsavimo dėka šešios moterys tuo metu pirmą kartą galėjo užsijuosti tą pačią trispalvę juostą, kurią šiandien matau čia ryšint daugybę kitų moterų.
1946 m. kovo 10-oji buvo tik pirmasis, sakykime taip, kelionės, kuri iš esmės dar nesibaigė ir kurią pažymėjo daugybė kitų lemiamų etapų, kadras. Tarp jų, žinoma, negalime nepaminėti institucinio referendumo, paskelbusio Respublikos gimimą, ir pirmųjų dvidešimt vienos moters atėjimo į parlamentines institucijas, į tą Steigiamąjį Seimą, kurio užduotis buvo surašyti mūsų Konstituciją. Akivaizdžiai esminis momentas šiame kelyje, kurį Anna Garofalo, savanorė slaugytoja per Antrąjį pasaulinį karą ir moterų žurnalistikos pionierė (jos knyga „Italė Italijoje“), mokėjo apibūdinti žodžiais, kurie, mano nuomone, yra itin taiklūs:
„Balsavimo biuleteniai, kurie pasiekia mūsų namus ir kviečia atlikti pareigą, turi tylų ir neginčijamą autoritetą. Vartome juos rankose ir jie mums atrodo brangesni už duonos kortelę. Spaudžiame biuletenius taip, tarsi tai būtų meilės laiškai.“
Tai žodžiai žmogaus, kuris suprato, kad nuo tos akimirkos Italija nebebus tokia pati, nes tas balsavimas, tai, kas įvyko 1946 metais, suteikė Respublikai – kaip savo metų pabaigos kalboje priminė ir Respublikos Prezidentas Sergio Mattarella (ir aš jam už tai dėkoju) – neištrinamą demokratinį charakterį, pradėdamas vis dar vykstantį kelią į visišką lygybę. Italijos demokratija gimė, ir ji gimė po moterų ženklu.
Aštuoniasdešimt metų gali atrodyti nedaug, jei žiūrėsime į juos didžiosios istorijos kontekste, tačiau tai aštuoniasdešimt metų, kurie nukalė mūsų tautą, kurie leido šios šalies moterims įsitvirtinti ir, svarbiausia, parodyti, ką jos sugeba. Kelias, akivaizdžiai grįstas daugelio moterų aukomis, ryžtu, drąsa, talentu, ir kuris leido man šiandien užimti šias pareigas, tapti pirma moterimi vyriausybės vadove šioje šalyje. Negalėčiau būti ten, kur esu, ir daugelis moterų, kurias matau šioje salėje, negalėtų būti ten, kur yra, jei ne visos moterys prieš mus, kurios nebijojo parodyti savo vertės. Moterys, kurios drįso, moterys, kurios kovojo su prietarais, moterys, kurios atsisakė kompromisų, moterys, kurios nebijojo būti tuo, kas yra, su savo moteriška specifika.
Nes, matote, aš niekada nepritariau teiginiui tų, kurie mano, kad moterys, norėdamos įsitvirtinti, turi, sakykime taip, maskuotis ar galbūt imituoti vyrus, naudoti tas pačias schemas, mąstyti taip pat. Manau, kad yra visiškai priešingai. Manau, kad moterys laimi tada, kai naudoja savo schemas, kai naudoja savo specifiškumą ir pridėtinę vertę humaniškumo, konkretumo ir – pripažinkime – greičio bei mažesnio polinkio į kompromisus prasme. Tai galioja bet kurioje srityje, o juo labiau politikoje. Ir kaip niekada nemaniau, kad egzistuoja „moteriška politika“, esu įsitikinusi, kad vietoj to egzistuoja „moteriška politikos vizija“, o tai yra visai kas kita. Tai yra, niekas niekada neįtikins manęs, kad egzistuoja temos, priklausančios moterų kompetencijai, ir temos, priklausančios vyrų kompetencijai. Bet kuriai temai reikia kompleksinio jautrumo, taigi, žinoma, ir moteriško požiūrio taško, tačiau tai visai kitoks požiūris nei tas, kurį matėme per dažnai ir kuris palaikomas iš įvairių pusių.
Ir pasakysiu dar daugiau. Moteris nėra moteris tik tada, jei ji mąsto taip, kaip kai kurios moterys mano, kad ji turėtų mąstyti. Teigti tai – kaip vis dar matau kartais darant siurrealiais būdais – mano nuomone, yra labiausiai nutolę nuo lygybės gynimo, nes mes kovojome, kad būtume laisvos – tiksliau, atsiprašau – kovojome, kad būtume laisvos, o ne tam, kad nuo vyrų nurodymų, ką mums galvoti ar daryti, pereitume prie ideologinių dogmų nurodymų, ką galime mąstyti ar daryti. Mūsų laisvės drąsa buvo mūsų įsitvirtinimo pagrindas. Jei ją prarastume, tiesiog grįžtume atgal.
Laisvė ir nuopelnai. Tai yra tai, ką privalome ginti ir garantuoti, jei norime, kad moterų svoris augtų. Ir, žinoma, paslaugos, leidžiančios moterims konkuruoti lygiomis sąlygomis, kad joms nereikėtų – apie tai kalbėjome daug kartų – rinktis tarp vaiko ir profesijos, kad jos nebūtų diskriminuojamos dėl to, kad yra ar net galėtų tapti motinomis, kad uždirbtų mažiau ar nedarytų karjeros vien dėl to, kad yra moterys. Žinoma, žinote, kad vyriausybė sprendė šiuos klausimus įvairiomis priemonėmis. Galvoju apie vaiko priežiūros atostogų išplėtimą tiek motinoms, tiek tėvams, apie mokesčių lengvatas dirbančioms mamoms, apie kompensacijų už vaikų darželius padidinimą, tik paminint keletą šių priemonių. Priemonės, kurios davė konkrečių rezultatų. Ir, žinoma, labiausiai didžiuojuosi istoriniu moterų užimtumo rekordu, kuris buvo pasiektas po metų, kai dirbančių moterų procentas atrodė nepajudinamas. Jis nėra nepajudinamas.
Ir, žinoma, šalia šių teisingumo priemonių mes vykdome ir atkaklią kovą su bjauriu smurto prieš moteris reiškiniu, dėl kurio dar ir šiandien per daug įvairaus amžiaus ir padėties moterų gyvena nerimo ir kančios atmosferoje, ir kuris sukelia netoleruotiną moterų nužudymų skaičių. Akivaizdu, kad negalime pasitenkinti nedideliu sumažėjimu, užfiksuotu ką tik pasibaigusiais metais. Tai darbas, kurį turime tęsti, tai mūšis, kurio dar nelaimėjome, bet tai ir mūšis, kurį kariaujame kartu. Šiuo klausimu noriu pasakyti nuoširdžiai: man malonu ir privalu padėkoti ir opozicinėms jėgoms, nes indėlis, įneštas per šiuos metus į šią kovą, yra esminis. Yra civilizacijos iššūkių, yra civilizacijos temų, dėl kurių nėra prasmės skaldytis. Yra civilizacijos temų, dėl kurių net ir šios kadencijos Italijos Respublikos Parlamentas, politinės jėgos, politika apskritai demonstruoja, kad jiems širdis skauda dėl kažko daugiau nei asmeninis interesas – dėl bendro intereso klausimu, kuris yra per svarbus, kad galėtume skaldytis.
Kai galiausiai mums pavyks garantuoti ir tai – o tai mūšis, kurį dar turime laimėti – lygias galimybes, t. y. realią lygybę starto pozicijose ir autentišką meritokratinę visuomenę, tada galėsime sakyti, kad laimėjome. Tačiau negalėsime to padaryti iš tikrųjų, kol būsime priverstos tikėti, kad moterims reikia kvotų ar lengvatų mechanizmų. Nes manau, kad tikroji laisvė išlieka galimybė savo poziciją užsitarnauti aikštėje, o ne laukti, kol ta pozicija bus suteikta. Čia taip pat visada maniau, kad valstybės užduotis nėra nuspręsti prie stalo, kiek moterų turi užimti tam tikras pareigas kiekvienoje srityje, nes valstybė negali žaisti žaidimo už žmones. Tačiau ką valstybė turi sugebėti padaryti, tai garantuoti, kad žaidimas nebūtų suklastotas – t. y. kad nebūtų taip, jog pusė aikštės lygi, o kita pusė į kalną, pusė takelio laisva, o kita pusė pilna kliūčių. Cituojant sportą – taip pat dėkojant daugybei moterų, pradedant Francesca Lollobrigida, kurios pripildė mus pasididžiavimo per šias olimpines žaidynes, bet taip pat, leiskite man, palinkėti didžiausios sėkmės paralimpinių žaidynių sportininkams, kurie pradės šį sekmadienį – valstybės užduotis, kaip sakiau, yra garantuoti lygybę starto pozicijoje, suteikti visiems galimybę konkuruoti tokiomis pačiomis sąlygomis. Tada, žinoma, kiekvienas pats turi įrodyti savo vertę, gebėjimus ir kompetenciją. Nes lygybė nėra nuolaida, lygybė yra teisė. Ir tai teisė, kuri per ilgai buvo neigiama, ir kuri neigiama dar ir šiandien.
Ir tai dar akivaizdžiau akimirkomis, kai istorijos įvykiai matuoja kiekvieno atskiro žmogaus vertę be jokių skirtumų. Galvoju apie tai ypač šiomis dienomis, kai išgyvename naują pavojingą tarptautinę krizę, kai mūsų mintys negali nenukrypti į moteris, į Irano merginas, kurios su stebinančia drąsa nepaiso kalėjimo, kankinimų, kad apgintų savo laisvę. Joms – ir manau, kad šioje salėje esu ne viena – jaučiu begalinį susižavėjimą, bet ir gilią padėką, nes iš esmės jos savo atkaklumu mums primena, kokie brangūs yra pasiekimai, kuriuos mums pavyko iškovoti, net kai priimame juos kaip savaime suprantamus. Turime tai prisiminti.
Tai trumpai yra mano asmeninė vizija, taip pat vizija, kurią ši vyriausybė stengėsi įgyvendinti savo esminiuose pasirinkimuose. Bet manau, kad tai taip pat yra mūsų Konstitucijos išpažįstama laisvė, kai ji prašo mūsų pašalinti kliūtis, trukdančias žmonėms realizuoti save ir pilnavertiškai dalyvauti; kai pripažįsta lygias teises darbe ir atlygyje bei numato specifinę motinystės apsaugą; kai rūpinasi patekimu į valstybines įstaigas ir renkamas pareigas, įpareigoja įtvirtinti lygias galimybes, t. y. vėlgi galėti kovoti be diskriminacijos.
Ir žinutė, kurią norėčiau palikti kovo 10-osios išvakarėse, bet taip pat ir tokios svarbios dienos kaip kovo 8-oji išvakarėse šios tautos moterims, yra ši: Valstybė, visų lygių institucijos toliau dirbs, kad garantuotų tai, ko reikia, kad sudarytų jums sąlygas būti visiškai laisvoms ir konkuruoti lygiai. Bet jūs būkite savimi, savimi, didžiuokitės tuo, nes tai yra jūsų pagrindinė jėga. Nepasiduokite prietarams, nes tas, kas jų turi, iš esmės yra silpnas. Neklausykite tų, kurie bandys jus sumenkinti, nes tie, kurie tai daro, širdies gelmėse jūsų bijo. Jus dažnai nuvertins: galite tai išnaudoti kaip pranašumą. Bet svarbiausia, niekada netikėkite ribomis, kurias už jus nusprendė kiti, nes vieninteles ribas savo gyvenime nustatote jūs pačios. Nelaukite, kol jums bus leista, nes galite tai užsitarnauti niekam nesakydamos ačiū. Būkite tuo, kas esate, iki galo. Būkite laisvos.
Kaip rašė Virginia Woolf, ir tuo baigiu: „Nėra jokių vartų, jokios spynos, jokio skląsčio, kurį galėtumėte uždėti mano proto laisvei.“
Ačiū jums.
15. スワヒリ語 (Kiswahili)
Basi, habari za mchana kwa kila mmoja. Asante kwa kuwa hapa. Asante, bila shaka, kwa Waziri Roccella, Waziri Abodi kwa kutaka siku hii iwepo, na kwa kuifanyia katika mahali hapa penye kuvutia sana. Asante kwa uwakilishi mwingi wa talanta ya kike iliyomo katika ukumbi huu, mwonekano wa ajabu unaowakilishwa na wanawake waliovaa utepe wa rangi tatu (tricolor), hivyo talanta katika siasa, talanta katika sanaa. Arisa, bendi ya muziki, kwa kweli hongereni sana. Talanta, bila shaka, ya wengine wengi waliowakilishwa katika nyanja nyingine nyingi miongoni mwa watu nawaona wameketi katika ukumbi huu, katika nyanja ya biashara, katika nyanja ya usimamizi. Na kwa ufupi, ni muhtasari mzuri wa kile tunachosherehekea.
Tuko hapa kusherehekea mojawapo ya nyakati za kimsingi za Italia ya leo na kile tulicho, kimsingi, kama taifa. Na hiyo ni miaka themanini tangu kupiga kura kwa kwanza kwa wanawake. Tunafanya hivi siku chache kabla ya kumbukumbu ya tarehe ambayo, hata kabla ya Juni 2, iliashiria mabadiliko makubwa, yaani Machi 10, 1946, siku ambayo uchaguzi wa kwanza wa utawala ulifanyika nchini Italia kwa ushiriki wa wanaume na wanawake, hivyo kwa kura ya wote (universal suffrage). Na kwa mzunguko huo wa uchaguzi, wanawake sita wakati huo waliweza kuvaa kwa mara ya kwanza utepe huo wa rangi tatu ambao leo nauona hapa ukiwakilishwa na wengine wengi.
Machi 10, ’46 ilikuwa tu picha ya kwanza, tuseme hivyo, ya safari ambayo kimsingi bado haijatamatika na ambayo imeandaliwa na hatua nyingine nyingi za maamuzi, miongoni mwa hizo, bila shaka, hatuwezi kukosa kutaja kura ya maoni ya kitaasisi iliyoamua kuzaliwa kwa Jamhuri na kuingia kwa wanawake ishirini na mmoja wa kwanza katika taasisi za bunge, katika Bunge Maalum la Katiba ambalo lilikuwa na jukumu la kuandika Katiba yetu. Wakati ambao ni wa kimsingi katika safari hii ambao Anna Garofalo, nesi wa kujitolea wakati wa Vita Kuu ya Pili ya Dunia na mwanzilishi wa uandishi wa habari wa kike, (mwandishi wa kitabu “L’italiana in Italia”), alijua jinsi ya kuelezea kwa maneno ambayo, kwa maoni yangu, ni yenye ufanisi mkubwa sana:
“Karatasi za kupigia kura zinazofika nyumbani kwetu na kutualika kutimiza wajibu wetu zina mamlaka ya kimya na ya lazima. Tunazigeuza mikononi mwetu na zinatuonekana kuwa na thamani zaidi kuliko kadi ya chakula. Tunazikumbatia karatasi hizo kama vile ni barua za mapenzi.”
Maneno ya mtu aliyekuwa anajua kwamba tangu wakati huo Italia isingekuwa sawa tena, kwa sababu kura hiyo, kile kilichotokea mwaka 1946, kilikupa Jamhuri — kama alivyokumbusha pia Rais wa Jamhuri Sergio Mattarella katika hotuba yake ya mwisho wa mwaka (na namshukuru kwa hili) — tabia ya kidemokrasia isiyofutika, na kuanzisha safari ambayo bado inaendelea kuelekea usawa kamili. Demokrasia ya Italia ilizaliwa, na ilizaliwa chini ya alama ya wanawake.
Miaka themanini inaweza kuonekana kuwa michache ikiwa tutaiangalia kwa kuhusiana na historia kuu, lakini ni miaka themanini ambayo imeunda watu wetu, ambayo imeruhusu wanawake wa taifa hili kujitokeza na zaidi ya yote kuweza kuonyesha kile wanachoweza kufanya. Safari ambayo kwa wazi imepambwa na dhabihu, azimio, ujasiri, talanta ya wanawake wengi na ambayo imeniwezesha hata mimi, leo, kufikia kushika wadhifa huu, kufikia kuwa mwanamke wa kwanza mkuu wa serikali katika taifa hili. Nisingeweza kuwa hapa nilipo, na wengi wa wanawake ninaowaona katika ukumbi huu wasingeweza kuwa hapa walipo, ikiwa isingekuwa shukrani kwa wanawake wote waliotutangulia ambao hawakuogopa kuonyesha thamani yao. Wanawake waliothubutu, wanawake waliopambana na chuki, wanawake waliokataa maelewano, wanawake ambao hawakuogopa kuwa walivyo, katika upekee wao wa kuwa wanawake.
Kwa sababu, unaona, sijawahi kushiriki nadharia ya wale wanaofikiri kwamba wanawake ili wajithibitishe lazima, tuseme hivyo, wajifiche au labda waige wanaume, watumie mifumo ile ile, wafikirie kwa njia ile ile. Nafikiri ni kinyume chake kabisa. Nafikiri wanawake wanashinda wanapotumia mifumo yao wenyewe, wanapotumia upekee wao na thamani yao ya ziada katika masuala ya utu, katika masuala ya uhalisia, na—tuseme ukweli—hata katika masuala ya kasi, katika masuala ya kutokuwa tayari kufanya maelewano. Hii inatumika katika kila nyanja, na inatumika zaidi katika siasa. Na kama ambavyo sijawahi kufikiri kwamba kuna sera za kike, nina imani kwamba kuna maono ya kike ya siasa, ambayo hata hivyo ni jambo tofauti kabisa. Yaani, hakuna mtu atakayeweza kunishawishi kamwe kwamba kuna mada za uwezo wa wanawake na mada za uwezo wa wanaume. Mada yoyote inahitaji hisia mchanganyiko na hivyo bila shaka hata mtazamo wa kike, lakini ni mkabala tofauti kabisa na ule ambao mara nyingi tumeuona na unaoungwa mkono na pande nyingi.
Na ninasema zaidi. Mwanamke si mwanamke tu ikiwa anafikiri kama vile baadhi ya wanawake wanavyofikiri anapaswa kufikiri. Kudai hivyo — kama ninavyoendelea kuona ikifanywa kwa njia isiyo ya kawaida nyakati fulani — ni, kwa maoni yangu, jambo lililo mbali zaidi na utetezi wa usawa, kwa sababu sisi hatukupigania kuwa huru — au tuseme, samahani — tulipigania kuwa huru, si ili kutoka katika kuambiwa kile tunachoweza kufikiri au kufanya na wanaume na kuingia katika kuambiwa kile tunachoweza kufikiri au kufanya na itikadi kali. Ujasiri wa uhuru wetu ulikuwa jiwe kuu la ujenzi wa kujithibitisha kwetu. Ikiwa tutaupoteza, basi tutarudi nyuma.
Uhuru na stahili (Merit). Hicho ndicho tunachopaswa kulinda na kuhakikisha ikiwa tunataka uzito wa wanawake uongezeke. Na kwa wazi huduma zinazowawezesha wanawake kuweza kushindana kwa usawa, kutolazimika — tulishajiambia mara nyingi — kuchagua kati ya mtoto na taaluma, kutobaguliwa kwa sababu wao ni au kwa sababu wanaweza kuwa akina mama, kulipwa kidogo, kutopata maendeleo ya kikazi kwa sababu tu wao ni wanawake. Bila shaka mnajua kwamba serikali imeshughulikia mada hizi kwa hatua mbalimbali. Nafikiria upanuzi wa likizo ya uzazi kwa mama na baba, nafikiria kupunguziwa michango kwa mama wanaofanya kazi, nafikiria kuongezeka kwa marejesho kwa shule za chekechea, ili tu kutaja baadhi ya hatua hizi. Hatua ambazo zimeleta matokeo fulani ya kishindo. Na kwa wazi kile ninachojivunia zaidi ni rekodi ya kihistoria ya ajira ya wanawake iliyofikiwa baada ya miaka ambayo asilimia ya wanawake walioajiriwa ilionekana kutobadilika. Haibadiliki.
Na bila shaka kwa hatua hizi za haki tumeongeza pia mapambano ya dhati dhidi ya jambo la kuchukiza la ukatili dhidi ya wanawake, ambalo hata leo linawafanya wanawake wengi wa kila umri, wa kila hali, kuishi katika hali ya wasiwasi na uchungu na linasababisha idadi isiyovumilika ya mauaji ya wanawake (femicides). Kwa wazi hatuwezi kuridhika na kupungua kidogo kuliorekodiwa katika mwaka uliomalizika hivi punde. Ni kazi ambayo tunapaswa kuendelea kuifanya, ni vita ambavyo bado hatujashinda, lakini pia ni vita ambavyo tunaviendesha pamoja. Kuhusu hili nataka kusema kwa unyoofu: ni furaha kwangu, ni wajibu, nataka pia kushukuru nguvu za upinzani kwa sababu mchango uliotolewa katika miaka hii kwenye vita hivi ni mchango wa kimsingi. Kuna changamoto za kistaarabu, kuna mada za kistaarabu ambazo haina maana kugawanyika, kuna mada za kistaarabu ambazo hata katika bunge hili Bunge la Jamhuri ya Italia, nguvu za kisiasa, siasa kwa ujumla inaonyesha kuwa ina kitu ambacho ni cha thamani zaidi mioyoni mwao kuliko maslahi yao binafsi, ambacho ni maslahi ya jumla juu ya mada ambayo ni muhimu sana kiasi kwamba hatuwezi kugawanyika.
Tutakapofanikiwa hatimaye kuhakikisha pia hili — ni vita ambavyo bado tunapaswa kuvishinda — usawa wa fursa, yaani usawa wa kweli katika hali za kuanzia na jamii ya kweli ya kustahili (meritocratic), basi tutaweza kusema kuwa tumeshinda. Lakini hatutaweza kufanya hivyo kweli hadi tutakapolazimika kuamini kwamba wanawake wanahitaji upendeleo wa nafasi (quotas) au mifumo ya upendeleo. Kwa sababu nafikiri kwamba uhuru wa kweli unabaki kuwa uwezo wa kujipatia nafasi yako uwanjani na si kusubiri nafasi hiyo utunukiwe. Hapa pia nimekuwa nikifikiri kila wakati kwamba kazi ya Serikali si kuamua mezani ni wanawake wangapi wanapaswa kushika nafasi fulani katika kila nyanja, kwa sababu Serikali haiwezi kucheza mchezo badala ya watu. Hata hivyo, kile ambacho Serikali inapaswa kufanikiwa kufanya ni kuhakikisha kuwa mchezo haujachezewa rafu — yaani kusiwe na nusu ya uwanja ambayo ni tambarare na nyingine ni mlima, nusu ya njia iko wazi na nusu nyingine imejaa vizuizi. Kwa kunukuu michezo, nikiwashukuru pia wanawake wengi, kuanzia Francesca Lollobrigida, ambao walitujaza fahari wakati wa Michezo hii ya Olimpiki, lakini pia, niruhusuni, kuwatakia kila la kheri wanamichezo wa Paralimpiki ambao wataanza Jumapili hii. Kazi ya Serikali, yaani, ni ile ya kuhakikisha usawa katika hatua ya kuanzia, kama nilivyosema, kumpa kila mtu nafasi ya kushindana kwa hali zile zile. Kisha bila shaka ni juu ya kila mmoja kuonyesha thamani yake, uwezo wake, na umahiri wake. Kwa sababu usawa bado si hisani, usawa ni haki. Na ni haki ambayo kwa muda mrefu imekuwa ikikataliwa, na ni haki ambayo hata leo inakataliwa.
Na hili ni dhahiri zaidi katika nyakati ambazo matukio ya historia yanapima thamani ya kila mwanadamu mmoja mmoja bila ubaguzi. Nafikiria zaidi katika siku hizi ambazo tunaishi katika mgogoro mpya wa kimataifa wa hatari, ambapo mawazo yetu hayawezi kukosa kuwaendea wanawake, wasichana wa Iran, ambao kwa ujasiri wa kushangaza wanakaidi jela, mateso, ili kudai uhuru wao. Nahisi kwao — na nafikiri siko peke yangu katika ukumbi huu — pongezi zisizo na mwisho lakini pia shukrani kubwa, kwa sababu kimsingi wanatukumbusha kwa uthabiti wao pia jinsi mafanikio tuliyoweza kuyapata yalivyo ya thamani, hata tunapoyachukulia kama jambo la kawaida. Tunapaswa kukumbuka hilo.
Hu huu kwa ufupi sana ni mtazamo wangu binafsi, na pia mtazamo ambao serikali hii imejaribu kuuelezea katika machaguo yake ya kimsingi. Lakini nafikiri ni pia uhuru unaodaiwa na Katiba yetu inapotutaka kuondoa vizuizi vinavyowazuia watu kujikamilisha na kushiriki kikamilifu; inapotambua haki sawa kazini na katika mshahara na kutoa ulinzi maalum kwa uzazi; inaposhughulikia upatikanaji wa ofisi za umma na nyadhifa za kuchaguliwa, inalazimisha kuthibitisha usawa wa fursa, yaani kuweza kupigana tena bila ubaguzi.
Na ujumbe ambao ningependa kuuacha katika mkesha wa Machi 10, lakini pia katika ule wa siku muhimu sawa na hiyo kama Machi 8 kwa wanawake wa taifa hili, ni huu: Serikali, taasisi katika kila ngazi zitaendelea kufanya kazi ili kuhakikisha kile kinachohitajika ili kuwaweka katika hali ya kuwa huru kikamilifu na kushindana kwa usawa. Lakini nyinyi kueni nyinyi wenyewe, nyinyi wenyewe, kueni na fahari ya kuwa hivyo, kwa sababu hiyo ndiyo nguvu yenu kuu. Msikate tamaa mbele ya chuki kwa sababu yeyote aliye nazo, kimsingi, ni dhaifu. Msiwasikilize wale watakaojaribu kuwapuuza kwa sababu anayefanya hivyo kimsingi anawaogopa. Mara nyingi mtachukuliwa kuwa duni: mnaweza kutumia hiyo kama faida. Lakini zaidi ya yote msiamini kamwe mipaka ambayo wengine wameamua kwa ajili yenu, kwa sababu mipaka pekee katika maisha yenu ni nyinyi wenyewe mnaoiamua. Msisubiri mruhusiwe, kwa sababu mnaweza kuipata bila kulazimika kusema asante kwa yeyote. Kueni nyinyi mlivyo hadi mwisho. Kueni huru.
Kama alivyoandika Virginia Woolf, na namalizia: “Hakuna lango, hakuna kufuli, hakuna komeo unayoweza kuweka juu ya uhuru wa akili yangu.”
Asanteni sana.